Lidové výrazy z různých krajů

Prof. Leopold Zubr

[Short articles]

(pdf)

-

Podáváme drobnou sbírku lidových výrazů, příspěvek to našich čtenářů. — Z východních Čech: Nemožu uléžet (bolestmi nemohu vydržet ležet; Bílý Újezd u Skalky na Dobrušsku). Tantes, dantes (peníz hrubého zevnějšku a nevalné ceny; tamtéž). Vyflekace; dostaneš vyflekaci (výprask; tamtéž). Neodvalit se (neodepřít si, nepřemoci se, neodolati pokušení). „Ó, jestli to někdo vzal, byl to jistojistě K., — kdepak ten, ten se neodvali!“ (Tamtéž.) Bořiti (látku již opotřebovanou trhat nebo párat na záplaty nebo na hadry). „Mám tu pár starejch košil na bořeni.“ (Tamtéž.) Upřit (zapřít svá léta). „Ó, ten by si moh mnoho upřit!“ (Tamtéž.) Láskavej pochramstač (člověk hrabivý, který všecko pochramstá, t. j. pobere, nebo by aspoň chtěl všecko pohltit). Když děti matce braly mnoho poplamenic, říkalo se jim: „Počkej, počkej, ty seš jako láskavej pochramstač, nech taky druhejm! (Tamtéž.) Nářitek (balíček, který se nosil na tkalounu přes rameno a visel na řiti; potom balíček vůbec; tamtéž). V Bílém Újezdě se vyslovuje: brdýčko, srdýčko, hrnýček, slunýčko. Citoslovce vida se vyslovuje dlouze: vída, vída! (Zapsal dr. Jan Kalhous.) — Ze severozápadních Čech. Příspěvek ke jménům rodin a rodinných příslušníků (viz NŘ. XXVI, 222 n. a 241 n.). Za mých dětských let se rodina u nás ve Mšeci (u Nového Strašecí) označovala tvarem na -ovic. Říkalo se: Loskotovic jdou na pole. Byli tam Salačovic. Zubrovic půjdou také, Genitiv zněl docela pravidelně: To máme od Růžičků, od Silbrů, od Bortů. V dativu byl tvar na -ovům: Řekni to Stehlíkovům, kolářovům, kovářovům. Akusativ měl koncovku -ovic: Viděli jsme tam také Prokopovic, Jílkovic… Lokál a instrumentál rovněž: O kom to mluvíte? O Simandlovic. Přišli jsme domů s Prokopovic, s Fricovic, s Královic. Od mladších lidí ve Mšeci však dnes slýcháme tvary na -ů: To jsou Zubrů, Procházků, Vocilků; v dativu pak tvary na -um: Dej to Sajdlum, Zubrum, Procházkum. Domnívám se, že k nám byly přineseny z jižních Čech. Několik mužů od nás sloužilo v Budějovicích, tam si namluvili děvčata, oženili se, a když se vrátili domů, jejich mladé ženy šířily ony nové tvary. Staří lidé se jejich řeči nechytli, ale děti kamarádící s dětmi přistěhovalých žen přijaly tu odchylku od domácího nářečí za svou. Cel[22]kem však možno říci, že na Novostrašecku a též na Slánsku převládá tvar na -ovic; na Lounsku se vyslovuje -ojic nebo -ojc.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 1, pp. 21-22

Previous Jiří Haller: Petr Kajícník

Next „Není ho tam“