Jména hub

Václav Machek

[Drobnosti]

(pdf)

-

(Druhý dodatek k NŘ. XXVIII, 117) — Došly ještě dva dopisy, oba pro nás velmi důležité. Pan uč. Aug. Jar. Doležal slovo tvrzík (= hřib) potvrzuje z Pyšel. O holubince osmahlé píše, že jí „říkali a snad dosud říkají lidé v Mezilesí (u Pacova; „houbařský kraj“!) kříp, jinak ne.“ Pan red. V. Dolejší píše: „Na Vlašimsku se slova kříště, plurál kříšťata, užívá pro jeden druh holubinky. Chodíval jsem na tato kříšťata ve svém dětství v druhé polovině června. Kříště bylo označení lidové. Říkalo se, že se tyto houby mají správně nazývat podzemky. Jsou to houby velmi dobré, tvrdé, … V některých obcích na Vlašimsku, na př. v Načeradci, Pravoníně, Dolní Lhotě, Bezděkově a jinde, se toho slova dosud užívá. Název holubinka zde pro tuto houbu vůbec neznají.“ Připojme k tomu ještě slova z knížky Smotlachovy „Padesát druhů hub …“, vyšlé nedávno (v červenci 1945, ale s datem 1944), str. 58: „V našich lesích roste několik jedlých holubinek, podobných holubince osmahlé. Zejména je to téměř obecně k jídlu sbíraná „holubinka černající“ … Tato houba se lidově nazývá chrupák, chrousták, chroustalka (je křehká), podrejvák nebo podzemka (vyrůstá hluboko z půdy) … Holubinka osmahlá, černající, hustolistá a černobílá se u nás sbírá. Holubinka osmahlá má místy též svá lidová jména, někde shodná se jmény holubinky černající a hustolisté; k nim patří i tloušce (!), [214]tlouščata, což znamená, že si jí lid všímá a že ji někde i k jídlu sbírá.“ Z těch zpráv nyní vyplývá zcela zřetelně i výklad slova kříšť. Podle Mukařovského (viz NŘ XXIX, 46) tyto houby vařením neměknou, ale zůstávají „chřupavé“; názvy blízkého druhu chrupák, chrousták, chroustalka vysvětlí, že kříp, kříšť, chřúšč budou rovněž od chrupati (křupati) a chrustati, ovšem od podob s hláskou r expresivně změkčenou. Jazykové povědomí o příbuznosti však ochablo, jména ta se místy odloučila od těch sloves, a proto se v nich provedla po ř změna u > i (*křúp > kříp, *křúšť > kříšť) jako v slovech intelektuálních, kdežto v křupati zůstalo u, v chroustati pak jazyk podržel na trvalo jenom r tvrdé. Shoda lidového usu na dosti rozsáhlém území nás dále nutí promítnouti tento novočeský nářeční význam i na staročeské chřúšč. Nebude to tedy „ryzec peprný“, ale „holubinka osmahlá“ a „černající“. A poněvadž chrjušč, gruzd (= znělá podoba místo *krust-) a pod. jsou též u jiných Slovanů (NŘ XXVIII, 125), promítneme náš český stav, věcně i hláskově nyní zcela jasný, do starší doby ostatních Slovanů. Udává-li se u nich význam „ryzec peprný“, bude to buďto omyl jejich starších mykologů, nebo omyl lidu. Omyl ten lze pochopit, neboť u holubinky osmahlé „najdeme někdy místy i plodnice mohutné, velké, s kloboukem až 20 cm širokým“ (Smotlacha v uv. kn.), jako u ryzců. Ostatně by bylo i podivné, kdyby lid poctíval zvláštním jménem druh ryzce, který nesbírá!

A ještě něco. Lidové jméno tloušče, jež přinesl Smotlacha (v. výše), osvětluje nyní i staročeské jméno tlúšč (NŘ XXVIII, 127), stojící u Klareta hned za slovem chřúšč a s ním se rýmující; pro ně jsem tehdy neznal domácího pokračování. Lze-li míti za to, že ono neznamenalo starým Čechům nic jiného než jisté holubinky, potvrzovalo by se znovu, že „Klaret sbíral jména odevšad“ (ib. 123), totiž že shromažďoval i synonyma.

A hned za slovem tlúšč (grossa) následuje u Klareta semka (supargus). Vzhledem k tomu, že holubince černající lid říká i podzemka (viz výše Smotlachu), bylo by třeba psané semka čísti patrně zemka a chápati je jako klaretovskou zkráceninu. Bylo by to další přesné určení a tím by padly arci naše dohady v NŘ XXVIII, 128.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 9-10, s. 213-214

Předchozí Pavel Oliva: Chasa

Následující Jaroslav Přikryl: Náměstkyně