Tvář plná světla
Jiří Haller
[Posudky a zprávy]
-
A. C. Nor, Tvář plná světla. Román. Vydal Evropský literární klub v Praze 1943. 264 stran.
Osnova děje v Norově románu „Tvář plná světla“ je velmi prostá: dva bratři milují touž dívku a také ona sama cítí k nim oběma skoro stejnou náklonnost, ale nakonec si vezme staršího a teprve po jeho smrti ji získává mladší. A tato chudá osnova stačí Norovi na román plný barev a citového vzruchu; spisovatel ji svým podáním znásobuje v několikeré pásmo tím, že děj stří[13]davě nebo souběžně vede jednak svým vlastním, nepřímým vyprávěním spisovným, jednak rozhovory jednajících osob v jejich jadrném nářečí, a vedle toho ještě poznámkami a připomínkami ostatních obyvatel vesnice, kteří u Nora vystupují v úloze antického chóru a svou účastí nebo kritikou doprovázejí jednání a osudy hlavních osob. Tyto průvodní komentáře k událostem jsou pro Norův vyprávěcí způsob zvláště příznačné; dokonce i své vlastní vyprávění glossuje autor v závorkách.
Látku svého románu, jeho postavy i scény čerpá Nor ze zážitků a zkušeností, jež mu bohatě poskytuje jeho rodný kraj opavský. Spolehlivá a podrobná znalost prostředí a lidí, jejich života, práce a myšlení i jejich vyjadřování, to vše dává Norovu vyprávění ráz klidné jistoty a přesvědčivého realismu. Smysl pro epičnost pak autora chrání, že ani tam, kde se spád vyprávění zdržuje na zastávkách nutných právě pro skrovnost základního děje, neupadá v nerománové, komposicí neodůvodněné záliby lidopisné. Nářečí využívá Nor všestranně, a to nejen v rozhovorech, nýbrž namnoze i uprostřed textu spisovného. Čtenář je ustavičně pod dojmem jeho osobité stránky hláskové a tvarové i jeho výrazného slovníku; utvrzuje se tím ovšem vydatně i obraz celého prostředí a charakteristika osob. Jak nově a svěže zní na př. i všední, mnohokrát už popisované vyznání lásky, když je oděno do Norova nářečí:
„Marta —“ synek to jméno teď rovnou vyjíkne — a musí to nyní říci naráz: „Mam tě rad — tuž to sem ti chtěl řeknuť — ež to viš —“
… „A ty — Marta — maš — mě tež? — Mohla bysi — se mě — vzať? Vzala bysi se mě? —“
I nářeční skladba věty je, jak se zdá, v Norově podání věrně vystižena — a to už bývá pro romanopisce úloha těžší než zabarvit nářečím tvary a slovník. Vedle množství původních vazeb nasvědčují tomu i věty velmi přesně připomínající lidový ráz vyjadřování, jako je na př. tato promluva sedláka Matláška k oběma synům:
„Udělamy temu koněc naraz. Jeden se děvuchu vemetě, oženitě se a budě state. Budě pokuj. Matě oba na ženěni času věc ež dost’, to je pravda, ale to by to konca něbralo, dy inakši rozum isto nědostanětě, a tak se oženitě co najspěš. S Mokrošem přemuvim sam, s děvuchum se domuvtě vy, musi přecej vědět’, kereho budě chceť, obuch dvuch se vzať nemože —“ (Str. 92.)
K své látce má Nor důvěrný poměr přímého účastníka; proto snadno přechází ze spisovného vyprávění do nářečí, z vypravěčské 3. osoby v 1., z nepřímé řeči v polopřímou i přímou, z minulého času v přítomný. Někdy se živá účast spisovatelova v ději projeví apostrofou hrdiny, otázkou nebo povzdechem určeným [14]osobě románu nebo dokonce ztotožněním s osobami, o nichž se vypravuje. Názorným příkladem této hybné vypravovací methody se střídáním stanoviska a tónu může být tento úryvek:
(Příbuzní utěšují Martu, jíž brzo po svatbě zemřel muž Oktáv.)
Tu sebere Marta všechny své síly, ano, kvůli vám, vy dvě maličké, holátka drobná, bezmocná a bezbranná, kvůli vám musí to všechno překonat. A Marta polyká pláč, hledá svou dřívější statečnost, opět se ozbrojuje vlídným svitem své tváře. Jen „řikať“, modlit se večer u mrtvého Oktáva nemůže se sousedkami, s robkami a tětkami a se všemi, kdo přišli, přinesše si „patěrky“, růžence, aby vykonali modlení za zemřelého. Marta se s nimi nemůže modlit, to ji zmáhá, padá jim do mdlob, musejí ji vynést.
