Časopis Naše řeč
en cz

Rytmické závěry větné u Erbena

Jan Menšík

[Články]

(pdf)

-

Středověké závěry větné (cursus), které vykvetly hlavně koncem XI. a ve XII. stol. a udržely se v latinské próze až do r. 1450, mají význam i pro rytmus moderní prózy.[1] Zdůraznil to Konrad Burdach[2] žádaje, aby vývoj latinských kursů a jejich vstup do umělé prózy moderních spisovných řečí byl sledován všemi stadii a proměnami. Do naší středověké prózy pronikají podle latinských vzorů rytmické závěry větné (klausule) plně ve XIV. stol.; nalézáme je hojně v próze předštítenské, na př. v sborníku řečeném ‚Ráj duše‘, u Štítného, u Husa, ve Tkadlečkovi; jejich struktura a užívání si zaslouží podrobné studie.[3] Ale pronikají i do naší novověké prózy, jak pěkně ukázal Fr. Novotný na krátké povídce „Plameny a plaménky“ Antala Staška.[4] Zejména u spisovatelů, kteří se obírali středověkou latinskou i naší prózou, pronikají tyto rytmické závěry větné neobyčejně silně. Chci to objasniti na vědecké próze Erbenově; připomínám však zároveň, že téměř sto let po Erbenovi znovu s neobyčejnou uměleckou působností vystupují rytmické závěry větné do popředí ve známém románě Karla Schulze „Kámen a bolest“ (1942). Tohoto [115]nadaného spisovatele, žel předčasně zemřelého, přivedlo k rytmickým kadencím větným, jak hodlám jinde podrobněji ukázati, studium středověkých textů latinských, církevních modliteb, breviářů a misálů, kde tyto kadence plně znějí a odkud je také často v originále cituje.

Nejprve si podrobněji všimněme větných závěrů, jak se vyskytovaly v středověké latinské próze, zejména v řeči papežské a císařské kanceláře, kde byly vypěstovány do jemných odstínů.[5] Hlavní závěry byly tři (cursus planus, cursus velox, cursus tardus), vedle nich byl ještě oblíben nový závěr (cursus spondaicus). Společným znakem jejich struktury bylo, že se často začínaly poslední přízvučnou slabikou předposledního delšího slova a že přesahováním taktu za hranice slova vznikaly po přísných formách volnější variace. Jiným jejich společným znakem byl záměrný výběr výrazů a ozdobný pořádek slov (ordo artificialis), libující si v umělém pořadu slov (hyperbaton, traiectio, perversio). Vyskytovaly se jen před větnou pausou, buď silnou, buď slabou. Cursus planus měl v původní přísné formě rytmické schema , Ss sSs (trochej a amfibrachys), které se posunutím hranice slovní změnilo ve formu , Sss Ss (daktyl a trochej nebo spondej), v níž splynulo s původním herojským závěrem časoměrného hexametru. Variace míval v přísné formě tyto: … 2 + 3: velocitáte redúxit; 2 + 3: béllum gessérunt; … 2 + 1 + 2: addúci non pótest; 2 + 1 + 2: fáctum id ípsum, mancipii memoriale nobis dátur et sígnum. Ve volnější formě byly variace: … 3 + 2: evangélicis vérbis dulcédine iúngant; 3 + 2: in lábiis túis, singula vérba, frúitur víta; 5: óratiónem, vestram rogito díscretiónem; výjimkou bývá … 2 + 3: coáctus íncidi (závěr jinak prohlašovaný za chybný, avšak býval dovolen i v časoměrných formách: moribus fuit, — v — vv). C. planus se vyskytoval hojně, býval v původním usu oblíben, ale v papežské a císařské kanceláři byl omezen na určité případy a zamítán jako konec jednoduché věty vypovídací.

