O neurčitých výrazech v jazyce novin

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Dříve než se pustíme do rozboru neurčitých výrazů v novinářském jazyce, bude dobře, budeme-li chvíli uvažovat o tom, co to jsou neurčité výrazy v jazyce. Především si musíme uvědomit rozdíl mezi pojmy přesnost výrazu a určitost výrazu. Přesný význam má to slovo, které vyjadřuje představu, jejíž obsah je plně a jasně stanoven (pojem). Přesnost významu je vlastnost slovu inherentní a není v podstatě závislá na postavení slova ve větě. Výraz přesný je pak ten výraz, v němž je pojem vyjádřen jen právě tím slovem, které slouží k jeho vyjadřování.[1] O skutečně spolehlivé přesnosti lze mluvit jen tam, kde je stanovena zásadně a závazně, a to je ve vědecké terminologii. V ostatních druzích jazyka je význam slova ustálen usem, a proto není ani tak pevný ani tak jasně ohraničen. Jazyk tedy není ve všech svých druzích stejně přesný. Jazyk beletrie je přesnější než jazyk hovorový, ale je méně přesný než jazyk vědecký.

Slovo, ať už je jeho význam stanoven přesně vědecky nebo jen usem, má samo o sobě (nehledíme-li k vlastním jménům; ta mají totiž postavení zvláštní) význam obecný. Tento svůj význam obecný si však podržuje ve větě jen tehdy, když myšlenka větou vyjádřená má význam obecný. Na př.: Muž je zpra[258]vidla větší a silnější než žena. Zde si slova muž, žena podržují svůj význam obecný, jak je vidět z celého smyslu věty, a znamenají tedy kteréhokoliv muže nebo kteroukoliv ženu. Ve většině případů však slovo ztrácí ve větě svůj obecný význam a nabývá významu určitého. Na př.: Muž se jí vrátil z Ameriky. Zde slovo muž znamená určitého muže, tedy představu jedinečnou. Je-li toho zapotřebí, bývá tento určitý význam výslovně zdůrazněn, na př.: Její muž byl v Americe.

Někdy však, i když jde o představu jedinečnou, nevyjadřujeme ji určitě. Je to tehdy, když ji nepovažujeme za dostatečně známou, aby mohla býti uváděna jako určitá. Na př.: Nějaký muž právě přišel. Zájmeno neurčité tu má úkol vyznačit, že jde sice o představu jedinečnou (ne tedy o kteréhokoliv muže, nýbrž jen o jednoho muže), že však není možno blíže ji určit. Takový způsob označování lze nazvat neurčitým. Žádné slovo samo o sobě (vyjímajíc arci slova formální) není ani určité ani neurčité, nýbrž má platnost obecnou. Určitým nebo neurčitým se stává až ve větné souvislosti.[2]

Neurčitost výrazu může být v podstatě dvojí:

1. neurčitost nucená, 2. neurčitost úmyslná.

Neurčitost nucená vzniká tehdy, když některý člen vyjadřované myšlenky není znám nebo je znám neúplně: Někdo klepá. Něco zapraskalo. Nějaký člověk mě oslovil. V dálce se míhaly jakési stíny. Nějak už to vydržíme. Jiná je neurčitost úmyslná. K neurčitosti úmyslné sahají autoři jednak z opatrnosti, jednak pro úsporu výrazu. Neurčitosti úmyslné z opatrnosti musíme rozumět takto: autor nepovažuje za výhodné užít výrazu určitého, buď že se bojí jmenovat např. [259]určitou osobu (nomina sunt odiosa), nebo že chce zachovat něco v tajnosti, a proto se spokojuje jen nápovědí, nebo nechce polekat osobu, k níž se obrací s nějakou nepříjemnou zprávou, a proto se vyjádří jen neúplně a pod. Na př.: Říkal mi to jeden můj známý. Něco vím, ale neřeknu ti to. Neurčitostí úmyslnou pro úsporu výrazu lze nazvat ten případ, kde autor považuje za zbytečné označovat představu jinak známou výrazem určitým, a proto se spokojuje pohodlnějším a úspornějším výrazem neurčitým. Tento případ nastává hlavně tehdy, když výraz určitý je mnohem složitější než neurčitý nebo když čtenář nemůže míti zájmu o výraz určitý. Na př.: V jistých obdobích se tento zjev opakuje. Za jistých okolností tento zjev nenastává.

Mezi neurčitostí nucenou a úmyslnou je rozdíl zásadní, ale v jazyce nebývá tento rozdíl zpravidla zvláště vyznačován. Také obliba obou typů není ve všech druzích jazyka stejná a rozmanité jsou i prostředky, jichž se tu užívá.

V jazyce hovorovém jsou výrazy neurčité velmi časté. Vyjadřují se téměř vždy zájmeny neurčitými nebo číslovkou jeden (v platnosti neurčité). Neurčitost nucená a úmyslná nebývají rozlišovány, a o který typ právě jde, se zpravidla poznává z celkového smyslu věty. (Na př.: Něco mi říkal, ale už nevím co. Něco mi řekl, ale nesmím ti to prozradit.) Neurčitost nucená je tu častěji než kdekoliv jinde, protože se všedními událostmi běžného života se vypořádáváme obyčejně rychle a nestačíme si podrobně ověřovat všechno, o čem chceme hovořit.

