Časopis Naše řeč
en cz

Přídavné jméno jmenné v nové češtině

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Adjektivum v češtině si zachovalo tu zvláštnost, že má dvojí tvary: tvary sklonění zájmenného neboli složeného (chudý chudá chudé) a tvary sklonění jmenného (chud chuda chudo). Nehledíme-li k některým tvarům ustrnulým (na bíle dni, z plna hrdla) a k adjektivům přivlastňovacím (otcův, matčin), je zakončení jmenné omezeno jen na postavení v doplňku a mají je toliko některá přídavná jména. U 15 moderních našich romanopisců jsou ve jmenném zakončení častěji doložena tato adjektiva (jsou seřaděna podle množství doložených tvarů):

rád, pln, jist, hotov, šťasten, schopen, vinen, spokojen, živ, zdráv, ochoten, mrtev, podoben, nemocen, zvědav, vědom, laskav, znám, mlád, hoden, vděčen, sláb, nešťasten, bos, dlužen, svoboden, přítomen, bohat, nespokojen, povinen, chud, stár, ženat, věren, prost, kliden, neschopen, platen, roven, vesel, blažen, odpověden, smuten, syt, hrd, blízek, mrzut, churav, neznám, žádostiv, nevinen, poslušen, pamětliv, bezpečen, nepodoben, povděčen, mocen, roztržit, trpěliv, samoten, dychtiv, hladov, netrpěliv, nápomocen, nedočkav, bezmocen, účasten.

Kromě těchto 67 adjektiv s tvary jmennými, která mají doklady časté i v současném jazyce beletristickém, lze uvésti další přídavná jména, jejichž doklady jsou buď vzácnější, nebo se objevují častěji jen v jazyce starším (t. j. před rokem 1920):

přízniv, prázden, dalek, nedůvěřiv, nepřítomen, povědom, čist, něm, odporen, silen, žízniv, bázliv, nekliden, nepovědom, nespravedliv, nevěren, povinován, žárliv, bláhov, lačen, milostiv, nedychtiv, nejist, nemilostiv, práv, přešťasten, starostliv, špinav.

Řada adjektiv jmenných však není tímto výčtem nijak uzavřena. Tvary zcela ojedinělé tu nejsou uvedeny vůbec. Krom toho s každým novým autorem, kterého bychom přibrali mezi prameny, by se nám tato řada rozrostla. Přibylo by nám dokladů pro adjektiva vzácně doložená a našli bychom i doklady pro tvary ještě nedoložené.

Zakončení jmenné se nám dnes jeví jako archaismus, jako zbytek starého stavu, kdy každé adjektivum mělo vedle zakončení složeného též zakončení jmenné. Ale už ve staré češtině byl počet adjektiv se zakončením jmenným značně omezen, přes to ovšem byl o mnoho větší než dnes. Jsou tedy adjektiva jmenná na ústupu, třebaže tento ústup je velmi pomalý. Není to však ústup naprosto přímočarý; leckde můžeme pozorovati dokonce i vývoj zpětný a značné dobové výkyvy. Poznáme to dobře, když srovnáme dnešní stav se stavem jazyka barokního. Jazyk barokní [99]je pro nás poučný proto, že se značně uvolnil od normy jazyka XVI. století, ale přitom je také vzdálen archaisujících tendencí století XIX. Jmenných tvarů dnes neobvyklých najdeme v barokním jazyce celkem málo: odporen, křiv. Některá adjektiva jsou doložena častěji než dnes: milostiv, truchliv, nah, teskliv, povinen, žádostiv, nápomocen, povědom, vesel, účasten, roven. Ale je také mnoho adjektiv, která naopak byla v době barokní vzácnější, než jsou dnes. Nejnápadnější je to u adj. pln, pro které se v barokní době najdou doklady zcela ojedinělé, kdežto dnes je to jedno z nejčastějších adjektiv se jmennými tvary. Vzácnější jsou v barokním jazyce také adj. spokojen, bos, stár, syt, věren, svoboden, churav, platen, mlád. Pro mnohá adjektiva, dnes dosti častá, jsem ve 30 spisech barokní literatury nenalezl vůbec dokladu: šťasten, schopen, ochoten, vědom, zvědav, nešťasten, nespokojen, sláb, prost, bohat, chud, kliden, neschopen, smuten, ženat, blažen, blízek, hrd, mrzut, neznám, nevinen, samoten, dychtiv, hladov, netrpěliv.