Cursus velox, nejoblíbenější větný závěr středověký na konci vět, odstavců a spisů, měl původně v přísné formě podobu , Sss ssSs (daktyl a paion třetí). Druhá jeho část bývala vyplňována slovem čtyřslabičným, jež mělo na prvé slabice vedlejší přízvuk: saécula saèculórum. Čtyřslabičné slovo bylo později nahrazováno — zprvu to bylo zakázáno — dvěma slovy dvouslabičnými:   (gràdum pónit). Tím vzniklo několik variací tohoto závěru: … 3 + 4: dispósuit vòluntátem; 3 + 4: saécula saèculórum, precibus rógito stùdiósis; … 3 + 1 + 3; reáliter ìn efféctu, moléstiam èt labórem, benígniter sìt missúra; 3 + 1 + 3: petens vos magnis précibus èt atténtis, témpore prò praesénti; … 3 + 2 + 2: ad interitum pervéniat sùe víte, rogo precibus humíllime còrde tóto; 3 + 2 + 2: véniam dèo dánte, rogito précibus quìbus póssum; fáciant nùllo módo; … 2 + 1 + 4: salutatióne cum famulátu; poénam non rèliquérunt, nóstro sunt ròboráta; … 2 + 1 + 2 + 2: corporális est mèus fráter; 2 + 1 + 2 + 2: lígna dat sàtis ápta; … 2 + 1 + 1 + 3: [116]quasi per ignem exústa est èt cremáta; … 2 + 5: laudámus assentiéntes; 2 + 5: véstram patemitátem.

Odrůdou veloxu je rolandinus (jméno má po Rolandinovi, žáku vynikajícího řečníka Buoncompagniho, okolo r. 1260 v Padově), který z formy veloxu  (tímida nèscit ésse) vytvořil formu , Ss sSs Ss (prope malórum vindícta érat, … 2 + 3 + 2; dracónis in sígnis fíxis, … 2 ++ 1 + 2 + 2).

Často se vyskytuje velox rozšířený (t. j. velox rozšířený o spondej) formy : tríbuas régni sùi sédem (3 + 2 + 2 + 2), páriter málum sùfferéntem (3 + 2 + 4), fínem iam vítae cònsumávit (2 + 1 + 2 + 4), Idcirco vestre supplicamus dévocióni prèce múlta (5 + 2 + 2), ínvidiósi dètractóres (5 + 4).

Cursus tardus měl rytmické schema , Ss sSss (trochej a paion druhý), změnou hranic slovních vyvinula se nová jeho forma  (dva daktyly). Variace míval tyto: … 2 + 4, periculórum suscéptio, civitátis erípuit, confído pleníssime; 2 + 4: dáre dignémini, salutis pórtum desíderat; … 2 + 1 + 3: salutem in dómino; 2 + 1 + 3: fórma vel génere; … 3 + 3: iudícii mémorat; 3 + 3: vírginum glória, Résonet, cónsonet; … 3 + 2 + 1: misericórdia mótus es; … 2 + 1 + 3: Jeiúnant et ábstinent, iugulátur in proélio, Ideóque lex próditur; 2 + 1 + 2: sémper et úndique, quárta lux décorat, nomini túo da glóriam, súmma stat óperum, míra vis fídei; 6: cónsulatórias (pokládá se za formu špatnou). Užívá se ho hlavně uvnitř vět před slabou pausou, výjimkou na konci vět a period. V přísných formách se vyskýtá daleko méně než c. planus a zejména méně než c. velox. Později se jeho obliba zvyšuje, na př. v Dantově listu Florentským (otištěn u Meyera I, 16) se c. planus vyskýtá uprostřed věty dvakrát, na konci devětkrát, c. velox jen na konci šestkrát, c. tardus uprostřed jednou, na konci sedmkrát.

Vedle těchto tří nejrozšířenějších typů větných závěrů vznikl ještě nový typ větného závěru, který se jeví jako rytmický tritrochej se slabě přízvučnou druhou thesí; splynul s původní časoměrnou klausulí esse videatur . Původně byl zamítán a v próze zakazován, ale pronikl již v dobách Ciceronových, v 5. stol. se stává základem pro cursus Leoninus a koncem 11. stol. řídícím slohovým principem periodisace a výrazu papežské a císařské kanceláře (Burdach V, 102). Vykládá se jako zkrácený velox (Meyerův typ VI); jeho normální podoba byla , Ss ssSs (trochej a třetí paion); nazývá se někdy cursus spondaicus. Změnou slovních hranic vznikly tyto jeho variace: … 2 + 4: amplitúdo civitátis; 2 + 4: ílle pròperábat, póssem àcceptáre; … 2 + 1 + 3: promovére àd maióra; 2 + 1 + 3: nécnon cùm amóre; … 2 + 1 + 1 + 2: cautélam èt in tútum. … 3 + 3: exporrígerè velítis; 6: cónsanguìnitáte.

