Výraz místního tisku

Dr. Josef Petrtyl

[Články]

(pdf)

-

O novinářském jazyku se psalo již často, většinou ovšem jen o jeho nejrozšířenější formě v denních listech. Málo se však sledoval vývoj, frazeologie a vůbec stylisace tisku místního. Vadilo jeho lokální zabarvení a nedostatek všeobecnosti, kterou by bylo možno zjev lépe generalisovat a typisovat, a pak jistě působilo to, že místní časopisy jsou hodně přezírány, ač někdy neprávem. Jednou z příčin je patrně i okolnost, že o denních listech pracuje mnoho lidí, jejichž výrazové prostředky jsou různorodé, pestré, funkčně zabarvené, a tedy jistě vhodnější k širšímu jazykovému studiu než text u místního tisku, neboť jej napíše často od začátku až do konce sám redaktor.

[183]Nesmíme však zapomínat na postavu místního redaktora, který se vždy nonchalantně představuje „Dělám místní noviny“ a jenž může být skutečně kulturní místní movens, ale někdy ovšem — toho využívají s oblibou humoristé[1] — umí hledat sensace v kupě slámy, v ceníku trhové zeleniny a dívat se na svůj mikrokosmos hvězdářským dalekohledem. S tím také souvisí volba názvů pro místní tisk: Posel z…, Stráž na…, Hlasy…, Neodvislé listy z… a jiné.

Než se podíváme na malý úsek místního tisku, který si zaslouží několika poznámek, musíme zdůraznit, že člověk na malém městě je zástupcem světa tradic proti světu, který se žene uspěchaně a stále vpřed a jenž je zastupován velkým městem. Stává se pak často, že se dobrá a vážná tradice změní ve zkostnatělost, v olympský klid s heslem „Noli me tangere!“

Všimněme si několika oddílů místních časopisů, jejich výrazu, slovní zásoby a celkového ladění.

*

Místní časopis má jistě největší spojení se svými odběrateli, proto je hodně přáno rubrice Osobní s bližšími určovacími podtitulky: Jmenování, Povýšení, Hymen, Narodil se, Jubileum atd. Denní list má pouhé stručné oznámení, ale místní tisk — Bože, vždyť je to pan mistr, kam chodí žena pro párky, jsme tam přihlášeni, a proto se vřele i v řádcích tisknou ruce a volá hlučné „živio“. Podle toho se utváří i stylisace blahopřejných projevů. Je nemožné, aby se o jubilantech psalo něco nehezkého, ale suchý chléb také zrovna příliš nechutná bez pomazánky. Proto, oznamuje-li se na začátku N. N. dovršuje šedesátý rok svého věku, musí přijít ještě obsáhlý výčet všech skutků i spolků a v závěru: Tlumočíme zajisté jen city všeho uvědomělého našeho občanstva, projevujíce k další plodné činnosti jubilantově hřímavé a nejsrdečnější Mnogaja ljeta! Mnogaja ljeta! Mnogaja ljeta! Nebo: Nuž voláme ze srdce upřímného: Žijž v blahu a spokojenosti mnohá a mnohá léta! — Voláme mu z plných hrdel: Vivat sequens! Ad multos annos!

Do r. 1918 vystupoval v novinách a ve veřejném životě slovutný a vážený měšťanosta a zasloužilý rodák náš, pak už jen občan N.

Starobylá říkání při přípitcích, pitkách mají svůj stálý život, aniž si to uvědomujeme. V nové době nastala poněkud redukce [184]přívlastků, ale zůstaly superlativy a mnohá literární klišé, která se věčně omílají. Jak je to vše neživotné, vidíme z toho, že v celé větě není slovesa, jež by mohlo nést výrazně děj; jsou to jen všeobecná slovesa, jež vypomáhají v honosném hromadění epithet a substantiv.

Naše rovy pláčí s podobnou zásobou frází a nadbytečnými přívlastky, jejichž stálost je dokázána častým a pravidelným opakováním. Zvěčnělý musí být nezapomenutelný a nad jeho otevřeným rovem truchlí celé město ve chvíli nenávratného rozchodu. — Čest budiž jeho památce! — A je-li za referátem o pohřbu vzpomínkový článek, jistě začíná vznosnou větou: Nelítostný osud zasáhl opět do řad našich, vyrvav nám… nebo: Skloněni v němém bolu před neúprosným majestátem smrti… nebo dokonce vášnivě básnická forma váží skutky zemřelého: Musy umlkly. Neúprosná Morana rozestřela svou černou síť přes těžce zkoušené město.