Velká jizba je opět vyklizena, jak byla naposled prázdná o „veselu“, tenkrát tu byly stoly a stolky, jídelní tabule se židlemi, hostina svatební, nyní tu není nic než uprostřed rakev, ozdobená, zkrášlená, v ní už leží mrtvé tělo Oktávovo, umyté a oblečené do svatebních šatů, ty mu dají do hrobu, ruce má sepjaté na prsou a blýští se na nich zlatý kroužek, ten prsten svatební si bere Oktáv též s sebou, památku na Martu, je už celý pokryt obrázky, však sem přichází z dědiny kdekdo a přináší „svatý“ obrázek, dárek a vzpomínku na tu dalekou cestu, která nás všechny čeká a ve které jsi nás předešel —
Ach, Oktáve, co všechno jsi prožil v této jizbě! Od svého dětství jsi tu běhával, chodívalo se sem jako do svatyně, dokud jsi byl malý, však to byla „velká jizba“, slavnostní místnost na gruntě, přijímací síň příbuzenských návštěv, obřadní sál nedělního vystrájení otcova a matčina. Atd.
(Str. 161 n.)
Ale stejně blízko jako k osobám svého románu má Nor i ke čtenáři. Také k němu se často obrací oslovením v 2. osobě jednotného nebo množného čísla a někdy jako by mu líčenou scénu zrovna ukazoval a činil tak z něho přímého pozorovatele událostí. Tato vypravěčská důvěrnost, obracející se stejně sdílně na obě strany, k osobám románu i ke čtenáři, a dělající ze spisovatele stálého prostředníka mezi nimi, je jeden z hlavních půvabů Norova umění; čtenáři se tak buduje přímá cesta k účastnému zaujetí pro lidi, o nichž se vypravuje, takže se s nimi na konci knihy nerad loučí.
Celý román se skládá z pěti „knih“ seřaděných v časovém pořádku s názvy Děvuška, Nevěsta, Roba, Vdova, Marek. Každá z nich obsahuje několik kapitol, t. j. obrazů nebo scén, zobrazujících vybrané úseky ze životních osudů hlavních postav. Také u nich je zachována časová posloupnost, jen v druhé knize se autor oklikou vrací do minulosti, aby po vyprávění o Martině svatbě mohl široce povědět o tom, co předcházelo před ní. Úmysl spisovatelův byl tu jistě dobrý a také v komposici je najisto oprávněn, neboť Martina svatba je jedním z vrcholů děje a po něm pak následuje působivá nehybnost, zastavení děje v období dlouhé a úmorné nemoci Oktávovy, před rozvinutím nového dynamického thematu, Markova živelného úsilí získat Martu. Ale [15]v provedení něco selhává; autor je nucen některé věci opakovat, znovu připomínat, aby rozpletl osnovu poněkud pocuchanou; je to jediné malátnější místo v této Norově knize, ani ono však není bez účinných a barvitých detailů. S pravou epickou pohodou a šíří rozpřádá Nor jednotlivé scény svého románu, na př. dětskou hru, pohřeb, svatbu, muziku. Zabírá při nich zhluboka a hýří v podrobnostech. Někdy to vypadá skoro tak, jako by na chvíli zapomněl na hlavní osnovu dějovou a s plným svým zájmem zabočil na odlehlou kolej; tak se do románu dostali na př. nahluchlí manželé Valiborovi, stryk Metud a tětka Vefa, jako jakýsi přepychový kompars, ba i celá kapitola „Dědina se stará“ s volně včleněnou episodou o řetězovém dopise stojí skoro stranou vlastního děje. Ale tyto zdržující odbočky nejsou čtenáři nemilé, neboť jednak podporují dojem homérského epického klidu, jímž se Norovo vyprávění vyznačuje, jednak dávají příležitost uvést na scénu množství živých, rázovitých lidiček s jejich jadrnou řečí a samorostlou moudrostí.Jindy zase Nor se skutečnou odvahou komposiční krouží stále a stále kolem téhož thematu, a to tak, že je čtenáři předvádí se stanoviska rozličných osob, zpravidla v podobě přímých rozhovorů. Tím způsobem je se všech stran osvětlován na př. osud Martin po smrti Oktávově; široce a dlouze o něm uvažuje dědina, tětky na návsi a strykové v hospodě, potom znova to svým způsobem rozbírá stryk Metud, totéž thema se řeší u Matlášků i u rodiny nevěstiny, u Mokrošů; a bolestně se jím probírá i Marta sama a hlavně nepřízní osudu deptaný Marek. Ale každý z těch soustředěných kruhů přináší něco nového, nový pohled na vlastní jádro a nové podrobnosti. V tom právě se nejvíc ukazuje, jak důkladně Nor zná své prostředí i lidi v něm. Zdá se mi, že máme v naší literatuře na př. málo dokladů tak živého a věrného vystižení dětské duše jako v prvních dvou kapitolách této knihy. Z téže spolehlivé znalosti autorovy vyrostla i postava Marka, který je vlastní osou románu, třebaže je v nadpise knihy a v názvech jejích oddílů víc zdůrazňována postava Martina. Marek je skutečná živoucí osoba z masa a kostí, dokonalý výtvor nepřímé charakteristiky; je mnohem skutečnější než Marta, snad i proto, že se Norovi vůbec lépe daří postavy mužů než žen.
