Časopis Naše řeč
en cz

Ponorná řeka

Jiří Daňhelka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jaroslavu Reitmannová, Ponorná řeka. Román. Vyšlo roku 1944 nákladem Noviny v Praze. Str. 265.

Čtenářům se představila novicka naší epické prózy Jaroslava Reitmannová tímto románem, prokresleným dynamickým obrazem malého města. Autorka jím osvědčila spisovatelské nadání i jemný smysl pozorovatelský, umocněný uměním nahmatat jemné nitky dějové, vycházející z téže základny, spojit je v epický tok a překlenout jednotným a jednotícím řádem. Děj nás uvádí do městečka (jak vábí mu dát Drdův přívlastek „na dlani“), jež se jmenuje symbolisujícím jménem Betlem. Rozvíjí se před námi film ze života všech vrstev obyvatel od zámeckých pánů až po cihláře, rozehrává se řada typických postav a jimi se zobrazuje maloměstský život, plný snažení a námahy, intrik i falše. Epickou záminkou je utrpení a smrt mladičké Magdaleny Cabicarové, matky nemanželského dítěte. Magdalena v městské nemocnici čeká návštěvu a odpuštění pohněvané matky. Utrpení pacientčino je voda na mlýn pro rodinu lékárníkovu, jež se snaží intrikami vyhostit primáře Bervidu ze zámecké přízně a na jeho místo v nemocnici dosadit lékárníkova [185]synovce. Využívá se čistého přátelského poměru primářovy ženy Sabiny k místnímu učiteli Bílkovi. Do tažení lékárny proti nemocnici je zapleten místní časopis, je využito ženské ješitnosti i mužské tvrdohlavosti; odraz skrytého konfliktu lze pozorovat v hospodě i na ochotnické scéně. Příběh Magdaleny Cabicarové tvoří stále rámec. Neústupnost matky Cabicarové situaci jen přiostřuje. Magdalena umírá v horečné touze po matčině odpuštění. Umírá ve chvíli, kdy primář není přítomen v nemocnici. Zdá se, že lékárna dosáhne svého. Reitmannová rozpletla události denního života v městečku v jemné nitky a postavila je spolu do takového kontrastu, že se zdá, že se všichni obyvatelé Betlema vespolek stanou nepřáteli. Ale „dobrý duch Betlema“ zasáhne v pravé chvíli. Právo se postaví na stranu pravdy. Starý pán ze zámku na betlemském návrší sejde dolů do městečka, navštíví děcko mrtvé Magdaleny a sám pomůže obnovit řád. I matka Cabicarová se umoudří a ujme se vnoučátka. Pravda a řád zvítězí.

Život v Betlemě je jako ponorná řeka; čas od času v jednotlivých událostech prosakuje na povrch; kdo dovede naslouchat, slyší ji hučet i pod povrchem. To je hlavní záměr Reitmannové, vidět pod vnější podobou věcí a dějů jejich vnitřní spojitost.

Je těžko rozhodnout, má-li být Reitmannová charakterisována jako typ epický či spíše reflexivně lyrický. Je nesporné, že její epické pasáže jsou nad obyčej životné, bystře vypozorované a obratně stavěné. Zvláště osobitá je snaha, jistě vědomá, rozkládat jednotlivé situace v řadu drobných dějů zdánlivě na sobě nezávislých, ale přece charakteristických pro danou chvíli. V jazykové výstavbě se tento epický rozklad projevuje prostým přiřaďováním krátkých, nesložitých vět. Odchod Magdaleny Cabicarové z domova po roztržce s matkou je líčen takto:

Magdalena se otočila a pevně sešla s půdy dolů. Převlékla se. Přezula. Ze všedních šatů si udělala malý uzlík. Vyšla z domu a ani se neohlédla. Na dvoře pohladila psa. Přátelsky zavrtěl ocasem. Pak vykročila na bílou, nataženou hedvábnou nit, která ji odvede odtud. (14)

Podobný způsob nalézáme, když se vysvětluje, jak láska změnila Anežku Pertlíkovou, do té chvíle chloubu ochotnické scény.

Divadlo v Betlemě není žádná kratochvíle. To je vážná věc, i když se občas všichni od srdce zasmějí. Divadlu se upíšeš jak čertu. A musíš večer co večer do šatny, ať jsi třeba nachlazen a venku se čerti žení. A Ančka najednou začala vynechávat. Po procházkách chodit. S mámou dohromady hlavy dávat. Tajemně si šeptat. A odmítla hrát. Pan ženich si nepřeje, aby Ančka hrála divadlo!(143)

Poněkud složitěji, ale přece v jádře týmž způsobem je líčena scéna, v níž redaktor Dvojan, dosud rozechvěný ze zákroku pri[186]máře Bervidy proti článkům nemocnici nepřátelským, přijímá telefonické pozvání vrchního ze zámku na hon. Je z ní jasně vidět Dvojanův poměr k zámku.

