„Běs žháře na svobodě“

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Ve spojení běs žháře je 2. pádu užito zvláštním způsobem. Vyjadřuje se jím vlastní jádro představy, které by samo mělo být podmětem věty, kdežto 1. pád obsahuje člen podle smyslu rozvíjející (přívlastek nebo přístavek): „běsnící (zběsilý, běsovský) žhář (je) na svobodě“ nebo „žhář běs (je) na svobodě“. Je to expresivní způsob vyjadřovací, běžný zvláště v jazycích románských a germánských (o tom psal Stanislav Lyer v Časop. pro mod. filologii XXII, 1935, 52 n.), na př. franc. ce fripon de valet (= ten dareba sluha, doslova „ten darebák sluhy“), něm. das ist ein Koloss von einem Menschen, das ist ein Luder von einem Frauenzimmer atd. Také v latině jsou podobné výrazy, na př. monstrum hominis, monstrum mulieris a p. O původu a podstatě tohoto vyjadřovacího způsobu nesoudí všichni jazykozpytci dosud stejně, jak je vidět z dotčeného výkladu Lyerova. Nás tu však nezajímá původ takových obratů, jako spíše otázka, má-li něco podobného český jazyk.

Doklady se najdou, na př.: Běs žháře na svobodě (titulek ve Več. Čes. slovu 21. I. 1936). Podíval se ten malý rychtářík na to slombidlo švédského bojovníka nahoru (1827 Chmela, Velde: Jarvod Zlatohvězd II, 47). Netvor vozu pecnářského žene se [81]těsně u mne, otírá se o můj kabát (z Kosterkova překladu Hamsunova Hladu). Po skalnaté stráni zas k nebi vzpjali stromů velikáni svá čela vzdorná (1883 Fr. Kvapil, Zpěvy knížecí 26). Mrzut díval jsem se okny na sníh tiše padající, na kostlivce starých stromů (1889 Vrchlický, Různé masky 88). Není místa, kde bychom byli jisti od této číselné příšery slova (t. j. slova „stoprocentní“; K. Erban v Lid. nov. 9. I. 1932). Jak by Řím, všech trofejí svých sebrav plnou žeň, vzpjal pomník ten všem pokolením svým — div Kolossea! (E. Krásnohorská, Óda na Řím v překladu z Byronovy Child Haroldovy pouti). Farář si chtěl koupiti lístek do divadla, aby uviděl ten div opery „Křižáci v Egyptě“, kterou dnes opakovali (Jirásek, U nás III, vyd. z r. 1927, str. 33). Světový úspěch opery (= opera, která má světový úspěch; Radiojournal XII, 1934, č. 44). Toho rázu je i pravidelné hlášení českého rozhlasu: Svaz knihkupců a nakladatelů oznamuje novinky knih a časopisů.

Ale snad všechny tyto příklady ukazují, že nám tento vyjadřovací způsob není běžný, třebas je svou zevní podobou velmi blízký t. zv. genitivu vysvětlovacímu (g. explicativus, determinativus). V Gebaurově-Ertlově Mluvnici české II, 1926, 177 čteme, že genitiv vysvětlovací vysvětluje a doplňuje obsah podstatného jména určeného a zpravidla tím rozsah toho jména zužuje; bývá jen v jistých ustálených výrazech, na př. trest smrti (= trest, a to smrt, tím trestem je smrt), zločin vraždy (tím zločinem je vražda), skutek milosrdenství, nebezpečí smrti, ohavnost zpuštění, slavnost Božího těla (tou slavností je Boží tělo), znamení kříže a p. Někdy bývá genitiv vysvětlovací v obrazných rčeních, kde se jím vysvětluje obraz vyjádřený 1. p., na př. jed nenávisti (tím jedem je nenávist), osidla lsti, pouta lásky, bludička štěstí, rubáš sněhu a p.; také tato rčení jsou v jazyce ustálena. Ale vedle nich vznikla a ještě vznikají v řeči básnické nová spojení s podobným přesunutím významového jádra, na př. (podle Gebaura-Ertla): V hor věnci leží český kraj (Vrchlický). Kol čela starostí se věší příze (Čech). Květ veselosti bují v stínu kápí (Čech).

Z tohoto popisu dosavadního vyjadřovacího způsobu českého je vidět, že se ve spojeních s genitivem vysvětlovacím nevyskytují jména označující představy osobní; to je rozdíl mezi vyjadřováním českým a francouzským nebo německým. Nemůžeme tedy říkat jako Francouzi „darebák sluhy“ nebo jako Němci „kolos člověka“, a pod. Proto se nám mezi příklady citovanými nahoře zdají strojené nebo i násilné právě ty z nich, které takovou osobní představu obsahují, a to představu osoby sku[82]tečné nebo jen zosobněné věci: běs žháře, zlombidlo bojovníka, netvor vozu, velikáni stromů, kostlivci starých stromů; sem můžeme zařadit i výraz „číselná příšera slova“. Všechna tato spojení lze v češtině vyložit patrně jen jako napodobení vzorů cizích, nikoli domácích.

Cizí vzor se zřejmě projevuje i ve výraze „novinky knih a časopisů“ (t. j. nové knihy a časopisy) a především arci ve výraze „světový úspěch opery“, neboť tomu v češtině bez znalosti cizího vzoru vůbec nerozumíme, nebo vlastně rozumíme docela jinak, než jeho autor zamýšlel. Takovéto výrazy nelze pokládat ani za individuální výtvory obrazného jazyka básnického, ani je v svém jazykovém povědomí nemáme v zásobě výrazů ustálených. Nechceme ovšem tvrdit, že by se těm z nich, které se osvědčí jako vhodné a potřebné, nemohlo časem té sankce ustálenosti dostat.

Jen k výrazu „div opery“ bychom snad našli obdobu ve spojeních jako „zázrak vzkříšení“, „zázrak nanebevstoupení, zmrtvýchvstání“ a p. a zdánlivou obdobu ve výrazech jako „div malířského umění“, „div kuchařského umění“, „div řemeslné zručnosti“ a p. Výslovně říkáme, že je to obdoba jen zdánlivá, neboť v těchto spojeních má 2. pád význam přivlastňovací, nikoli vysvětlovací; ale zdá se, že právě tyto výrazy daly Jiráskovi podnět k tomu, aby mluvil o „tom divu opery“. Podobně by bylo možné vysvětliti také výraz Krásnohorské „div Kolossea“, arci nevznikl-li vlivem originálu.

Ze všeho toho, co jsme ze svého pozorování poznali, je vidět, že chceme-li zachovávat domácí způsoby vyjadřovací, musíme při užívání takových výrazů s genitivem vysvětlovacím dbát jisté opatrnosti, jakmile se nám namane spojení nové, dosud v jazyce neustálené, a to zvláště tehdy, když je nelze mít ani za individuální výtvor skutečně básnický. Spojení s genitivem vysvětlovacím, která vyjadřují představu osoby („běs žháře“ a pod.), jsou našemu jazykovému citu úplně cizí.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 3, s. 80-82

Předchozí Ing. Dr. Karel Šiman: Z české mluvy myslivecké

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého