Husovo umění slohové

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

K letošnímu jubileu Husovu vydaly Kostnická jednota a československá církev »Listy Mistra Jana Husi«. Dr. F. M. Bartoš vybral a upravil pro tuto sbírku 21 listů Mistrových (z nich 3 české), »všude usiluje o znění co možná ještě přesnější a srozumitelnější«, nežli bylo znění starší. K tomu »srozumitelnějšímu« znění náleží také úplné přepracování tří českých listů — a o nich se zde chci hlavně zmíniti.

Bartoš jistě s velikou prací a mnohým rozvažováním pořídil svůj výběr. Již to je věc velmi osobní; naši předkové pořídili výběr zcela jiný nežli Bartoš. Bartoš šel ještě dále: pokládal za své právo otisknouti (dva) listy necelé, do jiných (dvou) vkládati své vložky. A ovšem, přidávaje a ubíraje takto podle svého domnění, pokládal za své právo také text měniti (překlad z latiny i text původně český), pokud se tím arci nemění smysl. Asi jako činí překladatelé cizích skladeb básnických.

A tak vydavatel mění pořádek slov, přidává a ubírá, nahrazuje nebo ponechává, maje patrně za to, že naše forma textu je něco nahodilého a libovolného. Ale jeho domnění je mylné. Pro příklad uvádím zevrubněji jeden doklad.

V listu Plzeňským (str. 15) u Bartoše cituje Hus takto Písmo (Mat. XVI, 26 = Mar. VIII, 36):

»Co platno jest člověku, kdyby získal celý svět, ale uškodil své duši? A kterou odměnu dá člověk za svou duši?« Nevím jistě, ale myslím, že každý čtenář pocítí okamžitě jakousi nespokojenost s tímto textem; není dost sakrální, nemá toho biblického tónu, jejž všichni známe.

[258]Je to text Bartošův. Kraličtí (spokojme se jen konci vět) píší zcela správně:

» … všechen svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk výplatu za duši svou?« Zde slyšíme již zcela dobře tu známou kadenci biblickou. Ale — zrovna jako my — cítil ji Hus; neboť on nepsal jako Bartoš; u něho čteme zcela správně:

»ač vešken svět zíště a své duši uškodí? A kterú dá člověk otměnu za duši svú?«

Je to znění totožné s Kralickými — ale také s naším citem jazykovým. Vydavatel ovšem může říci, že list Plzeňským je dochován v jediném rukopise, nedosti spolehlivém. Ale Hus cituje toto místo velmi často a vždycky takto; v listu o braní odúmrtí (mé vydání, 1915, Listy z Prahy, str. 18—19) a j.:

» … všechen svět získal a své duši škodu trpěl? Anebo kterú dá člověk otměnu za duši svú?« (2—3X). A je tak ovšem ve shodě s latinskou předlohou:

» … si mundum universum lucretur, animae vero suae detrimentum patiatur? Aut quam dabit homo commutationem pro anima sua?«

Není snad nic jistějšího, nežli že Hus psal, a to vědomě, zcela jinak, nežli čteme v novém vydání — že jeho čtení je správnější, lepší a vhodnější. A nevím věru, proč by mělo býti čtení Bartošovo srozumitelnější.

*

A takové jsou odchylky nového vydání skoro veskrze.

Mat. IX, 37 Kraličtí, dosavadní vydání a Hus píší: »dělníků málo«; Bartoš opravil »málo dělníků« (str. 6).

Filip. II, 21 Kraličtí, dosavadní vydání a Hus píší: »svých věcí hledají«; Bartoš opravil »hledají svých věcí« (str. 7) atd.

Na str. 16 je citát z Apokalypse XXII, 10—12, na str. 24 citát z Eccles. I, 18, jež nejsou ani přesně podle originálu, ani podle Kralických — ale ani smyslem nevyhovují. Takových si však nehleďme; všimněme si jen těch, kde skutečné znění textu, jako v uvedeném příkladu, samo protestuje proti každé změně.