Ale rozdíly jsou i v jazyce novém. Srovnáváme-li stav u 15 spisovatelů poválečných se stavem u 12 spisovatelů předválečných, zjistíme značné odchylky. Nepřekvapí nás, že mnohá adjektiva jsou doložena u spisovatelů předválečných častěji. Jsou to zejména tato:

přízniv, prázden, dalek, tich, bled, vědom, dlužen, nešťasten, bos, přítomen, nespokojen, povinen, prost, smuten, kliden, platen, blízek, mrzut, nevinen, samoten, dychtiv, poslušen, hladov, netrpěliv.

Více nás však překvapí, že u nemalého počtu adjektiv najdeme naopak v nejnovějším jazyce dokladů více než v jazyce autorů předválečných. Z nich můžeme uvésti zejména tato:

pln, jist, schopen, ochoten, zvědav, mlád, sláb, svoboden, bohat, ženat, věren, neschopen, odpověden.

Tento obraz je založen arci jen na omezeném materiálu a může míti cenu toliko informativní. Přes to je však zajímavý tím, že nám ukazuje, jak klikatými cestami se nejednou ubírá vývoj jazyka. Proti adjektivům, která jsou od doby barokní na trvalém ústupu, jsou adjektiva, která naopak jsou na trvalém vzestupu, a vedle nich jsou adjektiva, jejichž vzestup je takřka jen sezónní. U některých adjektiv byly jmenné tvary oživeny až v novém jazyce, a přece nemají povahu umělých tvarů papírových, kdežto jiná adjektiva jmenná mají tradici nepřerušenou, a přesto znějí dnes už příliš knižně. Zajímavé je adj. bohat. V barokní literatuře jsem pro ně nenalezl ani jediný doklad. Dobrovský v své mluvnici výslovně uvádí tvar bohat jako naprosto neobvyklý, u spisovatelů předválečných je celkem vzácný, dnes však patří mezi [100]adjektiva se slušným počtem dokladů. Vidíme jasně, že poměry ve vývoji užití adjektiv jmenných jsou velmi složité, a z toho můžeme logicky usuzovati na to, že i příčiny těchto poměrů jsou asi složité.

Adjektiva jmenná nelze tedy pokládat za prostý tvaroslovný archaismus. Jako tvaroslovný archaismus by byla zanikla jistě už mnohem a mnohem dříve, snad už v době Husově. Mají ovšem v sobě ráz silně spisovný, a tento jejich spisovný ráz může býti mnohdy důvodem jejich užití, důvodem, jehož závažnost nesmíme přehlížet, ale ani příliš přeceňovat.

Tím se dostáváme ke stylistickému využití jmenných tvarů přídavných jmen. Není nijak pestré. Tvarů dnes neobvyklých lze využíti k archaisování slohu. Mnohé takové archaismy najdeme u Z. Wintra; v jeho Mistru Kampanovi čteme na př. tyto tvary: tělnata, vrchtita, měkci, krátci, mokra, hluch, křiv, prudky, mil, radna. Naproti tomu tvarů určitých lze využíti k charakterisaci mluveného jazyka v přímých řečech. Takový postup je nápadně vidět u M. Pujmanové, na př.:

… já vám budu do smrti vděčný (50). A ona, jak je klidná (58). Ingro, ty už jsi zase smutná (66). Jak mohl být ještě šťastný (100). Mne trápilo, že jsi ženatý (120). A bude nešťastný od narození (123).

Jiný důvod, proč se přídavná jména jmenná zachovala, můžeme spatřovati v jejich platnosti syntaktické. Jmenná adjektiva jsou omezena na postavení doplňkové, a proto mohou býti při stavbě věty vhodným prostředkem, jak toto postavení zdůraznit a odlišit od postavení přívlastkového.[1] Tento případ nastává zejména tehdy, sejde-li se podmět přímo s doplňkem (t. j. stojí-li sloveso před podmětem nebo až za doplňkem). Na příklad:

Nám je však tento člověk znám dosud jen jako konstruktér (Svatopluk, Grord. 27). Od rozkoše je však neoddělitelna jakási hloupost (Durych 251).