Jinak je tomu v krásné próze. Autoři vytvářejíce látku svých prací domýšlejí ji zpravidla do větších podrobností, než jak pozorujeme skutečný svět kolem sebe ve všedním životě. Proto užívají neurčitých obratů méně, než jich užíváme v jazyce hovorovém. Příliš časté obraty neurčité by rušily názornost jejich vyprávění a toho se musí autoři vystříhat, neboť jazyk psaný už sám sebou je méně názorný než jazyk mluvený a tento nedostatek se musí autoři snažit nějak vyrovnat. Ovšem úplně se vyhnout výrazům neurčitým nemohou, poněvadž by tím zase trpěla pravděpodobnost jejich vyprávění. Bylo by jistě velmi zajímavé podrobně sledovat užívání neurčitých výrazů u spisovatelů různých uměleckých směrů, srovnat jejich usus mezi sebou i s usem jazyka obecného. Tím bychom získali pro posuzování zase nové konkretní měřítko, které by se leckdy mohlo ukázat velmi užitečné. Prozatím ještě není vyzkoušeno a není naším dnešním úkolem je zkoušet.

Na první pohled by se snad zdálo, že by v jazyce odborném mělo být obratů neurčitých méně než jinde, ale je to jen zdání. [260]Ve skutečnosti je méně jen neurčitosti nucené, protože podrobnější a přesnější způsob pozorování a myšlení omezuje přirozeně počet případů tohoto typu neurčitosti. Zato tím častější je tu neurčitost úmyslná. Neurčité výrazy jsou výhodné zvláště tam, kde je výraz určitý nepohodlný svým složitým formulováním. Neleží-li na něm důraz, lze jej zaměnit výrazem neurčitým, cítíme-li, že se tím nestane újma přesnosti našeho soudu, nýbrž že tím náš soud naopak nabude větší přehlednosti a jasnosti. Prostředky k označování neurčitosti jsou v jazyce odborném pestřejší než v jazyce obecném a lze pozorovat snahu rozlišit neurčitost úmyslnou od nucené (srov. rozdíl: jisté příčiny X některé přičiny). Odborní autoři se dost neradi přiznávají k neurčitosti nucené a mnohdy se snaží rozličnými prostředky převést neurčitost nucenou na neurčitost úmyslnou. Na př. místo věty: Někdy očekávaný zjev nenastává napíší: Za jistých okolností, které dosud nejsou probádány, očekávaný zjev nenastává. Chtějí tím říci: příčiny nám dosud nejsou známy (neurčitost nucená), ale nepochybujeme, že se podaří je zjistit, a proto je můžeme prozatím pokládat za jisté (neurčitost úmyslná). Tím vším se stávají výrazy neurčité velice důležitým vyjadřovacím prostředkem v jazyce odborném a bylo by jistě velmi záslužnou studií důkladně je rozebrat a prozkoumat všechny případy, kde se jich užívá, a prostudovat, jak se v této věci mezi sebou liší jednotlivé obory jazyka odborného.

Pro dnešek si stanovme úkol mnohem skromnější: všimnouti si, jak se tento zjev projevuje v jazyce novin. Novinářský jazyk je na samém okraji jazyka odborného a jeho zvláštní postavení se neprojevuje, myslím, nikde tak nápadně a pronikavě jako právě ve způsobu, kterým užívá výrazů neurčitých. Napřed už se však musíme připraviti na to, že některé výrazy neurčité budou dosti nenápadné a že v některých případech nebude lze mluviti přímo o neurčitých výrazech, nýbrž spíše o výrazech se sníženou určitostí.

Nejprve si uveďme nějakou typickou větu s výrazy neurčitými. Máme na př. větu: V poslední době se čím dál tím častěji ozývají hlasy z řad obchodnictva na adresu příslušných vládních činitelů s žádostí, aby už konečně podnikli rozhodné kroky v otázce snížení daně obratové. Tato věta není doslovný citát, nýbrž je sestavena uměle, ale kdo si podrobněji všímá jazyka novin, snadno tu pozná obraty v jazyce novin zcela běžné. Čtenář také laskavě promine, není-li ta věta plně časová; nejde nám tu o obsah, nýbrž jen o formu. Vyjádření nenovinářské, hovorové by znělo asi takto: Obchodníci se čím dál tím častěji [261]obracejí na vládu se žádostí, aby už konečně byla snížena daň obratová. Toto vyjádření je jistě určitější, jasnější a úspornější, i když jsou v něm setřeny leckteré jemnosti v odstínění myšlenky. Jde nám tedy o to, najít důvody novinářského způsobu vyjádření.