Meyer (II, 226) stanoví ještě typ VII se třemi thesemi, v nichž druhá these má vždy vedlejší přízvuk: Dómine cùm caritáte; rógito dìscretiónem; effúgere nòn valuérunt; génerat dè sua cárne; précibus àffectuósis. Tento typ se však může vykládati jako c. planus, před nímž je daktyl.

Znalost těchto větných závěrů je důležitá i pro textovou kri[117]tiku; tam kde bývá čistota kadence porušena, bývá i text dochován v porušené formě.[6]

Rytmus středověkých větných závěrů byl úmyslně, záměrně způsobován zvláštním výběrem slov, jich úpravou, užitím i formy odchylné (amarunt, amavere), umělým pořadem slov (oddělováním částí větných k sobě patřících vloženými jinými členy větnými, kladením adverbia na konec věty, stavěním závislého genitivu před určovací substantivum), užíváním přebytečných slovních výplní, dvojicí synonym a pod. Rytmus klausule pravidelně rozvlňuje i předchozí část věty (před klausulí obyčejně stává daktyl), ve větě se kladou vedle sebe jednotlivé kursy, činící leckdy samostatné kólon; tím vznikají řetězy kursů, jimi je způsobován osobitý rytmus větný. Býval stupňován i křížením a splýváním kursů, zejména na konci dlouhých period, t. j. slova byla uměle kombinována tak, aby každé z nich s předchozím slovem dávalo správný rytmický závěr, na př. v zakončení listu papeže Jana XXII. (r. 1318): eis sic vobis manifestátis et cógnitis usúri de cétero in iudíciis et in schólis (Meyer II. 286). Kromě toho bylo dbáno i zvukových prvků, rýmů a asonancí: Ideóque lex próditur, ut appetitus noxius sub iuris régula limitétur, per quam génus humánum, ut honeste vivat, alterum non laedat, ius suum unicúique tríbuat, informátur (Meyer II, 285).

Německé zpracování středověkých latinských kursů se odchyluje od přísných forem tím, že je rozhojňuje o dva typy: 1. typ oxytonující, t. j. závěr s poslední slabikou přízvučnou (katalektická forma starého typu); 2. rozšířený velox, t. j. k původnímu veloxu typu  nebo  přidává libovolné množství trochejů; tuto rytmickou řadu zahajuje daktyl nebo dva daktyly nebo střídání daktylů a trochejů. Zejména v německých listech z počátku XV. stol. se všechny typy úvodní pozdravné formule (Salutatio), kterých Burdach (Vom Mittelalter V, 286) vypočítává 11, zakončují přízvučnou slabikou, střídajíce před vlastní klausulí s oblibou trocheje a daktyly. Klausule sama vyznívá spádem  (v časoměrné metrice je to choriamb) nebo   (v časom. metrice kretik); z nich zajímavý je rytmus  s variací , jehož rytmický půvab dobře známe z nového básnictví, zejména u Máchy. Neboť, jak podotýká Burdach, tyto volné formy rytmických větných závěrů přečkaly [118]i humanismus, pronikly tak hluboko, že trvají i podnes, často bez vědomí píšících osob, určují výběr výrazů, pořad slov, tvoří schematické zakončení period, vět, kól. Jen tím si vysvětlujeme, že se na př. spojený c. planus a c. spondaicus u Štítného (sem kdy ze všech || jediden ztrávil, Kruml. 342a) objevuje znovu v kouzelných verších Máchova „Máje“ (Hluboce vzdechne, slza slzu stíhá; vlasť jedinou i || v dictví mi danou) nebo v Erbenově „Záhořově loži“ (vzkázati ďáblu, || strůjci klamu zlého — aby zas vrátil || krpsanou blánu), nebo zdvojený c. spondaicus u Schulze v románě „Kámen a bolest“ (Okna, okna římská, || okna vatikánská!) nebo c. oxytonující u Štítného (nedaj jí těchto muk || strpěti ukrutných, Erb. 275, 21) a v Máchově proslulém verši „zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk“. Z těchto důvodů pokládám studium rytmických větných závěrů v naší středověké i novověké, ba i ve dnešní próze za významné.