Adjektivum ve tvaru jmenném také výhodně upozorňuje na svou doplňkovou platnost tam, kde je podmět zamlčen:

Seskočil s koně, žízniv poklekl a sklonil se nad hladinou (Mařánek 339). Svoboden by se byl lehce přes všechno přenesl (Svatopluk, Gord. 78).

Přídavná jména ve jmenném zakončení jsou také výhodná v t. zv. zkrácených vazbách přechodníkových. Jsou to vazby zvlášť v moderním jazyce velmi oblíbené; není v nich vyjádřen přechodník slovesa býti, a celá syntaktická tíha doplňkového vý[101]znamu spočívá na adjektivu nebo na participiu. Proto je tu tvar jmenný syntakticky velice výhodný. Na př.:

Pracovali v přátelské shodě, šťastni, že se našli (Paulík 18). Přiblížil se, bezpečen, že se tu nesetká s Michalem (Mařánek 338). Otáčel dopisem v prstech pln nerozhodnosti (Vachek 148). … děl Bakula blahosklonně, vděčen bohu za milost (Holeček 125).

Jsou tedy syntaktické důvody k užití jmenných adjektiv dosti silné a musíme s jejich působením vážně počítati. Ale přesto nemyslím, že by tyto syntaktické důvody samy o sobě byly tak silné, aby byly stačily uchovat jmenné tvary adjektivní od zániku. Syntaktické využití jmenných adjektiv je spíše následkem než příčinou zachování jmenných tvarů. Zcela malou úpravou textu lze se totiž ve všech jmenovaných případech dobře obejíti i bez jmenných tvarů. Stačí buď změna pořádku slov, nebo přechodník slovesa býti. Krom toho zkrácené vazby přechodníkové bez přechodníků jsou časté teprve v jazyce současném, a to samo dost jasně ukazuje, že je tu toliko využito stavu, který v jazyce do té doby byl. Ostatně i v uvedených případech se nejednou objevují také tvary složené a dokazují, že jmenné tvary tu nejsou naprosto nezbytné:

Vzadu Františka objímá paží svého chasníka, který se k ní blízce tulí, zvědavý na všechno, co bude (Glazarová 86).

Spisovný ráz jmenných tvarů a výhody jejich skladebné platnosti tedy jen pomáhají udržovat jmenné tvary adjektiv v jazyce, ale hlavní příčinu, proč se až dosud, třebas jen v omezené míře, zachovaly, musíme hledati jinde, a to v jejich platnosti sémantické (anebo sémanticko-syntaktické): mezi zakončením jmenným a složeným je rozdíl ve významu nebo aspoň v pojetí významu. Tento důvod, jak hned uvidíme, je rozhodující u většiny jmenných adjektiv. Zcela jasný rozdíl ve významu je na příklad mezi tvary:

Chlapec je ve škole hodný. Hoden jest dělník své mzdy.

Jindy — a to je ve většině případů — tak značný rozdíl ve významu není. Na př. můžeme říci, aniž se tím obsah adjektiva změní:

Jsem ti vděčen za tvou radu. Jsem ti vděčný za tvou radu.

Se změnou zakončení se tu nemění význam, nýbrž toliko pojetí významu, tedy jen odstín významu se zabarvením syntaktickým. Tato různost významu nebo různost v pojetí významu je hlavní a základní důvod, proč se v češtině spisovné a zčásti i lidové tak dlouho a houževnatě drží aspoň ve zbytcích tvary jmenné, které s hlediska tvaroslovného byly archaismem už za posledních Přemyslovců.