První rozdíl je tu hned v podmětu věty: obchodníci — hlasy z řad obchodnictva. Druhý obrat je zřejmě méně určitý než první. Určitý výraz obchodníci je tu hned třikrát za sebou stlumen: nejprve hromadným jménem obchodnictvo, pak obratem z řad a k tomu ještě obrazným obratem hlasy. Důvody toho lze dobře postřehnouti. Výrazem se stlumenou určitostí se novinář vyhne choulostivému stanovení, zda to žádají všichni obchodníci či mnozí z nich či jen někteří. Pokud nebyl tento obrat příliš otřelý, jistě tak činili autoři úmyslně tehdy, když si nebyli věcí plně jisti. Jasněji si tento případ uvědomíme na př. ve větě: Při srážce vlaků bylo 5 osob těžce raněno (výraz určitý) a řada lidí byla raněna lehce (výraz neurčitý). Slovo řada je tu voleno úmyslně, protože po první informaci je počet lehce raněných ještě neznám; slovo řada je totiž ještě mnohem neurčitější než sugestivnější slova několik nebo mnoho a pod.

Druhý rozdíl je v obratu: na příslušné vládní činitele. V hovorovém jazyce stačí říci povšechně: na vládu. V jazyce přesnějším by snad byl na místě výraz určitější, který by naznačoval, o kterou část vlády jde, zda o ministerstvo financí či obchodu, nebo o které kompetentní osoby z těchto ministerstev jde. Jazyk novin zůstává zpravidla uprostřed cesty. Větší přesnost výrazu jen naznačí, ale zároveň ji zahalí v obrat neurčitý. Pisatel právem předpokládá, že tyto podrobnosti čtenáře novin zdaleka tak nezajímají jako sám fakt, že žádost o snížení daně byla adresována. Výraz určitý tu prostě není nutný, a tak se novinář spokojí jen naznačením této určitosti. Mohli bychom namítnouti, že přesnější formulace myšlenky je tu jen předstírána a že se tím autor dopouští vlastně stylistického podvodu, ale tak přísní nesmíme být, ačkoliv je v této námitce mnoho pravdy. Vždyť i vědečtí autoři se často spokojují jen takovým zdánlivým výrazem přesným. Vyplývá to už z odborného způsobu myšlení, který je vždy podrobnější, důkladnější a logičtější než běžný způsob myšlení. V tomto způsobu myšlení autor přirozeně setrvává i tam, kde jeho informace nestačí na výraz určitý nebo kde by výraz určitý příliš odváděl pozornost čtenáře od jádra myšlenky. V tom případě užije autor toliko schematu přesného výrazu a naplní je slovy neurčitými. Je to jeden z nejčastějších případů úmyslné neurčitosti v jazyce odborném.

[262]Další rozdíl je neméně nápadný: podniknouti rozhodné kroky v otázce snížení daně. V běžném jazyce by se řeklo prostě a jadrně: snížit daň. Činnost je tu vyjádřena obratem neurčitým: podniknout kroky. Původně znamenal tento obrat asi iniciativu činnosti, ale dnes jest jeho význam už značně otřelý a rovná se téměř úplně prostému významu činnosti. Má v sobě velikou výhodu: vyjadřuje činnost tak neurčitě, že se hodí do přemnoha případů. Takový neurčitý výraz pomáhá autoru schematisovat sloh; nemusí se namáhat hledáním slova přiléhavého a při tom určitějšího. Opět bychom mohli namítnout, že obrat snížit daň je tak prostý, že jeho stylisace nemůže zdržet autora ani při nejrychlejší práci. Je to pravda, ale co je to platné, když se novinář nechce vyjádřit tak prostě. Výraz snížit daň je mu příliš jasný, ba — řekněme paradoxně — až nepřesně jasný. Znamená už zakončení děje, ale on chce vyjádřit začátek děje (v našem případě iniciativu děje). Jde tu o jemný odstín, jehož v jazyce hovorovém zpravidla nedbáme. Tedy zase je tu způsob vyjadřování složitější a přesnější formulace myšlenky je jen schematisována. Aby se slohový pochod zrychlil, je do schematu vložen obrat zmechanisovaný (podniknout kroky). Jeho málo určitý význam dovoluje užívat ho rychle, bez zdlouhavého odhadování odstínu významu. V našem případě by se autor musil rozhodovat mezi obraty aby se zasadili o snížení, aby pracovali pro snížení, aby vymohli snížení atd.

Ještě jeden neurčitý obrat je v naší větě: otázka snížení daně. Slovo otázka v tomto užití má význam prostě čehokoliv, co není vykonáno, ale vykonat by se mělo, i když tu jsou jisté obtíže. Toto slovo má význam neobyčejně široký, takže je v tomto užití můžeme považovat za prototyp neurčitého slova pro jazyk odborný a hlavně novinářský. Správně bychom měli říci, že samo o sobě ani vlastního významu nemá, a není-li nějak blíže určeno, musí si do něho čtenář vložit význam sám podle toho, co o oné věci ví, jako je tomu na př. ve větě: Bylo třeba řešit polskou otázku. Pro tento svůj ráz se toto slovo hodí snad do všech možných případů, kde se výrazů neurčitých užívá: lze ho užít z opatrnosti, k zjednodušení a schematisování výrazu a také leckdy k zastření nepřesných vědomostí. Novináři mu přivykli dokonce do té míry, že ho užívají i tam, kde je celkem zbytečné. V naší větě by zrovna bylo stačilo napsat: rozhodné kroky k snížení daně. Autor se tu užitím slova otázka vyhnul předložce k, která se mu patrně nezdála dosti vhodná. Jak je vidět, může význam slova neurčitého v takovém případě klesnout až na platnost čistě formální.

