Ehrfurcht vor dem deutschen Wort

Karel Říha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Wilhelm Schneider, Ehrfurcht vor dem deutschen Wort. Lehre und Übung für jedermann. 3. vydání. Vydal Herder & Co., Freiburg im Breisgau. 1939.

[256]Podávám tentokráte čtenářům Naší řeči zprávu o knize obírající se jazykem německým; důvodem k tomu je mi ta okolnost, že sami bohužel podobného díla dosud nemáme a že tato kniha Schneiderova obsahuje mnoho poučného a nabádavého i pro nás. Její autor, profesor bonnské university, je zkušený pracovník v oboru jazyka a slohu a vydal už několik velmi ceněných a oblíbených knih (Deutsche Kunstprosa, Kleine deutsche Stilkunde a j., nedávno pak vyšlo od něho důkladné dílo Ausdruckswerte der deutschen Sprache. Eine Stilkunde). Hluboká znalost jazyka a kromobyčejně bohatá zkušenost v praktických potřebách vyjadřovacích se projevuje příznivě ve všech jeho dílech, ale teprve v knize „Ehrfurcht vor dem deutschen Wort“ se uplatňuje naplno. Není to dílo vědecké, hledající cestu k novým objevům; autor praví v úvodu, že jeho knihu třeba chápat jako službu národní pospolitosti a že její cíl je lidovýchovný: chtěla by přispěti k tomu, aby se v německém národě vzbudila a udržovala úcta k jeho nejvyššímu kulturnímu statku, k jazyku mateřskému. „Spisovatel“, praví se tu doslova, „sní o době, kdy se v nejširších vrstvách německého národa bude o správnosti a kráse jazyka vykládat se stejnou horlivostí jako o posledních událostech sportovních, kdy budou lidé nacházet zálibu v úvahách a přích o tom, zda ta neb ona věta, verš, novinářská zpráva, řeč je po jazykové stránce nedostatečná či naopak dokonalá, kdy se čtenáři novin budou navzájem upozorňovat na rázně ukutý výrok, na vybroušené rčení nebo na hrubý omyl mluvnický, na směšné popletení metafor, na dutou frázi. Teprve až se stane módou takto projevovat svou účast v životě jazyka, budou i široké vrstvy brát za svůj onen vyhýčkaný požadavek dobré němčiny veřejné, požadavek, který je zároveň též předpokladem toho, aby každý z nás dbal také o své vlastní vyjadřování.“ Cestu k tomuto cíli si autor představuje tak: nejprve je třeba vzbudit v lidech náležitou úctu k jazyku a k jeho nenahraditelným hodnotám, potom ukázat na vzorných příkladech, jak vypadá správný a krásný jazyk, a konečně upozornit na hlavní chyby a dát návod k jejich napravení. Z toho vznikla základní osnova jeho knihy: I. Smysl a hodnota řeči. Moc a krása mateřského jazyka. II. Slovo básníka. O umění číst. III. Jazyk všední. O dobrém vyjadřování.

