Kabacoun

Dr. Josef Petrtyl

[Drobnosti]

(pdf)

-

Při shledávání odborné zemědělské terminologie jsem přišel na slovo „kabacoun“. Příruční slovník jazyka českého zná dvě formy, a to kabacoun a kavačoun, a uvádí je v dvojím významu: 1. Lid. podložka k natáčení a vyplňování účesu, obloukovitý hřeben. „Dej si vlasy do kabacounu.“ (Šed.) „Sčesal a upevnil si vlasy »kabacounem«. (okrouhlým hřebenem)“. (Svět.) 2. Druh postroje koňské hlavy, jehož se užívá při zlých koních, ohlávka s obnoskem. „Nevíte ani, co je podbřišník, nerozeznáte kabacounu od ohlávky.“ (Bor.).

Dotazy mezi žáky z vyšší hospodářské školy, kteří přijížděli do Chrudimě skoro z celého území Čech a Moravy, jsem zjistil, že v mnohých krajích je dosud velmi známé a běžné slovo „kabacoun“ na označení zvláštního druhu ohlávky. O etymologii a lidopisné i dialektické rozšíření slova „kabacoun“ se již kolem roku 1900 zajímal Zíbrtův Český lid a v několika příspěvcích svých čtenářů shledal jeho významovou různost i ukázal na několik jeho různých forem.

Jungmannův Slovník uvádí nezávisle na sobě, bez odkazu, dva výrazy:

Kabacoun, u, dem. kabacounek, nku, m., klacek, ein Prügel. Us. — b) Kulaté, k jitrnici podobné náčiní z plátna atd., k zatáčení okolo něho vlasů dozadu pod týlem, Haarwurst. Us. — c) Košík pro koně, krabuška, Maulkorb. Us. (II, 5.)

Kavecan, kavecon et kavacoun, u, m. (ital. cavezzone, angl. cavessan, cf. lat. med. capsana), ohlaví na koně, der Kappzaum. Kavecan pro hříbata bývá z provazu, pro dorostlé koně z řemene. L. Místo kavaconu neb ohlaví vsadili hejtmany a cís. rychtáře. Com. prot. 255. Kavacon někomu na hlavu vložiti, Kappzaum anlegen, bändigen. Kavacoun. Ms. arch. Kost. (II, 41.)

Z těchto dvou citací je vidět, že Jungmann asi dělil význam obou těch forem, kabacoun a kavacoun. Vidíme odtud také jasně etymologii slova „kabacoun“ (z it. cavezzone); původní český význam byl asi „uzda“.

Kabacoun jest koňská ohlávka kožená, jíž se užívá často i u měkkorohého hovězího dobytka, který nesnáší uvázání řetízku kolem rohů, a jemuž se proto váže řemen nebo řetěz v kabacoun. Při hřebcích a býcích bývá ještě zvláštní tvar nánosku, který je přesně popsán v Ottově Slovníku naučném (XIII, 711-12, kabacoun, kavačoun): Kabacoun, kavačoun… ohlávek, uzda [127]čili kantár, nebo také štíhlový kantárek, lišící se od obyčejného tohoto postroje pouze nánoskem…

Starší doklady jsou bohatší. Roku 1643 (12. července) podal zbirovský hejtman Kolenc vrchnímu hejtmanu zprávu o Klugovi, manželu Evy Šíserové: Otčím Rudolf švarně hoduje, a co za živobytí ženy své zameškal (nebo na kavacoun pojat byl), to vynahražuje dle starožitného českého přísloví: Co nabyl Stejskal, to užil Vejskal. (Podle citace v ČL. 1910.)

A v Českém lidu 1910 je uveden i jiný doklad; z postily „Berla královská“, kterou vydal Daniel Ignatius Nitsch, jesuita v Praze, r. 1709: Ach! laskaví křesťané! ihned tedy s námi v dětinství zle jest: omnia male. Přichází potom pachole k zrostu svému, a jsa již vejstřelek, a jaké tu se rozpustilosti chytá, žádnýho tu kavaconu, žádnýho dvormistr nestačí: musí pružina býti pohotově, když metla nic nesvede. (II, 116).

Z. Winter, Dějiny kroje… 634, mluví o železných kavačounech s řemeny, jichž se v XVI. stol. užívalo k zesílení náhlavku a uzdy, a tedy k snadnějšímu krocení bujného koně.

Jak je vidět, užívalo se slova „kabacoun“ více v přeneseném smyslu. Jinak je dosti vzácné v literárních dokladech. Nezná je Riegrův Slovník; dokonce není ani v hospodářském slovníku Fr. Špatného z r. 1843 (Slovník hospodářsko-technický pro ouředníky, myslivce, stavitelské mistry a hospodáře, česko-německý, Praha 1843). Z nářečních dokladů mohu ještě uvést, že Jan Homolka zná tvar „kabacoun, ohlávka“ ve svém Příspěvku k nářečí středočeskému (ČL. 1910, 349). Jak jsem zjistil dotazy, je výraz „kabacoun“ („kavačoun“ naprosto neznám) pro ohlávku hřebce nebo býka stále živý a známý na Vysokomýtsku, Hradecku, Mladoboleslavsku, kolem Holic, u Golčova Jeníkova.

Český lid 1907, 477 ukazuje dvěma čtenářskými příspěvky další zajímavé případy odlišného významu u slova „kabacoun“:

1. »U nás říkávali: Dám tě do kabacouna, jdi do kabacouna, jako by se hrozilo trestem, když někdo něco provedl. Starý Sedláček, když hrával karty s Radnickým, s dědouškem naším a jinými a vyhrával, pochvaloval si: „Tos tise majne hérn und dámen. Envéder oder. Ferdantes kafehous. Dám si to do kabacouna“, t. j. do měšce, do koženého pytlíčku na peníze. Kostelník a všeumělec Máša k tomu dodává, že i děti strašíval: Počkej, já ti dám kabacounem; ač tomu už ani nerozuměli, ale říkalo se to.« (V Kostelci nad Vltavou) — Je to jistě význam hodně blízký Jungmannově krabušce pro koně.

2. »V okolí Prahy znám je název „kabacoun“, ale v zcela jiném užití než u Jungmanna. Je tak nazývána (nyní již ani ne tak jako dříve) šňůra, na kterou rybář navléká chycené ryby.[1] Tento kabacoun jest asi 1 m dlouhý provázek, jenž má na jednom konci přivázané napříč malé dřívko, kdežto na druhém konci jest obyčejný drát (jak se říká „ženglička“). Na tento provázek jsou chycené ryby se strany od „žengličky“ skrze jejich ústa a žábra navlékány. Nyní ustoupil tento přístroj novějšímu náčiní, [128]totiž obyčejnému pletenému pytlíku na ryby zvanému „vizírek“ (zkomolené německé jméno: Fischersack). Chycené ryby, navléknuté na kabacouny, jsou pak neseny, obyčejně hozeny přes rameno, jako vítězná trofej domů.« (Praha)

---

[1] Viz k tomu také záznam E. Rippla v NŘ. XVIII, 70.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 4, s. 126-128

Předchozí Jiří Haller: Strážcové hor

Následující Obejití, obejdení