[102]Rozdíl ve významu definovati nemusíme, neboť je jasný: hoden - hodný, práv - pravý, prost - prostý ‚upřímný, nehledaný‘. Zato rozdíl v pojetí významu definovat musíme, protože tak patrný není a mnohdy jej cítíme dosti neurčitě. Můžeme jej zhruba vystihnouti takto: přídavná jména v zakončení jmenném nevystihují vlastnost v pravém jejím smyslu, nýbrž vyjadřují vlastnost jako výsledný stav nějaké činnosti (pojetí passivní) nebo vlastnost, která je v dějovém vztahu buď k předmětu věty, nebo k jejímu podmětu (pojetí aktivní). Tímto svým pojetím se příd. jména neurčitá velmi blíží příčestím trpným, neboť u nich pozorujeme podobný rozdíl v pojetí významu mezi zakončením jmenným a složeným.[2] Můžeme pokládat za pravděpodobné, že se toto pojetí významu u adjektiv jmenných vyvinulo přímým působením příčestí. Nepřímým důkazem je tu slovenština, která ztratila jmenné zakončení i u příčestí trpného i u adjektiv (krom několika málo zbytků). Naproti tomu v těch slovanských jazycích, které si jako čeština zachovaly jmenné zakončení u příčestí (na př. ruština, srbochorvátština), udržely se i jmenné tvary přídavných jmen jako v češtině, dokonce ještě ve větší míře. Je tedy význam adjektiva se zakončením jmenným zabarven dějově. Toto dějové pojetí není arci u všech adjektiv stejně možné. Některé významové kategorie adjektiv toto pojetí přímo vylučují. Jsou to adjektiva látková (dřevěný, dubový, železný), adjektiva vztahu místního, časového a příčinného (městský, večerní, pracovní), adjektiva podobnosti (hadovitý), adjektiva od jmen zvířat (psí). Jmenného zakončení jsou schopna adjektiva polodějová (laskav), adjektiva obsahu (kliden) a ovšem ta adjektiva, která svým původem jsou participia (spokojen, znám). Ale většinu mezi adjektivy jmennými mají adjektiva stará, bez příslušnosti k významovým kategoriím dnes živým (živ, stár, mlád). Adjektiva mladých kategorií, která by svým významem dějové pojetí připouštěla, tvoří jmenné zakončení buď jen zřídka (adj. passivní možnosti s příponou -telný), nebo je netvoří vůbec (adj. dějového nástroje s příp. -cí, a to proto, že u měkkého zakončení tvary jmenné jsou dnes naprosto mrtvé). Je tedy jmenné zakončení tvaroslovný archaismus s omezenou produktivitou.

Dějové pojetí u jmenných adjektiv je buď rázu aktivního: Karas byl zvědav, co se to dole děje (Bass 83), nebo rázu passivního: A čas byl teď lehký, lesklá vážka, ale prost vší těkavosti [103](Konrád 22). Avšak o nějakém vyhraněném rodu slovesném zde nemůže býti ani řeči, nýbrž je tu jen jakési rodové podbarvení. Adjektiva s aktivním podbarvením se objevují jen ve spojení se jmény životnými, nebo lépe řečeno, jen ve spojení se jmény osob. Adjektiva s podbarvením passivním (pln, prost, znám a pod.) mohou být i u jmen neživotných. Adjektiva rázu aktivního nejsou u jmen neživotných obvyklá. Na př.: Cesta bude veselá (Martínek 79). Jen při silné personifikaci se objeví jmenný tvar i u představy neživé: „Jsou mrtvi —“ vzdychl jsem, „mrtva je země“ (Blatný 52).

Nejzřetelněji se dějové pojetí jmenných adjektiv projevuje v tom, že jsou zpravidla doprovázena předmětem. Vlastnost, kterou tato přídavná jména vyjadřují, je tedy časově omezena jen na vztah k tomuto předmětu:

Tím jsme s prohlídkou Tvrdic hotovi (John 22).
Hela se vrhla plna zvědavosti na sestřina zavazadla (Durych 45).
S veškerou vřelostí, které chladný a vypočítavý duch jeho vůbec byl schopen (Arbes 30).
Byl tak hrd na své ježdění (Bass 262).
Pak vešel do světnice, dychtiv, co ten páter jim dal (Jirásek 169).
Svého otce ve všem byl poslušen (Sova 32).
Není ani hoden, aby políbil lem jejího šatu (Mařánek 318).
Ba dokonce je natolik mocen svých činů, aby vzal příbor do ruky (Klička 55).
Tím vším … jste vinen vy (Vachek 81).
Byl při tom úplně prost vší affektace a výlučnosti (Čech 122).
Není povědom jejích způsobů (Winter 252).
A ještě není syt bitevního zápolení (Mařánek 328).
„Táto — tys mi neřekl, jaká jsem! Tys mi zůstal dlužen odpověď (Tilschová 102).
Chci vás uviděti pod jiným sluncem, dalek všeho, co mne ve vlasti tísní (Svobodová 155).
Byla sama ochotna rozběhnouti se za ním. (Vančura 69).
Jste si jist, že se vámi nepřetržitě zaměstnává (Pujmanová 21).
Byl jsem blízek blaženému spánku (Vančura 137).