První díl se začíná výkladem o thematu výchozím, o úctě k jazyku. Mateřský jazyk je nám tak přirozený a samozřejmý jako dýchání a spánek; o takových životních samozřejmostech obyčejně nepřemýšlíme ani si zpravidla neuvědomujeme jejich cenu, tím méně pak pociťujeme potřebu úcty k nim. Teprve když si takové stálým zvykem zevšednělé věci povšimneme bedlivěji [257]a když poznáme celou její podstatu a zákonitost, zrodí se v nás podiv nad její účelností a dokonalostí. A v úžasu se pozastavíme nad tím, kolik divů a zázraků na světě uniká našemu povrchnímu pohledu a naší rozptýlené pozornosti. Tak je tomu i s jazykem; musíme se vytrhnout ze svého všedního, zmechanisovaného poměru k němu a uvědomit si jeho skutečné místo v našem životě a služby, které nám koná, a potom teprve objevíme jeho velkou, nezměřitelnou a nenahraditelnou hodnotu a budeme s to, navyklou svou nevšímavost k němu změnit v zájem a v úctu. Autor pak srovnává lidskou řeč s t. zv. řečí zvířecí a s hudbou, aby ukázal, jak dokonalým a nezbytným nástrojem je člověku jeho mateřský jazyk. Bez něho by nebylo myšlení, neboť řeč a myšlení je skoro totéž, a nebylo by ani pokroku v lidském životě, neboť zkušenosti, které jsou nezbytnou podmínkou pokroku, udržují se od pokolení k pokolení jen jazykem. Řeč vlastně teprve činí člověka člověkem. Ona mu dává možnost pojmenovávat věci a jejich vztahy, rozlišovat je a stávat se jejich duchovým pánem: slovy svého jazyka si člověk svět vlastně teprve skutečně tvoří, a to podle svého osobitého vnímání; proto není lidská řeč ani objektivní ani logická, nýbrž je přizpůsobena egocentrickému názoru člověka na svět. Zřetelně se to vidí ve způsobu, kterým člověk pojmenovává věci: pěkná a milá jména dává věcem, které se mu líbí a které mu prospívají, kdežto věci, které mu jsou nepřátelské a nepříjemné, označuje naopak jmény vyjadřujícími nelibost a odpor. Tak se autor dostává k výkladu o citové a volní stránce slov, obsahujícímu mnoho jemného pozorování. Zajímavě osvětluje víru v účinnou moc slova, projevující se v rozličných pověrečných říkadlech ze starých dob, v rozmanitých situacích životních a zvláště v představách náboženských: »Ale nekonečně vysoko nad veškerou řečí lidskou je slovo Boží. Boží slovo není jen vůle, je čin. „I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo.“ Pádnější svědectví o moci slova než tuto větu z biblického výkladu o stvoření světa nelze si představit.«

V kapitole „Jazyk — živoucí bytost“ vysvětluje autor vznik lidské řeči a její vývoj, stále pokračující a stále pobízený novými potřebami vyjadřovacími v životě praktickém i v myšlenkovém světě básníků. Odtud pak přechází k výkladu, který je vlastním jádrem tohoto prvního dílu jeho knihy: o německém jazyce a německém národu. Je to vlastně rozvinutí a doložení výroku Wilhelma von Humboldt, jejž autor klade hned v čelo této kapitoly: „Duševní ráz národa a tvářnost jeho jazyka jsou vespolek spojeny tak niterně, že, kdyby jedno z nich bylo dáno, druhé by se musilo dát z něho beze zbytku odvodit. Neboť rozum [258]a jazyk dovolují a podporují jen útvary odpovídající si navzájem. Jazyk je jakoby vnější podoba ducha národů; jejich jazyk je jejich duch a jejich duch je jejich jazyk, nelze si totožnost té dvojí stránky ani sdostatek představit.“ Každý národ se dívá na svět svým způsobem, vzniklým ze životních podmínek a okolností, v nichž národ žije, a pro tento svůj osobitý pohled nachází také osobitý výraz ve svém jazyce. Proto se tak často táž věc v různých jazycích vyjadřuje různě. Každý národ žije pod svým vlastním „pojmovým nebem“ (Nietzsche). Když se jako děti učíme mluvit svým mateřským jazykem, učíme se i onomu osobitému vidění a myšlení, které je vlastní našemu národu, a s tím zároveň vstřebáváme i osobitou národní povahu. „Když myslíme a mluvíme, nemyslíme a nemluvíme vlastně my, to mluví z nás náš národ, naši předkové, a to nejlepší z našich předků. Jako tělesné vlastnosti a duševní vlohy se v podobě znaků rasových a rodinných dědí od pokolení do pokolení mocí krve, tak se dědí také německý duch mocí německého jazyka. Obé je náš osud a obé nutně na sebe působí vzájemným vlivem. Neboť naše mateřská řeč je tajemným způsobem připodobena naší krvi. Naši předkové ji vytvořili podle své tělesné i duševní osobitosti podmíněné krví, a my, pozdní potomci, zůstáváme duchovním dědictvím jazyka zajištěni v této duchové osobitosti svého národa, jež právě je i osobitostí naší.“

