Časopis Naše řeč
en cz

Lexikální a etymologické drobnosti X.

Václav Polák

[Články]

(pdf)

-

(Hláska - samohláska - souhláska)

Ukázal jsem posledně na historii slova čtverec, jak pomalu se ustalovala česká terminologie geometrická. Tentokráte si zase všimneme, jak se tvořily a vznikaly české názvy pro mluvnické pojmy hláska, samohláska a souhláska. Ani ty nevznikly najednou a snadno.

První pokus o jejich české vyjádření je už ze čtrnáctého století ve Vokabuláři gramatickém (vydal V. Flajšhans, Klaret a jeho družina I, 1926, str. 8):

Grammaticam modicam volo tradere speculativam.
Fertur grammatica slowocztena, litera cztena,
vocalis hlasa, liquida rozmek, muta nyemka,
consona zwuczna, sit polhlasa semivocalis.[1]

Neznámý skladatel tohoto veršovaného slovníku středověkého v Klaretově družině nazývá tedy to, co dnes nazýváme samohláskou, hlasa, kdežto pojem souhlásky označuje slovem zvučna. Podobně jako je lat. vocalis překladem původ. řec. foneeis a consonans, consonantia řeckého symfona, jsou i tyto české termíny hlasa a zvučna patrně prvním pokusem o překlad lat. názvů vocalis a consonans; při tom je zajímavé, že neutkvívají zcela na své latinské předloze, jako tomu bývalo při překladech pozdějších. Byly to však pouhé pokusy a nedosáhly většího rozšíření, jak ukazuje Optátova Gramatika česká v dvojí stránce (Jana Blahoslava Grammatika Česká, ed. J. Hradil a J. Jireček, Vídeň 1887, str. 4):

Mezi všemi Literami, toto jest první rozeznání. Šest jich slovou Vocales, neb Česky, hlasité: jako a, e, i, y, o, u.

Na jiném místě autor skloňuje: Nad Vocálemi sluší znamenati akcenty, to jest, čárky tenké, na stranu tržené.

[39]Z toho lze souditi, že mu byl cizí lat. termín patrně běžnější než nově vytvořené slovo domácí, inspirované rovněž latinskou předlohou. Vyplývá to ostatně i z toho, že i na jiných místech užívá raději názvů cizích. Podobně i pro lat. consonans sice podává český překlad spoluzvučná (l. c.: Jiné všecky Litery slovou, a jsou Consonantes, aneb Česky, spoluzvučné: proto, že ne samy ale vždy s některou z těch šesti svúj zvuk mají), ale v praxi dává zase přednost tvarům latinským.

Pojem hlásky jako zvukové, dále nedělitelné části lidské řeči a litery jako písmeny v dnešním významu tyto mluvnice nerozlišují. Jim byla hláska literou a litera hláskou, jak vyplývá už z dokladů z Vokabuláře gramat. (litera čtena). Zvukovou hodnotu hlásky však měl na mysli Rosa (Čechořečnost seu Grammatica linguae bohemicae, Praha 1672, str. 399), když hlásku označoval slovem zvučka; tento termín se drží v mluvnicích ojediněle až do let devadesátých minulého století, naposled jej shledáváme v Kovářově České mluvnici pro školy střední a ústavy učitelské I, Praha 1889, str. 8. Stejnou představu měli asi i Javornický (Německý mluvník, aneb malá gramatyka, Praha 1817, str. 1), Vlasák (Krátká mluvnice a Dobropísemnost česká pro dům i školy, hojnými příklady vysvětlená, Praha 1850, str. 3) a j., když se rozhodli pro označení hlas. U Hanky (Mluvnice čili soustava českého jazyka podle Dobrovského, Praha 1822) je pojem hlásek vyjádřen termínem zvuk, zvukové.

Termín hláska v dnešním významu (zvuková, dále nedělitelná část lidské řeči) se objevuje teprve r. 1818 (Počátkové čes. bás., str. 62; V české řeči toho na hláskách l a r (ř) obzvláště znamenati). Přejímá jej r. 1820 J. Jungmann do Slovesnosti (str. XXVI: silnějším vyražením hlásek), Filcík r. 1823 do Dobropísemnosti (str. 125). Odtud se rychle ujímá v odborné literatuře (1827 ČČM. - Dobrovský, Slované I, str. 81; 1829 ČČM. - Kucharský, str. 122; 1830 ČČM. - Vinařický, str. 52; 1831 Čechoslav 5, str. 43). Z odborných článků vniká výraz hláska i do ostatní odborné literatury (Šafařík, Výbor z literatury české, Praha 1845, str. 11; Vlasák, l. c. str. 3; Blažek, Mluvnice jaz. čes. pro školy střední a ústavy učitel. I, Nauka o slově, Brno 1880, str. 36; Vymazal, Novočeské hláskosloví zjednodušené. Brno 1889, str. 38; Fafl, Učebnice jazyka českého pro měsť. školy, Praha 1897, str. 40).

Před r. 1818 však hláska znamenala také samohlásku (Rosa l. c. str. 395; Doležal, Orthographia Slavico-Bohemica 1742, str. 271) podobně jako zvučka, což částečně dodržuje — zdá se [40]— ještě Filcík r. 1823 (Dobropísemnost, str. 125) a J. Kollár ještě r. 1832 (Výklad, str. 391): Hlásky (hlasice, vokaly). U Kollára pak na uvedeném místě zvučka znamená dokonce souhlásku. Toto kolísání slova hláska v jeho významové náplni je a bylo způsobeno matením s latinským termínem vocalis; dnešní pojem hlásky na rozdíl od litery je pojem moderní, ve středověkých mluvnicích nebyl dobře rozlišován.

Zato pojem souhlásky byl ujasněn už od nejstarších dob, jak vidíme ze způsobu, jímž se tvořil český název pro něj. Kromě ojedinělých případů (Klaretova slova zvučna, které je jistě umělé a nežilo, a Kollárova termínu zvučka; v. výše) se tu připojuje předpona spolu- k základům slov zvuk a hlas (vedle předpony sou-): V nejstarším období se lat. termín překládá tak, že druhou část komposita con-sonans nahrazují útvary ze základu zvuk:

1. spoluzvučné (Optát, l. c. str. 7; Rosa, l. c. str. 427);

2. spoluzvuci (Matouš Benešovský, Grammatyka Česká, Praha 1577);

3. spoluzvučky (Rosa, l. c. str. 397; Doležal, l. c. str. 267; Šmitt, Grammatyka česká nebo Učení, jak se česká slova uchylovati, spojovati a psáti mají, Praha 1816, str. 30; Javornický, l. c. str. 2; Hanka, l. c. str. 42; Kysela, Nejnovější mluvnice česká, Praha 1830, str. 12; Malý, Krátká mluvnice česká pro Čechy, Praha 1845, str. 5; Stručná mluvnice česká pro školní mládež. Sestavena v poradách od učitelstva okresu mělnického. 3. opr. vyd. Praha 1853; str. 5). U Rosy (l. c. str. 397), Doležala (l. c. str. 267), Hanky (l. c. str. 35) se objevuje také název souzvučka, který jistě měl podíl při vzniku pozdějšího útvaru souhláska.

Na počátku XIX. stol. se objevují nové termíny odvozené od základu slova hlas:

1. spoluhlasná, spoluhlásná (Nauč. krát. od Chládka z r. 1795, str. 6; Ziegler, Mluvnice česká. 2. oprav. vyd. Hradec Král. 1850, str. 12);

2. spoluhlasná litera (Novotný, l. c. 24);

3. spoluhláska (Javornický, l. c. str. 2; Kysela, l. c. str. 82; Vlasák, l. c. str. 4; Ziegler, l. c. str. 12).

Z těchto termínů jediné výrazy spoluzvučka, souzvučka a spoluhláska žily nějakou dobu. Ostatní formy byly zvláštnosti svých autorů.

4. Když však tvar spoluhláska nahradil starší formu spoluzvučka, nebylo daleko od okamžiku, kdy byla starší souzvučka [41]nahrazena novějším útvarem souhláska (po prvé u Puchmajera r. 1814, Nov. bás. III, str. 4; dále 1818 Hanka, Hist. mluv. 56; 1827 Krok II, 2., str. 315 — A. Marek; 1829 ČČM. 3, 4, str. 31 — Palacký; 1832 ČČM. 6, str. 174 — Jungmann; 1855, Šafařík v ČČM. 9, str. 39). V té době byla už snad obecně známa slova samohláska i hláska, a tak se tu dosavadní nejednotnost v odborné mluvnické terminologii začala vyrovnávat.

Jako opak k souhlásce, resp. k starší spoluzvučce a spoluhlásce, vytvořil Rosa slovo samozvučka, ale současně užíval ještě i slov zvučka a hlasitá. Je pravděpodobné, že to slovo samozvučka utvořil pod vlivem něm. Selbstlaut. Tento předpoklad však není nutný, uvážíme-li, že už Optátova Gramatika česká pracuje s představou, že samohláska je tón, zvuk, jehož hlavní podstatou je, že může znít samostatně bez doprovodu jiných zvuků. Praví se tam (na str. 4): Které (sc. vocales) proto slovou Vocales neb hlasité, že každá ta litera hlas svúj prostranný má, jako A samo, E samo, též I malé, i veliké Y, U samo prostranný hlas činí. O něco dále: Jiné všecky Litery slovou, a jsou Consonantes, aneb česky, spoluzvučné: proto, že ne samy ale vždy s některou z těch šesti svúj zvuk mají.

Podobně jako Rosa zavedl korelativní pojmy spoluzvučka samozvučka, zavádí Chládek (Nauč. krátké, str. 6, z r. 1795) termíny spoluhlasné samohlasné a pod. Srov. též 1805 P. Šramko, Čes.-slov. gram., str. 12; 1818 F. Novotný, Pravidlo, str. 44; 1830 ČČM. — Čelakovský, str. 218; 1853 Čelakovský, Čtení o mluv. slov., str. 13. Protože slovo hláska znamenalo v XVIII. stol. samohlásku, snadno se vytvořil termín samohláska; je bezpečně doložen už v Slabikáři z r. 1775 (str. 9): Ty na prvním řádku čárkou podtrhnuté písmeny, jsou samohlasky bez znamínka: pod tím pak řadkem, samohlásky s znamínkem, a spoluzvučky změkčené, položené jsou. Další doklady jsou z doby mnohem pozdější: 1808 Hlasatel 2, 172 — Fr. Tomsa; 1812 A. Pařízek, Prav. čes. dobropís., str. 9; 1813 Prvotiny — Jungmann, str. 83a; 1814 Puchmajer, Nov. bás. III, str. 4; 1816 Rozmanitosti — Fr. Pleskot, str. 96; 1816 Šmitt, l. c. str. 30; 1818 Počátkové, str. 41; Jungmann, Slovesnost, str. 25, 40 atd.

Z dokladů je vidět, jak rychle se slovo samohláska ujalo a jak rychle vytlačilo všechny ostatní dosavadní termíny, které kolovaly v starších mluvnicích. I v mluvnicích zvítězilo rychleji a snáze než termín souhláska.

Viděli jsme, že bratrské mluvnice užívaly s oblibou slov latinských, a to se udrželo v odborném jazyce zčásti dosud. Ve [42]filologii se mluví i dnes velice často o konsonantech a vokálech místo o souhláskách a samohláskách. Na školách však už dávno zvítězily termíny české, domácí.

Slova hláska, samohláska i souhláska jsou tedy útvary vytvořené v dnešním významu až v XIX. století. Nevznikla najednou. Slovo hláska je z nich nejstarší, sahá až do doby Rosovy. Slovo samohláska vzniklo sice už ke sklonku století osmnáctého, ale teprve ve dvacátých letech století devatenáctého se dostalo do odborného jazyka, tedy téměř současně se slovem souhláska. Ostatně i slovo hláska v dnešním mluvnickém smyslu se objevuje v odborné literatuře také v této době.

I v tomto případě si znovu potvrzujeme dávno známou zkušenost, že se generace Jungmannova, Šafaříkova a Palackého s obzvláštním úsilím věnovala zdokonalování naší mateřštiny v oblasti odborné terminologie.


[1] To jest: Chci trochu probrat spekulativní mluvnici. Říká se gramatice slovočtena atd.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 2, s. 38-42

Předchozí Jan Kaňka, profesor obch. akademie v Praze II: Hospodářská čeština

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1