V úctě, s úctou, v hluboké úctě

[Articles]

(pdf)

-

Byl na nás vznesen dotaz, lze-li nebo dokonce má-li se zachovávat nějaký významový rozdíl mezi spojeními v úctě a s úctou v dopisech, dále je-li vskutku třeba vyhýbat se spojení v hluboké úctě, jak radí Zenklův Rádce správné češtiny z r. 1911, a konečně je-li pravda, že zesilování výrazu úcta rozličnými přívlastky v dopisech odporuje modernímu duchu dnešní zracionalisované doby.

Výrazy v úctě a s úctou se nám stejně dobře hodí do rozličných zdvořilostních formulek v dopisech. Oznamujeme něco, poroučíme se a podpisujeme se v úctě nebo s úctou a nečiníme při tom zpravidla rozdílu mezi spojením s předložkou v a s. Není to chyba, třebaže vlastní význam toho dvojího spojení není nebo aspoň původně nebyl týž. Výrazem v úctě se vyjadřuje stav, v kterém někdo je; je to podobné užití předložky v jako ve výrazech (dělat něco) v pokoře, v nevůli, v dobrém rozmaru, ve strachu, ve víře več a j. Není nesnadné poznati, že tento význam přímo vychází z původního prostorového významu předložky v „uvnitř něčeho“. Spojení s úctou vyjadřuje stav, který nějakou činnost provází, s kterým je nějaká činnost spojena. Podobně říkáme: (dělat něco) s pokorou, s nevůlí, s dobrým rozmarem, Se strachem, s vírou več atd., a také v těchto spojeních je zřejmá souvislost s původním významem předložky s, vyjadřujícím společnost, doprovod. Při zmechanisovaných zdvořilostních formulích dopisových však nerozbíráme, zda je ta naše úcta stav, v kte[134]rém jsme, či okolnost, která náš projev provází, neboť je to pro nás v podstatě totéž. A proto také nečiníme v tomto případě významového rozdílu mezi spojením v úctě a s úctou.

Chceme-li výraz úcty zesílit, připojujeme ještě nějaký přívlastek: v upřímné, oddané, opravdové, hluboké, nejhlubší úctě, s veškerou, se vší, s dokonalou úctou a pod. Je-li to zbytečné čili nic, nelze ovšem rozsuzovat s hlediska jazykového; to je věc zcela jiného hodnocení. Ale výrazové prostředky k takovému zesilování nemůžeme z jazyka vylučovat jako nevhodné nebo dokonce nesprávné jen proto, že společenské cítění některých jednotlivců nebo některé vrstvy anebo i celé doby zavrhuje takové zesílené projevy zdvořilosti a úcty. Jinak by ten, kdo vskutku cítí úctu upřímnou, hlubokou a chce ji také slovem vyjádřit, nenašel k tomu v jazyce možnosti. Pravda je však, že v obchodních a úředních dopisech sotva bývá příležitost k nějakým citovým výlevům, a tam tedy je nejlépe držet zdvořilostní floskule, pokud se vůbec vyskytují, v tónu co možná střízlivém.

Ani spojení hluboká úcta, v hluboké úctě nelze s jazykového hlediska odsuzovat. V starších brusech, zejména i v matičním Bruse jazyka českého z r. 1894, v Bartošově Nové rukověti z r. 1901, ve Flajšhansově Slovníku českém z r. 1901 a v Zenklově Rádci, kárávala se některá spojení s příd. jménem hluboký, ale tyto výtky při bližším zkoumání neobstojí. Doporučovalo se na př. místo hluboká noc, hluboké ticho říkat pozdní noc (mat. Brus) a tmavá noc (Bartoš), úplné ticho; místo hluboká tma radí Bartoš říkat čirá tma. Ale už z těch doporučovaných náhrad je vidět, že příd. jméno hluboký má v takových spojeních význam zvláštní, jinak nevyjadřitelný. Hluboká noc je něco jiného než pozdní noc i než tmavá noc; významovou a náladovou plnost příd. jména hluboký tu nemůže vyjádřit ani jedna ani druhá náhrada, nýbrž každá z nich vystihuje toliko jednu stránku, jeden znak — odtud ten nápadný významový rozdíl mezi náhradou Brusu a Bartošovou. Ani hluboká tma a čirá tma není totéž, neboť také tyto dva výrazy se liší svým obsahem významovým i citovým; čirá tma bývá na půdě, ve sklepě, v nějakém tmavém koutě, ale neobsáhlou, bezednou tmu černé noci ve volné přírodě, tmu rozprostřenou na všechny strany a zaléhající zemi i nebe, tu ani zdaleka nenaznačíme přívlastkem čirá.