*

Víme všichni, jak málo jistého známe o staročeském slovosledu. Máme málo textů, jichž můžeme užíti; často je slovosled změněn působením rýmu, v překladech naň působí pořádek slov originálu, jindy bývá písař začátečník a neumělec. Tím cennější jsou [259]pro nás takové texty, jako Husovy listy, psané v žaláři mistrem jazyka, bez předloh a se snahou, ulehčit duši a nechat druhým památku.

Pozorujeme v nich (n. př. v slavném odkazu 10. června 1415), že Hus klade ve vedlejších větách sloveso na konec věty, velmi často tam stává infinitiv. Vydání Bartošovo všude tento pořádek Husův rozbilo — a můžeme říci, že zničilo nejen usus, nýbrž také rytmus a melodii.

Vezměme si zase jeden příklad místo mnohých. Vrcholné znění je známá prosba:

»Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.« Kdo zná práce Sieversovy, u nás příslušné pracné výklady Novotného nebo krásné studie Mukařovského, slyší v těchto kólech přesný rytmus (kóla oddělují kolmou čarou, hlavní ikty dvěma tečkami):

Ta:ké prosím, || a:by sě milovali, ||

do:brých násilím | tla:čiti nedali ||

(a) pra:vdy | ka:ždému přáli.

Když bychom počítali slabiky, má první »verš« dvě kóla, jako druhý i třetí, ale počet slabik je různý: I = 4 + 7; II = 5 + 6 a závěrečný III = 3 (vlastně, bez předrážky) 2 + 5; celkem je tedy poměr 11:11:(8) 7; zhruba asi 3:3:2. V novém vydání se z tohoto mistrného díla stalo (str. 36):

Také prosím, abyste se milovali,

nedali dobrých utiskovati násilím

a každému dopřáli spravedlnosti…

Je to jistě něco zcela jiného nežli text Husův; a nevím, je-li tento text mnohem srozumitelnější; zato je střední část zcela arytmická.

*

Opět možno namítnouti, že snad jen náhodou Hus svá slova takto rytmicky formuloval. Máme však — když hledíme k písním, o nichž se podnes mínění různí — od Husa zachováno skutečné rýmování, dvojverším trochejským skládané; poslal je 9. června 1415 panu Škopkovi ze žaláře — česky; jiné, latinské, poslal dříve p. Janovi z Chlumu. Tam ovšem nemohl, jsa vázán rozměrem, jednotlivá kóla krátiti; nemohl také v dvojverších členiti trojmo. Ale máme tam přece dvě zajímavá trojverší; jedno ve v. 7/10, druhé zavírá celou báseň. Zní:

»Radost věčnú chceme mieti, — jako kočka ryby jiesti, — jichž loviti ráda nechce«

[260]a: »Aby Hus ti pomohl také — Jindřich býti viery svaté — a skonati v Bohu. Amen.«

Nechci ovšem dokazovati básnické nadání z těchto veršování, ale smysl pro rytmus jistě dokazují obojí ty verše, české i latinské. A tato trojverší se tuze podobají onomu odkazu z 10. června, poslanému den po těchto verších.

Že Hus projevoval, pokud nebyl ještě spoután přísnou theologickou askesí, skutečné básnické nadání, o tom svědčí jeho starší práce latinské. Kdo si přečetl někdy nahlas jeho latinské kázání o výročí smrti Karla IV. dne 29. listopadu 1409 — nebo soudobé skoro incepce k jednotlivým knihám Sentencí, užasne nad krásnou řečí a kovovým tónem těchto skvělých period. Jistě neposlední příčinou obliby jeho kázání byl tento efekt fonetický, třebas ovšem při latinských kázáních měl již vypracovanou theorii středověkou o t. zv. kursech a krásné vzory ve sv. Bernhardovi a Řehořovi.