Mnohá adjektiva však mají takový význam, že u sebe předmět míti nemohou. Jejich dějové podbarvení záleží v tom, že u nich necítíme vlastnost jako nezávislou na čase, nýbrž opět časem omezenou na konkretní situaci, na př.:

Byla okamžitě ticha (Zeyer 141, ‚ihned ztichla‘).
Stein je bled a unaven (Svatopluk Andělé 137; t. j. je bled v tomto okamžiku, nikoli stále).
Šouraje se bos po světnici, přitahoval si řemen (Rais 70).
A jak to vypadáš, co je ti, nejsi nemocen? (Paulík 39).
Zůstal ležet mrtev (Svobodová 170).
Jdi, Petře. Jsi svoboden (Mařánek 135).
Tichounce šťastna, sladce se zalyká jediným slovem, kterým je naplněna (Glazarová 34).
I dostavil se Budecius…, samoten, bez Karla (Sova 36).
[104]Byl několik dní churav (Vachek 140).
Pojezdný byl již téměř úplně kliden (Rais 213).
Jsou všichni, chvála Bohu, zdrávi (Holeček 305).
Byla tu živa celá ta léta (Glazarová 48; t. j. žila tu).
Je vesel, usmívá se (Vančura 143).

Ve větší souvislosti mohou arci i adjektiva v určitém zakončení vyjadřovati vlastnost omezenou v čase na daný případ, na př.:

Věra byla toho rána svěží a růžová.

Ale od adjektiv jmenných se adjektiva určitá liší tím, že toto časové omezení vyplývá toliko ze smyslu věty a tvarem adjektiva není přímo vyjádřeno, kdežto u adjektiva jmenného toto omezení nevyplývá jen z větné souvislosti, nýbrž je vystiženo i tvarem adjektiva.

Toto dějové pojetí se necítí u všech adjektiv jmenných stejně silně. Protože však je hlavním důvodem, proč se těchto jmenných tvarů užívá, nemají všechna adjektiva jmenného zakončení v jazyce stejně pevnou posici. U některých adjektiv je tato posice velmi pevná, poněvadž i jejich dějové pojetí je zcela zřetelné. Některých adjektiv se užívá střídavě v zakončení jmenném a určitém, jiná zas jsou zcela ojedinělá a užije se jich jen výjimkou.

Zcela výjimečně pevnou posici má adj. rád, protože se objevuje jen v zakončení jmenném. Velmi pevně drží své tvary jmenné ta adjektiva, která mají ve jmenném zakončení význam značně odchylný od významu v zakončení určitém. Takového druhu je adj. práv, které ve spojení práv býti se vyskytuje v jazyce odborném (zejména v rozpravách literárně historických a kritických). Ze staršího jazyka můžeme uvésti dnes již vymizelé adj. křiv ze spojení býti křiv „křivditi“. Mnohá adjektiva nemají sice význam tak rozlišený podle zakončení, ale dějové pojetí u jejich jmenných tvarů je velice silné. Mnohá z nich tvoří se slovesem býti pevnou významovou jednotku, slovesné sousloví. Na př. býti živ „žíti, býti na živu“, býti mrtev (už je mrtev „už zemřel“), býti hoden „zasluhovati“, býti hotov s čím „míti něco dokončeno“, býti dlužen, býti jist, býti syt čeho, dalek čeho, poslušen koho, zvědav nač, býti si vědom čeho. V starším jazyce bylo takových sousloví ještě více: býti odporen „odporovati“, býti škoden „škoditi“, býti pilen, raden, býti prázden něčeho a pod. Pevná posice jmenného zakončení v těchto souslovích je jistě jednou z hlavních příčin, proč se u těchto adjektiv dějové pojetí cítí silně i mimo sousloví.

