Zařaděn či zařazen?

Vojtěch Kebrle

[Články]

(pdf)

-

Stalo se, že v tištěném článku místo napsaného mnou příčestí zařaděn objevil se tvar opravený zařazen. Nevím, kdo tu změnu učinil, redaktor-li časopisu či korektor tiskárny nebo sazeč; ale protože zařaděn napsal jsem vědomě, uznal jsem za potřebné ohraditi se proti ošklivému slovu zařazen, zde pak podávám důvody, pro které tvar tento pokládám za nesprávný.

Jest ovšem pravidlo, že u sloves třídy IV. v příčestí trpném hláska třídy té i, proměnivši se před příponou -en v hlásku j, působí měkčení nebo jiné, pronikavější změny souhlásek předchozích, pokud jsou jich schopny, jak ukazují na příklad tvary sloves: pro[14]siti — prošen, voziti — vožen, hoditi — hozen, nutiti — nucen, čistiti — čištěn, jezditi — uježděný, mysliti — pomyšlení. Ale není pravidla bez výjimky, a zde jest výjimek mnoho, několik už z časů velmi starých.

Gebauer v Histor. mluvn. (Časování str. 310) praví, že u slovesa děditi není dokladů tvaru náležitého dězen a uvádí jen děděn; podobně u pečetiti že jest jen pečetěn; u cíditi bylo sice cízen, u cítiti — cícen, ale brzo se objevily a ujaly odchylky: cíděn a cítěn, ačkoli vedle toho bylo a je stále od cediti — cezen (cezené nudle).

Od spasiti je příčestí trpné spasen, nikoli spašen, protože původně bylo sloveso spasu, spásti podle třídy I. (Geb. Časov. 150); ale že od tasiti je také jen tasen, meč vytasený, a nikoli tašen, neviděti proč; u Gebauera jsem slovesa toho nenalezl. Od mísiti je podle pravidla dobře: míšený, smíšené zboží, ale proč slýcháme vždy jen: těsto je dobře vymíseno?

Někdy příčinou odchylky bývá žádoucí zřetelnost. Tak od voditi bylo podle pravidla vozen; Gebauer podává tvaru toho doklady, ale podotýká, že novočeský usus jest: voděn. Proč? Mně se zdá, že proto, aby tvar vozen nebyl pokládán za příčestí od voziti, na př. ve větě: zajatci byli po městě vozeni; aby snad někdo nemyslil, že je vozili, ten, kdo to povídá, raději se odchýlí od pravidelného způsobu mluvení a řekne: zajatci byli po městě voděni. Tak vzniká výjimka. Ale kde se není obávati nedorozumění, tam jsou tvary pravidelné; tak u složenin téhož slovesa voditi (k nimž Gebauer na m. uv. nepřihlíží): kázal je doprovoditi, i byli sprovozeni; pokusil jsem se dovoditi, tím je dovozeno.

Podobně u slovesa raditi; tvar správný razen, jehož doklady jsou u Gebauera, zněním připomínal na sloveso raziti; proto, aby bylo jasno, že se myslí raditi, utvořeno odchylkou příčestí vlastně nesprávné: bylo mu raděno, poraděno. Ale od zraditi je podle pravidla: byl zrazen a prozrazen.

V těchto případech tedy příčinu k odchylkám zavdala asi snaha, aby myšlenka pronesena byla jasně, určitě a nepochybně. Jinde příčiny odchylek nejsou tak patrné.

Od čtvrtiti bylo a je příčestí: čtvrcen, rozčtvrcen, od zablátiti — zablácen, ale u jiných sloves podobných objevily se časem tvary odchylné: od rozpoltiti bývalo rozpolcen, nyní je rozpoltěn, od šlechtiti bývalo šlechcen, nyní je šlechtěn; od pachtiti se bylo vždy pachtění, a tak i dychtiti — dychtění, kuchtiti — kuchtění, soptiti — soptění. Slovesa tato se objevují v řeči dosti řídko; i zdá se, že se odchylky ty nesou tím směrem, aby u sloves méně často se vyskytujících bylo ihned, na první poslechnutí, poznati, ke kterému [15]slovu tvar ten náleží, od čeho jest utvořen; u sloves známějších čtvrtiti a nablátiti nebylo šetrnosti takové potřebí.[1]

A tento směr, aby zachováno bylo znění hlásky původní v tvarech pokud možná všech, ukazuje se zvlasť silně u některých sloves odvozených ode jmen podstatných, jako křtíti od křest, kř(s)tu, ctíti od čest, čsti, cti; tu příčestí původní a náležitá, jichž doklady podává Gebauer, nyní se nám zdají nevyslovitelná a dávno jsou nahrazena tvary odchylnými křtěn a ctěn. Z téže příčiny jazyk ruší měkčení i u jiných sloves odvozených ode jmen podstatných; tak místo přelštěn od přelstiti nyní raději říkáme přelstěn, hledíce k substantivu lest lsti; místo pomštěn raději pomstěn, hledíce ke jménu msta; podobně za brážděn od brázditi šíří se brázděn, půda rozbrázděná, místo zanepráždnění říkáme raději zaneprázdnění podle původního neprázdeň a prázdeň.