A že měl jemný smysl pro rytmus prózy, ukazuje známá výtka žalob z r. 1409. Podle tehdejší výpovědi Protivovy Hus někdy před r. 1400, když byl citován výrok sv. Řehoře, prý řekl: »Co jest Řehoř? Byl prlenec« (— slovo to je v latinském výroku české —), »ať prohlédne jeho výroky, kdo chce, a najde, že ve všem vždy prlencoval« (‚prlenczavit‘). A Hus (v Dokumentech Palackého, str. 164—165) odpovídá: »Je to pravda; říkával jsem s pochvalou, že veliký doktor, sv. papež Řehoř, jehož řeč se mi líbí nad výroky ostatních svatých i pro jasný výklad i pro sladkost slov, ježto vykládá v krásných rytmech, jest nejlepší ‚rhythmisator‘…« Tak vyložil Hus sám svůj termín ‚prlenec‘ = potulný pěvec.

Je tedy zcela jisto, že Hus měl nejenom dobrý cit pro rytmus řeči, nýbrž že sám české verše skládal a latinské své prosaické texty krásně rytmisoval. Nemůže nás tedy nález takových dobře a pěkně stilisovaných vět překvapit. Ale nejsou ojedinělé.

Je ovšem dost nesnadno nalézti české listy Husovy se zněním přesně zachovaným. Z 20 jeho listů (českých) je jich 7 dochováno v jediném, někdy velmi pozdním a nejistém opise; dva toliko ve 2 opisech, někdy necelých. Jenom polovice textů je nám, dochována spolehlivě; z nich nejznámější jsou ony čtyři »epištoly«, jež čítávány o dnech Husových shromážděnému lidu. Nejvíce jich bylo posláno z Kostnice; uvádím ukázky ze svého vydání (Otto, Světová knihovna, III, Listy z Kostnice); z 11 vy[261]bral jsem 3 nejkratší; jejich závěrečná kóla uvádím všecka; první p. Škopkovi (č. 30, 9. června):

 … vě:rný v Bohu | přie:teli! || 4:3

 … a:by v radost věčnú i sko:ro přišel || 6:4

 … (že mi dá věččie) po:kušenie | tr:pěti || 4:3

 … (před svatým Vítem) v ča:kání | smrti 3:2

druhý p. Škopkovi (č. 34, 13. června)

 …, milý pane! || 2:2

 …, sedě v žaláři | v ókovách || 2 + 3:3

 … jestli co nehodného, | aby nechal || 3 + 4:2 + 2

 … což by bylo proti jeho | svaté milosti || 4 + 4:2 + 3

 … a: toto | pomně 3:2

 … čakám již na smrt | odsúzenie 3 + 2:4

 … pro: jehož svatý | zákon trpím 3 + 2:2 + 2

Nejzajímavější je však poslední rozluční list s přáteli, s řadou na konec jednotlivých loučení (snad z 5. července, č. 54, str. 156—157):

 … ač: snad mrtvého | na těle 2 + 3:3

 … a paní | Anno! 3:2

 … jakož ste + slýchali 3:3

 …, (jich) nelze jest | popsati (4) 3:3

 … (s jeho svatú) | pomocí | Amen. 3:2

 … pro Boží | zákon 3:2

 … nedajte hubiti | dobrých kněží! 3 + 3:2 + 2

 … Bóh buď tvá | odplata! 3:3

 … s Mikéškú i | s jinými! 4:3

 … kteréž ste měli | se mnú! 3 + 2:2

 … buď Pán Bóh | s tebú! 3:2

 … pomni, co sem tě | věrně učil! 2 + 3:2 + 2

 … (buďte slova) Božieho | pilní! 3:2

 … kaž slovo | Božie! 3:2

 … (aby byli ustaviční) | u Božie | pravdě 3:2

Jsou zde sebrána všechna závěrečná kóla tří listů Husových — a pouhý pohled na tato čísla ukazuje všude skoro bez výminek závěrečnou klausuli typu buď 4:3, nebo nejčastěji 3:2. Ale to je počítáno jen zhruba; i ty nečetné odchylky při skutečném čtení zmizejí. Tak na př. odchylka »jakož ste | slýchali« 3:3 je odchylkou jenom na papíře; skutečná výslovnost první skupiny ‚jakož ste‘ zajisté má ve skutečnosti trvání delší; zrovna tak skupina ‚Bóh buď tvá‘ (odplata) trvá jistě déle nežli výslovnost slova ‚odplata‘, takže i v těchto odchylných na papíře závěrcích [262]máme asi touž kadenci, 4:3, jako jinde. Týmž způsobem vyložíme i ‚milý pane‘ = 3:2.

