Časopis Naše řeč
en cz

Píseň a pluh

B-a.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Antonín Šrámek, Píseň a pluh. Vydalo Družstvo Moravského kola spisovatelů v Brně 1943. Str. 312.

Autor tohoto románu není v naší literatuře nováček a jako spisovatel zralého věku mohl se odvážit velikého úkolu, který si v svém díle vytkl: vylíčiti vývoj a růst rodu Vítovců v malé dědině Habrovci na Tišnovsku od chudého tkalce Matouše až po jeho pravnuky, bohaté sedláky a továrníky. V rychlém sledu se před námi rozvíjí kronika rodu od roku 1755 až po dobu téměř současnou, kronika odříkání, tvrdé práce a bojů s nepřízní přírody, doby a lidí. Vítovcové však musí bojovat neustálý boj i v svém nitru. Žene je touha osamostatnit se, touha po půdě a majetku, ale zároveň cítí v svém nitru touhu po volnosti ducha nespoutaného péčí o hmotné věci. V jedněch je smysl pro tuhou denní práci silnější; ti zůstávají doma v Habrovci, dřou se na chudých pozemcích a pomalu budují bohatství a selskou vážnost rodu. U druhých vítězí píseň nad pluhem, duch nad prací rukou; ti opouštějí Habrovec a hledají ve světě splnění svých snů. Ale i oni se po mnohých zklamáních vracejí nakonec do rodné vsi, aby tam našli ztracenou rovnováhu své duše.

Tento rozpor ducha a hmoty, volného vzletu mysli a tvrdé denní lopoty, který autor vkládá do srdce hrdinů svého románu, je thematem celého díla. Autorovi tento problém leží velmi na srdci, ba je možno říci, že v svém románě rozvíjí více thema než sám děj. S postupem románu totiž fabule víc a více ustupuje do pozadí, thema románu se obnažuje, osoby ztrácejí pevné obrysy a rozplývají se v řešení tohoto odvěkého dilemmatu člověka. A to je největší nedostatek Šrámkova románu. Román měl [184]býti velikou stavbou, ale autor se spokojil tím, že předkládá čtenáři pouhý plán této stavby. Nekreslí nám figury svého románu, spíše nám je vykládá. Jen dvěma z nich, Šimonovi a Jiřímu, vdechl skutečný život, ostatní jsou více méně schemata.

Román Píseň a pluh mohl býti románem historickým. Není jím však, neboť nevystihuje ducha doby. Mohl být románem sociálním, ale také jím není, neboť nevystihuje sociální problémy líčené doby, ač se jich místy dotýká (zatlačování ručního tkalcovství tovární výrobou). Není ani románem osob, neboť ústřední postavy se tu střídají příliš rychle, aby nám mohl autor — při omezeném rozsahu díla — podati plastický obraz jejich růstu. Ani románem kraje tišnovského není, protože autor soustředil svou pozornost jen na rod Vítovců. Snad to měl být román tohoto rodu, ale pak by byly musily vztahy generací odcházejících a nastupujících býti podány plněji a přesvědčivěji. Je tu veliký nepoměr mezi rozsahem látky a rozsahem díla, a proto ani jeden z uvedených úkolů nemohl býti proveden. Buď by bylo bývalo potřebí omeziti rozsah látky, nebo rozšířiti rozsah díla. Je opravdu škoda, že se autor neodhodlal ani k tomu, ani k onomu. Zůstal uprostřed mezi oběma těmi možnostmi, a tak mu nezbývalo než nahradit skutečně proudící život rozborem myšlenek. Snad tak učinil autor úmyslně, ale pak se dal cestou velmi neschůdnou, na které se ztroskotalo už mnoho autorů ze začátku tohoto století, kteří si také libovali v úvahách, i když jich užívali v podstatě jinak a k jiným cílům. Úvaha nepodepřená logikou děje čtenáře nepřesvědčuje. Jsou to pouhá slova, třeba nejkrásněji řečená, a ve čtenáři neutkví.

Román Píseň a pluh je tedy román především a hlavně ideový. Je třeba přiznat, že má značné hodnoty ethické. Vítovcové hledají život lepší a dokonalejší, jdou za svým cílem čestně, pevně a odhodlaně. Nebojí se překážek a odříkání, neznají slabosti ani kompromisu. Nejsou sobečtí a nestavějí své štěstí a svůj úspěch na bolesti a ztrátě jiných. Tyto ethické hodnoty jsou, tuším, největším kladem Šrámkova díla. V těchto svých sympatických vlastnostech mají Vítovcové symbolisovat ony tvořivé složky českého venkova, které svou pílí, houževnatou prací a podnikavostí dovedly povznést národ z nejhlubšího úpadku v polovině století osmnáctého k nové síle a moci na konci století devatenáctého.

Sloh Šrámkova románu je úměrný jeho stavbě. Epické pasáže mají namnoze prudký spád, nesený krátkými větami. Na př.:

Posunula neznatelně nízké sedátko tak, aby do něho vrazil a musel je povalit, když se přibližoval k pianu. Proto udělala schválně hrubou chybu v přednesu.
[185]Přiskočil a trpělivě ji opravil. Když se nestalo to, co čekala, stáhla se jí ústa k bolestnému úšklebku. Oční víčka se jí zatřásla, zůstala chvíli nad klávesami bez hnutí.
Pomalu se osmělila na Jiřího pohlédnout. Kde se nabrala u ní ta žádost msty? —
Hle — a on se usmíval!
— Proč nehrajete?
Mlčela. (113—114)

Ve stručných větách epických leckdy autor úmyslně opomíjí myšlenkové i formální navazování vět na sebe, takže vzniká výraz, který bychom mohli nazvat mosaikovým:

Jedna událost zazmítala její dívčí duší. Prochvěla ji až do dna. Nenadála se toho. Ale její duše byla tehdy otevřena jako podivuhodný květ a byla připravena. Proto se stalo, že se její bytost shledala se ztělesněnými sny jako s živým viděním. Bylo jí tenkrát patnáct let.
Přijela společnost herců, kteří se ubytovali v městečku. Byli to na první pohled divní lidé. Prohlížela si je a vrtěla hlavou. Co může od nich očekávat? Nemohla jim upříti, že jsou zajímaví a že z každého z nich vychází jakási tajuplnost. (289)

Tímto stručným epickým výrazem dovede autor leckdy dosáhnouti nápadného dramatického napětí. Na př. když líčí, jak si otec Šimonův prvně najímá obecní pozemek (27), jak Šimon jde do tišnovského kláštera odevzdávat utkané dílo a setkává se s mladou abatyší Cecilií (42 n.), nebo jak propukla na tišnovském tržišti bouře proti cizím kupcům (57), jak se bytná Amata zamilovala do mladého Jiřího (88), jak kupec Bernard nechce vpustit Jiřího do svého domu (132-3), jak Šimon kupuje pole od Jíry (146 n.), jak Šimonova matka umírá v nejpilnější práci (150 n.) atd. Je vidět, že Šrámek je schopen účinného epického výrazu se spádností až dramatickou. Chyba je jen v tom, že většina nejúčinnějších epických míst, která ostatně nejsou nijak dlouhá, je věnována partiím episodním, která pro hlavní dějový proud nejsou příliš důležitá nebo jsou dokonce vůbec nedůležitá. Na př. jediná čistě epická kapitola celého románu, kapitola 9, je zčásti věnována líčení požáru v Tišnově, které je pro děj románu zcela zbytečné. Zato však druhá její část je podle mého mínění nejhezčí místo v celém díle; líčí, jak se Jiří Šimon, který strávil dlouhá léta jako hudebník v Italii, vrací domů, nemoha odolati touze po rodné vsi. Kdyby byl celý román psán v tomto stylu, není pochyby o tom, že by to bylo dílo velmi pozoruhodné.