II.

V předmluvě k Štítného „Knížkám šesterým o obecných věcech křesťanských“, datované 12. prosince 1851, vykládá Erben na str. XXXVI, že léta 1848 ustanovil senát akademický v Praze, aby na památku založení university pražské před 500 lety vydán byl Tomáše ze Štítného spis „O obecných věcech křesťanských“; nepříznivé okolnosti časové zastavily toto vydání, až 31. prosince 1850 senát své ustanovení obnovil. Práce byla senátem svěřena Erbenovi, jednání o té věci vedl tehdejší děkan theologické fakulty dr. Jan Fabian.[7] Čteme-li předmluvu Erbenovu k této knize, pozorujeme, že je plna rytmických větných závěrů (kursů). Že jich Erben užíval vědomě a úmyslně, vidíme z toho, že vznikají:

1. záměrným výběrem zvláštních výrazů a vazeb (leč mi se teprve později při přehlédání rukopisů jeho v nově nahodily IV, jakž mu se zdálo podobné, co kde četl neb „slýchal na kázání“ VII, Při tom při všem byly mu knihy jeho nad míru milé XXIX, (že by) měl ještě jaké jiné statky XXX, tak aby zůstali v nerozdílu XXXI, větší potřeba mi se býti viděla XXXVI, Jakož se mu vidělo za prospěšné XIII, kázání Waldhauserovy a Miličovy (sic), jichž se tu dotýče VII, že čilý jeho duch mezitím neprázdnil XX);

2. umělým pořádkem slov (čehož spisové jeho jasné vydávají svědectví VII, samy k tomu podají příčinu IV, Neb když potom později, v rukopisu musejním, opět o té svátosti přišla mu psáti [119]příčina XII, ale čas od času nové knížky jeho zjevovaly se XIV, kdy Štítný psal nedělní a sváteční své řeči XIX, ano ta doba neznámá smrti jeho dítek XX; Totoť dává světlo nové spisům Tomáše ze Štítného VIII), zejména kladením závislého genitivu před určovací substantivum (Tomáše ze Štítného život III, ale s hlubokým mysli pohnutím vzpomíná Štítný V, dlouhá místa z předešlých Štítného spisův XXIII, Přivedu jen některé toho příklady VIII);

3. užíváním dvojic synonym (vzdělal a obnovil III, učiniti chutnou a záživnou III, ale zdálo se jim nehodné býti i nebezpečné XIV, kdož by v nich čísti chtěli k utěšení svému a k úžitku XXVI).

Nejjasněji pronikají rytmické klausule na konci odstavců. Všimněme si, jak je tomu v Erbenově předmluvě (uvozovky znamenají citát ze Štítného). Nalézáme tu hojně cursus planus přísného znění:

dosti zřetelný obraz života jeho. III; „O sedmi vstupních“. IV; a i ještě mílo mu jest mysliti o tom. VII; obec křesťanská a škola Pražská. XI; jako v rukop. Opatovickém. XV, XXVIII; takéť tu budú.“ XVIII; dvojitá milosť — —“ XIX; bázniť Boží vás učiti budu. XXI; nákladem Matice české. XXII; dobrých šest svazkóv knih i s tiemto prvním. XXIV; a potom jest učiněn klášter.“ XXV; chci tuto též položiti. XXVII; a v nociť sě sejdú. XXVII; neb pili s toho. XXVIII; Buď Bohu chvála. XXXIV; přijmou pravopis analogický, tak řečený. XXXVI.

Vedle přísné formy se hojně vyskýtá i forma volnější:

jakožto výtečného řečníka. XI; a i jej také prvé byli u víře jeho zviklali. XIII; a ty neustálé vroucí vzpomínky Štítného na Miliče snadně vysvětlí. XVII; přivedena nebyla. XX; i některé své vlastní myšlénky. XXII; jenž se nyní chová v českém Museum. XXIV; vzadu v připojeném slovníku. XXVII; a těžce vydělajíc protepú. XXVII; budeť jemu Buoh řékati.“ XXVIII; kdy toto dílo bylo sepsáno. XXVIII; potáhnútiť je i bardúnóv. XXVIII; nabývati platnosti. XXIX; zcela jiným rodinám. XXXI; při odkazu dědin v Proseči. XXXI; původních i překladův. XXXI.

