Šmelina, šmelinář

Josef Janko

[Short articles]

(pdf)

-

Tato slova, která za druhé světové války vytlačila plod první války světové keťas, keťaství, vyrostlý na prvním členu německé složeniny Kettenhandel atd. „řetězový obchod“, vzbuzují stále oprávněnou zvědavost nás všech, odkud se asi vzala. Z mnoha většinou nezdařilých dohadů, které jsem za celou tu dobu slyšel, ještě nejvíce mě zaujal výklad, pronesený arciť jen ve způsobě domněnky mým synem, že byla tu snad nějaká osoba jménem Schmeling, která provozovala onen špinavý obchod „na černo“ tím, že si tak neb onak opatřila nejdříve vzácné, hledané zboží a pak je prodávala za vysoké, ba závratné ceny, a tedy vydělávala nekřesťanské peníze. Sám jsem ovšem od počátku tušil, že slovo šmelina je původu cizího, nejspíše německého, převzaté ne z jazyka spisovného, nýbrž z některého nářečí nebo ze spodní nějaké vrstvy jazykové, [143]jíž říkají Francouzi argot, Angličané slang nebo dokonce cant (toto „hantýrka, řeč zlodějská“). Pátrání další, ač dosud není ukončeno a korunonováno dokonalým úspěchem, dalo mi za pravdu: neváhám proto už nyní oznámiti předběžné výsledky svoje, hlavně také ze snahy povzbuditi i jiné badatele k podrobnějšímu ještě šetření. Zatím brání tomu ještě nedostatek pramenů.

Jádro dosavadního výtěžku mého je to, že slovo šmelina atd. pochází z mezinárodní řeči zlodějské, zaznamenané na německé půdě. Podle základního díla F. C. B. Avé-Lallemanta, Das deutsche Gaunerthum in seiner socialpolit. Ausbildung sv. V. str. 601 násl., ozývá se tam slovo neznámého původu Schwelemer, též Schwählemer ve významu „cikán“; v nářečí hanoverském má tentýž význam pozměněné poněkud Schmelemer, od něhož je jen krok k úplně poněmčenému útvaru, námi hledanému, a proto nám tak vítanému Schmälinger s pravou německou odvozovací příponou -ing. Že ze švelemer vzniklo šmelemer, vysvětlíme si nejsnadněji obdobou podle německého slovesa schmälern „činiti úzkým, menším, nepatrnějším“, slovesa, jež v německé řeči zlodějské v podobě bez přehlásky schmalern nebo schmalen nabylo smyslu „někoho pokládati za nepatrnějšího a s ním též tak nakládati, einen herabsetzen, heruntermachen“, což konec konců může vyznačovat také chování šmelináře nad svou oběť tak povýšeného.

To vše se dá vyčísti z dokladů Avé-Lallantových, které M. Heyne v Grimmově slovníku, sv. IX, rozhodil na několik, ale vždy náležitých míst. Čech pak, slyše ono šmälingr, šmelingr, t. j. šmeliη(r), vyrozuměl z toho název šmelina (srv. Junger > č. Juna a pod.), ne tedy osobu, ale činnost a zaměstnání, a jméno osoby šmelinář si utvořil po svém. A význam? Od „cikána“ k „zloději“, ať ve hmotném, ať v přeneseném smyslu („kdo předražuje a tím bez ostychu okrádá“), není tak daleko. Ostatek zní další otázka badatelům: Je tento přechod významový až k našemu „šmelináři“ skutečně čistě český — což je možné —, či měl také vzor už cizí?

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 5-6, pp. 142-143

Previous Václav Machek: Parkos

Next Bš. (= Josef Beneš): Vašatý, Bradý a podobná příjmení