*

Lokálka denních listů stručně informuje o tom, co se děje v stálém životním běhu kolem nás: vykradený byt, oběsil se, skočila s okna atd. Místní tisk podává totéž; má však užší pole, s něhož sbírá klásky, ale zato musí si jich všímat důkladněji. Proti stručnosti velkých časopisů je to přímo báseň. A také se skutečně velmi dobře charakterisuje venkovský list nečekanými slovními obraty a básnickými přirovnáními: Výpravu na vepřovou podnikl neznámý zloděj s neděle na pondělí v známém hostinci… Jiná skandální drobnůstka, veliká na malé město, má slibný nadpis: Malé drama lásky starého vášnivce. Epická šíře zabíhá až do slohové nevkusnosti, rozpatlá-li se malé oznámení faktu do obsáhlé zprávy:

Výtržník. Vzácné návštěvy se dostalo onehdy v pondělí chvalně známé restauraci N. N. Zavítal tam host bosý, v rozedraném oděvu a zpustlého vzezření, zasedl za stůl, zachrastil v nedočkavosti stolním příborem a poručil si zhurta oběd. Bylo právě po poledni a po nedělním tahu značná chuť. Ký div, že to zvenčí táhlo nezvyklého hosta do místnosti, když lákavá vůně z kouřících talířů dráždila jeho nervy. „Proč ty a proč ne já, ty Brute,“ pomyslil si Jos. Marvan, takto nádeník a prononsovaný alkoholik, v kruzích soudních velmi dobře známý „hodinář“ a rváč, s nímž udělali krátký proces, když se mu nechtělo mocí mermo opustit lokál. Vyhodili ho zkrátka. Octnuv se venku, strhl za nepohostinnost tu kraval, jenž se široko daleko tu rozléhal. Za bohopustých nadávek byl konečně zatčen. Byla to tuhá práce, než ho konečně dostali do chládku.

Normální znění: Tulák přišel do restaurace, ztropil výtržnost a byl vyhozen. Ale jak květnatě je to řečeno, s jakou slávou a vtipem!

[185]V této ukázce bylo několik výrazů, jež svou neběžností jsou důkazem, že se redaktor bojí, aby nebyl pokládán za člověka omezeného, který nezná cizích slov; proto je cpe, kam může; konečně užívá s chutí neobvyklých a zastaralých rčení a citátů: prononsovaný, bohopustý, mocí mermo, ty Brute atd. Je v tom však ještě něco jiného. Redakce musí udělat z ničeho zajímavost, vystavět pyramidu z písku a nadýchnout vzduch do splasklého balonu neboli, jak řekl kdesi Šalda, musí podat všecko na lopatě, nač by stačila kávová lžička. Pak chápeme větší zprávu, v níž jsou všechny veličiny neznámy — stačí nám její nadpis: Vloupal se nevypátraný zloděj.

*

Lokálkář místního časopisu si snadno najde látku a pak ji zpracuje podle osvědčených method. Dějová osnova se mu nabízí sama, běží jen o určení záběru, jímž děj vyloží, a o hodně lákavou úpravu. Horší to má — jako ve všech listech — dopisovatel kulturní rubriky, neboť nechodí do živé, rušné ulice nebo do soudní síně, nýbrž hledá své náměty v koncertních sálech, v knihovnách a výstavních místnostech. Napsat článek o kulturní události je daleko těžší než nahodit lokálku, protože při tom schází podklad přitažlivosti — dynamičnost. Je to pouhé oznamování faktu. A aby nebylo tak suché a jednotvárné, jenom zkratka plakátu, přidává k němu pisatel vlastní dojem, posudek a kritiku. Lokálka v místních listech je velmi pestrá a květnatá, jak jsme viděli v několika ukázkách, a tak je tomu i v posudcích místních podniků. Mají společný znak: hýří obyčejně superlativy, neznají nic jiného než slova obdivu, když maličká Mánička starostova na zdařilém večeru pořádaném ve prospěch obecní stříkačky dojemným a tklivým hláskem zarecitovala roztomilou báseň, až starým otužilým kozákům zrosily se oči. Snad je to směšné, ale je to jen opravené rčení: Extra nos non est vita, si est vita, non est ita. A ve volbě výrazu ani starý sedlák, těžce smolící písmenka na přídeští starého kalendáře, není tak konservativní jako slovník kulturního zpravodaje místních časopisů.

Z některých zpráv je vidět ještě poinkoustované prsty z obecné školy, kdy se pisatel po prvé učil lepit slova k sobě, nemluvíc o pravopisných chybách: Za zvuků veselého a rázného pochodu šly dítky čtyřstupem po náměstí a cestou vypalovány rakety pány pořadately.