Cursus velox není tak častý:

v třicátý druhý rok věku jeho. VI; a pak jim dobrým řkú, že zlí byli! VIII; rukopisu cís. knihovny a zní takto: XVIII; shledá se brzy níže; ale v neúplném rkp. cís. knihovny té řeči se nenalézá. XXIV; u dvoróv mluvie o tom. XXVII; a již mám sbožie a nemám mysli.“ XXVIII; ač koho nedojdú ony knihy atd. XXVII; tak aby zůstali v nerozdílu. XXXI.

Velox rozšířený má několik příkladů:

že jim totiž „byl“ Milič těžek v oči. XVIII; ješto pak také je snad budeš mieti.“ XXV; jeho se drže obyčeje“ atd. XXIX.

Cursus tardus se vyskýtá v těchto případech:

A protož i tuto též učiním.“ XIII; sv. Augustina a bosáka Davida. XVII; a kažte se jinými“ atd. XXI; asi léta 1325 (třináct set dvacet pět); nežť [120]smrtí sejdu neb starostí.“ XXV; ježto by úhrnkem činily oněch „dobrých šest svazkóv knih.“ XXV; kdeby jej bezpečně posadil.“ XXVIII.

Cursus spondaicus v závěru odstavců není příliš častý:

kterýž je psal knihy tyto. XVI; „Knihy naučení křesťanského. XIX; nadřečené dědictví své právem. XXIII; ale ne aby obraz mohl býti která Božie podobenstvie.“ X; ež budu nynie udatnějie psáti české knihy atd. XXVI; to s pilností své krásy okazujíc.“ XXVII; že Štítný také nevelmi přál králi Václavovi. XXVII; abych toho odbyl atd. XXIX.

Ta okolnost, že Erben ukončuje často své odstavce citátem Štítného, vede nás k tomu, abychom přezkoumali hlavně text všech citátů ze Štítného, které Erben uvádí v své předmluvě, a všimli si tam při tom všech klausulí před větnou pausou silnou i slabou. Jak rytmus řeči Štítného přímo působí na Erbena, vidíme z tohoto příkladu: Vytýkaje totiž | v témž rukopisu | mnichům jich neřády, tohoto dokládá: „A nad to, ještoj’ najstraššé zúfanie, hněvají se, mrzí je každý | kazatel dobrý.“ (str. VII). Všimněme si nejprve struktury jednotlivých kursů u Štítného.[8] Cursus planus v původní podobě (Ss sSs) má obdobu u Štítného v složení 2 + 1 + 2:

Svědom sem toho, VI; ješto by rádi, VIII; ješto vše hyzdie, hyzdie lež taktéž, VII; proti nim byli, VIII; jinak je bera, X; viece než dřieve. XIII; často ji béře; IX; kteříž jsú vinni; IX; nechtie zlí slúti; v knížkách svých jedněch, XVI; svazek knih těchto, XXIV; ráda čte v knihách, XXV; píše a | klada ty knihy; XXVI; a | přezřie jim freje, XXVII; pannu neb vdovu, t.; vida jich sprostnost: t.; v nociť se sejdú. XXVII; jedněch strun výše, XXVIII; jako i oněch. 62, 24; mohly svým mužóm? 104, 28; takéž i lichvu. 175, 9; lépe by bylo. 250, 29; … 2 + 1 + 2: čtěte opa|trně v mých knihách, XXII.

Kombinace se vyskýtají tyto:

2 + 1 + (1 + 1): netbal sem na to, V; 2 + 1 + 1 + 1: kteréť sem já psal. XVII. 1 + 1 + 1 + 2: což jste jí dlužni, V; chléb tu již nebyl, XII; ne sám jich skládav. XIII; a každý | ten mieč chtěl mieti, XVI; tamť sem to napsal, XVII; že sem byl řekl: XVIII; že je knih mnoho, XXVI; že tak rád píši. XXVI; což on tam mluvil, XXIX; (1 + 1) + 1 + 2: o níž jest psáno: XXIV.

