Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve Věstníku SIA (Spolku čes. inženýrů), roč. 9 (1943), str. 127—133, byl otištěn podrobný výklad o citování v odborné a vědecké literatuře. Zabývá se jednak účelem, jednak formou citování, ukazuje na chyby, kterých se odborníci při citování i při odkazech na literaturu dopouštějí, a podává vzorné ukázky správného citování a odkazování; připojen je velmi obsáhlý seznam příslušné odborné literatury. Autor článku se přimlouvá za to, aby byl způsob citací normalisován, neboť je to požadavek hospodárnosti. Odkazy na literaturu mají podle něho obsahovat příjmení a křestní jméno (nebo jeho zkratku) autora, název knihy, svazek, vydání, místo a rok vydání a stránky (odkazuje-li se jen k jisté části díla); v úplných odkazech pak třeba připojit ještě rozličné údaje další. Obdobně je tomu i při článcích v časopisech a sbornících. Za příklad vzorných odkazů autor uvádí:

Hoch, A. A. a Koutník, B.: Technika duševní práce. 4. vydání. Praha 1941. Str. 125—142.

Bělehrádek, J.: Jak studovati odbornou literaturu. Věd. svět sv. 1 (1935) str. 77—79. Nebo: Věd. svět 1 (1935) str. 77—79.

O rozdělovacích znaménkách se tu praví, že způsob, kterým jich užívají tyto vzorné příklady, není závazný; má se jich prý užívat tak, [19]aby se zabránilo omylům. Proč se právě interpunkce nedá v citačních zkratkách normovat, není nám dost jasné; snad není lze zavést jednotný způsob obecně závazný pro všechny jazyky, ale na půdě jednoho jazyka by to jistě šlo bez nesnází. Doporučovalo by se ovšem, aby se i zde interpunkce co možná řídila větným členěním. — Z ostatních připomínek tohoto výkladu uvádíme ještě, že se odkazy na bibliografii nemají vkládat přímo do textu, nýbrž pod čáru nebo na konec článku (knihy); v textu ruší tím, že odvádějí pozornost čtenáře od vlastní myšlenkové osnovy. V textu se uvede jen jméno autora nebo publikace, o nichž se pisatel zmiňuje, a číslem (lépe než hvězdičkou) se odkáže k příslušné citaci pod čarou nebo v závěru.

*

V časopise Věda a život 10, 1943, 54 n. podává K. Svoboda soustavný výklad o překládání z cizích jazyků. Vychází od názvů pro překládání; naše překládati je napodobeno podle něm. übersetzen a to je zas humanistickou napodobeninou lat. traducere. „Překládati“ značí přenášeti myšlenku z jednoho jazyka do druhého; protože však mezi soustavami různých jazyků není úplná shoda, je každý překlad více méně věrným napodobením předlohy. Čím více se jazyky a národní vzdělanosti liší, tím obtížnější je překládání z jednoho do druhého, zvláště z jazyka národa vyspělejšího do jazyka méně vyvinutého. Ani významy slov a jejich citové zabarvení v různých jazycích se zpravidla neshodují docela, leckteré slovo nelze rovnocenně nahradit vůbec. Snaha překládat co možná věrně vede k doslovným napodobeninám cizího způsobu vyjadřovacího, k t. zv. kalkům; na př. slovo panenka ve významu „zornice“ je napodobeno podle lat. pupilla (od pupa = dívka) a to zas podle řec. koré (= dívka, zornice), nebo slovo svědomí podle lat. conscientia. Jiné jsou výpůjčky z cizího jazyka, na př. tlumočiti (původem z tur. tilmač). — Překládáním se zdokonaluje a obohacuje jazyk národní; Svoboda poukazuje na důležitost překladů Písma ve vývoji národních jazyků, u nás na př. i na význam básnických překladů Jungmannových. Často se ovšem pochybuje o tom, je-li překládání vůbec oprávněno; Svoboda shrnuje názory skeptiků i obhájců překládání v ten smysl, že překládat lze, ale musíme si být vědomi, že každý překlad je jen nedokonalou náhradou za díla původní, zejména básnická, v nichž myšlenka a zvuk činí nerozbornou jednotu. Úsilí o věrnost nemá překladatele svádět k tlumočení doslovnému; spíše než slova předlohy třeba napodobit její sloh. Meze překladatelské věrnosti klade také požadavek jazykové správnosti a srozumitelnosti překladu. Překladatel musí dobře znát jazyk svůj i jazyk originálu a musí je oba neustále srovnávat; musí být filologem, „milovníkem slova“. Překladatel básně má být zároveň filologem i bá[20]sníkem, učencem i umělcem; proto je překládání básnických děl úkol zvláště nesnadný. — Nakonec Svoboda ukazuje na historických dokladech, jak neocenitelné, ba nezbytné jsou překlady pro vývoj lidské vzdělanosti vůbec, a jak veliká je proto odpovědnost překladatelů.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 1, s. 18-20

Předchozí Jiří Haller: Tvář plná světla

Následující K. E.: Zájmeno ten