Máme už jeden novinářský slovník, spíše však rázu politického; schází nám důkladný kulturní Poetischer Trichter, kde by [186]stála v řadách pečlivě upravená a oprášená slova i slůvka, jichž možno upotřebit při kritice, všechny metaforické přívlastky, slovesné i substantivní metafory a vše, čím hýří podobné kritiky.

V té výrazové nedostatečnosti, nadsazenosti a nudě má podíl jedna novinářská vlastnost: opisovat z jiných novin. A tak zábava jakéhokoliv druhu je vždycky a všude srdečně animovaná a velkolepá a má jistě nějaký zlatý hřeb.

Přívlastky ozdobné takřka neexistují, jsou jen stálé: pěvec měl baryton sytý — recitátorka s oduševněním a cituplně přednesla báseň — klavírista zahrál mistrně — XY ukázal nám v plném lesku svůj nevšední talent — slečna byla na prknech jako doma — zapěla s osvědčeným uměleckým procítěním krásné písně — osmiletá Mánička, dceruška odborného učitele na měšťanské škole, roztomile zahrála na housle hru, zněžnělou pelem dětského mládí.

Mistrný, roztomilý — slova, která původně znamenala něco zvláštního, vynikající pochvalu, ale už dávno zvetšela v prachu a v tiskařské černi, zevšedněla v obratech stále znova napodobovaných. A přece to mnohého pisatele svede použít takových slovíček už proto, že jsou tak všeobsáhlá a neurčitá. Vždyť úplně nic neříká věta: Byla kreslena markantními rysy, distinguovaná a taktní. Mnohomluvná kritika, jež má toliko tři slova česká, nemá také žádnou sdělnou funkci ani nepůsobí esteticky: Hra má originelní skizzový námět, romanticky symbolisující problém erotického maniaka. Neurčitost novinářské fráze, o níž psal dr. J. V. Bečka v Naší řeči 1939, je skoro nekonečná v místních časopisech. Všude se kope o problémy, předpoklady, možnosti; a chodí-li kdo dlouho mezi nejasnými věcmi, jako jsou problémy, nesmíme se divit, že je pak i jeho práce problematická. Je to papírové přemílání malých slov, a jak říká Šrámek, „člověk se na malých slovech opotřebuje a leze potom do velikých slov neobratně jak do kabátu, který má deset rukávů a ten pravý nikde.“ My tomu můžeme říci nedostatečně vyvinutý jazykový cit, zpohodlnění, nevědomost a veliká libovůle, která umí zmechanisovat slohové součásti až k papouškování.

Všeobecná nejasnost při vyjadřování, spojená s neslýchanými básnickými obraty a přirovnáními, ukazuje se zvláště nápadně v kritice osob:

Orgán páně Kolářův podobá se přirozenému velkému démantu. Hromový potlesk, jenž následoval po jeho nuancovaném přednesu, přiměl ho, že zapěl ještě další árii.

Uplatnila se v nich zvláště roztomilá a známá slečna R. v neobyčejně šťastně a případně podávaných komických postavách, jež silně ohrožovaly bránice obecenstva.

[187]Mladistvá a rozkošná subreta N. svým pikantním půvabem a svěžím hlasem se vemluvila do zájmu všeho obecenstva.

Ani na dámy se při kritice nezapomene: Dámy v bufetu byly na svém místě. — Lví podíl v té příčině přičísti lze zvláště našim dámám.

Někdy však skutečně čtenář neví, chtěl-li autor zprávy říci vtip nebo nevěděl-li, jak z toho úskalí slov. Možná, že se sám zhrozil obrovské stavby, na kterou se tak bez rozmyšlení rozběhl, a rychle za ní udělal tečku. Jako vrchol kritické stylisace místního tisku cituji zprávu o koncertu, jež byla otištěna v r. 1900 a již přetiskl i Švanda dudák:

