Václav Machek
[Short articles]
-
Jako dodatek k svému článku v NŘ. XXVIII, 117 uvádím zprávy jeho čtenářů, doplňující mé tehdejší výklady; pánům dopisovatelům srdečně děkuji. Podoba křemenáč, shodná s Klaretovou, žila do nedávna v Nedvězí u Svatojanských proudů (p. PhC. V. Kadeřávek). O slově tvrz píše p. řed. J. Holub: „Na Písecku, přesněji v okruhu Mirotic, starší a nejstarší lidé říkají vskutku hřibům tvrz, tvrzík, tvrzník. Slýchal jsem tak velmi často v studentských letech; nyní je to již vzácné, mladší to slovo již neznají vůbec.“ O slovech špička a špičník píše p. odb. uč. V. Vacek z Merklína: „Špička je tu Marasmius oreades, špičník Boletus rufus. Obě tyto houby mají proti jiným houbám v nářečí pojmenovaným tenkou a vysokou nožku. Podobnou vlastnost má i Bol. scaber, jenž má české přírodopisné jméno špičník (Velenovský, České houby 699). Špička ovšem na všech vyobrazeních, jež mám po ruce, má zašpičatělý klobouček.“ O slově *chřušč jsem napsal, že u nás asi zaniklo, podoba kříšť že nebyla u nás dosud nalezena jako lidová. K tomu sděluje p. prof. J. Mukařovský, že v dětství slýchal v Kasejovicích na Nepomucku, kde býval o prázdninách, název kříček, a udává, že to byla houba „barvy hnědošedé, podobné zbarvení suchého jehličí nebo písku“, a že „měla široký klobouček k zemi přisedlý, někdy i do ní okrajem zabořený, uprostřed proláklý. Spodek kloboučku byl řasnatý. Dávali ji do polévky, a v ní se od ostatních hub zřetelně odlišovala aromatickou příchutí i tím, že vařením neměkla, ale zůstávala chřupavá. Jde však především o jméno, a to je, tuším, až na di[47]minutivní příponu totožné s Klaretovým chrziescz - *chřušč, i když změna šč v č není pravidelná.“ (Jde o přesmyk šť > č, obdobný změně st > c v slovenském kocka proti č. kostka, o níž viz LF 56, 28.) Druhé svědectví o téže houbě a její určení podává p. Vacek: „Jménem kříč tady jmenují staří lidé holubinku osmahlou. Sbírají ji jako chutnou houbu. Také Velenovský 123 píše o ní, že se v některých krajinách sbírá pod jménem „kříště“. Dr. Bayer v Časopise č. houbařů 21, 59 uvádí pro ni z Plzeňska lidové jméno ohříč (není-li v tom tisková chyba místo chříč). Výskytem se h. osmahlá podobá ryzci peprnému.“ Je tedy zřejmé, že se musím opraviti. Slovo kříšť (kříč, kříček) vskutku žije jako lidové, ale znamená nikoli druh hřibu (na ten je tedy přenesl Presl), ale jeden druh holubinky. Přechod na holubinku se dá snad objasnit tak, jak to naznačil p. Vacek. Týž autor píše m. j. dále: „Konečně si dovoluji upozornit na to, že pro Boletus scaber a i pro Bol. rufus je na Merklínsku lidový název vosovák. Domnívám se, že to slovo pochází od původního nářečního *osa, t. j. osika. Ze základu vosa mohlo být přídavné jméno vosový a od něho příponou -ák byl patrně vytvořen nynější tvar vosovák. Ta přípona je tu u hub častá (*dubák, podubák < poddubák a j.). Docela obdobný případ by byl u březováku: bříza — březový — březovák. Slovo vosa se už ve zdejším nářečí nevyskytuje. Pro strom Populus tremula je tu vedle vosiky ještě druhý tvar vosina. Ten ukazuje přímo na původní základ vosa. Druhotvary keřů a stromů s příponou -ina jsou tu v nářečí hojné, na př. bříza - březina (s významem nejen „březový háj“, nýbrž i „jednotlivá bříza“), jedle - jedlina, chvojka -chvojina, volše - volšina (k tomu poznamenávám, že i na Hořicku se říká volšina vedle volše v témž významu), smrček - smrčina, hívina k hromadnému híví (slova híva ani jíva se tu nevyskytují). Kromě toho je původní jméno vosa zachováno, jak se domnívám, i v pomístním jméně Vůsí, jež se tu několikrát vyskytuje. To je podle všeho kolektivum k vosa a znamenalo původně osikový porost. (Stran ů lze výraz ve vůsí srovnati, jak dí správně autor, s tamějším nářečním ve vůčku = v očku a s pomístním ve Vůstrovci = v ostrovci, což je pole v Libákovicích, a odkázati k stč. k óku atd.) Vosina, vosovák a Vůsí by byly dokladem toho, že ve zdejším nářečí býval patrně vedle (v)osika a (v)osina ještě výraz (v)osa se stejným významem.“ S tímto výkladem uvedených slov zcela souhlasím. Jsou to vskutku cenná svědectví jak pro tvoření názvů typu březák, tak i pro existenci základního slova osa (= osika), v češtině v tomto významu dosud tuším nedoloženého. Slovo osa je však u ostatních západních Slovanů doloženo dobře: p. nář. osa, hl. wosa, dl. wósa (jinak jsou jen odvozeniny osina, osika, resp. jasika). Nový doklad toho, že je v našich nářečích uložen ještě mnohý cenný materiál, o kterém dosud nevíme.
Naše řeč, volume 29 (1945), issue 2, pp. 46-47
Previous Václav Machek: Chasa
Next Václav Machek: Máčka