Z ostatních příd. jmen si své jmenné tvary pevně drží ta, která cítíme adverbiálně. Je to zejména adj. bos (sr. příslovce bosky). Také ve spojeních býti dalek, blízek čeho cítíme v adjek[105]tivech velmi často příslovce.[3] Jmenné tvary jiných adjektiv mají zase oporu v tom, že je cítíme participiálně: ženat, prost, spokojen.

U všech těchto jmenovaných typů adjektiv není ve spisovném jazyce valného kolísání mezi tvary jmennými a určitými. Zato u adjektiv, jejichž jmenné tvary nemají takovou oporu, je kolísání častější. Označení dějového pojetí adjektiva jeho jmenným tvarem je totiž fakultativní, a tu záleží na píšící osobě, zdali toto označení cítí jako nutné či nikoliv. To závisí na mnoha činitelích, především na tom, jak silně se může dějové pojetí projeviti vzhledem k významu adjektiva, jak často se adjektiva užívá, zda adjektivum jmenné je součástí nějakého ustáleného obratu, a konečně i na tom, zda si stavba věty a její význam žádá jasnějšího označení doplňkové platnosti adjektiva, a na tom, jak silně spisovný ráz chce autor svému projevu dát. Tak na př. tvary zdráv, nemocen jeví mnohem méně kolísání než tvary mlád, stár, protože nestálost a měnivost vlastností, jež adjektiva zdráv, nemocen vyjadřují, je nápadnější než u vlastností vyjadřovaných příd. jmény stár, mlád, neboť u nich měnivost v čase není tak rychlá a nevypočitatelná.

U přídavných jmen, u kterých podmínky užití jmenných tvarů nejsou příliš příznivé, jeví se kolísání za týchž celkem okolností nejen mezi různými spisovateli, nýbrž i u jednoho a téhož spisovatele, dokonce v témže jeho díle, ba nejednou i na téže stránce díla. Na příklad:

Na oko byla klidna. — Na oko i on byl klidný (Holeček 403).
Jsi mlád! Jsi mlád? — Což není dosud mladá? (Mařánek 128 a 146).
Je tak bohatý? — „Jen kdybych byla bohata!“ vzdychla jsem (Svobodová 101 a 276).
A nenamáhal se Buška ujišťovat, že není tak starý. — Nejsem tak stár, slečno (Paulík 87 a 141).
Ten šikmooký, dlouhořasý hoch byl tak podobný Heglovi. — (Dcera) mu byla přesně podobna (Pujmanová 52, 53).

Toto kolísání však jde ještě dál. Spisovatelé občas užijí jmenných tvarů i u těch adjektiv, která normálně v nové češtině jmenné zakončení nemají:

A krásny byly ty oči, vskutku krásny (Čech 35).
Vysokým krokem byli (oba koně) na míli nápadni (Bass 352).
Jak málo byla závažna skutečná pravda (John 154).
„Ach, mně je všecka společnost protivna (Rais 231).
[106]Jsouť ty honorační rodiny tak svorny! (Rais 166).
A čistotní jsme — ne jako jiní (Uher 73).
Zvlášť dnes byly (děti) náchylny jich poslouchat (Konrád 70).
Buďme svorni a jednotni (Svatopluk, Andělé, 295, v řeči továrníkově).
S papá Masopustem nebyla možna jiná řeč, leda o obecních záležitostech (John 203).
Proč má býti práce moje méně cenna (Uher 247).
Manželé už na sebe nereagují, jsou si lhostejni (Vachek 119).
Osoby, jež nám jsou v životě více méně lhostejny (Arbes 200).
Volni byli, jen když nebyli sami (Pujmanová 58).

