Tvář plná světla

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

A. C. Nor, Tvář plná světla. Román. Vydal Evropský literární klub v Praze. 1943. 264 stran.

(Ostatek.)

Amplifikace je jistě užitečný způsob vyjadřovací, jestliže se jí užívá účelně a s měrou. Výstižně se jí zobrazuje vzrušení a síla, jako je tomu na př. ve vypravování o Markově řádění při svatebním tanci; při stupňování výrazu je to dokonce prostředek nutný. Jestliže se však z amplifikace stane samoúčelné hýření slovy a krasořečnická rutina, ztrácí tato vyjadřovací methoda veškeru svou působivost a nezachrání ji ani vynalézavost v metaforách a jiných obrazných obměnách. Je dobře mít vždycky na mysli zásadu, že často jediné silné, jadrné slovo na pravém místě vyjádří víc a lépe než řada synonym. Zdá se mi, že i Nor místy překročil už hranice skutečné působivosti, když tak bez přestání za sebou hromadí souznačná slova (srov. na př. celou str. 41, 224 a j.); ale při nepochybných tvůrčích možnostech Norových lze mít právem za to, že tato methoda vyjadřovací není konečným bodem jeho vývoje.

Do oblasti amplifikace náleží i opakování slov, a také jeho Nor hojně využívá. Zesiluje jím na př. výraz představy: Někdy si Marek hrozně vyčítá, jen on, jen on je vinen Oktávovou nemocí a tím, že chlop se neuzdravuje — Protože jej vraždí, stále jej Marek vraždí, vraždí jej tím, že myslí na Martu, že po ní touží, touží po ženě svého bratra… (223 n.). Markovi zněl (hlas Martin) stále jako varhany v závěru slavné, zpívané mše svaté, tenkrát, kdy nadučitel vytáhl všechny rejstříky a hřmí, hřmí, hřmí — (225). Chlapeček má ručičky vedle hlavy, jak je rozpažil a položil na peřinku, a spí, spí, spí — (262). Samota klidu a klid samoty jsou hojivé, zkonejšují (189). Často se opakuje výraz v zesílené podobě: Učitelovy oči… byly tak modré, tak modré laskavým pohledem (19). Lekne se velice, nesmírně se ulekne (46). V takový žhoucí den, den jak výheň, den cválající dřiny, obracejí velcí synci oči ke skalám (41). Též paronomasie (figury etymologické) užívá Nor k zesílení: noc jej nepodarovala darem posily a spánku (58), blýsknavý blesk vlny (39), zabělají se bílá těla (42), přelétavý, letmý pohyb (223), žhavými písmeny to z něho žhne (224), slovy podle kamenů tvrdými, jadrnými a jako mlat vyrovnanými, vždy a ve všem pravými pravdě (72). Příležitostí k hromadění slov je Norovi i rozvádění úhrnné představy v jednotlivé její složky, na př.: Markovo trápení prostupovalo všechen čas, dni a týdny, měsíce a rok, jeden i druhý, který [37]přišel po něm (224). Prostupuje to celý statek, zpívá to z budov, z chlévů, z maštale, ze dvora, ze zahrady, ze stodol, ze všeho — (165).

Norově vypravěčské technice, usilující o šíři a poctivou důkladnost, vyhovují především delší větné celky, volně skládané z vět více méně samostatných; i to je způsob dobře odpozorovaný z jazyka vypravěčů lidových. Do jak velké míry ho Nor dovede využívat na vyjádření plnosti, rušnosti nebo i tíživého zmatku představ, ukáže tento úryvek ze str. 84.

Ví (Marek) o svém bratrském soupeři, je mu známo, že Marta mluvívá s Oktávem rozhořelá v tváři, usmívá se na něho a hladí jej zvoucími sliby, oh, Marek krutě žárlívá, ve skrytu se rozryvně žere, ale není přece slabošský hlupák, aby se s tím ukazoval, může se utěšit, že stejný úsměv, stejný oheň v líci a týž slibující pokyn má Marta i pro něho, aspoň Marek si po každé důvěřivě vyloží její zářivou laskavost jako náklonnost a přízeň.