Také spojení „upadl v hluboký spánek“ se vytýkalo za nesprávné; protože se prý říká tvrdě spáti, má se mluvit také o tvrdém spánku. Jedna metafora se tu nahrazuje jinou, ale každá z nich vychází z jiné představy a vyjadřuje něco jiného. Jedné z nich se dává přednost před druhou jen proto, že se ta [135]druhá metafora pokládá za cizí napodobeninu. Ale představa hlubokého spánku je Čechu zrovna tak přirozená jako Němci nebo Francouzovi, a nemusí tedy chodit pro ni do cizích jazyků. Přídavného jména hluboký je tu užito v podobném smyslu jako ve spojeních hluboká pobožnost, hluboké přemítání, hluboké zamyšlení, hluboký smutek a v mnoha jiných. Proto nelze dát brusům za pravdu ani v tom, že kárají i výraz ponořen v myšlenky, v myšlenkách a pod.; také v něm se představa hloubky, hlubiny projevuje docela přirozeně a není třeba vykládat ji cizím vlivem (srov. souznačné rčení zahloubán do něčeho). V některých takových spojeních se pak vyjadřuje přímo pronikání do hloubky (hluboko do nitra), na př. hluboká bolest, hluboký dojem, hluboký vzdech, hluboký podiv, hluboké uspokojení atd.; a sem náleží i výraz hluboká, nejhlubší úcta. Výtku, kterou je toto spojení stíháno v Zenklově Rádci, nelze tedy pokládat za oprávněnou. Vskutku také v lístkovém materiálu Slovníku jaz. českého nacházíme i u nejlepších spisovatelů hojné doklady ke všem těm spojením.

Přenesené užívání příd. jména hluboký je v našem jazyce tak časté, že už Jungmannův slovník z něho stanoví nový zvláštní odstín významový: „velkost stupně, kterého věc došla“. Podobně i v Přír. slovníku čteme, že vedle významu původního má příd. jméno hluboký též význam „mající velkou míru něčeho: naprostý, úplný, důkladný, velký, silný“. Vylučovat z tohoto usu některá spojení jen proto, že mají obdobu v jiných jazycích, bylo by zajisté velmi nerozumné.

Také význam příd. jména vysoký, opposita k příd. jménu hluboký, rozšiřuje se podobným způsobem a také proti některým spojením s tímto příd. jménem byly vyslovovány výtky, na př. proti výrazům vysoká cena, vyšší mzda, vysoký věk, nejvyšší měrou a pod. Ale o velké většině takových výtek lze říci totéž, co jsme tu pověděli o výtkách proti výrazům s příd. jménem hluboký. Tam, kde se v jazyce ustálil způsob zjevně jiný než v jazyce druhém, a to proto, že výchozí pojetí je v obou jazycích rozdílné, třeba ovšem dávat pozor, aby se mechanickým napodobováním nevnášel do jazyka prvek cizí domácímu představování. Nelze na př. doslova překládat do češtiny německé výrazy mit höchster Achtung, Hochachtung, in hohem Winter, hohe Messe (= velká, hrubá mše) a pod. Názorný příklad a výklad takového rozdílného vyjadřování založeného na rozdílném způsobu představování podal V. Ertl v NŘ. I, 240 n. v článku „Širé moře“; tam srovnává výrazy rozličných jazyků pro širé moře a ukazuje, že český výraz širé moře je s českého hlediska věcně i jazykově [136]stejně správný jako německý výraz hohe See s hlediska německého nebo francouzský výraz haute mer s hlediska francouzského a že není možné tyto různé vyjadřovací způsoby zaměňovat.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 6, pp. 133-136

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next J. Malý: Vasco da Gama