[263]Shrneme-li dohromady vše, co jsme právě řekli, poznáme, jak značně složité jsou příčiny, které způsobují užívání výrazů neurčitých a výrazů se sníženou určitostí v novinách. V mnohých případech se kombinuje vespolek i několik příčin. Užívání obratů neurčitých má v podstatě povahu stylistickou, ale mnohé výrazy jsou v novinách už tak zmechanisovány, že jsou přímo součástí jeho frazeologie a mají vliv i na jeho skladbu. Nebude snad nemístné o nejčastějších z nich se nyní stručně zmínit.

Nejzajímavější je symbolika, která je obvyklá u neurčitého označování osob. Jak jsme již řekli, mají novináři přemnoho důvodů vyhýbat se výrazům určitým právě při označování osob. Osoby mající vliv nebo právo rozhodovati jsou za těchto okolností označovány slovy odpovědní (příslušní, rozhodující, ve doucí atd.) činitelé. Ježto množné číslo svým ponětím množství už samo sebou je méně určité než číslo jednotné, užívá se slova činitelé výhradně v plurále. Na př.: Expansivní choutky některých maďarských činitelů (Več. Č. sl. 5. V. 39). Ale je třeba, aby také všichni naši hospodářští a průmysloví činitelé… přemýšleli o tomto problému (Nár. práce 7. V. 39). Naši vedoucí činitelé najdou již možnosti je časem odstranit (Več. Č. sl. 15. V. 39).

Ještě více je potlačeno ponětí osoby v obratech: odpovědná (politická a pod.) místa, vládní (úřední, průmyslové a pod.) kruhy. Na rozdíl od slova činitelé se obou těchto slov užívá jen pro osoby vrcholných vedoucích organisací, především vlády. Jejich užívání je s jazykem novin spjato tak, že jsou obě ta slova v uvedeném významu skutečně nepostradatelnou součástí novinářského slovníku. Proto stačí jen dva příklady pro názornost: Bylo tomu nedávno, co se odhodlali naši filmoví pracovníci vysloviti své obavy o další život v české filmové výrobě, načež se jim z vedoucích míst politických dostalo ujištění, že otázka naší filmové výroby je v popředí zájmů české samosprávy (Nár. pol. 16. V. 39 odp.). Vzhledem k situaci v Evropě jsou britské vojenské i politické kruhy krajně znepokojeny (Večer 26. V. 39).

Osoby, jež nemají práva o něčem rozhodovat, nýbrž mohou jen o něco žádat, mění se v jazyce novin na hlasy, které se ozývají, zpravidla z něčích řad. Na př.: Nechybělo ani tehdy hlasů přimlouvajících se za vydání známek přetiskových, byly to však jen hlasy z řad filatelistických spekulantů (L. N. 14. V. 39). Otiskujeme ve zkratce hlas motoristů a dáváme znovu slovo komunikačnímu úřadu (Telegraf 26. V. 39).

[264]Nejde-li o žádání, prosbu nebo protesty, nýbrž o činnost některých lidí, a má-li býti tato činnost kvalifikována jako škodlivá, rozkladná a pod., užívá se k jejich označení často anonymních obrazných výrazů jako živly, síly, proudy, zdroje, vlivy atd., nezřídka s hanlivými epithety (nekalé živly a p.). Na př.: Tajemné vlivy překazily dohodu s Chorvaty (Več. Č. sl. 6. V, 39). Tato tvrzení jsou zhola vymyšlena a jsou šířena zřejmě ze zlovůle a ze známé snahy určitých živlů vyvolati dojem, že Národní souručenství není útvar trvalý (Večer 18. VII. 39). Zdá se, že za touto akcí stojí temné síly (Nár. pol. 27. VIII. 39). I zde je nápadné, že tato slova stojí výhradně v množném čísle. Plurál, jak jsme už viděli, zvyšuje neurčitost výrazu. Neurčitý výraz má tu nejčastěji za úkol vyjádřiti hanlivé zabarvení: činnost těchto lidí je tak hanebná, že se autor ani nechce snížit k tomu, aby je jmenoval.

Ovšem i obvyklé metonymické označování obyvatelstva názvem země nebo města (na př. Švýcarsko ve významu „obyvatelé Švýcarska“) je v novinách časté, ale to se naší otázky dotýká jen zčásti. Zmínky si zaslouží ještě to, že pro stručnost se označují vedoucí osoby zahraničních ministerstev buď názvem hlavního města státu, nebo u států zvláště mocných jménem sídla zahraničního ministerstva: Paříž nebo Quai d „Orsay, Moskva nebo Kreml, Londýn nebo Wall Street, Berlín nebo Wilhelmstrasse.