Mnoho zajímavého a poučného bychom našli i při studiu jednotlivostí v Norově komposici kapitol a odstavců; pozoruhodná je na př. jeho obliba končit kapitolu prostým přerušením závěrečného motivu, dlouze přerušovat místa velkého napětí vkládáním obsáhlých popisů a rozhovorů, začínat thema, odbočovat od něho po způsobu lidových vypravěčů a zas se k němu vracet [16](tak na př. hned v druhých dvou odstavcích na první straně románu); měli bychom si všimnout i způsobů, jimiž Nor vplétá do vypravování rozmanité podrobnosti dávající lidem i věcem názornost a barvu, nebo tak typického pro něho zvyku provázet děje komentujícími rozhovory vedlejších osob atd. Ale je třeba už obrátit pozornost k slohové a jazykové stránce; studium Norova materiálu nářečního však musíme ponechat dialektologům.
Norův slovní výraz je v souladu s komposicí; také v něm vládne klidná pohoda vypravěče, který má dost času a poví svou věc raději dvakrát než jednou, jen aby nezůstal posluchači nic dlužen. Odtud plyne to množství amplifikací, hromadění výrazů souznačných. Velmi často Nor tak zesiluje volný přívlastek, na př.: A do vrásčitého obličeje přichází najednou tucha světla, slabounký odraz úsměvu, moudrého, ne potměšilého, spíše odpouštivého, dobromyslného (253). Bylo už tma, konejšivý večer zalehl dědinu, teplý, letní, příjemný, v jakém se dlouho nechce domů (87). Zpod dlouhého bílého nevěstina šatu vystřelila při každém kroku osvěživá píseň děvušiny nohy, kratičká jak hlesnutí, ale podmanivá, tetelící se, chvějivá, šumná (59). Chvěly se v něm struny nervů, přepínané, vydávající nejvyšší tóny, úzkostné, sténající (58). Cestou zpět už bude (Marta) švagrová, nedotknutelná, cizí, vzdálená (58). Nevěsta je celá v krvi, zalila jí tvář, tu usměvavou, bledolící, radostiplnou tvář, horká vlna čehosi niterného, pálícího, žhoucího (57). Vytryskne z Marka některé slovo až příliš vřelé, vyznání, vroucí jak gejsír, planoucí, vášnivé (227). Ten požár v synkovi zuří, neuhasitelný, nezdolatelný. Bez břehu, bez konce, celé nitro v plamenech (98). Jímá je jakési divné trnutí, závratné, sladké, trýznivé, ale šumné (43). Přívlastek je takto rozváděn a zesilován napořád, ale téhož prostředku užívá Nor i u příslovcí, podst. jmen a sloves: Zdali by na děvuchu nezaťukal jemně, tichounce, prosebně (44)? Děvucha neotevře, i když nespí, vrtíc se v horkých peřinách hladově a lačně (44). (Jakub) zvedaje čerstvě naplněnou sklenku připíjel jadrně, selsky, bařtipánsky, basově (54). Chvílemi to bolí, jak dosud nikdy nebolelo, nemyslitelně surově, nezdolatelně hrubě, bez smilování, nelítostně (60). Začal zprvu jen z dálky, opatrnicky, narážkami, lehounkými dotazy (139). Chce vložit sebe, svou ruku, svou dlaň, svou paži, svou pleť, své prsty do synkovy ruky (83 n.). V Markově hrudi byla výheň trpké trýzně, zoufalého prázdna, siroby, pustoty (93). Pro Marka byl Martin hlas silou, poutem, řetězem, kotvou (225). Dědina, ten neústupný posuzovatel a nepoddajný hodnotitel, važitel a sudí [17]v otázkách sporných i nesporných (237). Synci se musejí vykřičet, vyřvát, vyvztekat, vymýt, vydrhnout (42). Nejednoho napadlo, co všechno dnes asi Marek pochovává, pohřbívá (59). Nikdy doposud nevnímal osvěživou blízkost dívčinu tak soustředěně, nikdy dříve jej tak neopájela, nepodmaňovala, nezdolávala (59). Marek se vydával, rozpouštěl se, tavil (66). Může přijít okamžik, kdy Marek nebude moci za sebe a nepřemůže se, nebude s to se ovládnout (67). Vrhl se do tohohle tance najednou se živelným elánem, jako do hluboké studně, ponořil se do něho, pije plnými doušky, opájí se jím, zalyká (67). Ona si přece nevybírá, nezvolila si sama, její srdce zvolilo, samo určilo, samo vybralo, nelze proti němu ničím bojovat, nepřesvědčíš je (83). Tiskne jí ruku, drtí