Pasáže popisné nejsou sice u Šrámka nijak vzácné, bývají však většinou krátké. Jejich retardační úkol je tu značně omezen (na ten plnou měrou stačí četné úvahy autorovy), nejsou nikdy samoúčelné, nýbrž vždy těsně splývají buď s dějem, nebo s úvahou. I zde užívá autor namnoze krátkých vět bez nápadnějších slohových ozdob. Na př.:

[186]Šel vzhůru cestou, aby si nadešel. Na rozhraní, odkud bylo viděti díl nad borem, se zastavil. Mírný svah pole se k němu obracel téměř celou plochou Místy se černal, jak sešel s něho sníh, jinde se mdle svítil strouhami jílu a štěrku, jinde stála holá křoviska jako ostny zvířete. Tato zvlněná, rozrytá půda se však zdála, že zdaleka dýchá hořce zemitou vůní, nakláněla se k mřivému zimnímu slunci, podobna nemocnému, který otáčí zhublé tváře po vlně světla. Už dávno do ní nikdo nevložil teplého pluhu. Dávno přestala dýchat a kvést. V její prsti nevtiskl už dlouho ani člověk ani zvíře své stopy. Jen v měsíčních nocích se po ní potulovala hladová zvěř.
Tato půda patřila nyní Šimonu Vítovci z Habrovce. (148)

K bohatější amplifikaci popisu četnými podrobnostmi sahá autor řidčeji, hlavně tam, kde popis už věcně takové bohatosti žádá, na př. popis tržiště (68), schůze purkmistrů a rychtářů celého kraje u tišnovského vrchního (158) a j.

Řekl jsem již, že velmi mnoho místa věnuje autor úvahám. Mnohdy jsou to skutečné úvahy, jindy spíše abstraktní rozbor duševní nálady nebo povahového rysu některé z osob románu. Takovými úvahami je celý román přímo prostoupen; úvahy nahrazují rozvinutý děj i lyrické líčení, zdůrazňují a objasňují thema románu a zpomalují spád děje. Je jich tolik, že svůj ráz vtiskují celému dílu. I když přinášejí leckdy pěkné myšlenky, ruší přece svým množstvím epickou linii románu, ohrožují jeho názornost a činí výraz příliš abstraktním. Toto jejich působení nám příklady nemohou arci nijak osvětlit, ale přesto dva uvedu na ukázku jejich rázu:

To byly první dni Jiřího Vítovce na výpravě za štěstím a uměním, což obojí je vlastně totéž. Protože ten, kdo tvoří, je šťasten. A sotvaže dokončil dílo, provázené nadlidskou mukou, v níž cítil volnost a rozlet, zaplatí závěr díla a mlčení po něm dvojnásob vražedně. Vzdá se nové trýzni, která se nekončí, leda ve zdánlivém bezvětří nového díla. K tomu všemu měl Jiří ještě daleko. Ale jen to, že počal sahati po umění jako po plodu, který chce přiložiti k ústům, muselo přinášeti bolest a ústrky. Jiří Vítovec o tom málo věděl. Ba nevěděl o tom vůbec nic. (100)

S příchodem Otylčiným se nijak neopakoval onen nejasný poměr a opatrné pozorování, jak tomu bylo s Růženkou. Hynkova matka uvěřila, pozbyla své dřívější nedůvěry k lidem. Nepřeceňovati lidí, nehledat u nich toho, čeho nemají a nemohou mít. Neslibovat si od nich nemožností, nezbožňovat je bez důvodu, aby člověk nebyl teprve zklamáván. Je lépe poznávat je a milovat proto, že jsou podobni nám samým a že mají snahu unikati nízkosti a bídě. Věřiti, že se nám přiblíží. Vésti je k tomu a věnovat pro to své nejlepší síly. Každému člověku je do základu jeho bytosti vložena touha po dokonalosti. Jen špatní přátelé a škůdci ji lámou a znetvoří, oberou člověka jako kvetoucí strom, až zůstává pust a ubohý, bez potěchy a naděje v plody. Člověk není ani slabý ani špatný sám sebou. Učiní ho takovým lidé. Člověk chce být dobrým a dokonalým, pomáhejme mu ze všech sil. Ale buďme pro něho takovými nejprve sami. Tolik toho naučilo stáří matku mladých Vítovců. (280)