Zajímavé je, že se obvyklé všeobecné označení lidé (nebo osoby) objevuje v novinách poměrně zřídka, a to jen týká-li se osob méně mocných nebo méně významných. Na př.: Vyšetřování… je v rukou zkušených povolaných lidí (A-Zet 18 V. 39). V debatě výboru ministrů bylo usneseno, aby pro zapracování nových sil byly přijaty některé osoby z řad nezaměstnané inteligence (A-Zet 15. VIII. 39). Ale protože přes svou všeobecnost znějí tato slova příliš individualisticky, novináři se jim vyhýbají nebo aspoň jejich účinek zeslabují neurčitým výrazem řady, jak je dobře vidět na druhém příkladě (osoby z řad inteligence).

Kdežto při označování osob má novinářský sloh svůj značně svérázný způsob užívání výrazů neurčitých, u neživotných představ konkretních nic zvlášť nápadného v novinách nepozorujeme. Zato u představ abstraktních noviny přímo hýří všemožnými slovy obsahu velmi širokého a neurčitého, jako jsou otázka, problém, předpoklady, možnosti, skutečnosti, základna a pod. Jak jsem už naznačil výše u slova otázka, jsou příčiny užívání těchto slov několikeré a mnohdy je [265]těžko poznat, která z nich právě jejich užití způsobila. Na rozdíl od neurčitých obratů u jmen osob jen zřídka je tu příčinou opatrnost, aby nebylo zvoleno slovo příliš určité, ač se najdou i takové případy, na př.: Z Moskvy se oznamuje, že sovětské úřady stále budují zázemí pro případ vojenské události na Dalekém východě (Nár. pol. 6. VI. 39). Výraz vojenská událost je mnohem neurčitější než slova válka, vojenské tažení, válečný konflikt a pod. a na čtenáře působí dojmem, že ho bylo užito jako eufemismu, tedy ze snahy zeslabit neurčitým výrazem nepříjemný účinek představy válka na čtenáře. Poněvadž nejsou tyto případy příliš časté, ani jeden obrat tu není zmechanisován do té míry, aby jej bylo možno zařadit do běžné novinářské frazeologie.

Častěji se objevuje neurčité abstraktum buď jako pohodlný algebraický výraz pro představu příliš složitou, nebo jako pohodlné spojovací slovo platnosti téměř formální, nebo jako neméně pohodlný východ z nouze tam, kde by slova příliš určitá mohla odhalit nějakou slabinu myšlenky. Střídá se tu tedy snaha zrychlit a zjednodušit slohový pochod se snahou zakrývat slohovou nebo myšlenkovou neobratnost. A velmi často vede k jejich užívání pouhý zvyk, nebo lépe bezmyšlenkovitá slohová manýra. Někdy je téměř nemožné rozeznat, která z těch tří příčin byla nejsilnější. Nechť čtenář sám posoudí těchto několik příkladů:

Z toho je vidno, že není absolutně možno podceňovat otázku surovin (Nár. listy 14. V. 39). Má-li být otázka nedostatku pracovních sil na venkově důsledně vyřešena, pak je třeba přikročit k tomuto řešení ihned všemi opatřeními (Nár. práce 7. V. 39). Když tento slib dávala (anglická vláda), nehrozila — na rozdíl od nynějška — žádná válka, československá otázka nevstoupila tehdy ještě tak do popředí a vyzbrojení nemělo takových rozměrů jako dnes (Več. Č. sl. 28. IV. 39). Bylo by také nerozumné, abychom se ještě dále dívali na problém nedostatku pracovní síly na venkově jako na zjev sezonní nebo přechodný (Nár. práce 7. V. 39). Opatření, která… by měla býti provedena v zájmu vyřešení nebo odstranění problému útěku pracovní síly z venkova (Nár. práce 7. V. 39). Otázka naší filmové výroby je v popředí zájmů české samosprávy (Nár. pol. 16. V. 39 odp.).

Prohlášením nové ústavy vytvořeny jsou nové předpoklady pro náš život v českém státě (Nár. pol. 17: III. 39 odp.).

[266]S tím větším úsilím musíme se starati o to, abychom dnes v rámci daných nám možností hospodářsky opět sílili (Nár. noviny 21. V. 39). I lidé, kteří nejsou na odpovědných místech, ale kteří mají značné hospodářské možnosti, musí přemýšlet o slušném honorování práce (Nár. práce 7. V. 39). Naši vedoucí činitelé najdou již možnosti časem je odstranit (Več. Č. sl. 15. V. 39).

Tento projev vytyčil jasně a realisticky evropskou skutečnost (Expres 29. IV. 39). I tam míří solnohradská schůzka, aby připomenula určité politické a mocenské skutečnosti, které v Evropě dosud stávají (Čes. sl. 13. VIII. 39). Pod tlakem politických realit nastupujeme též nové cesty hospodářské a z faktů státoprávních odvozujeme důsledky ekonomické (Nár. pol. 10. V. 39).

Zástupci Kmene vyslovili názor, že kromě institucí ryze stavovských měla by být zachována a utvrzena základna pro ideovou práci na české knize, základna, na které by se sešli nakladatelé, spisovatelé a výtvarníci (Lid. nov. 7. V. 39). … aniž národ poklesne v kulturním nebo civilisačním ohledu (Nár. práce 7. V. 39).

