-ismy

Bš., š.

[Drobnosti]

(pdf)

-

Někteří lidé shrnují nové směry umění ironickým názvem -ismy. Příznačné, velmi často se opakující přípony je tu použito ve funkci podstatného jména, mívá přívlastek a skloňuje se také jako slova, od nichž je odepjata: bez -ismů, o -ismech.

I jiné přípony se vyskytují v této funkci. Pamětníci první světové války si jistě vzpomenou, že se chlebenky, cukřenky a p. souhrnně označovaly posměšným názvem -enky. Několik jiných příkladů: Potom jsem choval činčily, kastorexy, rexy, čirexy a vůbec xy všech druhů. (Lid. nov. 11. V. 1941.) Různým těm -itům na střechách, zhotoveným z osinku a cementu, pořád říkáme na venkově břidlice. (Ozvěny 1941, č. 41.) Židé dali si parádní jména různých -ovičů… (Lid. l. 16. I. 44.) Asi patnáct… neodborníků… sledovalo první výklad o mohutnosti, dokonalosti, jakosti, pečlivosti, přednosti a jiných… ostech světové výroby automobilů, sdružené v automobilovém koncernu. (Richard Jager, Živnost na čtyřech kolech, str. 15.)

Je toto osamostatňování přípon správné? Je hříchem proti zákonům tvořivosti češtiny nebo alespoň věcí nezvyklou v našem jazyce, v němž nelze jen tak snadno tvořit složená slova a zase je rozkládat a dokonce nakládat s některými příponami jako se „základními“ členy složených slov? Snad bychom mohli pokládat zjev, jejž zde popisuji, za hříčku, za jakousi figuru. Je zajímavé, že ve francouzštině, která si libuje ve složeninách ještě méně než čeština, je dokonce už dosti staré podstatné jméno ľana (znamená drobnůstky týkající se některé osobnosti a v širším smyslu sbírku anekdot a historek). Je to svým původem latinská koncovka slov jako Voltairiana a p. — viz knížku J. Deharvenga „Scrupules de grammairiens“, str.27. a 28.

Bš.

Nejznámějším příkladem tohoto osamostatněného zakončení slova je [66]italské hovorové accio, odvozené z hanlivých slov jako libraccio (špatná kniha) a znamenající „špatný“. Prof. Vl. Buben uvedl v jedné přednášce také bulharský příklad, kde min znamená člena triminy, sedminy, t. j. trojice, sedmy. Podrobněji se o tomto zjevu, vždy jen vzácném a prakticky nevýznamném, píše u A. Martyho, Satz und Wort.

š.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 3, s. 65-66

Předchozí Antonín Dostál: Jej místo jeho, ho

Následující Valentin Pospíšil: Lidové názvy rostlinných částí a společenstev ze Vsetínska