První ukázka podává krátkou úvahovou pasáž, která sama o sobě ještě není nijak nápadná. Je retardačním zastavením na [187]místě, kam by spisovatel se sklonem k lyrismu pravděpodobně vložil pasáž lyrickou. Nápadnější je ukázka druhá, jednak svou délkou, jednak i tím, že nahrazuje pasáž epickou. Spisovatel-epik by dojista neopominul dějem ilustrovat, jak se Hynkova matka rychle sblížila s Otylkou. Důvody toho sblížení by uvedl jen jako dotvrzení děje.

Jak vidíme, není sloh Šrámkův ani čistě epický, ani lyrický, třebaže k epismu je Šrámek nesporně blíže než k lyrismu. Má to jistě hlubší příčiny a z nich hlavní je ta, že autor má k své látce vztah silně rozumový. Odtud pramení onen nadbytek úvah. Vůle je mu víc než jednotlivé činy, trvalá touha víc než prchavé nálady. Nelíčí nám své hrdiny, ani nám nevypravuje jejich život, on nám je především vysvětluje. To vše má vliv na stavbu jeho věty. Věty pasáží epických a popisných jsou většinou krátké, nepříliš složité, beze všech prostředků, které činí výraz bohatým. Myšlenky v nich postupují rychle vpřed a nezastavují se, nevracejí se, nekříží se. V pasážích úvahových však autor postupuje rád kruhem, osvětluje myšlenku s různých stran a obměňuje ji. I zde má sice věty většinou krátké, bez složitějších závislostí, zato však častěji rozvíjí některý člen větný souřadně ve výraz bohatší. Vidíme to jasně zejména na naší druhé ukázce, ale můžeme uvésti příklad ještě nápadnější: Václav Vítovec byl z nich nejblíže životu, jaký on vskutku je, nezbadatelný, stále se obrozující, prudký a drsný, plachý jak na hnízdě pták, věrný jak pes a úskočný jak dravec, ustavičně tvořící a zabíjející zároveň (295). Je to stará zkušenost, že spisovatel rozvíjí nejvíce ty partie, které jsou nejbližší jeho uměleckému založení; epik rozvíjí partie epické a dochází tak až k epické šíři, lyrik zdůrazňuje pasáže lyrické (velmi často na újmu spádu a soudržnosti děje). U Šrámka nejbohatší jsou pasáže úvahové.

V souladu s celým rázem slohu je u Šrámka i výběr slov. Není nikde nápadný a nejednou by si čtenář přál výraz sytější, krevnatější, osobitější, zvláště ve volbě adjektivních přívlastků a obratů obrazných. Metafory Šrámkovy nemají úkol pronikat k jádru věci, nýbrž prostě konkretisují představy příliš abstraktní. Proto jsou málo nápadné a málo osobité. Na př.: Jako by byl objevil půdu, z níž porostou fantastické květy jeho bláhových představ (82). Na vysokém nebi se rozplývaly útržky bílé pěny (253). Podobně i přirovnání především konkretisují výraz anebo doplňují obsah věty nebo jej rozvádějí (viz příklad uvedený o něco výše: věrný jak pes, úskočný jak dravec…). Náladově podbarvovat výraz je teprve druhotným jejich úkolem. Na př.: Jenomže dostával novou duši, jako se svléká had, aby dokončil proměnu růstu (95). Byl tam mír a nezvyklý přísvit jako ve sta[188]rých komnatách, kde umlká ruch a život vnějšího světa (253). V první části románu se mihne několik archaisujících slov, podbarvujících líčení minulosti: škorně (25), naspoř (37), krmě (40), hubatky (40), pochybenství (52), fraucimor (89), frejunky (71) atd. Nápadná je autorova záliba v slovesech opětovacích a opakovacích: domýšlívaje se (33), zanevírati (55), umlkávala (258), doplácívali (311), hledívat (266), nebo zase v neobvyklých tvarech dokonavých: zapřemýšlela (304), lidé se zpovykovali (35), děti se rozpovykovaly (217). Krom toho se v Šrámkově románě najdou i jiná neobvyklá slova nebo slova v neobvyklých tvarech: (měšťané) rozbraňovali trhovce (58, když se domácí trhovci dostali do rvačky s trhovci cizími), po vymřetí (42), toporo (53), ze zbůje (ze zbujnosti, 63), zblo po zble rozpaluje kupce (107), nebyli spolem (120, spolu), cihelný krb (141), bukot (bučení 145), příšelcům (55), potajníci (57; celý doklad: Skupiny pobouřeného lidu s lomozícími a hulákajícími potajníky). Mnohé z těchto zvláštností jsou nářečního původu.