Druhou skupinu typu Ss sSs tvoří variace Sss Ss, 3 + 2:

někakú známost. IV; matery činie; V; milostiv býti, V; člověka zlého: VI, ujíti mohli. t.; duchovnie práva, VII, křesťanské viery. 6, 35; nebude moci. 16, 16; nebyla zvláště. 75, 86; odplatu vezme. 116, 23, želeje viece. 245, 21 a j. (velmi často). Kombinace jsou tyto: 3 + (1 + 1): mysliti o tom. VII, XI; mluviti o tom; XXIII; nemieníš za muž, XXIV; položímť na zad, XXVI; 3 + 1 + 1: nalezla by je. XXV; dokonám-liť jej, XXVI; (1 + 2) + 2: od sebe sama. XXV; o milém Bohu, XI; za dobré mieti? IX; bez hřiechu bude, X; [121]o sedmi chodbách, XXV; na měsiec hledě, XXVIII; po věčném dobrém, 144, 28; pro milost pravú 196, 4; 1 + 2 (1 + 1): rád četl o tom, XI; 1 + 2 + 2: co jejie milost. V; a druhý Čechóm: VIII; a zatiem umřel; X; a z řádu v neřád! X; To vyřknu ústy, XXII; rád mistra slyšel, XI; psal tyto knížky, XIII; než dřéve bylo; X; měl hřivnu střiebra; t.; a škola Pražská. XI; ne pracno bylo, XIX; onen takto | a onen takto. XX; ktož stráži držie, XXV; Buď Bohu chvála! XXXIV; a ničímž jiným. 193, 18; nic viece neřku. 227, 16; 1 + 2 + + (1 + 1): což mohu o tom, XXV; 1 + 1 + 1 + 2: a tak jest v smrti. 35, 6; 6: sedmdesáté, XII; neobyčejno: XXII; nelatiníkóv: t.; Dionysius. t.; nespravedlnost: XXIV; blahoslavenstvích, XXV; nestatečnosti, XXVII; robotovati, t.

(Příště další část)


[1] O nepřesnosti termínu „rytmická próza“ viz Jos. Král O prosodii české I, 1923 (vydal Jan Jakubec), str. 688, pozn. 1, a Otakar Zich, O rytmu české prózy (Živé slovo I, 1920, str. 65). Srov. i Karel Svoboda, Zvuková stránka slovesného díla. Sborník filol. XI, 1939, též knižně v Praze u K. Voleského 1944.

[2] Konrad Burdach, Vorspiel, Gesammelte Schriften zur Geschichte des deutschen Geistes I, 2, 1925, str. 227.

[3] Přehlednou studii o kursech Husových na konci odstavců uveřejnil V. Flajšhans, Husovo umění slovesné (Naše řeč IX, 1925, str. 257—261) a znovu, podrobněji, v článku „Klausule Husovy“ (Slavia VIII, 1929/30, str. 78—81). Kursů u Tkadlečka si všimla G. Heidenreichová v článku Staročeský „Tkadleček“ a poměr jeho stylu k německé skladbě „Ackermann aus Böhmen“ (Slovo a slovesnost III, 1937, str. 96—98).

[4] Fr. Novotný, Herojská klausule v české próze (LF 42, 1915, str. 277 až 281).

[5] Wilh. Meyer, Gesammelte Abhandlungen zur mittellateinischen Rhythmik I, II, 1905. — Konrad Burdach, Vom Mittelalter zur Reformation V, 1926 (tam článek Gustava Bebermeyera Der rhythmische Satzchluß, str. 207—229); Über den Satzrhythmus der deutschen Prosa (SB der Berliner Ak. W. 1909, str. 520—572; Vorspiel I, 2, str. 223—242).

[6] Mayer II, 270; srov. V. Flajšhans, Hus tvůrcem spisovné češtiny. Jihočeský sborník historický, roč. IX, 1936, str. 20.

[7] Ant. Grund, Karel Jaromír Erben, 1935, str. 224.

[8] Rozbor se týká citátů ze Štítného, uvedených v Erbenově předmluvě ke „Knížkám šesterým“, Štítného „Přiemluvy“, konců všech knížek a jejich odstavců a „Dokonánie kněh těchto“. Čísla v závorkách značí těsné spojení (po jednoslabičných předložkách), tečky před čísly značí, že začátek kursu tvoří konec předposledního slova. Větná pausa je označována rozdělovacím znaménkem.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 5-6, s. 114-121

Předchozí Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin

Následující Hlasy z SSSR o mateřském jazyce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1