ji, svírá a jeho srdce je přitom sevřeno trojnásobným pásem úzkosti, aby jí nepozbyl (84). Zdá se jí, jako by Marka okradla, obrala ho, oloupila a teď ho ponechala svému osudu, když mu vybrakovala srdce jak tobolku (95) atd. Ta důkladnost ve vyjadřování se projevuje též hojným hromaděním přístavků: Selka vedla kuchyň a mladá, Marta, Oktávova roba, se začínala točit okolo hospodyně (126). Staří, selka a sedlák, spávali nyní v menší jizbě, v jizbečce, kde dříve bytovali synci (134). A přízeň, „přátelstvo“, příbuzenstvo — sjelo se ze široka daleka (136) a pod. A tak rozšiřuje Nor svůj výraz i hromaděním vět stejného smyslu: Upřeně se dívá do tmavého koutku. Ani nezávidí. Nežárlí. Je zcela vyprázdněn. Všechny jeho city vyprchaly, odešly, pomřelo v něm kdeco (88). Její tvář je pro něho plná světla, slabým, tichounkým, jemným proudem se k Markovi to světlo leje a je to pro Marka zář sluneční, oslnivá, žhoucí. Vyzařuje k němu tím světlem dobrota a lahodná, líbezná krása Martiny tváře (89). Ale jak mohou synci myslit na denní robotu, když je láme povichr jejich citů, když se právě krčí do sebe, aby přestáli tu živelnou pohromu, ten děs strašlivého požáru, který je pustoší (93)! Touží po setkání s Markem, chtěla by s ním promluvit pár slov, jen pár slov, nebudou přece vedle sebe chodit, jako by se nenáviděli, nebudou se jednou snad potkávat, jako by se neznali (95). Ve všech těch svízelích, v celé té trýzni všech zmatků Markova zdrásaného nitra svítila nad Markem Martina tvář a synek k ní zíral jako ke světlu, zachraňujícímu zbloudilce v bažinách, obracel se k ní jako květ slunečnice za sluncem, točil se po ní, chytal se jí, k ní se modlil a vzdychal, nepřestával ji zbožňovat, jeho toužení se neumenšovalo (224).
Při této neobyčejné zálibě v kupení výrazů souznačných není divu, že jsou někdy i celé odstavce, ba i celé stránky vybudovány methodou amplifikace, zvláště na místech vzrušených, na př.:
[18]Děvčátko je touhle bouřkou, tímhle krupobitím, tímhle nečekaným výbuchem načisto překvapeno, zkamenělo, je to útlá děvušinka, slabá děvuška, skrčila se do sebe, trpně přijímá, co jí Marek nakládá, i křičet zapomněla v první chvíli, až teprve po kolikáté ráně zakvílela v pláči. Obličejíček se jí pokřivil, pláč jej poplenil, slzy tekou jako teplý dešť po tváři, děvčátko zanaříkalo: „Co sem ti zrobila? Co mje biješ? —“ (16)
A pil. Pil, jako by byl k smrti žízniv, jako by se nemohl dosytit, jako bezedný, jako by v něm hořely nezdolatelné plameny, jichž ničím neuhasíš. Přitom zběsile tančil, vířivě, ohnivě, každý kousek bez zastávky. Uhýbali mu jak lesnímu požáru, jak orkánu. Razil si cestu rozvířeným kolem jak tornádo. —
A opět jej viděli u výčepu. A zase v kole. Lil se z něho pot, bílá košile byla mokrá k ždímání, i černý kabát už chytil vlhkost, límeček se podobal hadříku, „byndla“, kravata, s manžetami byla dávno pohozena. Marek se vydával, rozpouštěl se, tavil. Kdo z vás, ludkové, ví, jaká sopka to v něm bouří a vře! Jaké peklo! Jací ďáblové! (65 n.)
Dědina se starala s Martou, i když mladá vdova neutrousila slůvko pochyb, nejistoty, nespokojenosti. Ale dědinu hryzlo a žralo, že Matlášek dosud „nězrobil pořadek“, a je už to tak dlouho! Tady byla mezera, tu se dálo bezpráví, byla zde nezahojená rána, nevyléčená nemoc. A dědina, věčný a pohotový soudce všech událostí, čekala, soudila a starala se s Martou. Zprávy, které dědina přinášela, byly protichůdné, jedna radila tak a druhá onak, „starosta prajel to a učitel ono“, bylo těžko se podle nich řídit. (198 n.)
Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 1, s. 12-18
Předchozí Karel Erban: O mnohovýznamnosti spojek jestliže, jestli, -li
Následující Z našich časopisů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1