Jazyk je ve Šrámkově románě pečlivý a správný a odchylek od spisovné normy se nenajde mnoho. Nejnápadnější je velmi časté, ba důsledné užívání genitivu záporového. Sklon k němu má autor jistě vlivem moravského lidového jazyka, kde je genitiv záporový běžnější než v lidovém jazyce Čech. Užívá ho mnohem častěji, než dnešní spisovný usus žádá, na př. neuvidí domova i několik let (66), nic nerozsvětlovalo jejích beztvárných dnů (85), aby příliš neporouchala postupu svých úvah a závěrů (111), několik řídkých borovic nemohlo už zastínit jeho postavy (188), aby nezradili svého života (205), že jim slunce neopaluje plecí (273), tehdy už neskrývala svých her (284) atd. Genitivu záporového autor užívá i u zájmena to, ba i u co, nic, kde jej spisovná norma výslovně nedovoluje: nehledat u nich (lidí) toho, čeho nemají 280; výňatek z citátu už dříve uvedeného), ničeho nenašli (78); pod. na str. 38, 43, 47, 49, 84, 96, 104, 115, 182, 240, 280, 283, 305, 310. Chybný je arci genitiv u výrazu kladného, jak se autorovi přehlédnutím stalo na str. 70: nepociťoval pýchy, která klame a zatvrzuje, ale , která působí rozkoš a plodí nové odhodlání (spr. ale tu, nýbrž tu, t. j. pociťoval).

Autorova záliba v instrumentále doplňkovém také někdy překračuje hranice dovolené normou: zdály se mu i menšími (94; m. menší), nejvzdálenějším byl Jiří malé Markétě (96), bál se, že bude proto nedůtklivým (100), Irena však byla zcela jinou (111) atd. Naopak by podle přísné normy měl být instrumentál v tomto dokladě: Stával se cizí lidem (240); zde však autorovu odchylku plně chápeme, neboť při instrumentále by nastala mož[189]nost dvojsmyslu: stával se cizím lidem. Položil tedy nominativ úmyslně; ostatně o dvě řádky dále napsal: pociťoval, že se stává cizím i sám sobě.

Neradi čteme ukazovací zájmeno u superlativu: bijících se za ta nejprostší životní práva (50, místo za nejprostší práva; pod. 62, 99, 241, 295 a j.). Místo zůstal stát bychom raději viděli tvar zastavil se v dokladě: Nesměl se zastavovat, protože nezůstal stát ani stroj, jemuž teď sloužil (272). Místo vytýkacích vět vztažných by stačil podle dobrého usu jen větný důraz: V tom ho napadlo, že právě lidé to mohou být, kteří by ho oloupili o jeho sebejistotu (48; že právě lidé by ho mohli oloupiti). Ale odejde-li Šimon na čas z domu, bude to Jiří, který doroste pro pluh i pro tkalcovský stav (50; doroste pro pluh i pro tkalcovský stav Jiří). Jiné skladebné odchylky: nevěříme sami sobě, byť jsme se v duchu tisíckrát očistili (131, třebas, i když jsme se očistili); viděl sama sebe (260, m. sám sebe); a loučiv se, zval ji, aby šla do vozu (221, m. louče se; podobně na str. 245); zdálo se, jako by Šimon byl obrazem Matoušovým za mlada (39; výraz Matouš je tu rozvit výrazem za mlada, nemůže tedy býti ve tvaru příd. jména přivlastňovacího; správně: obrazem Matouše za mlada); sotvaže dokončil dílo…, zaplatí závěr díla (100, úryvek z citátu již uvedeného; zde je užito času v platnosti obecné, a proto tu má býti správně praesens dokonavého slovesa: dokončí).