Myšlení každého jednotlivce je tedy už pro samu jeho příslušnost k určité národnosti a k určitému jazyku poutáno vyjadřovacími zvyklostmi vlastního kmene. „Zvenčí, s hlediska jiného národa, duševní život každého národa jakožto jazykové pospolitosti se rozvíjí uvnitř jeho jazyka jako v nějakém velkém národním vězení; ale každý národ sám žije v pocitu naprosté svobody a pohybuje se v hranicích svého jazyka lehce a pohodlně, a tak málo se mu chce ven z této jím samým vytvářené duševní oblasti jako rybě z vody. Jen velcí myslitelé a básníci mohou závory jazyka překračovat, avšak i oni, ba právě oni jsou vázáni svou národností. — I sebeskvělejší německý tvůrce jazykový zůstává podroben duchu německého jazyka. Jestliže jedná proti duchu své mateřštiny a neodpovědně rozbíjí hranice jejích pojmů, stává se nesrozumitelným a jeho národ, jeho jazyková pospolitost ho odmítne. Novotvary, které jsou ve shodě s duchem jazyka a národa, rádi přijímáme do společného pokladu jazyka; cizotě však a násilnostem se přístup k jazykové paměti národa nedovoluje, a tak po nějaké době zmizejí zapomenuty. To se ukázalo před několika desítiletími, když si někteří expresionističtí spisovatelé učinili z německého jazyka rejdiště svých rozmarů a choutek. Jejich jazykové násilnosti byly odme[259]teny, nezůstalo z nich takřka nic. Německý jazyk prošel jejich praskavým ohňostrojem bez úhony.“

Tak vysoko hodnotí Schneider význam jazyka v životě národa; domnívám se, že je v tom důležité poučení také pro nás a že se tu namnoze potvrzují názory, které Naše řeč hlásá už od svých začátků. S tohoto hlediska Schneider také posuzuje jazykové i slohové chyby a zvláště též cizí slova. Rozumí se už samo sebou, že se k nadbytečným cizím slovům staví odmítavě, neboť porušují to, čeho si na jazyce nejvíc váží: jeho samorostlou osobitost. Je to tendence v Německu dnes obecná, ale Schneider nepřestává na jediném důvodu, na vlastenecké, ideální snaze mít mateřský jazyk co možná čistý, bez cizích prvků. Na příkladech ukazuje, že cizí výraz zpravidla působí německému vyjadřování skutečnou újmu. Význam velké většiny cizích slov, odborné termíny vyjímajíc, je nevyhraněný, nezřetelný, takže se jimi porušuje přesnost a jasnost vyjádření; tím se však zároveň jazyk zbavuje jedné ze svých vynikajících možností, a tedy se ochuzuje. Jiným velmi závažným, ba snad nejzávažnějším důvodem proti cizím slovům je Schneiderovi to, že porušují národní jednotu vzdělání, neboť stavějí přehradu mezi tak zvanými vzdělanci a lidmi bez vyššího vzdělání. Autor užívající cizích slov přes nutnou míru se sám vylučuje z duchovní pospolitosti svého národa.