Bylo by hravě možno v několika málo dnech nasbírat po novinách stovky podobných příkladů, tak je užívání tohoto druhu abstrakt v novinách rozšířeno. Taková bezbarvá slova jsou stylisticky neobyčejně tvárná a zbavují autora námahy se stylistickým propracováním myšlenky. Dnes je už většina jich zmechanisována do té míry, že jsou nejen součástí novinářské frazeologie (na př. řešit otázku, najít, poskytnout možnost, vytvořit předpoklady a pod.), nýbrž některá z nich zasáhla hluboko i do novinářské skladby (na př. v ohledu čeho). Ale to je už mimo rozsah dnešního našeho problému.

Obraty neurčité se objevují i při vyjadřování děje. Protože však děj bývá v jazyce novin velmi často vyjadřován rozloženě (na př. vytvořit možnost místo umožnit), lze příklady neurčitého vyjadřování děje dosti těžko stanovit, neboť některé z nich je možno stejně dobře zařadit i mezi příklady neurčitých abstrakt. Nejtypičtější obraty s neurčitým vyjádřením děje jsou řešiti otázku a podniknouti kroky. Jejich význam je tak široký a neurčitý, že je ani nelze dobře vystihnouti synonymy z jazyka hovorového nebo z jazyka krásné prózy. Vzájemný rozdíl ve významu obou těch obratů je také dosti neurčitý; řekl bych, že větší váhu než rozdíl významu tu má rozdíl vidový. Vazba podniknout kroky zdůrazňuje začátek děje (jak jsme [267]již řekli, je toto zdůrazňování leckdy úplně zbytečné), vazba řešiti (vyřešiti) otázku vyslovuje průběh (zakončení) děje. Proto se také mohou obě ty vazby i kombinovat: podniknout kroky v řešení otázky. Obě vyjadřují činnost povahy veřejné a svou neurčitostí se staly — snad ani ne zcela úmyslně — symbolem tajemnosti a složitosti úředního a politického dění.

Příklady na obrat řešiti otázku není třeba uvádět, poněvadž je čtenář najde o něco výše mezi příklady na užití abstrakta otázka. Zbývá tedy ještě uvésti několik příkladů na obrat podniknout kroky. Má několik obměn a prosté slovo krok zastupuje normální podst. jméno slovesné (tvar podniknutí, podnikání kroků není obvyklý). Zajímavé při tom je, že má slovo krok v tomto případě číslo jednotné, kdežto v celém slovesném obratu podniknouti kroky je jednotné číslo velmi řídké. Příklady toto vše, myslím, dobře osvětlí:

(Britská vláda) diplomatickou cestou podnikne další kroky k vyjasnění sovětského a britského stanoviska (A-Zet 18. V. 39). Úřední německá místa… v Berlíně učinila hned nutné kroky (Lid. nov. 28. V. 39). Dnes Dánsko podniká již zcela praktické kroky, aby zahájilo v Grónsku těžbu zlata (Več. Č. sl. 28. IV. 39). A proto byly zařízeny kroky k dopadení mladistvého zloděje (Nár. pol. 3. VI. 39). Prosíme, abyste (týká se výboru Nár. Souručenství)… u pana ministra dopravy zařídili potřebné kroky (Nár. pol. 20. VI. 39). Podle názoru britské vlády znamená tento krok (t. j. zřízení gener. konsulátu v Praze) uznání de facto nynějšího stavu v Čechách a na Moravě… (Nár. pol. 20. VI. 39).

Na konec zbývá zmínit se o neurčitosti při determinaci. Jak známo, zvyšujeme určitost výrazu ve větě přívlastkem (na př. dům na rohu ulice). Užijeme-li při tom zájmena ukazovacího, dosáhneme tím nejvyššího stupně určitosti, jehož lze dosáhnouti (na př. tento dům). Užijeme-li zájmena neurčitého, výraz celý je pak neurčitý: nějaký, některý, kterýsi… dům. Nejvyššího stupně neurčitosti dosáhneme, když vynecháme vůbec podstatné jméno: někdo, kdosi… (pro osoby), něco, cosi… (pro věci). Rozličným kombinováním těchto prostředků, jež tu nemůžeme rozvádět do všech podrobností, získáme i rozmanité jemné odstíny v odstupňování určitosti.

Zájmeny neurčitými se vyjadřuje neurčitost nucená a není tu v podstatě rozdílu mezi jazykem odborným a obecným. Rozdíl je jen v tom, že se jich v odborném jazyce už pro jeho charakter užívá řidčeji. K vyjádření neurčitosti úmyslné však jazyk od[268]borný nerad užívá zájmen neurčitých, jak je to zvykem v jazyce obecném, a místo nich klade adjektiva jistý, určitý.[3]

Jazyk novin, který se nikterak nevyhýbá obratům neurčitým, užívá obou těchto slov velmi často a s velkou oblibou. Na př.: Proto všechny agitace, které určité živly proti vládě a Národnímu souručenství vedou, nutno co nejrozhodněji odmítnouti a odsouditi. (Nár. listy 4. VI. 39). Přes to se v útocích pokračuje, neboť mají zřejmě jistý účel (Več. Č. sl. 7. VI. 39). Podle zprávy jistého londýnského večerníku schválila ve středu britská vláda anglickou odpověď na ruskou notu (Večer 18. V. 39). Firmy budou povinny odevzdávat svou práci po částech, a to tak, aby obec se mohla ihned pustit do určitých přípravných prací nebo přímo do budování některých částí celého projektu (Več. Č. sl. 28. IV. 39).