U starších spisovatelů je podobných případů nadměrného užití jmenných tvarů mnohem více, arci v souhlase se staršími názory na jazyk, které byly jmenným tvarům adjektiv mnohem příznivější než názory moderní. Když se názory na jazyk měnily, bylo toto nadměrné užívání jmenných tvarů omezeno zásadou, že jmenného tvaru adjektiva lze užíti toliko tam, kde jmenný tvar je u jazyka obvyklý v mužském rodě čísla jednotného. Ale, jak vidíme, ani tohoto jednoduchého pravidla se spisovatelé důsledně nedrží, a to ani ti, kteří se jinak vyhýbají všem tvarům papírovým a neživotným. Pozorujeme tu zajímavý zjev: autoři jsou mnohdy v rozpacích mezi dvěma sklony, mezi sklonem vyjádřiti dějové pojetí vlastností jmenným zakončením příd. jména a nechutí tvořiti jmenné tvary neobvyklé. Tvary jmenné jsou, jak jsme již řekli, tvaroslovným archaismem; to znamená, že se v jazyce sice drží tvary běžné, ale jmenné tvary nové — aspoň v jazyce současném — nevznikají. Tato nechuť k neobvyklému zakončení jmennému není však u všech tvarů stejně silná. Nejslabší je tam, kde akustický a optický rozdíl mezi zakončením jmenným a určitým není nápadný; je to femininum singuláru, životné maskulinum plurálu a neutrum plurálu: klidna - klidná, klidni - klidní. Nápadnější je už rozdíl ve femininu (anebo neživotném maskulinu) plurálu: klidny - klidné. Nejzřetelněji se cítí ten rozdíl v maskulinu singuláru: kliden - klidný, hrd - hrdý. Neutrum singuláru tu stojí stranou z důvodů, o kterých si ještě promluvíme. V tvarech méně nápadných se neobvyklého jmenného zakončení užije snáze než ve tvarech nápadnějších. V maskulinu singuláru tvary neobvyklé netvoříme vůbec.

Nejčastější adjektiva s takovým neúplným tvořením jmenných tvarů jsou lhostejný a volný. Tvar „lhostejen“ a „volen“ se v nové češtině neobjevuje, ostatní tvary však najdeme. Tvar lhostejna je doložen u Svobodové, lhostejni u Vachka a Johna, lhostejny u Arbesa, Čecha, Durycha a Johna. Tvar volna jsem našel u Svobodové a Durycha, volni u Čecha, Bassa, Kličky a Pujmanové. U starších spisovatelů je méně obvyklých tvarů doloženo mnohem více než u mladších, zejména pak u těch spi[107]sovatelů, jejichž jazyk je archaistický nebo archaisující (Winter, Holeček). Ale i u autorů novějších najdeme leckdy dosti tvarů méně běžných. Na př. u Durycha v jediném románě na 294 stranách jsou doloženy tyto tvary:

neviditelny, vlídni, marna, marny, opatrna, úměrny, temna, možny, stejni, znatelny, neocenitelna, neoddělitelna, upřímni, pitomi, zbytečna, zbytečny, neopatrna, volna, nezbytny, netečni, bezradni, náchylna, náchylni, nejista.

(Příště ostatek)


[1] Že syntaktické důvody mají vliv na užívání jmenných adjektiv, je dobře vidět na ruštině. V ruštině se totiž sponové sloveso býti nevyjadřuje, a proto se doplňková platnost příd. jména poznává hlavně na jeho jmenném zakončení.

[2] O rozdílu ve významu i v dějovém pojeti tvarů jmenných a určitých viz stručně u Gebauera-Ertla II, 1926, 137 a v Hallerově Rukověti mateřského jazyka, heslo Doplněk, str. 146. Na myšlenkách tam uvedených je založen tento článek.

[3] Mnohdy volba mezi adjektivem a adverbiem záleží na slovese, u něhož adjektivum stojí. Řekneme zpravidla: Je mladý. Ale: Vypadá mlád (nebo mladě). To, že si někdy můžeme vybrat mezi jmenným adjektivem nebo příslovcem, jasně ukazuje, jak je tu adjektivum blízko k platnosti příslovečné.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 5-6, s. 98-107

Předchozí Jiří Haller, Kvido Hodura, František Oberpfalcer, Vladimír Šmilauer: NAŠE ŘEČ blahopřeje p. univ. prof. dr. EMILU SMETÁNKOVI k sedmdesátým narozeninám

Následující Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1