Časopis Naše řeč
en cz

K theorii předrážky v českém verši

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

Dnešní jazykověda vypracovala pro studium českého verše přesnou a objektivní methodu, jež se osvědčila také při řešení otázky českého jambu. Nové pojetí tu bylo v lecčems připravováno a posilováno studiemi, které vycházely spíše z estetického pojetí a z potřeb verše, a práce linguisticky založené se jich mohly dovolávati a viděti v nich ověření správnosti nového pojetí. Mám tu vedle prací Zichových na mysli především studii Jaroslava Durycha „Poznatky o českém jambu“ (Akord I, 1929, str. 208-211). V těchto pracích se však právě pro nedostatek linguistického pojetí setkáváme i s formulacemi, které jsou zatíženy starými předsudky i apriorními předpoklady, neslučitelnými s novými hledisky. Všimneme si po této stránce především Zichovy studie „Předrážka v českých verších“ (ČMF. XIV, 1928, str. 97-122; srov. NŘ. XII, 116 n.).

Zich si získal zásluhu o studium českého jambu vlastně již svou prací O rytmu české prózy (Živé slovo I, 1920, str. 65-78), neboť v ní statistickými rozbory české prózy zjistil vzestupné možnosti českého rytmického slovníku. Jak se dalo čekati, dochází tu k závěru, že nejnápadnější znak české prózy, a tedy i české řeči vůbec, je rozhodná převaha sestupného spádu rytmického; důležité je tu zjištění mezí vzestupnosti, i když číselným výsledkům přičítáme větší platnost jen tam, kde se jimi stanoví individuální rozdíly jednotlivých autorů. Ze Zichových dat patrně vychází v uvedené studii Durych, když říká, že česká řeč je jambická jen asi z 8 až 10 procent. Zich sám však ve své studii o předrážce v českém verši dochází k závěrům, jako by tu možnosti jambu vůbec nebylo, jako by převážně sestupný rytmický ráz jazyka způsoboval, že se mu ve verši podřídí i prvky vzestupné. Při tom je důležité, že se tu nedělá rozdíl mezi jambem, v němž se pokoušejí básníci aspoň naznačiti vzestupnost i uvnitř verše, a jambem, který by svým slovním složením ukazoval skutečně na trochej s předrážkou. Protože neuznává v českém verši vůbec vzestupné stopy, navrhuje novou terminologii, rozeznává jen dvouslabičné a tříslabičné stopy, takže by se jeho závěrům mohlo rozuměti ve smyslu jakési obnovy předrážkové theorie, která vůbec neuznává vzestupný rytmus.

Možnosti českého jambu jsou vlastně dány mezemi proklise, neboť dvojslabičné vzestupné stopy může čeština vytvářeti jen předklonnou skupinou o dvou jednoslabičných slovech. Platí-li [108]o přízvučném rytmu vůbec, že je založen hlavně na protikladu přízvučných a nepřízvučných slabik téhož slova, plyne z toho pro český verš značné omezení, zvláště když nepřihlížíme k vedlejším přízvukům. Kdežto český trochej je zhruba určen rozvrhem mezislovních předělů, jsou české jamby založeny právě na odchylkách od pravidla, že slovní celek počíná přízvukem; přízvuk se při nich uplatňuje svým syntaktickým využitím. Se zjištěním, že čeština může vytvářeti jambické stopy jen předklonnými skupinami, souhlasí tvrzení Durychovo, že česká „jambičnost je výsadou těch frází, které jsou složeny ze slov jednoslabičných“. Z nutnosti využívati proklise plyne v českém jambickém verši kupení paus a uplatňování rozluk na újmu přerývek.

Skrovnými vzestupnými možnostmi je v českém jambu způsobeno, že se často omezuje vzestupnost jen na vstup verše, takže se tu vzhledem k poměrně volnému spojení nepřízvučného slova se slovem následujícím mluví o trocheji s předrážkou. Kdybychom přijali Zichovo sudidlo sestupnosti českého verše — možnost nenásilného vynechání vstupní slabiky, aniž se tím poruší smysl a chod verše —, mohl by v takových případech míti trochej s předrážkou svou platnost. Podobně soudí dobré a špatné jamby Durych: jambičnost podle něho zkoušíme tak, že „vynecháme první slabiku a čteme od druhé slabiky; zní-li to jako řádné trocheje, je to verš technicky nedokonalý: dokonalý jambický verš, čte-li se bez své první slabiky, musí i při svém trochejském čtení buditi vzpomínku na jambus“. Příkladem by tu mohly býti tyto verše Máchovy:

Kdo blíží se? — Stůj! sem kdo jdeš!
Ty Milado? — Co tu chceš? —
Jdeš navštívit milence svého? —
Jak bledá jsi: — Jak uvadlé…

Nebo verše Vrchlického:

A zní tu žert a šprým —
A ptá se, čím jste byli dřív, čím teď —
O slyš ten žalm, jejž duše má ti zpívá.

Zich však nerozlišuje v českém verši lepší nebo horší jamby; zásadu, že lze vstupní slova českých jambických veršů vynechat, aniž se tím verši stane jaká újma, lze prý ověřiti na jakýchkoli jambických českých verších. Hlavně pak tyto verše po nenásilné amputaci nepřízvučného počátku činí „dojem rozhodně a venkoncem sestupný, ačkoli jsme verše zbavili jediné úvodní slabiky a změnili tím vlastně jen počátek. Kdyby to [109]byly verše opravdu vzestupné, musili bychom to cítit, i když jejich počátek změníme, aspoň v jejich vnitřku“. Toto zobecnění předrážkové theorie na český jamb vůbec naprosto nelze přijmout; Zich k němu došel, jsa veden hlavně myšlenkou analogie předrážky s hudebním předtaktím. Otázkou je však také, platí-li Zichovo pojetí předrážky aspoň ve verších, které pravidlu jambičnosti českého verše skutečně nevyhovují, zdali jsou to skutečně jen sestupné verše s jakýmsi bezvýznamným přídavkem na počátku. Zich totiž tvrdí, že se při přirozené recitaci — a jinou recitaci nepřipouští — nepřízvučné slovo na počátku verše prostě přiklání k verši předcházejícímu, ať je mužský nebo ženský. V druhém případě tím vznikne mezi dvouslabičnými stopami stopa tříslabičná, a to není nic neobvyklého.