Náš chvalně známý pěv.-hudební spolek „Žerotín“ uspořádal v neděli dne 7. října 1900 ve velké dvoraně Národního domu v Olomouci koncert, při němž účinkoval mistr Jan Kubelík, virtuos na housle. Oba, jak mistra Kubelíka, tak Žerotína předchází již tolik chvály, že pouhé jméno stačilo, by rozehřála se srdce naše a my šli — šli na koncert. To se i stalo, leč my toho nelitujeme, ba naopak přáli bychom si, by náš milý „Žerotín“ častěji přicházel nám vstříc a popřál nám oddechu v rajských končinách zvuků. Leč nyní ke koncertu samému. Prvním číslem byl koncert E-dur od Vieuxtempsa, sehraný mistrem Janem Kubelíkem. Již jméno skladatele, jenž řadí se mezi nejobtížnější a jehož pouhé vyslovení budí úžas, přesvědčilo nás, že v mistru Kubelíkovi skrývá se nevyčerpatelná studnice hudebních vědomostí a zručnosti. A vskutku technika Kubelíkova v nejjemnějších přemetech a v ryze křišťálovém pochopení všech staccatových pasáží, výkonem nahoru, ano i dolů, utvrdila v nás tuto domněnku. Ve Vieuxtempsově koncertu E dur pocítili jsme veškerou něhu, která jako by z oblačných výšin objímala svět tento a padala v jednotlivých krůpějích na skráň naši. Byla to něha cizí, mnohem sladší, nežli lze ucítiti mezi námi. Výkon mistra Kubelíka odměněn bouřlivými ovacemi. — Druhým číslem byla Kolada, smíšený sbor. Obtížný sbor tento proveden byl jemnou taktovkou a s prospěchem neobyčejným. V p. Petzoldovi spatřili jsme opět dávného, osvědčeného sbormistra, jehož sluchu a taktovce vzdáti dlužno veškeren respekt. Třetím číslem byla Ernstova Elegie, sehraná mistrem Kubelíkem. Jméno skladatele jest méně známé. Elegie sama stěží byla dostupnou sluchu našemu. Něco napjatého, jak dalekým echem přenosné šplouchání vlnek pěnících se lahodně a lehce za neznámým cílem, zdála se nám býti. Mistr Kubelík přikul nás obtížnými trilky, řinoucími se od nejvyšších poloh až do hřímavého G s neobyčejnou čistotou tak, že jsme se s radostí oddali tomuto snu.

Weingart řekl: Mluvit přirozeně a lidově — to ještě neznamená mluvit špatně.

Smutnou položkou místních časopisů jsou polemiky. Všecko v malém prostoru nabubří, polemika se dostává velmi daleko, ale tam se za ní už neodvážíme. Bývaly to rozpory politické a pak i konkurenční žárlivost a boj dvou kohoutů na jednom smetišti. Široká gesta, básnické obrazy posazené na místo, na [188]něž svou významovou hodnotou nepatří, opsané fráze, k tomu notná dávka povídavé ironie a nechutného sarkasmu — to je běžný arsenál takových polemik:

Udělal by dobře pisatel, kdyby metl jen před svým prahem; našel by tam jistě mnoho látky bez veliké námahy. Či se snad bojí, že by se tam koště obrátilo na samého metaře?

Této stylistické kapitoly je lépe si ani nevšímat, ačkoliv Ch. Dickens z ní vytěžil velmi groteskní, novinářsky bojechtivou a přitom bázlivou figurku redaktora Potta, jehož Eatonsvillské noviny zápolily slovy denně s Neodvislými listy (klub Pickwickův).

*

Místní tisk se chce vyrovnat dennímu, ne však zpravodajsky; uznává sám, že nemůže konkurovat ve zpravodajské pohotovosti. Chce však podat svou špetku na největší míse; po každé není ovšem ta starobylá mísa vhodným doplňkem jednoduchého jídla.

Místnímu tisku vadí, že nerozlišuje sloh podle účelu; všeobecně převádí sdělnou řeč k obrazovým prostředkům; je hodně konservativní a pořád se drží ve stylu kritik doby pippichovského národního romantismu, nadšených slovních výlevů a planých frází.

A na závěr: Nesoudíme, nevytýkáme; je jistě lépe se usmát než zahromovat. Věříme však, že kdo se jen trochu zaposlouchá do srdečního tepu mateřské řeči, kdo se vymaní ze starobylé a naivní konvenčnosti, frází a stylistických klišé, pocítí sám, jak velice svému jazyku ubližuje, když české slovo, jeho melodii a i plynulost pokřivuje svou prací, která má být přece „oživlým jazykem národa“.[2]

---

[1] V humoristickém románku J. Sedláčka Hotel na kolejích je zápletka způsobena „vojínem sedmé velmoci“, široce a pikantně vykládajícím redaktorem místního plátku.

[2] Ukázky jsou vybrány z místních časopisů východočeských, jež od let osmdesátých vycházely v Chrudimi.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 6, s. 182-188

Předchozí František Novotný: Dvě cizí slova

Následující Z našich časopisů