Tyto případy, úplné, a hledíme-li k skutečné výslovnosti, naprosto bezvýminečné, ukazují jasně, že i ona fonetická křivka zmíněných nahoře tří »veršů« Husova napomenutí Pražanům je skutečná osobní křivka (‚Beckingova základní‘, jak ji nazývá Sievers) Husova. Jestliže tedy ten, kdo překládá Husa do nové češtiny, dbá o to, aby neporušil smyslu jeho nauk nebo theologických neb kulturních subtilností, měl by zajisté také o to dbáti, aby neporušil ani tohoto výrazu osobnosti Husovy. Vydavatelé 16. století, obnovujíce jazyk Husův, dbali přece pečlivě o tuto stránku slohu Husova. Jednali jistě v duchu Husově a po jeho přání; víme, jak prosil opisovačů, aby jeho slov neměnili.

*

Ale vedle těchto závěrků, tak krásně sladěných, má Hus také jinde pořádek slov určitý a pevný — nový vydavatel jej nahrazuje svým. Hus píše ‚v sjednání dobrém‘, vydavatel ‚v dobrém sjednání‘ (str. 15), Hus ‚Bóh věčný a člověk pravý‘, vydavatel ‚věčný Bůh a pravý člověk‘ (str. 28) atd. Vydavatel opět neslyší a necítí, že je rozdíl mezi ‚české království‘ a ‚království české‘, že je sice možno říci ‚čtvrtý král‘, ale že se nemůže říci ‚Čtvrtý Karel‘, nýbrž toliko ‚Karel Čtvrtý‘; že se zrovna tak říká sice ‚svatý Otec‘, ale ‚Písmo svaté‘ — že, zkrátka, přívlastek položený za své slovo zdůrazňuje a vytýká tak, jak to pěkně vykládají pravidla v (Gebaurově)-Ertlově mluvnici (díl II, str. 53 až 58). Husovi zajisté šlo o to vytknouti, že Bůh, ačkoli věčný, byl přece jenom člověk pravý — a tento odstín smyslu je u nového vydavatele setřen.

*

Čtenář může snad míti za to, že tyto výklady o rytmickém spořádání vět, o jistém slovosledu přívlastku atd., jsou minuciosnosti příliš nepatrné. Je to asi jako se studiem chemickým nebo vůbec drobnohledným, jež v zdánlivém chaosu nalézá přece přísnou pravidelnost. Ze studií Mukařovského je viděti, jak nepatrné přesuny přízvuku mění verš v prózu a naopak. A Sieversovy studie v Německu (v době pádu marky norští a američtí ctitelé německé vědy umožnili svými podporami publikaci jeho prací), třebas někde jistě mylné a jinde velmi nejisté, ukazují přece názorně, kolik z takových studií možno vytěžit. U nás [263]ukázal kdysi Novotný t. zv. herojskou klausuli u Ant. Staška; Mukařovský krásně osvětlil rozdíl týchž veršů Nerudových, Čechových atd.; u Němců se pokusil Sievers o rozlišení původního textu od pozdějších přídavků v řeckém evangeliu a Zjevení sv. Jana, ve starošvédských zákonících atd. A posledně letos, spolu se slavistou Vasmerem a baltistou Gerullysem, pokusil se určiti národnost nejstarších textů slovanských; v t. zv. Kyjevských lístcích nalezl osobní křivku českou, v Zografském a Assemanském evangeliu křivku jihoslovanskou a ruskou atd. Chtěl jsem zde na tyto snahy upozorniti vydavatele; nejsou to maličkosti, je v nich osobnost celá.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 9, s. 257-263

Předchozí Josef Zubatý: Poděkování

Následující Minouti, minouti se