Vzápětí
Augustin Jar. Doležal
[Short articles]
-
Smysl tohoto příslovce času je jasný: znamená „hned potom, hned poté, ihned za kým nebo za čím“. Pravidla čes. pravopisu až do r. 1941 tento příslovečný výraz v svém slovníku neměla, i psali jsme jej odděleně: v zápětí. Nová Pravidla jej však píší dohromady jako příslovečnou spřežku; jistě proto, že ani jeho původ (v’’ za-pęt-; základ pęt- souvisí se slovem pata, tedy asi jako kdybychom dnes řekli „v zápatí“[1]) ani jeho původní význam není nám již tak na první pohled jasný, jako býval dříve, dokud se v něm dobře cítilo spojení předložky a podstatného jména, jež samo zase vzniklo z původního výrazu předložkového. Ale zdá se, že nebude vždy lze psáti toto slovo spřeženě, jak předpisují Pravidla, neboť se i jeho dnešní význam může někdy velmi blížit významu původnímu, ba někdy ho uží váme zcela v původním významu místním, ne časovém. Tak napsal Erben v Polednici:
Polednice blíž se plíží,
blíž — a již je v zápětí.
Ani my bychom snad nepsali zde výraz v zápětí jinak než odděleně; má tu ještě skoro svůj význam původní („za patami“, „v těsné blízkosti“), nikoli přenesený význam časový „hned potom“. Přír. slovník užil tohoto výrazu dosud dvakrát a v obojím případě jej píše odděleně. V III, 1216 (s. v. Otčenášek) se jím vysvětluje Baarova věta »sotva by se „otčenášek“ pomodlila (, slyšela praskot)« a ve IV, 382 (s. v. počínací) je ho užito v definici právnického termínu „počínací lhůta“: vedlejší, k právnímu jednání připojené ustanovení mající v zápětí, že se zamýšlené účinky právního jednání počínají teprve, až nastane určený čas. Vysvětlivku při uvedené větě Baarově bychom podle Pravidel 1941 napsali dohromady, neboť příslovce vzápětí v ní má význam jen časový; ale v citované právnické definici bychom [216]musili tento výraz patrně psát odděleně jako vůbec vždycky ve spojení „míti v zápětí“ a pod., neboť ani zde není pouhý význam časový „hned potom“, nýbrž význam způsobový (= „míti za následek“). A podobně by bylo asi třeba rozlišovat i tyto případy: Vzápětí za ním přišel druhý (= ihned za ním). V zápětí mu šel pes (= s jemu v patách). — Vzápětí se zablesklo (= hned poté). Přímo jemu v zápětí udeřil blesk do staré hrušky (= přímo za ním, za jeho patami).
Aug. Jar. Doležal
Doležalovo upozornění na významové odstíny příslovce vzápětí je jistě správné, ale zdá se nám, že přesto lze psát toto příslovce vždycky dohromady; základní platnost příslovečná zůstává u všech těch odstínů stejná, a to právě rozhoduje při psaní takovýchto výrazů příslovečných. Mezi místním (způsobovým) a časovým významem příslovce vzápětí není takový rozdíl jako na př. mezi významem výrazů na horu a nahoru, neboť slovo zápětí pro nás už samostatně neexistuje; sotva bychom asi dnes dovedli říci, že někdo přišel v jeho zápětí, v našem zápětí a pod. Proto si výraz vzápětí ani ve významu místním nerozkládáme při vyjadřování v předložku a jméno, jako to činí Doležal, nýbrž vždycky jej chápeme jako příslovce jednotného významu: „přišel vzápětí za ním“ nám znamená „přišel hned po něm“ (význam časový), „šel mu vzápětí“ pak „šel hned za ním“ (význam místní). Ani ve spojení míti co vzápětí není nutné rozkládat toto příslovce v předložku a jméno; i zde chápeme jeho význam jednotně, ba dokonce nám splývá se slovem míti v pevné sousloví s jednoduchým významem „působiti, způsobovati“. Na citovaném místě v Polednici užil Erben příslovce vzápětí poněkud volněji, ale platnost příslovce je i tu zřejmá: již je vzápětí =z již je nablízku, v těsné blízkosti; ani zde by tedy nebylo nutné psát tento výraz odděleně. Domníváme se proto, že do předpisu Pravidel, aby se slovo vzápětí psalo dohromady, lze bez nesnází zahrnout všechny odstíny významové a že není třeba zavádět ono jemné a někdy dost nesnadné rozlišování. Pověděli jsme v předešlém sešitě (na str. 145 n.), že se veřejnost nerada podrobuje požadavku rozlišovat platnost a význam výrazů, jestliže z takového rozlišování neplyne zřejmý prospěch pro samu vyjadřovací praxi; a rozlišování významu u výrazu vzápětí by asi sotva mohlo přinést nějaký praktický užitek.
[1] Viz o tom výklad J. Zubatého v NŘ. 14 (1930), 50.
Naše řeč, volume 27 (1943), issue 9, pp. 215-216
Previous Jiří Haller: Dvě díla o slohu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1