Časopis Naše řeč
en cz

Šmelina, šmelinář

Josef Janko

[Drobnosti]

(pdf)

-

(XXIX, 142 n. a 215 n.) Jakožto autora předběžného výkladu těchto slov z výrazu v německé hantýrce užívaného Schmälinger „cikán“ zajímají mě — jak se samo sebou rozumí — další odchylné výklady řečených slov, i pokusím se proto zhodnotit je po stránce slovozpytné, a to tím spíše, že redakce „Naší řeči“ mě k takovému počinu přímo vyzývá. Počnu výkladem akad. malíře Ptáčka, který soudí, že slovo šmelinář už pro svou povahu má asi základ hodně běžný prostým vrstvám lidu — a co známé keťas z Kettenhändler? — a že by takovým základem mohlo být slovo schmelzen, ovšem v české podobě a platnosti jako u sloves rozšmelcovat (prachy), zašmelcovat n. prošmelcovat (prodati, prodělati něco); posilou toho je prý také slovo šmelcíř (totéž co „šmelinář“) a pak to, že černý obchod vyšel pravděpodobně ze staroměstských kavárniček a že odvozování ze zkráceného základu není v češtině nic nebývalého. Co se tkne zásadního předpokladu, jak o něm pochybuji už výše, připomínám ještě to, že obecné úvahy při výkladech slov zpravidla nic skutečného nezaručují, protože každý případ musí býti řešen o sobě, individuálně; dále lze proti odvození ze zkráceného základu namítnouti, že u českých slov skorem není příkladu a u cizích — hlavně německých — slov děje se tak tehdy, je-li cizí slovo složené, o čemž jsem podrobně jednal v „Časopise pro mod. filologii“, r. V (1916). Jinými slovy: zčeštěné šmelcíř, šmelcovat by se sotva vzdalo svého význačného -c- a německé Schmelzer, einschmelzen, verschmelzen přešlo k nám právě v uvedených útvarech s -c-. Teprve když německá slova u nás zdomácněla, vystoupil mnohem více než v němčině jejich zhoršený význam, totiž že ten, kdo tavil drahé kovy, často přitom zákazníka „šidil“, kterýžto náš výraz souvisí zase s něm. Scheider „tavič, šmelcíř“, odkud pak naše slovo šejdíř, nezkrácené i v odvozeném šejdířství.

Výklad Ludvíka Jehla, Bedřicha Fürsta a Lad. Kháse opírá se o slovo v židovském žargonu také pražském, plzeňském a podkarpatoruském běžné šmé s významem „dobrý obchod, kšeft, něco výhodného; zboží, s kterým se keťasuje“. Významově by se uváděné šmé sice velmi dobře hodilo, ale po stránce slovotvorné není pp. vykladači připomenut žádný obdobný případ nebo vzor, podle něhož by byla nutně nebo pravděpodobně k samohláskovému šmé přistoupila zrovna odvoz. přípona -lina místo stejně oprávněné přípony jiné (na př. *šme-tina). Ono židovské šmé však mohlo spolu působit při změně základního, mnou pro úplnost uváděného švelemer v šmelemer, z čehož potom Schmälinger.

[55]Zbývá ještě výklad Zdeňka Kačera, kde se pomýšlí na souvislost se slovy Schmach, schmähen a zejména schmählich, kteréžto příd. jméno nebo příslovce v hovorové řeči nabylo významu „velký, hrozný, velice, hrozně“: eine schmähliche Hitze, es ist schmählich kalt; das kostet ein schmähliches Geld, er hat schmählich viel Geld atp. Při tomto výkladě, jenž předpokládá, že čeští lidé slýchali uvedené vazby o penězích právě při černém obchodu velmi často, bylo by odvozovací -l- už v německém vzoru dáno a přípona -ina by už nepůsobila obtíží; po stránce významové by musil být vývoj: mnoho peněz — zboží za drahé peníze koupené atd. Neupírám výkladu Kačerovu dávku pravděpodobnosti, avšak dosud se nevzdávám svého etyma Schmälinger, z něhož vyplývá slabika za slabikou útvar šmelina. Jen mimochodem poznamenávám, že Kačerem podle Brockhause citované slovo Schmäh n. Schmee nesouvisí s něm. slovy Schmach atp., nýbrž jest prostě ono židovské šmé, jak také svědčí význam „lež, podvod, podfuk“ a j. Sám bádám o šmelině dále a podám svým časem konečné rozhodnutí.

Josef Janko

*

Zájem o původ slov šmelina, šmelinář je stále živý; jeví se to v nových dopisech a zprávách, které nám čtenáři poslali. Dovolujeme si připojiti k výkladu p. prof. Janka některé údaje z nich.