Pořádek slov (i u choulostivých příklonek) je správný a plynný. Jen místy bychom mohli upravit pořad větných členů při větném důraze: Jinde se nemohli dotlouci. Lidé nebyli doma. Rektor tedy slibuje, že se tam musí vrátit o koledu (25; lépe: že se tam musí pro koledu vrátit); pro něho byl krátký den (63; pro něho byl den krátký); vzpomínali s Šimonem na doby, kdy byla jejich pokladnice plná a nadité dílny (181; lépe: a dílny nadité). Jiný případ u rozvitého přívlastku: řada dubových dveří s černými klikami jako křídly ptáků zvala dále (141; s klikami černými jako křídla ptáků).

Ve větě „nikdy si nežádali býti knězem“ (154) je porušena shoda větných členů; mělo by býti: nežádali si býti kněžími. Ve větě Hudba mu byla pomocnicí a průvodcem (52) by bylo lépe — vzhledem k přechýlenému tvaru pomocnicí — užíti i v druhém případě tvaru ženského a průvodkyní.

Proti tvarosloví a tvoření slov lze uvésti jen málo námitek: Přátelé se mu tam zprotivěli (139; správně zprotivili). Místo obvyklého zurčeti čteme na str. 139: kde v létě zurčily mnohé prameny. Zde to je asi moravismus, aspoň v Trávníčkově-Vášově slovníku (1. vyd.) je tvar zurčiti citován z Mrštíka. Slovo dohřávat ve smyslu „zlobiti“ nám zní příliš vulgárně (Kateřinu to [190]dohřávalo 220). Některé hrubší omyly vznikly asi přehlédnutím, neboť jsou ojedinělé a neopakují se: vyhražena (156, spr. vyhrazena); na tomtéž díle (249, spr. na témže díle); bylo prý o něho (sýr) letos zle (37, spr. o něj; tvaru jeho i podle nových Pravidel lze užíti jen o bytostech životných); Jinému se to jeví jinak. také (297; spr. mně, důrazný dativ).

Pravopis je správný a jen pozorný čtenář si všimne některých odchylek. Z nich nejvážnější je tato: Zato měli tovaryši platu půl zlatého (70), protože ruší smysl věty, který žádá psaní: Za to (t. j. za svou namáhavou a vyčerpávající práci). Ostatní odchylky ve psaní spřežek už nejsou tak závažné: pokaždé (253; spr. po každé), způle (300; spr. z půle), v tom ho napadlo (48; spr. vtom). Příd. jméno ruměný je třeba psáti s jedním n, nikoli s nn (77, 215). Podle starých Pravidel píše autor ještě pamět (123) místo paměť, ztráviti místo stráviti.

Ve psaní čárek je chyb dosti. Příklady však nebudu uvádět, protože tu platí téměř doslovně to, co jsem napsal v letošním ročníku Naší řeči na str. 70. Bylo by zbytečné to opakovati.

Na konec jednu malou výtku vydavatelstvu: v knize Šrámkově zůstalo dosti tiskových chyb, z nichž některé dokonce ruší smysl vět. Uvádím několik případů ze samého konce knihy: Jiřina toužila po životní pravdě a po kráse a jsou upřímná i ve svých chybách, dávala cele srdce do svého zápasu (295, spr. jsouc); nebývá jí známo, jak trávíme své dny a noci, jda jsme syti (308, zda); čekal, až se osvou v předsíni kroky (312). Překvapuje to tím více, že tisky družstva Moravského kola spisovatelů bývají jinak velmi pečlivé.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 8, s. 183-190

Předchozí Jiří Haller: Syn jménem Jan

Následující Bš. (= Josef Beneš): Jej místo jeho, ho

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1