Pro Zichovo pojetí je nejdůležitější, že neuznává verš za nedělitelný organismus, který má svou vlastní zákonitost a celistvý ráz. Vycházeje z předpokladu, že v metrice platí jen verše mluvené, nikoli však psané, a že tu rozhoduje mluva přirozená, t. j. stejná jako v obyčejné řeči, odpovídá Zich na otázku, zda můžeme poznati hranice veršů, že tu po stránce zvukové není ani jediného bezpečného znaku. Proto také přiřazuje t. zv. předrážku k předcházejícímu verši, ať je „úplný“ nebo „neúplný“. V duchu svého deklamačního naturalismu vykládá i verše Erbenovy, ukazuje však správně, jak z romantického verše vyrůstá smíšený verš družiny Májové. Obojí ten verš však nemůžeme stavěti na jednu rovinu; pro verš romantický, zpěvně zaměřený, musíme připustiti transakcentaci, takže smíšená metra z něho vyrůstají teprve změnou prosodických zásad, kdy se nepřipouští možnost neshody veršového důrazu s přízvukem.

Přeřazování nepřízvučných počátků v jambických básních do veršů předcházejících je možné právě jen tehdy, když se nedbá na to, že verš je celistvě organisovaná a nedílná jednotka. Kdybychom vycházeli jen z možností jazykových, mohli bychom Zichovo pojetí předrážky podepřít tím, že nepřízvučné počátky v českých větách mají obyčejně povahu konektivní, připojovací,[1] a to platí často i o počátcích jambických veršů, ale verš není vytvořen jen prvky jazykovými a hlavně ne vlastnostmi oddělených slov. Jazykové prvky ve verši rytmickému plánu slouží, ale nikdy jej nesplňují úplně. Klade-li jazykový materiál stavbě verše odpor, jako je tomu v českém jambu, jsou zdůrazňovány prostředky veršové proti „přirozeným“ možnostem jazyka. Je však jasné, že i český jamb vlastností jazyka plně vy[110]užívá, ba využívá jich nadměrně, a proto by se trhání jeho počátků a přidávání jich k verši předchozímu vzpíral jazyk sám. Český jamb vyžaduje celistvosti a uzavřenosti verše snad více než kterýkoli jiný verš a v duchu tohoto požadavku je v něm jazykových prostředků využito. Zmínil jsem se o tom, jakou důležitost mají v něm přestávky, a to platí nejvyšší měrou právě o koncích veršů. Potřebě, aby byl ostře vyznačen jako uzavřená jednotka, slouží český jambický verš tím, že bývá uzavřenou jednotkou syntaktickou. S požadavkem uzavřenosti souvisí v českém jambu důležitost rýmu, o níž mluví ve své studii Durych. Durycha však tento poznatek vede k ukvapenému závěru, že nerýmovaný blankvers v české řeči je úplná nechutnost. To se může týkat především verše Zeyerova, ale Zeyer ve svém blankversu hledá náhradu za rým v dynamické koncové kadenci, kterou popsal Mathesius.[2]

Vycházíme-li z požadavku uzavřenosti a nedílnosti verše, mohou se nám t. zv. předrážkové verše nejvýš jeviti trochejskými verši s počátečním „obstupným“ slovním celkem (stopou), nikoli však trocheji čistými, jde-li o verše mužské (Zich říká „verše s konečnou přerývkou“), nebo trocheji s koncovými daktyly, jde-li o verše ženské. Jakmile se však ve verši vzestupné počátky pravidelně opakují, dostavuje se setrvačnost k vzestupnému chodu, třebaže slabá, i když se jinak v básni objevují jen sudoslabičné celky, jako je tomu v jambu realistickém. Vzestupný chod verše je však zesilován, jakmile poslední slabika slova padá na těžké, t. j. sudé slabiky verše, zvláště následuje-li syntaktická pausa.[3] Z toho také vyplývá důležitost mužského zakončení v českém jambickém verši, takže oblibu ženských veršů v jambech můžeme hodnotiti jako protijambickou, i když uznáme, že tato obliba zase souvisí s potřebou vyznačiti konec verše. Uplatňuje-li se v českém jambu přízvuk jako prostředek rozlišující sousloví od slov, plyne z toho i možnost využíti celkové povahy přízvukové linie větné k zdůraznění rytmického chodu verše. Při převážné klesavosti slovního rytmu v češtině není třeba této možnosti využívat ve verši s metrem klesavým, zato však tím více v jambu. Je-li vzestupná setrvačnost stopová zdůrazňována vzestupnou linií větných důrazů, je to pro povahu jambu velmi závažné a musí se k tomu přihlížeti i při verši, který by slovním složením ukazoval spíše na t. zv. trochej s předrážkou.


[1] V. Mathesius v ČMF. XVII, 1931, str. 77.

[2] Slovenská miscellanea 1931, str. 258-261.

[3] Srov. Torso a tajemství Máchova díla, str. 214.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 4, s. 107-110

Předchozí Karel Erban: Nový, dobrý obchod - nový dobrý obchod

Následující Změny v Pravidlech českého pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1