Profesor Masarykovy university v Brně p. PhDr a MUDr V. Suk píše: Lidé v nemocnici ve Dvoře Králové mi říkali, že skláři nemají co dělat, a že se proto vrhli na „šmelc“ a z toho že vyrábějí ozdobné zboží na způsob zboží jabloneckého. Šmelc je, pokud vím, nějaká zabarvená struska ze sklářských pecí. Lidé mi říkali, že této strusky je mnoho, že se jí dříve k ničemu nepoužívalo, ale nyní že z ní nezaměstnaní skláři dělají ozdobné zboží, jako náhrdelníky a p. Podle vyprávění pacientů tím skláři vydělávali veliké peníze, takže mohli všechno kupovat na černém trhu, zvláště potraviny a pití; to mi pacienti vypravovali s obdivem a se závistí. Pamatuji se určitě, že jsem slovo šmelinář slyšel nejdříve u nás, ve Dvoře Králové. Kolega Dr. Valšík, také lékař, v Praze tehdy to slovo neznal a ptal se mne, co to je. Myslím, že jsme na správné stopě; snad by nám mohl pomoci pan profesor Emanuel Pavelka, znamenitý znalec jazyků klasických a češtiny, který ve Dvoře Králové žije. — Se slovesem schmelzen spojuje slovo šmelina také p. Antonín Kubias z Prahy. — Na základ šmé myslí p. JUDr Karel Hauser z Prahy VII. Píše: Před patnácti lety, za doby mých středoškolských studií v Brně, bylo toto slovo mezi brněnskou středoškolskou mládeží docela běžné. Výrazy „to je šmé, to je bouda“ znamenaly přepínání, podvod a p. Mám za to, že tento výraz přešel do brněnské hovorové řeči z argotu brněnské plotny. — Pan Vavřinec John z Prahy II pochybuje o německém původu slova šmelina: „Německý »Gaunertum« neboli podsvětí německých velkoměst mělo jen málo společného s podsvětím naším, hlavně pražským; vím od odborníka, že se jen velmi zřídka vyskytly styky s podsvětím německým.“ Odmítá také výklad ze slov schmal, schmä[56]lern a schmelzen. Naproti tomu uvádí, že „slovo šmelina bylo již dlouho známo mezi dělníky: »Má tam nějakou šmelinu« = dělá si v pracovní době něco pro sebe, na černo, a tím obírá zaměstnavatele o pracovní čas i o materiál, tedy dělá něco nedovoleného“. Domnívám se, že výklad ze slova šmé je nejpravděpodobnější a že se toto slovo ze židovského žargonu dostalo do mluvy dělné třídy a odtud i do mluvy pražské ulice. — A tak slovo vzniklé za naší paměti stále ještě odolává. Předkládáme i tuto novou trošku p. prof. Jankovi a bylo by snad dobře, kdyby mu svými zkušenostmi a znalostmi přispěli také znalci naší jazykové periferie, zvláště pan šéfredaktor E. Bass.

Zatím, než mohl být tento článek zařaděn do čísla, došel už také další výklad prof. Janka, a proto jej hned připojujeme.

Rád vyhovuji výzvě, abych se vyslovil také o výkladech slova šmelina, právě nově došlých, i zjišťuji především, že tentokrát neběží o nějaká nová etyma, nýbrž jen zase o základy už dříve navrhované šmelc a šmé; platí tedy zatím o slovotvorné stránce totéž, co pověděno už v mé odpovědi prvé. Ano proti základu šmelc(ovati) nebo šmelcíř mohu dnes uvésti také to, že bychom vedle útvaru šmelina očekávali též druhý útvar bez -c-, totiž šmelíř místo šmelcíř, ovšem ve významu „tavič rud, Schmelzer“. Ale takového útvaru v žádaném významu není, jest sice tolikéž hornický výraz šmelíř, avšak ve významu „kdo vodu z dolů váží, Wasserschöpfer, Schmeller (nikoli Schmelzer)“; to se čte u Jungmanna v Slovníku, u Braniše v „Archivu českém“ XII, 423 a 462, a jinde. Kott v „Příspěvcích k č.-něm. slovníku“ 2, 320 uvádí sice také šmelař (patrně = Schmeller!) ve významu „kdo taví rudu v hutích“, ale bez dokladu, takže nelze tuto věc přezkoumat, a tedy za jistou klást.

Tolik s hlediska slovotvorného. Po stránce významové přinášejí svrchu podané výklady dvě pozoruhodné zprávy: 1. že za šmelc, ozdobné skleněné zboží po způsobu jabloneckém vyráběné, skláři v Králové Dvoře vydělávali velké peníze, za něž mohli vše kupovat na černém trhu, a 2. že podle svědectví p. Vavřince Johna z Prahy, jemuž nemáme proč nevěřit, slovo šmelina bylo již dlouho — patrně už před válkou — známo mezi dělníky ve významu „práce pro sebe, na černo, konaná v stanovené pracovní době na účet a škodu zaměstnavatele“, tedy jakýsi druh melouchu. Kdežto první zpráva citovaná se týká zase jen černého obchodu, nemá druhá zpráva nic společného s černým nebo výměnným obchodem, zato však vytýká starší užití slova šmelina a musí právě proto být zvláště hodnocena. John pomýšlí na výklad ze žid. šmé, zřejmě ve smyslu „podvod, podfuk“, a co do významu není tu námitky; co se pak týká utvoření slova šme-lina, lze námitce mnou výše vyslovené čeliti poukazem k slovu a pojmu melouch, jak jsem jej objasnil v „Časopise pro mod. filologii,“ r. XXIV (1938) a který prvnímu tvůrci slova šmelina tanul asi bezděky na mysli a vnukl mu odvozovací příponu s -l- i k základnímu, samohláskou zakončenému šme-. [57]Odtud, totiž z oboru podvodné práce, byl potom výraz šmelina přenesen na podvodný, nedovolený, černý obchod a zboží, s nímž se tak obchodovalo. Důsledkem tohoto nového pojetí věci je pak ovšem, že ostatní uváděné výklady, upínající se jenom k černému obchodu, se bortí, ano — jako Kačerův výklad ze slova schmählich — padají docela. Na tom zatím přestávám, vyčkávaje arciť, zdali se neozve ještě někdo v naší otázce novým sdělením. P. redaktoru E. Bassovi jsem psal, ale dosud nedošla odpověď.

Josef Janko

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 2-3, s. 54-57

Předchozí Bš.: Princ waleský či princ z Walesu?

Následující Václav Machek: Tratoliště — plápoliště — plácholiště