K. E.
[Drobnosti]
-
K Benešově a Hallerově poznámce na 191—192 str. loňské NŘ. o zvláštním užití tohoto zájmena bych podle vlastních zkušeností dodal, že tak slyšíme mluvit nejen v nářečí jihočeském nebo podřipském, nýbrž i podkrkonošském, ba myslím, že je to vůbec v jazyce lidovém zjev obecný. Pravdu může mít Beneš i Haller. V některých případech se skutečně zdá, že zájmena ten člověk mimo jiné užívá také proto, že mu pojmenovací akt působí potíže. Místo aby řekl, jak se jmenuje žena, která zalévá hroby, řekne Je to žena toho Viktorina, co zalejvá ty hroby. Ale vedle toho tu bývá v lidové mluvě snaha předpokládat, že věci a osoby, o kterých se mluví, jsou posluchači známy. Předjímáním této známosti se usnadňuje člověku nejen plynulý hovor, ale jeho řeč má i teplo vzájemné sdílnosti a důvěrnosti, jako by všechno poznání a vědomí těch lidí bylo kolektivní. Jako by navzájem zažili a jako by dosud prožívali to, co jeden z nich vypravuje.
O nesnázích s pojmenovacím aktem ještě tento příklad: Nevíte, kdo tady prodává — tyhle (tyhlety) ahojky? Bývá při jménech nových a v onom prostředí ještě málo známých. Ale i mezi vzdělanci slyšíme On má tuhle hypofysu, ona má tohohle basedova, on trpí touhle schizofrenií, při čemž také bývají ještě vkládána slůvka víš, víte a pod.
Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 1, s. 20
Předchozí Z našich časopisů
Následující Předplatné na rok 1944 činí K 35 —