Časopis Naše řeč
en cz

Princ waleský či princ z Walesu?

Bš.

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tu a tam pozorujeme, že ve psaném jazyce upadá smysl pro vazbu odlišnou v našem jazyce od tvaru, jenž jí odpovídá v jazycích západních. Tituly hodnostářů a podobná kvalifikující označení bývají totiž nápodobou forem jako Charles V, roi de France, King Philip of Spain, Prince of Wales, der König von England vyjadřována přívlastkem neshodným, místním jménem s předložkou z. Ve „Světě“ (1. IX. 43) jsem četl, že čísi otec byl lazebníkem a chirurgem „knížete ze Saska“ - zde pisatel podlehl německému prameni. V témž časopise (8. XI. 44) stálo v článku o Andoře: „Biskupové z Urgelu jsou spoluprinci dodnes.“ Název Rodinova díla byl (ve Svobodném slově 16. XI. 45) přeložen „Měšťané z Calais“; stejně nazval i „Náš rozhlas“ (11. XI. 45) Shawovu hru. Myslím, že v češtině silně cítíme v takových předložkových vazbách význam původu, odkud označený člověk je; pošinutí významu zde dosud nenastalo. Staročeskými výrazy jako Odolen z Chyš, Jan z Michalovic se člověk blíže pojmenovává určením místa původu nebo bydliště, není to však titul; tak cítil asi i Jirásek, když napsal: „…vpadl farář z Boušína“. (U nás IV, 24.)

Sluší zde připomenout, že Blahoslav ve své „Gramatice“ (str. 252) se obrací proti tehdejšímu módnímu vytlačování šlechtických jmen jako pan „Vratislav Pernštejnský“ typem „pan z Pernštejna“. Vidí v tom vliv vlašský: „Za to mám, že to Vlaši jako i jiné věci lecjaké vnesli. Oni sobě říkají Duca de Alba, Prince de Arania, de Aurelia etc., i tožť naši také se k tomu formují. A již se toho chytají i zemané, říkajíce sobě: pane z Bílkova, pane z Mukoděl etc.“

[54]Nalezl jsem ještě jinou odchylku od lidové a správné češtiny, způsobenou uváznutím na cestě od výrazu cizího k českému. V Lidové demokracii (4. IX. 45) ve zprávě z Londýna stálo: „…arcibiskup ve Vilně Msgre Zalbrzykovsky(!), …biskup v Lucku, Msgre Szelazek“.

Podobné kalky ovšem nalézáme i jinde než při označování hodnostářů. Zarazilo mě na příklad, když jsem v „Pavlovi a Gertrudě“ (str. 159) četl zmínku o „uzlu z Gordia“.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 2-3, s. 53-54

Předchozí Jiří Daňhelka: Oslovování presidenta republiky

Následující Josef Janko: Šmelina, šmelinář