Druhý díl je věnován výkladům o jazyce básnickém. Také rozbor textů psaných krásným, dokonalým jazykem slouží Schneiderovi k tomu, aby ve čtenáři budil úctu a lásku k mateřštině, nástroji výkonů tak mistrovských. Pěkně tu autor ukazuje, jak i všední slova (na př. nehmen, bringen) mohou v básnickém projevu oživnout a nabýt nové vyjadřovací síly. V tom, jak se jazyk přizpůsobuje a jak neomylně slouží představivosti básníka a všem jejím mnohotvárným požadavkům, nejlépe se jeví jeho ohebnost a nevyčerpatelné bohatství jeho vyjadřovacích možností. Příkladnost básnického jazyka však zavazuje i čtenáře, aby k uměleckému dílu přistupoval s náležitou pozorností a šetrností. Povrchním snobismem ve výběru četby škodí čtenář nejvíc sám sobě. Schneider doporučuje číst raději méně, ale zato poctivě, a častěji se vracet k témuž dílu; při druhém čtení, zvláště dojde-li k němu po delší době, zažíváme zcela nové dojmy, bohatší a hlubší než při čtení prvním. Číst se má co možná aktivně, t. j. promýšlet básníkův postup myšlenkový i formální a srovnávat jeho řešení se svým vlastním. Rozborem několika vzorných ukázek pak autor podává poučný příklad, jak se má číst, aby bylo možno najít cestu k pochopení díla.

Třetí díl je praktický, ale obsahuje i mnoho poučení obecného. [260]Autor připíná tyto své výklady k předcházejícím větou, že se vlastně teprve v skutečném vyjadřování ústním i písemném ukáže, zda úcta k slovu je dost silná, aby se změnila v ukázněné jednání. „Podle způsobu, kterým užíváme hotového pokladu jazyka, prokazujeme se buď bezmyšlenkovitými a nepoctivými uživateli, nebo rozumnými a vděčnými správci svěřeného nám statku a tím zároveň také buď lidmi nevzdělanými, nebo vzdělanými.“ Jazykové vzdělání se však neměří tím, co někdo zná o původu a vývoji jazyka a o pravidlech, kterými se jazyk řídí, nýbrž dovedností, s jakou užívá prostředků svého jazyka, aby se vyjadřoval správně, jasně a do jisté míry i půvabně. Nikoli ve vědění, nýbrž ve vyjadřovací schopnosti jeví se pravé jazykové vzdělání („Nicht im Kennen, sondern im Können bekundet sich echte Sprachbildung“). Jde tu ovšem o jazyk spisovný; jazykem obecným nebo i nářečím lze mluvit v soukromí, v rodině, ale každý projev veřejný vyžaduje vyjadřování spisovného. Ten, kdo je zvyklý napořád mluvit nespisovně, ocitá se ovšem v rozpacích a v nesnázích, má-li najednou promluvit třebas i jen několik slov spisovných, a vydává se tak chtěj nechtěj úsměškům přátel i neznámých posluchačů. Proto autor doporučuje svým čtenářům konat rozličné cviky mluvní i písemné, aby se utvrdili ve spisovné výslovnosti a vůbec ve spisovném vyjadřování.

Prvním, a to samozřejmým předpokladem dobrého výrazu je mluvnická správnost. „Bohužel,“ praví Schneider, „jazyk veřejného tisku naprosto není vždycky správný. — Většina čtenářů ovšem čte klidně dál a nad jazykovými chybami se nepohoršuje. Ale ti čtenáři, kterým mluvnické chyby nejsou při čtení nápadné, mohou být jisti, že ani jejich vlastní řeč a psaní není bez chyb. Nikdo se neodváží upozornit je na jejich jazykové chyby, stejně jako si netroufá opravovat nedostatky jejich výslovnosti; a tak žijí v mylném domnění, že mluví správnou němčinou, a netuší, že se jim za zády lidé posmívají pro jejich jazykovou nevzdělanost.“ Autor proto navrhuje svým čtenářům zkoušku: předkládá jim deset vět, jež obsahují po dvou chybách mluvnických; kdo na jisto a bez dlouhého rozmýšlení neobjeví těch dvacet chyb (nebo aspoň šestnáct), měl by se honem vzdát důvěry v své jazykové vzdělání a chopit se nějaké spolehlivé pomůcky jazykové. „K správnému užívání jazyka se může vychovati každý, jen nebojí-li se vynaložit na to trochu času a úsilí.“

