Boží

[Drobnosti]

(pdf)

-

Kol. M. Wajs nás upozorňuje na článek Mir. Litomiského v Kostnických jiskrách (XXII, 46), v němž se hájí psaní přivlastňovacího adjektiva k slovu „Bůh“ (Boží) s velkým začátečním písmenem. Autor se dovolává zvláště též praxe Žilkovy v překladu Nového zákona.

K tomu připomínáme, že vývoj pravopisné normy je asi tento: Do let padesátých nebo šedesátých minulého století žádalo se i psalo většinou „Boží“ (s velkým začátečním písmenem). Tak žádají na př.: Uvedení k české dobropísebnosti 1788, str. 4; Šmittova Gramatyka česká 1816, str. 156; Pravidla pravopisu 1856, str. 51 atp.; nacházíme toto psaní v Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude 1809, str. 78 (syn Boží), v Česko-německém slovníku J. Franty Šumavského 1851 atd. Ale není to psaní zcela obecné; nenacházíme takového předpisu na př. v Nejedlého Böhmische Grammatik (3. vyd. 1821), str. 15, není v Thámově posledním slovnikářském díle Neuestes böhmisch-deutsches Wörterbuch 1818 a není zvláště v Jungmannově Slovníku (vyjma dva doklady: Desatero Božích přikázání a Bez bázně Boží). — Asi hlavně vlivem Jungmannovým se pak ustálilo psaní bez velkého písmene (Kottův Slovník I, 1878, Pravopisný ukazatel 1886, Flajšhans, Slovník český 1901 atp.). To bylo přejato také Pravidly českého pravopisu od prvního jejich vydání 1902. Píšeme tedy podle normy dosud platné „boží“ s malým začátečním písmenem (viz na př. NŘ. XXI, 13). Ale, jak vyložila NŘ. XXIII, 94, je možné, aby se za jistých okolností (na př. ve spisech náboženských) psalo i písmeno velké.

Nová Pravidla, čekající na svou publikaci, zavádějí však psaní „Boží“ s velkým začátečním písmenem, „je-li to skutečně přivlastňovací přídavné jméno k podstatnému Bůh: z milosti Boží; království Boží; co je Božího, Bohu; po vůli Boží; syn Boží; Boží požehnání (tedy tam, kde by stál přivlastňovací genitiv: Pána Boha, Boha Otce); ale: boží milosti (pečivo), boží úroda, celý boží den, pro rány boží a pod.“ (tedy tam, kde ustupuje přivlastňovací význam a převažuje význam citový nebo zesilovací). Důvodem k tomuto rozhodnutí bylo, že přivlastňovací Boží je k slovu Bůh (psanému ve smyslu monotheistickém vždy s velkým písmenem) v stejném poměru jako na př. Apollonův k Apollo, Perunův k Perun. Nepíšeme však velké začáteční písmeno v slově božský, protože v něm převládá význam jakosti (ne vztahu), vedoucí k tomu, že se může toto adjektivum také stupňovat: Člověk nejbožštější živočich jest (Komenský).

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 222

Předchozí Z našich časopisů

Následující Kratší, kratčeji