Mrtvá a živá

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Daphne du Maurier, Mrtvá a živá. Román. Přeložil J. B. Šuber. Pro své členy vydal Evropský literární klub. V Praze 1939. 377 stran.

Měli jsme v NŘ. už několikrát příležitost upozornit na dobrý český překlad z cizího jazyka, dobrý především po jazykové stránce. S uspokojením dnes připojujeme k řádce takových vynikajících překladů i román „Mrtvá a živá“, neboť zasluhuje pochvaly zcela zvláštní. Je to dílo neobyčejně zajímavé jak pro svůj obsah, tak i pro způsob podání, a zásluhou překladatelovou se čte v svém českém rouše jako půvabný a zralý výtvor původní.

Spisovatelka Daphne du Maurier, jak nás poučuje doslov k románu, pochází z rodiny s dlouhou a bohatou tradicí spisovatelskou, a ač je posud mláda (narodila se r. 1907), projevuje v svých dílech velkou životní zkušenost a pronikavou znalost lidí. Je až ku podivu, jak se dovede vžívat v myšlení i cítění svých hrdinů a s jakou pravdivostí a přesvědčivostí užívá tohoto svého umění při charakteristice postav a při líčení jejich účasti v dějích. Tím psychologickým propracováním nejvíc vyniká v románu „Mrtvá a živá“ postava hlavní hrdinky, nemajetného děvčete, které se neočekávaně stalo ženou bohatého muže. Hrdinka sama v 1. osobě vypravuje o svém životě, když ještě byla placenou společnicí Američanky paní Van Hopperové, o tom, jak se seznámila se svým příštím manželem, panem de Wintrem, a hlavně o tragických událostech, které se zběhly ve Wintrově sídle Manderley. Děj, který se s počátku rozvíjí jakoby váhavě, vyvrcholuje v druhé části románu v napínavou zápletku, jež přivede hrdinku i jejího muže až na samý pokraj neštěstí, ale hrozící nebezpečí se neočekávaným způsobem zlomí a pomsta zasáhne toliko sídlo Wintrovo, Manderley. Komposice tohoto románu zachovává celkem přirozený postup časový, jen úvodní kapitola začíná tak, jako by čtenář už znal i všechny události další, a tím budí zvláštní druh čtenářského napětí. Poslední kapitola zato končí bez formálního závěru a jen náznaková věta o nachové noční záři a pršce jemného popela prozrazuje, jakým způsobem zašlo Manderley, o němž se na začátku románu mluví jako o něčem, co už není.

Postava hlavní hrdinky, ač sama do událostí jen málo zasahuje činně, je ústředním sloupem celé té románové stavby, a to proto, že její duší se promítají všechny události a jejím [93]způsobem vidění je spatřuje také čtenář. Autorka jí dala nadobyčejnou schopnost představovací, a tak mnoho z toho, co se událo, zvláště v minulosti, vypravuje se v podobě takových imaginací. Za příklad této vypravěčské methody uvedu aspoň jedno typické místo:

Maxim mě nevzbudil, když o páté hodině vstával. Musil se vykrást z lože a projít koupelnou do své šatny tiše jako duch. Teď už asi byl s plukovníkem Julyanem, s kapitánem Searlem a s posádkou zdvíhací lodi dole v zátoce. Zdvíhací loď tam stojí na kotvách, řetězy jeřábu řinčí a Rebečin člun stoupá zvolna z hlubiny k povrchu.

Myslila jsem na něj úplně klidně a chladně. Představovala jsem si v duchu zátoku se všemi zúčastněnými; temný trup Rebečina člunu se vynořoval nad hladinu, je prosáklý naskrz, voda z něho crčí, na bocích lpí zelená mořská řasa a škeble. Až jej zdvihnou na palubu, voda z jeho boků bude proudit zpátky do moře. Dřevo člunu je měkké a šedé, místy kašovité. Člun páchne bahnem, rzí a onou tmavou chaluhou, která roste hluboko v moři na skalách, ke kterým lidské oko nikdy nedohlédne. Na zádi člunu snad dosud visí deska se jménem Je Reviens. Písmena jsou zelená a vybledlá. Hřebíky jsou sežrány rzí. A na podlaze kabiny leží sama velitelka lodi, Rebeka.

Ilusi skutečnosti velmi úspěšně vzbuzuje autorka často tím, že děj doprovází množstvím drobných postřehů, které hrdince procházely myslí v jisté chvíli. Činí tak zvláště na místech velkého vzrušení a tragické závažnosti. Na př. chvíle následující hned po tom, když se manžel hrdince nenadále vyznal, že se jeho první žena neutopila, nýbrž že on sám ji zavraždil, popisuje se v románě takto:

V knihovně bylo hluboké ticho. Bylo slyšet jediný zvuk, a to mlaskání Jasperovo; zarazil si patrně do tlapky trn a snažil se jej vykousnout nebo vyssát z rány. Pak jsem zaslechla těsně u ucha tikání Maximových náramkových hodinek a tento jemný, pravidelný zvuk, tento střízlivý průvodce každodenního života mi náhle připomněl školní říkanku, že „čas na nikoho nečeká“. Vteřinová ručička opakovala do nekonečna, že čas – na - ni - ko - ho - ne - če - ká, čas - na - ni - ko - ho - ne - če - ká…

A tak je celá osnova děje opředena jemnou psychologickou tkání, která jemu i postavám dává ráz pravdivosti, realističnosti.

Jazyk tohoto románu je celkem prostý; neoplývá metaforami a nezvyklými spojeními slov, nýbrž spokojuje se běžnými vyjadřovacími prostředky. Přes to však dosahuje autorka tímto nenápadným způsobem hlubokého účinu, a největšího tam, kde úmyslná střízlivost výrazu kontrastuje se vzrušeným rázem thematu (viz na př. obě naše ukázky textu). O českém překladu třeba k tomu ještě dodat, že překladatel prokázal dobrou znalost svého mateřského jazyka i v tom, že se dovedl vyhnout téměř všem chybám, které tak často hyzdí české překlady. Jen málo můžeme vytknout jeho jazyku, a ještě to jsou skoro vesměs [94]chyby méně závažné, na př.: na listech bougainvilley (15) m. -lly; co mi poslal se svatební cesty (18) m. ze svatební cesty; Daleký východ (296) m. Daleký Východ; denní světlo očihledně sílilo (235) m. vůčihledě sílelo; přesvědčení zesílilo (303) m. zesílelo; dříve či později (11) m. dříve nebo později; v tom či onom směru (295) m. v tom neb onom; místo, kde by bylo příjemné se zdržovat (15) m. pobývat, dlít; byť jsme prožili (51) m. i když jsme prožili, i kdybychom prožili; některé lidi by se mělo střílet (186) m. někteří lidé by se měli střílet n. někteří lidé by měli být (po)stříleni; výlohy balení (296) m. výdaje za balení; já vám to nezazlívám (325) m. já vám to nemám za zlé; nikdo z lidí, kteří ji znali, by nebyl řekl, že není nejlaskavější, nejušlechtilejší, nejnadanější žena pod sluncem (273) m. že to není nejlaskavější… žena pod sluncem n. že není nejlaskavější… ženou pod sluncem.

Tato přehlídka chyb proti českému jazyku v knize značně obsáhlé je arci nejlepším vysvědčením pro překladatele. A Evropskému literárnímu klubu budou čtenáři jistě vděčni za to, že jim dal do rukou dílo tak dokonalé.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 3, s. 92-94

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Bez toho, aby…