Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Literární historik Antonín Procházka otiskl ve „Vyšším národě“, ústředním časopise českého hnutí abstinentního (XX, 1940, 165 n.), a pak i vydal jako novoroční tisk článek Josefa Jungmanna „Spolky střídmosti“, uveřejněný původně v ČČM. XIX, 1845 a potom v sebraných spisech Jungmannových I, 146 n. Jungmann se v něm rozmysl[55]ně i vtipně vyslovuje pro myšlenku střídmosti v pití a v jeho závěru praví: „…nescházela Čechům nikdy schopnost a chuť přiučiti se všemu modnímu, zlému i dobrému; ale právě to samé činí nám naději, že i dobrý ten obyčej pití střídmého ochotně přijmou a upovšechní. Odloží-li také cizojmennou pikslu a dýmku, o kteréž slavný otec Čech a družina jeho pranic nevěděli, pak pomocí nálezku nesmrtedlného Jennera a obecního národního vzdělání a promyslu uvidí budoucí věkové národ pěkný, zdravý, mravný a zámožný, od Krkonošů až po Šumavu kvetoucí.“ Nás nejvíc zajímá přídavek k tomuto článku, obsahující 87 „způsobů mluvení“, které se tehdy Jungmannovi podařilo sebrat z frazeologie pití. „Němci jsou národ systematický“, praví se tu. „Učený Lichtenberg, boje se, by některý Angliš jej v tom nepředešel, sebral k systemu opilství 103 mluvení spůsoby ve spisovní němčině a 55 dolnosaské, kterými opilost ve svých rozličných stupních se vyjadřuje. Já zřetel maje k zachování všeho, co jest české, a v duchu předvídaje, že u nás s opilstvím i pojmenování jeho rozličná z obyčeje vyjdou, počal jsem je sbírati, pokud to možné člověku v mokré čtvrti nebývajícímu. Jsme v tom daleko za Němci, leda že mne má neznámost mýlí, a někdo jiný, najda více než já výrazů, palmu jim z ruky vytrhne.

SPŮSOBY MLUVENÍ

1. Jest napilý, 2. napitý, 3. podnapilý, 4. podnapitý, 5. opilý, 6. opitý, 7. upilý, 8. upitý, 9. zpilý, 10. zpitý, 11. podpilý, 12. podpitý, 13. opojený, 14. dobře napojený, 15. ožralý, 16. užralý, 17. ochmelený, 18. zchmelený, 19. zmáčený (u víně atd.), 20. zmáchaný, 21. zbryndaný, 22. zdrhnutý, 23. chycený, 24. střelený, 25. trklý, 26. natrklý, 27. ochlastaný, 28. ochlastalý, 29. na mol opilý, 30. jak noc zpitý, 31. na žmoch zpilý, 32. má špičku, 33. má opici, 34. má rouš (lépe s Poláky a Rusy: má šum), 35. má klín v hlavě, 36. má dost, 37. má macha, 38. má mucu, 39. má muček, 40. má houbici, 41. má pivku, 42. má v hlavě, 43. má těžkou hlavu, 44. má hlavu pod vichem, 45. má nabito, 46. jest hotov, 47. je pod stolem, 48. je zpilý do němoty, 49. je blahoslaven, 50. je pryč, 51. chytil opici, 52. břede vínem, 53. zmokl pod střechou, 54. zmokl ano nepršelo, 55. promokl, 56. umoklý od vína, 57. vínem přeplněný, 58. vínem naplněný, 59. vínem přemožený, 60. vínem obtížený, 61. vína plný, 62. nahnul si, 63. přihnul si, 64. nahlédl hluboko do sklenice (do džbánku, do korbele atd.), 65. přebral se pitím, 66. přepil se vínem, 67. motá se pitím, 68. potácí se, 69. vrávorá, 70. nemůže na nohou státi, 71. rozešlo jej víno, 72. víno mu hlavu zbilo, 73. vidí dvě slunce, 74. nalíval, 75. dolíval, 76. štědře pil, 77. přílišně pil, 78. až do dna vyvážil konvici, 79. s kvasnicemi vyžral, 80. velikou sklenici vysušil, 81. hrubě žral, 82. nalil do sebe, [56]83. hluché truňky dělal, Vel., 84. hlavu pitím podebral, 85. hlavu pitím podkouřil, 86. pil až se mu hlava točí, 87. pil až do závratu.“ V témž časopise (str. 168 n.) probírá Václav Polák v článku »„Opice“ s hlediska filologického« historii názvu opice ve smyslu „opilost“. Souhlasí s Jungmannem, že toto pojmenování vzniklo ze zvukové shody s výrazem opít se, a podle nejstarších dokladů ze začátku 19. století soudí, že tento význam slova opice vznikl až v době Jungmannově. Jako první uvádí Polák doklad z K. J. Tháma (r. 1813); redaktor časopisu A. Procházka však v poznámce připomíná doklad ještě starší, z Šeb. Hněvkovského (r. 1804), a srovnává slovní hříčku mít opici s hříčkami vzniklými podobně: těšínská jablíčka (k těšiti), pamatuj na Navrátila, půjdeme do Hajan, chytá se ho Lenorka, pan Baron z Nemanic, ztratili jsme mluvnici (= přestali jsme mluvit, došla nám řeč), ženich z Drážďan, ale ne z Berouna; taková je i známá staročeská hříčka „byl by pohnán do Pasova“ a Komenského „Kdo má ženu nezdárnou, veď ji do Kyjova a z Kyjova do Buchlova a z Buchlova do Modřan“. K pijáckému slovníku pak přidává Procházka ještě několik příkladů z nové české beletrie. Tak u Jiráska (F. L. Věk V.) si mistr Prax od Glaubiců odnesl iluminaci; ve IV. kap. prvního dílu „U nás“ muzikanti „dušičku zalévali a tři dni mokli pod sklínkou“. V soudničce Lidových novin (6. XII. 1940) říká rolník, že „neznámý má v hlavě nějakou tu matematiku“. Tamže (6. X. 1940) ve feuilletonu „Lidé od filmu mluví“ uvádí Jiří Jeníček ze slovníku našich filmařů tyto výrazy: „Skouřa je opilec. Zkalit hory, upálit si nehty, zkalit se, zakalit si chobot, skouřit se — znamená opít se. To je stará skouřenina znamená, že je to nenapravitelný opilec. Opije-li se kdo pořádně, říká se o něm, že převrhl káď“. Dále Procházka poznamenává, že také ilustrátoři pijáckých anekdot v německých humoristických listech zobrazovali rádi opilce, jak mu sedí opice na rameni, a táže se: bylo to snad vlivem českých malířů, kteří dlívali v Mnichově a hojně přispívali kdysi i do německých humoristických listů?

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 2, s. 54-56

Předchozí Augustin Jar. Doležal: Robinsonka

Následující Řeč V. Nezvala