Ale od jazykové správnosti je ještě dlouhá cesta k dobrému slohu, cesta ne každému dostupná. Komu naprosto schází cit pro formu, u toho bude veškerá námaha marná. Naopak zase člověk sebenadanější nikdy nedosáhne mistrovství ve slohu, zů[261]stane-li bez poučení. Sebevýchova k dobrému vyjadřování je především věc mravnosti; dobře psát předpokládá pravdivost a poctivost, bezohlednost k sobě samému, přesvědčení o vlastní nedostatečnosti a velikou píli. Autor se tu dovolává výroku Goethova: „Celkem je sloh spisovatele věrným otiskem jeho nitra: chce-li někdo psát jasným slohem, nechť má jasno především ve své duši; a chce-li někdo psát velkolepým slohem, musí mít velkolepý charakter.“ Nepoctivý a neopravdový člověk může dosáhnouti i velké obratnosti vyjadřovací; má-li dost jazykového nadání, může se dokonce stát i tak zvaným „skvělým“ spisovatelem; ale pravý výraz jeho myšlení a cítění mu vždycky zůstane odepřen a pod okázale vyšperkovaným povrchem jeho slohu znalec odkryje lež a prázdnotu. Jestliže se někdo nedovede vzdáti ješitné samolibosti a nedá se zviklati ve vysokém mínění o sobě samém, možno jej pokládat za případ zcela beznadějný. Ale ten, kdo se ustavičně ptá: „Udělal jsem to dobře? Nedalo by se to udělat ještě lépe?“, ten je na správné cestě. Někteří lidé se chlubí, že dovedou načisto hotový text z hlavy vrhat rovnou do psacího stroje; těmto „strojovým akrobatům“ však nemusí nikdo závidět. My víme, že právě velcí básníci a spisovatelé přímo vášnivě zápasili o slovo; Schneider se tu dovolává přiznání Lutherova, Wielandova, Nietzschova (Nietzsche: „Němec zná jen improvisovanou prózu. — S veršem, obrazem, rytmem a rýmem se člověk musí poctivě namáhat — to pochopí i Němec a není ochoten přikládati básnění spatra zvlášť velkou cenu. Ale o stránce prózy pracovat jako o sochařském díle? — tu je mu, jako by mu někdo vykládal něco ze země pohádek“).

Má-li kdo mravní předpoklady k tomu, aby si osvojil dobré vyjadřování, může se mu naučit, a to jednak pozorováním, jednak cvičením. Nechť na vzorných ukázkách prozaických poznává přednosti dobrého slohu a naopak na ukázkách špatného slohu nechť si uvědomuje a ověřuje chyby (také své vlastní). Ustavičně musí rozšiřovat svou zásobu slov a cvičit se v ní tak, aby mu potřebné výrazy byly vždycky pohotově k službám. A konečně v častých cvičeních nechť se snaží prakticky užívat rozličných slohových pravidel a podrobovat zkoušce růst svého slohového citu. Autor pak sám rozbírá ukázku špatného slohu (pro zajímavost uvádím, že k tomu zvolil úryvek z románu E. Marlittové „Tajemství staré panny“) a vysvětluje na ní jazykové i slohové chyby, jichž se autorka dopustila.

Hlavní překážkou pravdivosti v slohu je přepínání výrazů a dutá frázovitost, kterou se z nouze zakrývá myšlenková všednost. Schneider připomíná Schopenhauerův výrok: „Člověk má [262]užívat obyčejných slov a říkat neobyčejné věci; ale oni (jistí spisovatelé) to dělají docela obráceně.“ Aby svému čtenáři ukázal názorně, co je taková prázdná fráze, uvádí množství příkladů, a jsou to příklady poučné i pro nás, neboť arsenál frázistů německých i českých je zřejmě společný. Stejně rozhodně se však autor staví i proti opisům, t. j. spojením jména podstatného a slovesa chudého významem, kterými se nahrazují plnovýznamná slovesa jiná, na př. „in Angriff nehmen“ místo „anfangen“, „zur Durchführung bringen“ místo „durchführen“, „in Wegfall kommen“ místo „wegfallen“ a pod. Vytýká však i frázovitá spojení jako „palčivá otázka, hotová událost, nahá pravda, integrující součástka, pádný důvod, zlatý střed, temné tušení, nebeská trpělivost, zdravý lidský rozum, zub času, červená nit, železné koště, blesk s jasného nebe, Damoklův meč, Achillova pata, dítě, které se nemá vylít s vaničkou,“ atd. Z úřední, kancelářské němčiny se šíří rozvláčné spojovací výrazy jako „mit Bezugnahme auf, in Hinsicht auf, in Anbetracht, aus Anlass, anlässlich, gelegentlich, zwecks, behufs, seitens, in Gemässheit, in Höhe von.“ Připomeneme si tu, že Naše řeč už od začátku důsledně potírala podobné náhražky české („za účelem, za příčinou, v důsledku čeho“ atd.).