Zase je tu dosti dobře vidět dvojí druh úmyslné neurčitosti: autor buď považuje za zbytečné uvádět výraz určitý (zpráva jistého večerníku), nebo určitý výraz nechce uvádět (jistý účel). Jak ukazuje spojení určité živly, jistý účel, autoři rádi někdy vkládají do těchto dvou slov hanlivé zabarvení. Je to stejná expresivní neurčitost, kterou jsme už poznali u slov živly, vlivy, síly a p. Krom toho se nejednou objevují tato dvě adjektiva i na označení neurčitosti nucené, jak je zřejmo z příkladu: aby se obec ihned mohla pustit do určitých přípravných prací. Tento usus je nesprávný, neboť slova jistý, určitý již vzhledem k svému původu a dosud živému významu nemohou vyjadřovat neurčitost nucenou. Na vystižení nuceně neurčité determinace se hodí toliko zájmeno neurčité. Autor našeho příkladu to ostatně jistě vycítil, protože hned o kousek dále volil správně zájmeno některý (do budování některých částí celého projektu).

Povšechně lze říci o neurčitých výrazech v novinách toto: [269]příčiny jejich užívání jsou takové, že jich nelze nedbati, a proto by nemělo smyslu šmahem odsuzovati všechny případy jejich užití. Avšak tam, kde jimi trpí správnost a jasnost výrazu, máme plné právo je kárati a vytýkati. Že jsou pohodlné, může nám býti toliko vysvětlením, nejvýš omluvou, proč se vůbec v jazyce novin vyskytují, nikoliv důkazem jejich oprávněnosti.

Neurčité výrazy u jmen osob snadno pochopíme ze zvláštního postavení, jež mají noviny v životě společenském. I když všeliké ty průmyslové kruhy, vládní místa, vedoucí činitelé, určité živly a tajemné vlivy jsou už hodně otřelé a málo pomáhají zvyšovat účinnost a působivost slohu, přec jen nejsou chybné a té jasnosti slohu, jakou žádáme na novinách, nejsou na újmu. Mimo to je jasné, že by se bez nich novináři ani nemohli obejít. To vše stačí, aby byla prokázána jejich oprávněnost. Ovšem do krásné prózy se takové výrazy nehodí, protože už jsou příliš otřelé, ostatně ani jich tu není nezbytně potřebí. Proto není radno je sem z jazyka novin přenášet, jak se o to někteří méně dovední autoři leckdy pokoušejí.

Horší je to s neurčitými výrazy abstraktními a slovesnými. Nelze sice tvrdit, že by byly chybné, ale svou značnou neurčitostí příliš porušují zřetelnost slohu. Proto je na místě omezovat jejich užívání jen na míru skutečně nezbytnou. V rukou málo svědomitého autora se mohou státi čistě jen prostředkem, jak zakrýt chudobu myšlenek slovy sice učeně znějícími, ale málo povídajícími. Výrazy neurčité, zvláště pak neurčitá abstrakta mohou býti jen vhodnou pomůckou slohu, nikoli však nositeli myšlenky, na to jest jejich obsah příliš mlhavý. Nebylo by ani tak těžké vytvořit z obratů typu řešit otázku, podniknouti kroky, vytvořit předpoklady, za jistých okolností, skutečnost, otázka a problém celé věty, které by zdánlivě vypadaly velmi úctyhodně, ve skutečnosti by však měly žalostně málo obsahu. Tak vzniká t. zv. papírový sloh, který poskytuje čtenáři místo pravého obsahu jen nedostatečnou náhražku planých slov nebo věci jednoduché zbytečně komplikuje.

Tato výtka se týká především slov otázka a skutečnost. Slovo skutečnost je tak mlhavé, že mu chybí nejmenší dávka nezbytné názornosti, a jak se lze z příkladů přesvědčit, berou si je autoři jen z pohodlnosti. Slovo otázka (a ovšem také jeho synonymum problém) je dnes v novinách velkou módou. Jak pěkně kdysi [270]řekl spisovatel K. Čapek,[4] čtenář novin má dojem, že se vůbec nic nedělá, nýbrž že se jen řeší problémy. Vše se mění na otázky, i to, kde o nějaké otázce naprosto nemůže být řeči (na př.: Otázka hašení ohně učinila pokroky. Nár. pol. 26. IX. 39). Skoro bychom si mohli myslit, že tu jde o nějaký zjev pathologický, kdybychom nebyli přesvědčeni, že autoři tak píší mnohdy ze slohové a bohužel i myšlenkové pohodlnosti.

Proti užívání slova jistý při úmyslně neurčité determinaci nelze míti námitek, avšak pro neurčitost nucenou se toto slovo nehodí.[5] Zde by měli novináři zpytovat svědomí, zda skutečně užívají tohoto slova jen tam, kde by takto označený výraz neurčitý mohli bez velkých potíží nahradit výrazem určitým. Ve všech ostatních případech nechť se spokojí dobrým a spolehlivým zájmenem některý, nějaký.

