Listárna

[Letter's to editors]

(pdf)

-

Panu dr. M. v Chr. Nauky a duch ruských bolševiků nazýváme česky, jak správně usuzujete, bolševictvím. Slova toho se také v některých novinách našich již od prvopočátku užívá; bolševismus jest hybridní slovo, které přešlo do novin našich z novin německých a snad i ze záliby v těch rozličných -ismech. Francouzský vtip utvořil na posměch té zálibě v -ismech i slovo je m’en fichisme (je m’en fiche = kašlu na to).

Panu A. K. v Nové Pace. 1. Sloveso lháti nepatří ke vzoru bráti, nýbrž ke vzoru tesati. Tvar teoreticky správný, ve starší češtině shodně s jinými jazyky slovanskými dosvědčený, jest v 1. os. lžu, v 3. os. lžou (n. lži, lží). Od 15. stol. se ujímají ve spis. češtině tvary lhu a lhou, novotvary vzniklé analogicky podle mohu, mohou. V novější době byly však tvary původní lžu, lžou, shodné dnes zároveň i s výslovností obecnou, vlivem mluvnice (Gebauerovy) zase obnoveny. Byl o té věci výklad a spor ve »Věstníku čes. profesorů« 1904, str. 282. — 2. O tvarech zařazen — zařaděn bylo pojednáno v »N. Ř.« II, str. 13. — 3. Tvary zapověděn, vypověděn jsou tvary mluvnicky správné právě tak jako vědění (nikoli vězení) od věděti, bylo mu pověděno od pověděti, vyzvěděn od vyzvěděti, předpověděn a p., a jako tvary se zdlouženou příponou, zapovědíno a p. Tvary zapovězen, vypovězen vznikly podle Gebauerova výkladu tím způsobem, že za spis. zapověděti a p. má jazyk obecný tvar zapovědít, který sváděl k tomu, aby se příčestí trpné tvořilo podle vzoru hodit — hozen. Pokud tedy jazyk spisovný má na výběr mezi tvary zapověděn — zapovězen, drží se ovšem tvaru mluvnicky správnějšího. — 4. Že se v obecné výslovnosti říká hříště nebo psíště, jest věc známá a nikdo o ní nepochybuje. Příčina tohoto prodlužování neleží ovšem v dvouslabičnosti těchto slov, neboť v ob. jazyce se vyslovuje také hnojíště, bičíště, strníště a p. Poněvadž však v spis. jazyce zachováváme jako v jiných případech kvantitu původní a píšeme hnojiště, bičiště, strniště (n. strnisko) a p., píšeme ovšem také hřiště a psiště. Také místní jméno Hřiště píše Sedláček v Místopisném slovníku historickém (str. 295), odchylně od staršího svého psaní v Hradech (II, 200), s krátkým i.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 10, p. 312

Previous Hovorna

Next František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, I.