Kolikrát už jí to chtěl říci, má ji rád, má ji rád víc než Oktáv, nemůže to ovšem změřit, ale tolik ví, že není na světě horoucnější lásky, než jakou touží Marek po Martě, synek se zalyká pod obrovitým vodopádem své touhy, je to živelnější než požár, proniká jej to a prosycuje, tak rád by to Martě řekl, mnohokrát už se k tomu chystal, ale ví, že je to nevypověditelné, není pro to na světě slov, nepostihneš to ničím.

Ale možná, že Oktáv už vymyslil ohebné výrazy, jimiž se té ošemetné věci chopí, možná, že právě teď už bratr Oktáv chrlí své vyznání, zaplavuje jím Martinu hlavu, drží ji za ruce, dívá se jí do očí — a tak to bývá vždy, dokud Marek ví, kde Oktáv pracuje a co dělá, dokud je synek bratrovi nablízku, dokud pracují spolu, dotud je Marek kliden a nevzrušen, ale jakmile se Oktáv někde ztratí, ve dne či večer či kdykoli, zmocní se Marka svíravý pocit nejistoty, synek začne větřit, už aby byl z pole doma, už aby vypřáhl a mohl ven, na dědinu, ruce se mu zachvívají, neovládne je, nitro je sežehnuto sluncem vysušujícího žáru.

To jsou celé tři odstavce za sebou a každý z nich obsahuje jediné větné pásmo; po nich následuje v Norově textu několik odstavců s větami kratšími a hned na příští stránce zase nový takový řetěz vět. Norovo vyjadřování spisovné se tak přibližuje volné skladbě nářeční, jíž se vyznačují hovory osob v tomto jeho románu, ale zároveň ji povznáší na vysokou úroveň vyjadřovacích prostředků sloužících jazyku básnickému.

Všechno, co jsme dosud poznali na Norově vyjadřování, zřetelně směřuje k epické, rozvážné obšírnosti, k nespěchavé pohodě vypravěčské. Takové jsou i Norovy obrazy; také ony se rozvětvují často do šíře celých vět a odstavců, aby se co nejvíc stupňovala a uplatnila jejich vybavovací moc. Široká je i oblast, z níž Nor své obrazy čerpá; vedle jadrných, hmotně konkretních přirovnání čteme u něho též obrazy jemně nadechnuté, čisté jako poesie sama. Srovnejme na př. tuto řadu přirovnání: Teď tu stojí Marek jak svatý Jan, neví, kam se obrátit (15). Marek [38]mlčí jako stoletý dub (18). Je (Marek) skladitý jak buk (36). Z hospody vyšel pomalu, váhavě, ale za dědinou se vyřítil do polí jako štvanec. Aby byl dědině co nejdál. Ta zlá, tvrdošíjná bolest mu seděla v týle jak zabijácký křivák (68). Synka to (zklamání) polilo jak jedovatou žíravinou (87). Jako pupen červené růže rozvila se neděle (90). Noc, studnice trápení, jej nepodarovala darem posily a spánku (58). Venku je už podletní tma, jiskřivá pod šedavě modrým zvonem nebe, protkaným jak zlatohlav stříbrným zářením hvězd (62). Pole jsou zelená jak naděje, která z nich vykvétá do žní (53). V matném přítmí světlých večerů zazáří pěna vystříknuté vody jako světélkující třáseň (42). Jsou tu i přirovnání rozvinutá po homérovsku v celý děj anebo po lidovu stavěná v úplnou antithesi: (Když kterýsi synek v noci zaťukal na okénko,) vyplašila se děvčata z prvního spánku a vymrštila hlavy do průzračné tmy, jako když vzlétnou s hlučným pleskotem křídel zulekané „kurotvy“ z jeteliště takřka zpod tvé nohy, lekajíce náhlostí svého úprku neméně tebe, než jsou samy zděšeny (79). Nevyjel to parní válec na silnici, nedrtí to strašlivý tank, každý odpor lámající, svého protivníka, nevrazil to zdivočelý slon do džungle pralesa, v níž za ním zůstává průliv široké paseky, nerve se to velryba na jedovaté harpuně ani hroch se to nehází a nezmítá ve vězení svého bazénu — to tancuje stryk Jakub „zolo“ (63).

Metafory Norovy mají zřejmě úkol zesilovat a prohlubovat významovou stránku textu, nikoli toliko jej zkrášlovat. Na mnoha z nich lze přímo pozorovat autorovo úsilné hledání výrazu co nejplnějšího, nejvýstižnějšího, nejnáladovějšího (tím se také z velké části vysvětluje Norův stálý sklon k hromadění výrazů).

Na př. když se mluví o slzách rozdíravě lítostných (189), o svíravém napětí (37), o těžkém pocitu, při němž osoba srdce má úchvatem až v hrdle (35), o zlé, běsnivé zlosti (15) a pod. Mnoho obrazů je založeno na vazbě gen. vysvětlovacího: struny nervů (58), osvěživá píseň děvušiny nohy (59), pod šedavě modrým zvonem nebe (62), výheň trpké trýzně, zoufalého prázdna (93), vetkne mu jej (dítěti cumlíček) do vázičky rtů (262) a j. Silou a barvitostí vyniká u Nora zvláště sloveso: Marka rozdírá vztek (17); náhle polije Marka bolestný chlad, srdce zledovatí, zalkne se mrazem (37); za dědinou… se vzpínalo skrovné návršíčko (38); anebo jsi jej (hada) za chvíli spatřil vlnivě stříbřit vodní hladinu (39); pole vzlykala suchem (41); znovu se rozplamení křídlovka (64); okna ve statku byla tentokrát rozsvícena všechna, žádné neosleplo (122); (síla) vytekla s nemocí z jeho žil (126); smuteční pochod se vřízne do [39]vzduchu plechovým zvukem trub (168); po dvoře se rozkročí prasklý hlas Markův (207) atd.

Ze svých metafor pak uvíjí Nor celé kytice a šťastně do nich zachycuje mnoho z kouzelné krásy a moci obrazného vyjadřování; zaslouží, abychom několik takových náladových odstavců uvedli zvláště:

Snáší se večer, zpovzdálečí se blíží dědině a pod lesem už čeká noc, aby vykročila. (60)

Na obzoru očekávalo už ráno své vzkříšení. (68)

Děvucha ulehla naznak a oči se vnořily do brokátových závěsů tmy, dědina za okny spala, lilo se z ní sem už jen samé ticho, ale jizbečka byla naplněna hudbou, cosi vyzvánělo v Martině roztančené krvi a noc plynula, mámíc a voníc. (80)

Pod lesem, k němuž dojdou beze slova, musí Marek splnit slib. Vybral si k tomu pěkné místo, nedělní odpoledne je tu nejsvátečnější, pole se tu políbilo s lesem a na kyprém trávníku na rozhraní mezi nimi je koberec kvítí. Až sladká závrať stoupá odtud k nebi, pohladila synka, dechla na děvuchu. Nedaleko je lesní studánka, crčí do ní voda, tlumeně hovoříc a jakoby vzlykajíc — (77)

Svět ve dne je světlý a radostný, dodává posily už to, že jej vidíš, temno-tmavá noc ti (nemocnému) odčerpává mízu, vysušuje krev, přináší zvýšené teploty a horečky se všemi jejich trýzněmi, halucinacemi, bláznivými a pokřivenými představami, s potem vysilující slabosti, s tíhou úzkostných záduch, ve kterých nelze vyvážit vydechnutí z takové hloubky, jak si přeješ, z takové hlubiny, aby se ti ulevilo, okov dechu se nepotápí, nenabírá, a přicházejí chvíle, kdy se ti zdá, že už odešlo poslední vydechnutí, další nelze popadnout, není možno je postihnout, uniká, prchá, mizí — (140 n.)

Velká zásoba výrazů, kterými Nor vládne v oblasti jazyka spisovného, zůstává zpravidla v mezích hotového už slovníku básnického; nových účinů básník dosahuje novou, vynalézavou kombinací slov. Jen zřídka sáhne k výrazu nezvyklému nebo nově utvořenému, aby představa silněji vynikla; zato hojně využívá slovního bohatství nářečního, značně odlišného od slovníku spisovného. Na př.: při pořádném rozkřiku (13, m. rozkřiknutí); Marta se pod jeho novým rozpřahem opět krčí (16); uznanlivě (27, 127; s uznáním); když je láme povichr jejich citů (93), udržet povichr srdce na uzdě (85); to by byla trestuhodná opovaha (29; opovážlivost); před gruntkem stanul nějaký zvědavec a připoslouchával (185); dásně dosud neukazují předzrazující nateklosti (196); velmi pomalu se přestrájel (90); dnes už se nedá jistovat, jak… (71); kvůli té maličkosti nezahladne (229) a pod. Velmi vhod vybírá Nor ze svého nářečí pěkná slova jako děvucha, děvušinka, synek, ludkové, robka, chlop, šumný a pod. a téměř napořád jimi nahrazuje výrazy spisovné. Ale nevyhne se tu a tam ani slovu venkovsky drsnému: ten zatracený ječmen (41), co vychlastají sami (231), tak tedy se zase jednou má dědina proč zjevit (256). Z nářečí pocházejí [40]i některé jiné odchylky od spisovného slovníku, na př. beztak (zpravidla tak, jen na str. 29 je beztoho), sloveso přijíti ve spojeních „Markovi ji přišlo potkat“ (226), „přišlo mu zeptat se“ (128) a jiné výrazy podobného druhu.

Je tedy Norova zásoba slov neobyčejně bohatá. Proto není spisovateli ani za těžko vyhnout se výrazům plochým a otřelým; jen výjimkou narazíme v jeho barvitém slohu na takové prázdné místo, na př.: synci uměli snášet výkony trestů zmužile (73, m. výprask, bití; odborného výrazu „výkon trestů“ by bylo lze užít snad leda humorně); dozná příčinu svého toulání (28), nedoznávaje, jak „to čuje v nohach“ (76 a pod. i jinde, m. přiznati, přiznati se, přiznávati se); po každé s úspěchem prosadil své (70, m. provedl, vynutil, uplatnil a pod.; tak i na str. 104); nábytek uskladněný v komoře (113, m. uložený, složený); (hlasy) vyjímaly se dobře jen při pořádném rozkřiku (13, m. zněly, působily); tak to vyhlíželo (99, m. vypadalo, dopadalo); její obličejíček vykazoval všechny znaky Martiny tváře (196, m. ukazoval, měl, ve všem se jí podobal a pod.); o vývratech v tom kterém lese (72, m. v tom neb onom, v tom a tom); co není tak snadno dosažitelné (44, m. na dosah, čeho nelze tak snadno dosáhnout); samotné jí schlo srdce (150, m. jí samé); i když Marek s Martou o věci mlčí (250, m. o tom, o té věci) atd. Čím barvitější a pečlivější jazyk, tím rušivěji v něm působí takové výrazy, vlastní vyjadřování jen povrchnímu, nepropracovanému, a každý z nich je klesnutím, zlomením vznosné linie vyjadřovací, která měla a také mohla být rovná a pevná. Každé takové opominutí tedy samo autora trestá. U Nora neradi čteme i výrazy tak šedé, jako jsou bezpříkladná divočina (122), bezpodstatné obavy (117), frekvence ve statku (102), i nečeské, zcela už nepůsobivé a zbytečné opisy se zájmenem vztažným, na př. on to je, který z řetězu okolo sálu zrobí nakonec hada (64); především to byl velebný pán, jenž vrtěl nad sedlákovým přáním hlavou (69); nakonec to byl tehdy velebný pán, který pravil… (70) a tak často; zcela nepravděpodobně pak zní takovýto typicky papírový obrat ve větě promluvené lidovým nářečím: sem to ja, kereho se Marta veme (94).

Totéž co o slovníku lze říci i o Norově skladbě vět. Je napájena vědomě z jazyka lidového a věrně zachovává jeho přirozenost i jadrnost, dokonce si z něho mnohé obraty vypůjčuje. Na vrub těch výpůjček třeba snad přičísti časté užívání spojky či ve významu „nebo“, co m. kdežto (Marek jej už dorůstá a dohání ho i výškou, co jej vahou i silou dávno přebral 29), ten ve spojení se superlativem (robí se jen to nejnutnější 117 a pod. často), spojení „rok starší bratr“ (29, m. o rok), kondicionál přítomný [41]m. minulého (Jindy by se snad nepodivil, ale tentokrát jej neopouštěla starost 99, pod. 120, 198, 204), vazbu začíti s čím (kdy se s tím začalo 38, začít s veselím 64 a j.; srov. nářeční „začnuť by se s tym mělo“ 205), ubývá co m. čeho (že ščudlek moc ubývá; ščudlek = jetel); a patrně i vazba jest učiniti co je u Nora opřena o krajovou zvyklost (v této věci jest mu nyní mlčet 1926 srov. s tím: bylo dať na sebe trochu pozur 120). Důsledně zachovává Nor shodu podle neživotných u jména koně: byly koně pryč (128), aby přijel s párem koní, které budou v poklusu zvedat pyšně hlavy (105) atd. Lokálního zabarvení dodává Norovu jazyku zvláště zdvořilostní plurál ve výrocích o starších osobách i mimo přímou řeč: pan učitel poručili; tatíček dělali Mokrošovým tenkrát pár fůr (15 a j. pod.). V přímých řečech se arci, jak už bylo pověděno, zachovává nářeční skladba úplně a důsledně.

Z papírové oblasti knižního jazyka si Nor osvojil jen málo výrazů a nemohla tím vzniknout patrná újma jeho vyjadřování. Tak je živý proud jeho vyprávění občas porušen knižní spojkou leč (ve smyslu „ale“: Leč tu se stane ta nehoda 26, pod. 27, 28 a j.). Velmi nevhodná bývá tu někdy i spojka jestliže: Na rtech má (Marek) pelyněk, a jestliže nyní odchází, vleče se ztrápeně jak chorý, nemocující člověk (88, m. a když nyní přece odchází). Jestliže ho sem tam někdo s ní spatřil, bylo to jen zřídka a stále řidčeji (99, m. ačli vůbec nebo: sem tam ho s ní někdo spatřil, ale bylo to…). Přinesla-li dcera na statek věno, už proto se musí zrobit pořádek (193, m. dcera přinesla na statek věno, a už proto…). Jednou jedinkrát uklouzlo Norovi falešné zájmeno vztažné: Dutý kašel pronikal až k uším rodičů, kteří se vytrhovali ze spánku (134, m. a oni… nebo: takže se vytrhovali…). Genitiv záporový přes míru je ve větách: jako by v něm hořely nezdolatelné plameny, jichž ničím neuhasíš (66, m. jež, jaké); lékař neskrývá starostlivého čela (122, m. starostlivé čelo). Do slohu Norova nezapadá dobře ani gen. vlastnosti v doplňku: sedlák je již dobré nálady (30, m. je již v dobré náladě, má dobrou náladu), Marek je z břemového dřeva, pevnější, širších ramen (52). Přes míru je instr. doplňkový u příd. jména při slovese zdáti se: Oktávovi se zdá správným podat vysvětlení (90, m. se zdá správné). Přechodníků nemá Nor mnoho a zpravidla jich užívá dobře, jen u přechodníku minulého si nebývá docela jist, na př.: většina se přidává k prvnímu (kritikovi sedlákova jednání), nalezši pro sedláka prazvláštní označení (75; správně snad: a nalezne; ale i kdyby děj vyjádřený přechodníkem vskutku předcházel, nehodí se pro něj přechodník, neboť [42]to naprosto není děj průvodní); se všemi, kdo přišli, přinesše si „patěrky“, růžence (161, spr. přinášejíce si, nesouce si). Ve větě „Zvykla si sedláka nazývat podle nevěstina zvyku tatíčkem“ 199 by bylo patrně na místě příd. jméno nevěstí (podle nevěstího zvyku) nebo gen. pl. nevěst (podle zvyku nevěst).

V pořádku slov je Nor veden svým živým smyslem pro intonaci hovorového vyjadřování, a proto se u něho nevyskytují chyby, na které upozorňujeme jinak skoro v každé své zprávě. Ve větách zakládaných tak široce a prostranně, jako je tomu u Nora, najde se vždycky dost místa pro všechny větné členy, takže vůbec není třeba zápolit s jejich umístěním. V tvarosloví se vliv nářečí — kromě přímé a polopřímé řeči — ukazuje toliko v jednotlivostech, na př. v nom. pl. synci (vždycky tak), pomyslela (20), myslela (139; ale 80 je nářeční inf. myslit), snad též v příčestí zesílil (28) m. zesílel. Neodůvodněné odchylky od spisovné normy jsou: užil svojí mladé roby (120, m. své), aby… i sama sebe přesvědčil (135, m. sám sebe), oči zneklidní (252, m. zneklidnějí). Přesný je Nor i v zachovávání zvyklostí pravopisných (kromě slova guirlanda 32; Pravidla píší jen girlanda). To platí také o kvantitě, ačkoli je Nor příslušník nářečí nemajícího dlouhých slabik; jen na str. 162 píše blýští se (m. blyští se) a na str. 42 vyřvát (m. vyřvat). Proti Pravidlům má Nor navíc některé spřežky: probohasvatého (27; též v nářečí: probohasvateho 110; podob, nědajbože 139, něnadarmo 74, stryk Dobrezažiti 55 a j.), znedaleka (31), divže pod koně nevlezl (208), jak tak poloseděl (19), měli zato, že… (198). Naopak píše Nor sebe šikovnější (250, m. sebešikovnější). U hesla přitom Pravidla poznamenávají, že se jako spřežka píše jen ve významu „zároveň“; Nor však píše tento výraz napořád dohromady: bratří přitom nezahovořili nikdy spolu (82; při tom závodění, tedy: při tom), jak hlaholně by se přitom smála (196; při té novině). Ve vokalisaci neslabičných předložek se Nor řídí patrně svým usem nářečním; vokalisuje před který (ve které 25, 79 a j., ze které 163 atd.), před město (ve městě 62 a j.; ale 76 je v řeči přímé psáno v městě), před svůj (ke své obraně 39) a pod. Rovněž se s domácím usem Norovým shoduje předložka ku ve spojení ku břehu (223, m. ke břehu).

Přesný je Nor též v interpunkci, hlavně ve psaní čárek; čtyři nebo pět nedopatření, která se v jeho knize shledají, třeba asi klást na vrub pouhému přehlédnutí při korektuře. Při označování přítomné řeči by se měli naši spisovatelé držet způsobu normalisovaného Pravidly a neužívat k tomu pomlček; vede to často k nesnázím a nedorozuměním. Nor kombinuje svým způsobem uvozovky a pomlčky, ale i tak vznikají rozličné rozpaky, [43]kam s tečkou, s velkým písmenem a pod., na př.: „Moja řeč —“ schvaluje to sedlák — „Jednostejně mu povědam: bylo dať na sebe trochu pozur — němusel bysi včil ležeť —“ (120)

Na závěr můžeme jen připomenout, že je Nor právem spisovatel velmi oblíbený u čtenářů; jejich oblibu mu získává obsah i forma jeho díla. Je známo, že Nor sám s řídkou střízlivostí hleděl na svůj umělecký vývoj a že první svá díla hodnotil jako pokusy, rozběhy (Bürkental: „naprosto ne román“; Rozvrat rodiny Kýrů: „také ne román“; Raimund Chalupník: „dosud ne román“). Roste stále, slohově i myšlenkově; propracovává se k sugestivnímu, silnému i jemnému vyjadřování a k zdravému životnímu optimismu, kterého naše doba tolik potřebuje. Tak se stává skutečným lidovým spisovatelem v nejlepším slova smyslu.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 2, s. 36-43

Předchozí Mirko Očadlík: Uklídat se

Následující Valentin Pospíšil: Lidové názvy rostlinných částí a společenstev ze Vsetínska