Je tedy třeba zacházet s neurčitými výrazy opatrně. Užívá-li se jich nad míru, skrývá se v nich nebezpečí pro autora i pro čtenáře. Autor z pohodlnosti zvyká jejich lesklému povrchu a časem si přestane uvědomovat, jak málo jsou obsažná, a tak ztráceje smysl pro jejich vhodné uplatňování, zabřídá víc a více do tohoto papírového způsobu vyjadřování. Stejně se může stát i čtenáři. I on časem přivykne takovému slohu a náhražku obsahu počne pokládat za obsah sám. Že toto nebezpečí není nikterak malé, je vidět i z toho, že někteří méně pečliví nebo méně nadaní autoři beletrističtí napodobují tento způsob vyjadřování a někdy z pohodlnosti a neopatrnosti, někdy pak z neznalosti přejímají rozličné novinářské obraty neurčité i do slohu beletrie, ačkoliv tu nejsou oprávněny a ani se sem svým rázem nehodí. Není snad ani potřebí podotýkat, že se tím jemnost beletristického vyjadřování neobyčejně otupuje a jazyk sám se kazí a zplošťuje.

---

[1] Výraz je způsob, jakým je představa (nebo i celá myšlenka) slovně vyjádřena. Abychom porozuměli rozdílu mezi termíny slovo a výraz, stačí, když si uvědomíme toto: ať už omylem nebo z neznalosti užije autor slova sice přesného, ale pro představu, kterou toto slovo nevyjadřuje, t. j. pro představu jinou, třebas i blízkou svým obsahem. Slovo zůstává dále přesné, ale výraz je nepřesný, protože se obsah představy nekryje s významem užitého slova.

[2] Podle právě uvedené terminologie přesnost a určitost výrazu jsou dva rozdílné pojmy, které nelze zaměňovat. Lituji, že jsem se tím dostal do kolise s terminologií Havránkovou. Ve spise Spisovná řeč a jazyková kultura (Praha 1932, str. 50 a 68) klade Havránek vedle sebe termíny srozumitelnost - určitost - přesnost jako označení nestejného stupně přesnosti, jíž dosahuje jazyk hovorový, pracovní a vědecký. Je tedy podle Havránka určitost nižší stupeň přesnosti. V své terminologii jsem vyšel od názvu neurčitost výrazu (vždyť názvy neurčité jsou hlavním thematem mého článku), který je přejat z názvu zájmena, neurčitá, jež jsou hlavním prostředkem k dosažení výrazu neurčitého. Logicky pak antonymem k tomuto názvu je název určitost výrazu. Tak jsem došel k termínům určitost - neurčitost výrazu. Najde-li se označení lepší pro tyto pojmy, rád se ho přidržím a tím zmizí ona nepříjemná kolise. Označení, které by s Havránkovou terminologií nekolidovalo, nepodařilo se mi najít, ač jsem se o ně dlouho snažil. Spíše se mi podařilo napravit onu kolisi pozměněním Havránkovy terminologie takto: srozumitelnost - přiléhavost - přesnost.

[3] Slovo jistý v tomto významu je doloženo i v jazyce krásné prózy. Užívání slova určitý v tomto významu se považuje za chybu. Ve Vášově-Trávníčkově slovníku se praví, že se slova určitý užívá často nevhodně místo nějaký, některý, jistý. Pod heslem jistý se toto užívání slova určitý přímo vytýká za nesprávné. Nechci tu zásadně rozhodovat, do jaké míry je toto tvrzení oprávněno, ale důvody dnešního odmítání se mi nezdají dosti přesvědčivé. Na definitivní rozhodnutí v této věci bude třeba počkat do té doby, až bude zpracováno heslo určitý v Příručním slovníku. — Významový rozdíl mezi příd. jmény jistý a určitý uznává též Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká II, 1926, 135, a toto stanovisko zastává také Naše řeč.

[4] »Toto hojně a úspěšně užívané slovo (t. j. slovo otázka neboli problém) je s to dáti tvé řeči ráz hluboký a bádavý. Neříkej „stůl“, nýbrž „problém stolu“; nemluv o dramatě, nýbrž o otázce dramatu. Neříkej „ženské potřeby“, nýbrž „ženská otázka“, a chceš-li se před spaním pomodlit, nedělej to k bohu, nýbrž k „problému náboženství“. Výhody jsou na dlani; 1. Mluvíš-li o skutečnostech, musíš mluvit jasně; mluvíš-li o problémech, můžeš, ano dokonce máš mluvit složitě. 2. O skutečnostech musíš mít jistotu nebo aspoň zkušenost, kdežto o problémech musíš míti nejistotu, nebo aspoň nezkušenost. 3. Otázka čili problém jest thema velmi vděčné proto, že můžeš při něm stejně mluvit o tom, co je, jako o tom, co není.« (Karel Čapek, Kritika slov. Praha 1929 str. 72.)

[5] Tento chybný usus Naše řeč autorům často vytýká, na př. XVI, 183, XX, 262; XXII, 279.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 9-10, s. 257-270

Předchozí K. E.: „Slyšíme často“

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého