Přídavné jméno jmenné v nové češtině

Josef V. Bečka

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Zvláštní postavení mají jmenné tvary v neutru singuláru. Substantivní podmět bývá u nich celkem řídký. Velmi častý je však u nich zájmenný podmět to a podmět vyjádřený větou nebo vazbou infinitivní. Zde se zcela jasně jeví sklon užívati jmenných tvarů mnohem častěji než v jiných případech, dokonce i tam, kde tvary jmenné jinak vůbec nejsou obvyklé. Na příklad:

Bylo příjemno to poslouchat (Durych 140).
Vždy těžko je ucházeti se vrabčíku o radu krahujce (Uher 38).
Je nesnadno dosíci urozenosti (John 32).
Je mu obtížno přizpůsobovat se společnosti (Svobodová 106).
To už je jaksi nutno (Blatný 29).
Co by bylo vhodno, aby dcery četly (Svobodová 12).
Z hlasu i očí bylo zřejmo, že je ráda (Jirásek 208).
Ale stěží možno zadržet okamžik (Konrád 192).
Je nebezpečno si hrát (Durych 43).
Jak to bylo dávno, daleko a lhostejno (Pujmanová 46).
Bylo o něm známo, že si myslí na slečnu Michaelu (Vančura 37).

Silnější sklon k tvarům jmenným je tu zřejmě způsoben tím, že přídavné jméno nemá žádnou pevnou představu, ke které by se mohlo upnouti. Připíná se pak těsněji k přísudku, a proto snadno přechází z platnosti doplňkové do platnosti příslovečné. [146]Přestáváme je cítit jako adjektivum a vidíme v něm příslovce. Pro platnost příslovečnou se tvar jmenný hodí mnohem lépe než tvar určitý. Nejnápadnější je tento přechod u slovesných vět jednočlenných, jež vůbec nemají podmětu. Zde tvaru určitého ani nemůžeme užít, na př.:

Bylo mu u srdce nevolno (Vachek 151).
Je mu líno odpovídat (Svobodová 63).
Uvnitř v sále bylo rušno (Svatopluk, Gordon. 160).
Zde je osamělo, prázdný les (Uher 315).
… aby v ní (v domácnosti) bylo jasno i milo, lahodno a teplo (Rais 112).
Bylo kolem něho živo (Vančura 46).

Zde adjektiva už mají platnost čistě adverbiální. Jen zakončení -o tam, kde skutečná příslovce mají koncovku -é, ukazuje na starou platnost adjektivní (lahodno - lahodně, jasno - jasně). Dokonce se v takovém postavení často se stejným významem střídá tvar doplňkový (-o) s tvarem příslovce (-ě): je mu volno — je mu volně; je mu těžko — je mu dobře, zle a p.

Ve větách dvojčlenných nemusí se adjektivum cítit tak silně adverbiálně, aby bylo nutné užívati vždy tvarů jmenných. I zde jsou tvary určité zcela dobře možné, zejména u zájmenného podmětu to. V novějším jazyce tvary určité jsou zřetelně častější než v jazyce starším. Je to způsobeno jednak změnou nazírání na jmenné tvary adjektiv vůbec, jednak těsnějším přikloněním k jazyku obecnému. Na příklad:

Ale dát pryč chlapce není prozatím možné (Konrád 179).
Jak jí bude těžké opustit nadobro Prahu (Paulík 173).
Zdá se to správné (Durych 122).
Pamatuj si, že u mne je všecko možné (Bass 218).
Je to příliš směšné (Blatný 24).
Bránit se je marné (Paulík 247).
Je však příliš nesnadné smočiti si teď ruce, je příliš nesnadné chopit se pometla (Vančura 284).

Zbývá ještě probrat otázku, jak se chovají adjektiva jmenná, když se mají octnout v sousedství participií se jmenným zakončením nebo v sousedství adjektiv, jež jmenného zakončení nemají.

Často se v tomto případě uplatňuje snaha o harmonii tvarů, t. j. participium podporuje jmenný tvar adjektiva, kdežto adjektivum, které není schopno jmenného zakončení, brání užití jmenného tvaru i u adjektiva, jež toto zakončení jinak mívá. Můžeme tu rozeznat několik případů:

1. Adjektiva se jmenným zakončením se navzájem podporují.

Ty dvě, které s ní bydlí…, jsou k ní dobry a laskavy nadmíru (Zeyer 128—129).
Vzali mi pověst samosprávného jedince, na kterou jsou sami tak nesrozumitelně hrdi a pyšni (Klička 226).
[147]Zůstal (tikot hodin) stejný, prost přelétavé těkavosti, věren … svému pravidelnému údělu (Konrád 59).
Jsem stár a chud jako kostelní myš (Vančura 7).

2. Participium ve jmenném zakončení podporuje jmenný tvar adjektiva.

Plížíval se … ulicemi zamyšlen, bled a vysílen (Arbes 47).
Její oči byly chvilku vyjeveny, chvilku lhostejny (Durych 193).
„No, já vás už vidím, jak přijdete všickni červeni a takhle vypaseni!“ (Rais 11).
On se navracel z továrny a kenceláří unaven, poloroztržit a zpola zaujat svou prací (Svobodová 287).
Její tvář byla ozářena a jasna (ib. 43).
Ležel tu bezmocen, samoten, zbaven milých druhů (Čech 13).

3. Určité adjektivum si vyžádá určitého zakončení i u adjektiva, které je schopno jmenného zakončení.

Jenomže tenkrát … byl mladý, svěží a odvážný (Martínek 39).
Za to život jich jest veselý a plný rozkoše (Uher 232).
Všichni byli tupí a mrzutí (Tilschová 97).

4. Pro úplnost můžeme uvést i případ, který se našeho thematu dotýká jen nepřímo: určité adjektivum si přizpůsobí k sobě participium.

Vše … je mi tak cizí a tak vzdálené mému citu (Zeyer 110).
Petr stál nad ní udivený a bezradný (Mařánek 107).
Cesta však byla bídná a příkrá, plná výmolů, od jarních vod potrhaná, vymletá a nikde spravovaná (Jirásek 158).
Stál bezradný, hloupý, oklamaný a s vírou zvířete (Vančura 100).
Hegel byl dojatý a něžný (Pujmanová 102).

Na uvedených příkladech vidíme skutečně snahu vyrovnati tvary tak, aby měly stejné zakončení. Lze to ostatně dobře pochopit. Tvary souřadné přece cítíme ve stejném pojetí, dějové pojetí jednoho slova se přenáší i na slovo sousední a naopak pojetí statické (vyjádřené zakončením určitým) zasahuje z jednoho slova i na slovo souřadně spjaté. O vyrovnání rozhoduje to slovo, jehož pojetí je v daném případě nejsilnější, nebo to slovo, které je schopno jen jediného zakončení. Někdy tato vyrovnávací tendence je vskutku velmi silná a působí nečekané výsledky (sr. zejména doklady z Durycha, Raise a z Mařánka).

Bylo by však nesprávné pokládat tento sklon k harmonii tvarů za závazné syntaktické pravidlo. Je pravda, že tento sklon působí silně, ale nepůsobí vždy a bez výjimky. Mnohdy autoři shody nedbají, ba najdou se i doklady, které ukazují na to, že ji autoři úmyslně porušují.

1. Neshoda mezi tvary souřadných adjektiv:

Proč je tak plachý, nesmělý, bázliv (Rais 232).
Jak se to dělá, aby se člověk nikoho a ničeho nebál, aby mohl … [148]odsedět si trest a zase být svoboden, na nikom závislý, nikomu odpovědný (Paulík 33).
Jste obzvláště laskav a velice hodný (John 293).
Často spolu tak stojí a přemýšlejí, jeden hladový a pln pokoje, druhý sytý a pln hořkosti (Svatopluk, Andělé 19).
Ve dveřích altánu stál Ota v rozhalené košili, bos a špinavý (Tilschová 256).
A syn váš bude spokojen a šťastný (Jirásek 424).
Jen špatní přátelé a škůdci … oberou duši člověka jako kvetoucí strom, až zůstává pust a ubohý, bez potěchy a naděje v plody (A. Šrámek 280).

2. Neshoda mezi adjektivem a participiem:

Papír byl stářím již skoro úplně žlutý a celý ušpiněn (Arbes 41).
Františka, naprosto zdrcená, plna nejhorších obav, zaklepala na dveře četnické stanice (Glazarová 195).
Kolena má ovázána a lokty krvavé (ib. 103).
Byl tak rozčilen a bez brýlí nemožný, že si spletl směr (Vachek 104).
Strýc Bernat, dolní půlí těla vypjat a hořejší schoulen, podobný mučedníku, objevuje se přede mnou (Uher 148).
Zůstával tedy Vašek mezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý (Bass 236).
Budecius, bledý jako stěna, neschopen slova, ohnutý v páteři, skláněl se až k zemi (Sova 54).