Vůbec tedy zdá se vycházeti na jevo, že příčinou odchylek při tvoření příčestí trpného u sloves třídy IV. byla buď snaha po jasnosti myšlenky pronášené nebo zřetel na příbuzenství slov a na zachování původního znění základního kmene.[2] Proto tedy od pradávna děd působil, že bylo děděno, pečet, že bylo pečetěno, cúda, že bylo cíděno, cit, že bylo cítěno; domnívám se také, že slovem spása, spasitel zachován tvar spasen; snad i mísa, nádoba, na které se mísilo a leckdy posud mísí, jejíž jméno, slovo asi cizího původu, snad lidová etymologie pojí se slovesem mísiti, nebo měsidlo, nástroj, kterým se mísí, přičinilo k tomu, že se říká »těsto dobře vymísené«. A říká-li se o meči, že jest vytasen, ne vytašen, snad podobně působilo znění slovesa tesati, ač není-li zde příčina v řídkosti tohoto slovesa.

Jisto je, že odchylek takových jest mnoho a čím dál tím více, ano v době naší stává se, skoro už pravidlem, že slovesa nově odvozená ode jmen podstatných zachovávají původní hlásku jména podstatného i v příčestí trpném.

Příklady: hromada — hromaditi — zboží bývá nahromaděno; křivda — křivditi — bylo mu ukřivděno; nálada — naladiti — byli dobře naladěni; strnad — vystrnaditi — byli vystrnaděni; třída — tříditi — byli roztříděni; loď — vyloditi — zboží jest vyloděno; kop(e)t — ukoptiti — jsi, chlapče, ukoptěný; plichta — splichtiti [16]— jsme splichtěni; kosa — kositi — louka je pokosena; rosa — rositi — tráva je zarosena; meze — vymeziti — hranice jsou vymezeny; obraz — zobraziti — děj jest zobrazen; plaz — plaziti se — to bylo plazení!, vyplazený jazyk; kořist — kořistiti — mnoho bylo ukořistěno; místo — umístiti — dobře jsi umístěn; hnízdo — hnízditi — dávno je zahnízděn; zeď, zdi — zdíti — jeskyně byla zazděna; okrslek — okresliti — vše jest okresleno; kouzlo — okouzliti — byli jsme jako okouzleni; uzel — rozuzliti — už je to rozuzleno; mazel (mazlík) — mazliti se — dítě je rozmazleno.

Totéž pozorujeme u sloves odvozených v době nové ode jmen přídavných, kterých ovšem není tolik: cizí — odciziti — mnoho bylo odcizeno; jasný — objasniti — věc jest objasněna; vlastní — vyvlastniti — pole bude vyvlastněno; prázdný — vyprázdniti — číše je vyprázdněna; řídký — rozřediti — roztok je rozředěn. U několika sloves je posud kolísání; tak od mráz, mrazu, jest mraziti a odtud mražen, mražená káva (mražené = Gefrorenes), ale i mrazen: stál jako přimrazen. Pravidla čes. pravopisu z roku 1913 zaznamenávají sice jen tvar měkčený, ale v lidu slýcháme obyčejně tvar neměkčený. Totéž jest u slovesa zpozditi, odvozeného od slovce pozdě; Pravidla nakazují zpožděn a zpoždění, mluva lidu dává přednost tvarům zpozděn a zpozdění.

A kterak je s tvarem, od kterého jsme vyšli? Pravidla k čes. pravopisu a tvarosloví z r. 1902 poučují: řaditi, příčestí řazen a řaděn; a o deset let pozdější vydání i nové vydání z r. 1917 už dává na vybranou pořádkem obráceným: řaditi, řaděn (řazen).

Nám podle toho, co jsme pověděli, není nesnadno rozhodnouti, co je správné; dodáváme pak ještě toto. Sloveso řaditi pochází od podstatného jména řada a to je příbuzné se jménem řád. V kmeni slova řád samohláska za starých časů bývala schopna přehlasování, takže pád 6. byl na př. v tom řiedě; a táž změna samohlásky jest i v slovese odvozeném řiediti, nyní říditi. A jako u tohoto starého slovesa jest náležitá změna samohlásky, tak bývá i v příčestí trpném i náležitá změna souhlásky: od říditi je správné příčestí řízen.

Ale jinak jest u nového slovesa řaditi, odvozeného od pozdějšího jmena řada. Toto nové sloveso řaditi má i onu vlastnost jiných sloves nových: aby zachovalo ráz původního jména řada, sloveso řaditi odchyluje se od tvoření pravidelného; a jako od třída jest tříditi — tříděn, od řídký — řediti — ředěn, rozředěn, tak od řada řaditi jest jedině správný tvar řaděn, zařaděn, podřaděn. Tvar řazen, zařazen, podřazen, přirazen je právě tak nesprávný, jako by byl tvar třízen od tříditi nebo řezen od řediti.

---

[1] [Tvar častější se udržuje beze změny také proto, že je pevnější v paměti mluvících. U některých sloves příčinou nepravidelnosti může býti i skupina souhlásková, na př. cht. Red.]

[2] [Týmž způsobem vysvětluje odchylky děditi — děděn ovšem už i Gebauer v Hist. mluvnici III, 2 (2. vyd.) str. 313: »Krom toho (působení analogie) bývá někdy vedle slovesa také příslušné substantivum, jehož analogie tu spolupůsobí a souhlásku chrání, aby změně náležité nepodlehla, jako jest na př. part. vyobrazen podle inf. vyobraziti atd. a spolu podle subst. obraz.« Red.]

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 1, s. 13-16

Předchozí Josef Zubatý: „Jeden z nejlepších lidí“

Následující Dvě knihy českých dějin