Zámek se ozval. Dvojana přepojili jednou a dvakrát a po třetí a již byl u aparátu pan vrchní. Dvojan se hluboce poklonil, jako kdyby pan vrchní stál před ním, a hlásil, co se právě zběhlo. Delší chvíli naslouchal a říkal jen: ano, jak račte, jistě, samozřejmě. Pak jeho tenký fistulový hlas velice zeslábl, když říkal, že jeho paní bude mít velikou radost z tohoto pozvání a že oba rádi na hon na Skalce přijedou. Hluboký úklon(,) a telefon hekl, jak prudce Dvojan položil sluchátko. Pak zašustil zmačkaný papír a letěl do koše. Stůl redaktora Dvojana byl prázdný. (66)

Slohu epických částí tohoto románu lze přisoudit snahu po syntaktické prostotě, avšak opak nutno konstatovat v pasážích lyricky podbarvených a v úvahách. Syntakticky bohatá je charakteristika hnědých chrysantém, určených na hrob zámeckého kastelána.

Sabina Bervidová přinesla starému Johanovi tři hnědé chrysantémy. Květiny smutné vůně, jichž hněď září na líci listů žlutí podzimu a na rubu rudě žhne dohasínajícím létem, jež marnotratně hýří barvami, aniž kdy poznaly vlahost vzduchu a blaženost dotyku motýlích křídel, jichž vůně je jak teskný povzdech nad údělem květů vykvetlých jen proto, aby listopadovými dešti oprchaly a prvními mrazíky byly sežehnuty. (27)

Totéž lze říci o charakteristice Bílkových pocitů při představení, v němž hraje s paní Bervidovou:

Bílek zavřel oči. Tím mocněji cítil, jak nitky napředené od srdce trpící ženy tady na jevišti vedly k poplašeným a rozechvělým srdcím tam dole ve tmě a nebyly to už jen pouhé nitky, slabé a teninké, které lze máchnutím ruky přetrhnout, ale změnily se v pružné, citlivé a pevné dráty z mědi a probíhal jimi proud jak elektřina, jediný, mocný, bělostí zářící proud. (72)

Asi uprostřed mezi oběma těmi typy jsou charakteristiky osob a líčení přírody. Jsou velmi působivé. Čtenář se snadno vžívá do situace a jednotlivé postavy prohlédá až do morku kostí. Paní Míla, choť vrchního ze zámku, je zachycena v své maloměstské ženskosti takto:

Paní Míla v novém kostymu a s malým balíčkem v zeleném papíře — všechny balíčky od lahůdkáře Rudolfa byly baleny do papíru jedovatě zeleného — aby se odlišily od všech balíčků jiných a aby zdaleka vykřikovaly: my jsme něco lepšího, my jsme od Rudolfa — paní Míla se zeleným balíčkem zvolna od Rudolfa vycházela. V balíčku nesla skleničku hořčice a hrozny. Ani jedno ani druhé nepotřebovala. Něco však je nutno koupit, nemůže přijít k Rudolfovi jen tak. (133)

Stejně je črtána podobizna starosty Filipa, povoláním zahradníka.

Stojí starosta Filip pod hvězdnatou tváří boží. Sklání se a bere do ruky hrudku hlíny, kterou pak v prstech drolí, jako když ptákům sype. Je sám a je na rozpacích. Vždycky je na rozpacích, když odloží své náčiní.

[187]Pravý Filip je skloněn nad sazenicí, nad důlkem v zemi, nad pupencem štěpu. Jak skončí dílo, je všecek nesvůj. Před tváří Toho nahoře zrozpačití, mravenčení v zádech má, lehké zamrazení, které tělem proběhne z velikého úděsu a také z veliké krásy. Děje se tak lidem, kteří jako Filip oblibují více mlčení než mnoho slov. Všechna nevyřčená krása a nesdělená radost dere se jim ven proti jejich vůli. Proto je zamrazí, proto se zachvívají, že se právě prodrala skořepinou jejich uzavřenosti. (93/94)

Deštivý podzimní večer vystihuje Reitmannová takto:

Šli. A mlčeli. Drobounce pršelo. Padal hustý, studený déšť, víc mlze nežli dešti podoben, vznášel se ve vzduchu, prosakoval oděvem, máčel boty a kanul se stromů. Byl všudypřítomný, všude pronikající, dotěrný a studeně vlhký. Svítilny blikaly do šeré a uplakané tmy ospalým, narudlým světlem a tiše se snesl na mokrou zem povadlý, zkroucený list. Listí tlumilo kroky, které se přesto rozléhaly ulicí, protože byla tichá. Betlem spal. (93)

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 8, s. 184-187

Předchozí Vlad. J. Sedlák: Nouze naučila Dalibora housti

Následující Sám Bůh ví, kde

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1