Robinsonka

Augustin Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Marie Majerová: Robinsonka. S ilustracemi Heleny Chvojkové. Vydal a vytiskl roku 1940 Melantrich v Praze jako 10. svazek Knihovny mladých čtenářů Zlatý šíp. Stran 154, kart. za 30 K.

Přední naše realistka a jedna z nejlepších našich žijících spisovatelek Marie Majerová jest i autorkou několika krásných knih pro mládež. Kromě pěkných pohádkových výborů Čarovný svět a Zlatý pramen jest to zvláště kniha původních povídek Zázračná hodinka.

Nadepsaná autorčina novinka není robinsonádou v obvyklém slova smysle; Majerová neuvádí svou hrdinku do zcela no[53]vého přírodního prostředí jako Defoe, Verne a četní jejich epigoni, nýbrž staví ji do náhle změněných rodinných poměrů. A jako životní nezbytnosti — někdy ovšem jen pouhá náhoda — nutí Defoova Robinsona, aby na svém pustém ostrově hledal a objevoval, tak běh všedního života malého člověka nutí osiřelou kvartánku Blaženu Borovou, aby hledala a objevovala v oblasti drobných denních potřeb a nezbytností na pustém ostrově taťkovy osiřelé domácnosti. Ne tedy romantická robinsonáda z exotických krajin, nýbrž střízlivá robinsonáda z radikálně změněných rodinných poměrů.

Nechceme se však zabývati thematickou stránkou knihy; všimneme si jen jejího zevního roucha, materiálu, z něhož autorka své dílo stavěla, jejího jazyka. Není jednostejný; vlastní vypravování autorčino je zpravidla normální jazyk spisovný; hrdinka realistického díla doma ovšem mluví řečí hovorovou s familiárním zabarvením a v hovoru se svými vrstevnicemi (i jinde) užívá namnoze i výrazů studentského slangu.

Že jazyk Marie Majerové je správný a čistý, konstatovala NŘ. už v svém III. ročníku (str. 210); o jakosti její řeči svědčí také hojné doklady z jejího díla, otiskované v akademickém PSJČ. V celé knize nenajdeme snad prohřešku proti normě současného spisovného jazyka. Tak na př. příjemně působí na čtenáře znalého a dbalého své mateřštiny správné rozlišování adjektiv jmenných a složených (Blažena byla dychtiva [v tu chvíli, vlastnost pomíjející] zvědět, co je na papírku, ač nebyla nijak zvědavá [její vlastnost trvalá, taková byla Blažena vůbec], 111), bezvadné psaní srovnávacích spojek jakoby (= jako) ve větách s indik. a jako by s kondic. (a to se zrovna jakoby naschvál Blaženě nechtívalo 9; chodil s hlavou ustavičně jakoby v hejnu sov a netopýrů 15; Blažena jedla jakoby z pilnosti 33; pocítila únavu, jako by byla s někým zápasila 15; zmizel, jako by jej někdo smázl 96), bezvadná interpunkce, zvláště čárky k oddělování vět vedlejších, a j. v.[1]

Hovorovou řeč nemálo oživují slova z obecného jazyka a familiární výrazy. Jsou to na př. slova moc (adv.: moc kapesníků 8, moc bolí 43, moc peněz 126 a j.), akorát (28), támhle (97), dobrýtro (135) a rčení, k nimž si ovšem musí čtenář, neznalý souvislosti, přimyslit příslušnou intonaci: Ne, tohle (44)! Psů je (58)! Prosím tě (70)! Děkan s kaplanem (72)! No proto (ib.)! Ne, to je (136)! Velká voda! Moc řečí (154)!

[54]Hojnější než tyto familiární výrazy jsou slova a rčení ze studentského slangu. Svědčí o autorčině vkusu, že jich užívá s mírou; je si jistě vědoma toho, že kniha pro mládež není Švejk — »všeho moc« by v tomto případě najisto škodilo. Tak škola se tu jmenuje bouda (73), ač je to — jak se 76/7 popisuje — rozlehlá budova pro několik set gymnasistů, a častěji gympl (29, 64, 68, 96), třídě se říká klasa (97), ale i kláda (24, 97). Profesor matematiky je matykář (74, 96), spolužák z jiné třídy = kluk z naší boudy (73), spolužačky jsou žáby (ž. z naší třídy 120, ž. ve škole 130, 141), žákyně zvláště snaživá je šprtoun (15, 74), písemná školní zkouška (komposice) kompóna (89), dívčí klepy drby (vyzvonily všecky drby 142). Je známo, že si mluva studentská libuje v hyperbolách a jiných nadsázkách: čemu se žáci diví a z čeho mají radost, to je nádhera (13), co se jim líbí, je ohromné (71) nebo dokonce zuřivé (71, 154), báječná bašta (44, 98); nepříjemná věc je otrava (63), žákyně, která hbitě odpovídá, profesora docela omámila (97). Studentský slang užívá rád i výrazů ze života sportovního, na př.: to ti byla včera kanada (96, 115), fair play (122), aby jí to natřela ve volley-ballu (42), nebo výrazů familiárních, triviálních, vulgárních a argotických: otecko se uhodil přes kapsu (142), ’se ví (9), ’se rozumí (44), máš to dobrý (74), máš to blbý (75). Bývalý studentský (vl. sokolský) pozdrav nazdar! u dnešní mládeže snad docela vymizel; i dívky (studentky) se pozdravují napořád skautským (námořnickým, lodnickým) ahoj: Ahoj, Ledečku! (To je dívka, Ledková!) (63), Utíkám pro brambory, ahoj! (72) a tak často.

Upozorňuji jen těmito několika ukázkami na způsob, jak Majerová užila v své Robinsonce rozličných jazykových oblastí. Koho studentský slang zajímá, nechť si přečte studii dr. Fr. Oberpfalcra Argot a slangy v III. díle Č. vlastivědy (Jazyk), str. 311—375 (o studentském slangu zvlášť str. 334—357) a kapitolu Městský člověk na letním bytě a jeho řeč ve Weingartově knize Český jazyk v přítomnosti.

---

[1] O velmi pečlivé korektuře svědčí fakt, že v celé knize jsou jen dva tiskové omyly: 103 jí (akus., tedy ji) a 131 (na okenním) sklem (spr. skle).

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 2, s. 52-54

Předchozí Miloslav Wajs: Tři zlaté poháry

Následující Z našich časopisů