Frázovitost vede k další chybě, k tak zvaným katachresím neboli popleteným metaforám; člověk, který se vyjadřuje hotovými, otřelými frázemi, není zvyklý vnímat pravý význam slov, a proto se mu snadno přihodí, že slova nenáležející k sobě spojí ve výrok směšný svou nesourodostí („zde by musila železná ruka, která nemusí šilhat nalevo ani napravo, zamést železným koštětem a užít drakonických prostředků“; „jsem už syt toho hladovění“ a pod.; o katachresích psala NŘ. několikrát, zvláště v IX, 33 n., XXIV, 93 n.).

Špatný je i sloh zvaný „papírový“, užívající strojených výrazů, možných právě jen na papíře, nikoli však v živém jazyce hovorovém. Mezi příklady takových papírových výrazů uvádí autor ku podivu také slova „oben“ a „unten“, jimiž pisatel odkazuje na předcházející nebo následující text. Zatvrzelé milovníky zájmena týž ve významu náhradního podmětu nebo předmětu bude jistě zajímat, že i v němčině se tento způsob vyjadřování pokládá za nesprávný („Er versiegelte den Brief und überreichte denselben dem Boten“). Schneider pak svůj výklad o papírovém slohu shrnuje takto: Čeho nemůžeme užít v řeči mluvené, nemáme ani psát. I psaná řeč se musí dát mluvit (být „mundgerecht“, „mluvná“).

Dalším nutným předpokladem dobrého slohu je bdělost a bystrost smyslů, zvláště zraku a sluchu, a dostatečně bohatá [263]zásoba slov. Smysly je třeba ustavičně cvičit v pozornosti a postřehu, neboť dobrý styl roste jen z životních zkušeností, nikoli ze slov naučených podle slovníků. Dobrý stylista musí umět pozorovat svět a všímat si všeho. S poznáním věcí se mu zároveň dostává i živé zásoby slovní („der wache Wortschatz“) a jen z té má stylista užitek; nemůže mu zato prospět t. zv. pasivní znalost slovníku („der schlafende, stumme Wortschatz“). Schneider tu dává několik praktických rad, jak možno obohacovat a prohlubovat svůj slovník; jsou to jakási technická cvičení komposiční, prostředek dávno známý hudebníkům, ale naprosto cizí dosud stylistům, — a přece je tolik obdob mezi skladbou hudební a slovesnou. Vydatným cvičením jsou pokusy popsat nějakou prostou věc nebo děj, na př. květ, ovoce, houbu, nějaký nástroj, chatrč, louku, pečení brambor na poli, dýmající výheň, plující oblaka, bublající potok, vodopády, pasoucí se ovce, snopy na poli, stoh sena, orajícího sedláka, pijící kuře, poskakující žábu, plápolající světlo svíčky, třepetající se prádlo, vjezd do dvora, štěbetající husy, kolovrátkáře, prodavačku květin, cikánský vůz, noční požár, pátrající světlomet, padající listí, večerní klekání atd. Schneider se při tom dovolává zkušenosti P. Ernsta: tento německý spisovatel se ve dvaceti letech po týdny namáhal s úlohou popsat záhonek brčálu. Jedna z největších chyb dnešních lidí je prý sebeklam, že se mohou s nedostatečnými prostředky pouštět i do nejnesnadnějších úloh. „Kdo se jednou dřel s takovou úlohou, jako je popis záhonu brčálu, ten ví, co je dojem, věc, pojem a slovo, ten ví, k čemu je podstatné jméno a k čemu jméno přídavné a co si počít se slovesem. Veliká většina lidí, kteří dnes dávají své výtvory do tisku, to neví.“