Příčiny této neshody mezi tvary mohou býti rozmanité. Někdy autor nechce obětovat shodě jemný odstín významu obsažený v tvaru jmenném (příklad z Paulíka a Johna), jindy chce autor neshodou od sebe odlišit členy větné, které jsou sice vedle sebe, ale nejsou souřadné (Glazarová, Uher). Někdy se zdá, že nedbáním harmonie tvarů chce spisovatel zpestřit stavbu věty, porušiti příliš výčtový ráz, který by věta měla při harmonii tvarů, a tím jí dát bohatší stavbu (nápadné je to v dokladě ze Svatopluka a Sovy). Někdy snad rozhodují i zřetele jiné, třeba ohled na znění věty (na př. v dokladě z Jiráska, aby se zabránilo rýmovému zakončení slov spokojen - šťasten), nebo ohled na rytmus spojení (snad v příkladě Bassově: uzavřen a netýkavý, rytmus /… /…), nebo snad i — arci zbytečná — snaha zabránit hiátu (příklad ze Šrámka: pust a ubohý).[1]

Celkem můžeme o jmenných tvarech adjektiv říci, že, třebaže jen ve zbytku dosti omezeném, přece jen se stále v jazyce drží. Příčinou toho je, že proti tvarům určitým vyjadřují vlastnost s dějovým podbarvením a že výrazněji vystihují platnost doplňkovou. V jazyce starším jich spisovatelé leckdy užívali přes míru nezbytnosti, t. j. i tam, kde ani jednu z obou vlastností nebylo třeba výslovně zdůrazňovat tvarem jmenným. Usus současný však zhruba vyhovuje skutečným potřebám spisovného jazyka.

[149]Literatura:

Jakub Arbes Sebrané spisy XXII. Romaneta VII. (Svatý Xaverius. Advokát chuďasů.) Praha. Nakl. Otto.

Eduard Bass, Cirkus Humberto. Praha 1941.

Lev Blatný, Vítr v ohradě, Přerov.

Svatopluk Čech, Druhý květ. Praha, Topič 1899.

Jaroslav Durych, Paní Anežka Berková. Praha 1931.

Jarmila Glazarová, Advent. 3. vydání. Praha 1940.

Josef Holeček, Naši. Díl III. Praha.

Alois Jirásek, U nás. Kniha prvá: Úhor. 3. vydání. Praha 1907.

Jaromír John, Moudrý Engelbert. Praha 1940.

Benjamin Klička, Jedovatý růst. Praha 1932.

Karel Konrád, Postele bez nebes. Praha 1939.

Vojtěch Martínek, Pochodně a světýlka. Moravská Ostrava 1940.

Jiří Mařánek, Petr kajícník. Praha 1942.

J. J. Paulík, Ošklivá tvář lásky. Praha 1940.

Marie Pujmanová, Pacientka dra Hegla. Praha 1931.

K. V. Rais, Půlpáni. 6. vydání. Praha 1924.

Antonín Sova, Pankrác Budecius, kantor. Praha 1916.

T. Svatopluk, Andělé úspěchu. Praha 1937.

T. Svatopluk, Gordonův trust žaluje. Brno 1940.

Růžena Svobodová, Zamotaná vlákna. Praha 1899.

Antonín Šrámek, Píseň a pluh. Brno 1943.

M. A. Tilschová, Vykoupen. Praha 1923.

Josef Uher, Výbor z díla. Uspořádal Miloslav Hýsek. Praha 1940.

Emil Vachek, Žil jsem s cizinkou. Praha 1930.

Vladislav Vančura, Konec starých časů. Praha 1934.

Zikmund Winter, Sebrané spisy sv. V. (povídky Ochladlý žár. Krátký jeho svět), nakl. Otto. Praha.

Julius Zeyer, Dům u tonoucí hvězdy. Praha, ELK 1940.

---

[1] Harmonie tvarů je problém velmi široký a zasahuje i jiné tvary (na př. infinitivy na -ti a na -t). Zásadám této harmonie bude třeba věnovati zvláštní pozornost.

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 7-8, pp. 145-149

Previous Předplatné na rok 1945 činí K 35 —

Next Václav Machek: Několik názvů jídel, vážných i posměšných