Jinou nezbytnou podmínkou dobrého slohu je správné a jasné myšlení. Kdo chce být dobrým stylistou, musí odvykat přelétavému, roztržitému a náznakovému myšlení, na kterém přestává ve všedním životě většina lidí, a navykat si všechno promýšlet a domýšlet, přehledně rozvíjet myšlenková pásma a jasně si uvědomovat jejich vnitřní souvislosti. „Zlepšiti sloh — to není nic jiného než zlepšit myšlení“ (Nietzsche). Správné a jasné myšlení teprve dává stylistovi možnost, aby náležitě vyhověl čtyřem hlavním požadavkům dobrého vyjadřování: aby volil vhodná slova, aby zachoval správný pořádek slov a dobře je spojoval, aby větu budoval přehledně a ve shodě s postupem myšlenky a konečně aby dovedl stavět i celé odstavce a stati. Autor pak na příkladech ukazuje hlavní chyby špatných stylistů, zvláště chyby při volbě výrazů, v pořádku slov, chyby vznikající přílišným hromaděním výrazů jmenných, chyby ve stavbě vět, především t. zv. škatulkování vět („Schachtelsätze“), t. j. ne[264]přehledné vkládání věty do věty, chybné věty relativní atd., vesměs vady, které se často vytýkávají i u nás.

Konečně přichází Schneider k poslední vlastnosti dobrého slohu, k názornosti a účinnosti výrazu. Nejvíc pozornosti zde věnuje přirovnání a slovesu. Srovnává ukázky slohu odborného a básnického a objevuje hlavní znaky slohu působícího esteticky. Doporučuje dávat přednost výrazným slovesům určitým před jinými druhy slovními a pomyslné věci vyjadřovat konkretními obrazy. „Tím, že pomyslnou představu převedeme na představu smyslovou, můžeme abstraktní pojem oživit tak, že se čtenář domnívá, že je s to vnímat jej svými smysly.“

Poslední kapitola této knihy jedná o cílech a předmětech psaní. Sloh se řídí vždycky účelem projevu a zřetelem ke čtenáři. Ten, kdo není spisovatelem z povolání, a přece hledá příležitost, aby se mohl vyjadřovat i písemně, může ji najít v dopisech přátelům, ve psaní deníku, záznamů o svých dětech, v zapisování svých vzpomínek, ve vypisování života a osudů svých předků (v rodinné kronice) a v podobných intimních útvarech literárních. Z nich autor nejvíce doporučuje dopisy; připomíná, jak důležitou a krásnou součástí písemnictví bývaly dříve a jak ku podivu umění psát dopisy upadá od té doby, co nové dopravní prostředky umožnily rychlou, bezpečnou a levnou jich dopravu. Snad se prý dnešní lidé domnívají, že mají na práci důležitější věci než psát dlouhé a stylisticky pěkně zpracované dopisy.

Na závěr praví Schneider: „Kdo takto pracuje o sobě a o svém jazyce, dostane se sám od sebe i k tomu, aby působil také na venek a měl příslušný podíl v péči o mateřštinu ve veřejném životě. Nepropase vhodných příležitostí, aby napravoval nedostatky a kazy vyjadřování ve svém povolání. Svým příkladem, třebas i neokázale, skromně a v podřízeném, nedůležitém postavení, bude pomáhati vychovávat národ k úctě k mateřskému slovu.“

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 9-10, s. 255-264

Předchozí Dr. Jaroslav Podobský, jh. (= Jiří Haller): Řada a celá řada

Následující Předplatné na rok 1942 činí K 35 -