Hospodářská čeština

Jan Kaňka, profesor obch. akademie v Praze II

[Články]

(pdf)

-

Přednáška pronesená 22. XI. 1940 v Kruhu přátel českého jazyka

Dříve než přistoupíme k vlastnímu thematu, musíme si jasně vymeziti jeho rozsah. Budeme se ve svém dnešním výkladu zabývat tím, čemu se běžně říká „obchodní čeština“; ale to je pojem nedosti přesný. V obchodu vidí široká veřejnost, jak známo, především skutečné obchody, krámy, v nichž se prodává a kupuje. S tohoto úzkého hlediska bychom byli s obchodní češtinou brzy hotovi. Musíme však míti na mysli, že v obchodu jsou zahrnuty nejen nákupy a prodeje jistých druhů zboží, ale že sem patří celý široký okruh hospodářského podnikání; do obchodu náleží tedy nejen obchod se zbožím, ale i bankovnictví, bursa, pojišťovatelství, účetnictví, jisté obory práva, na př. právo směnečné, atd. Z toho důvodu užíváme nyní častěji a vhodněji názvu čeština hospodářská, neboť lépe vystihuje pojem i rozsah předmětu než název starší. V dalších výkladech budeme tedy tohoto názvu používati i my.

Nejprve si uděláme malý přehled všech oborů hospodářské češtiny. Máme zde dělení horizontální i vertikální. Především musíme dnes lišiti v hospodářské češtině oblast jazykové theorie a praxe. Jazykovou theorií zde rozumíme řeč v theoretických spisech z komerčních věd, jako je obchodní nauka, o podniku, účetnictví, obchodní korespondence atd. Každý z těchto oborů má dnes rozsáhlou literaturu vědeckou i popularisační, četné učebnice atd. a v nich ve všech se arci všude naráží na jazykové problémy. Zde tedy je obsažena hospodářská čeština v podobě theoretické. Proti této theorii však stojí rozsáhlá praxe celého hospodářského života. Sem patří čeština pí[2]semného i ústního styku jednotlivých podniků mezi sebou, čeština v písemném i ústním styku s obecenstvem, čeština v nesmírně rozlehlém oboru propagačním a reklamním, řeč mluvená v úzkém kruhu odborníků (na př. i bursovní hantýrka), čeština ve vnitřním životě podniku (na př. v účetnictví, v kalkulaci, ve směnečných věcech atd.). Roztřídění zde uvedené na theorii a praxi můžeme zase ovšem děliti vertikálně na obory, jako je obchod se zbožím, bankovnictví, bursa, pojišťovatelství atd. Celé toto dělení je ovšem jen přibližné, jednotlivé úseky se protínají, jeden přesahuje do druhého.

Před vlastním zkoumáním dnešního stavu hospodářské češtiny se nemůžeme vyhnouti úvahám theoretickým. Máme-li totiž zjistiti, co je v hosp. češtině správné nebo chybné, musíme si předem stanoviti jisté měřítko pro posuzování. Předem nutno uvésti, že v hospodářském jazyku naprosto nevystačíme s apriorními normami, které by chtěly dogmaticky předem rozhodovati: to je správné a to nesprávné.

Nejprve si stanovíme, co má hospodářská čeština společného s jazykem spisovným vůbec. Nechť čteme jakoukoliv písemnost nebo slyšíme jakýkoliv projev z oboru hospodářského, ihned vidíme — jako v každém odborném jazyku —, že se zde v podstatě stále vychází z jednoho jazykového základu, a tím je čeština spisovná. Proto je přirozené, že se i základní pravidla české normy jazykové vztahují na češtinu hospodářskou. Jsou to normy pravopisné, mluvnické ve všech oborech mluvnice a do jisté míry i všeobecně uznávané normy slohové. Stejně na první pohled však poznáváme, že se jakýkoliv projev z oboru hospodářské češtiny velmi liší od běžné češtiny spisovné. Hospodářský jazyk si musí jazykový materiál obecné češtiny přizpůsobiti své odborné potřebě, musí si jej upraviti tak, aby vyjadřoval co nejpřesněji a co nejúčelněji právě to, čeho odborná potřeba vyžaduje. Podle hospodářské funkce, o kterou zde běží, nazveme si toto hledisko hlediskem funkčním. Z něho ovšem vyplývá mnoho požadavků na jazyk, zvláště co se týká výběru slov (terminologie), vazeb (frazeologie) a slohu (stilistiky).

Po těchto úvahách přistoupíme ke stanovení měřítka, podle něhož budeme hospodářskou češtinu posuzovati. Jest to shoda mezi znaky, které má hospodářský jazyk společné s neodbornou češtinou spisovnou a speciální potřebou funkční; jinými slovy: bude to shoda mezi všeobecnými jazykovými normami a odbornou potřebou. Všeobecná norma se bude uplatňovati hlavně v pravopise a ve všech částech [3]mluvnice, hledisko funkční hlavně ve výběru slov, ve vazbách a ve slohu. — Vedle tohoto základního měřítka musíme ovšem přihlížeti i k rozličným požadavkům jiným, které arciť vyplývají z potřeby funkční. Musíme na př. při výběru slov přihlížeti k tomu, aby nemohl vzniknouti omyl nebo nedorozumění, aby byla slova srozumitelná co možná i neodborníkům, dále aby se mohlo slovo státi základem rozmanitých odvozených slov dalších atd.

Jak na př. nesprávně volenou vazbou lze způsobiti omyl i u jazykových odborníků, bylo viděti v jednom ze starších ročníků Naší řeči, kde na dotaz, zda je správná vazba „uznati účet“, odpověděla redakce ovšem, že nevidí příčiny, proč by se měla pokládati tato vazba za chybnou, neboť uznati něco za něco je stará česká vazba zcela správná. Redakce však nemohla věděti, že pan tazatel měl na mysli vazbu nahrazující něm. výraz die Rechnung für einen Betrag erkennen, což znamená nějakou částku připsati účtu ve prospěch, účet nějakou částkou debitovati. Překládává se to do češtiny mizernou vazbou uznati účet. Snad by mohla konečně tato vazba vyhovovati i funkčně, neboť opravdu dosud nemáme českou náhradu za debitovati, ale musíme ji zavrhnouti již z toho důvodu, že způsobí omyl u každého, kdo se v účetnictví odborně nevyzná.

Nyní uděláme ještě malou exkursi, která se sice týká celého jazyka vůbec, ale právě pro hospodářský jazyk má význam zvláště veliký. Do našeho hospodářského života pronikla — jak známo — čeština až nejpozději, ještě před světovou válkou mnoho českých firem nevedlo své knihy česky, protože čeština nebyla k těmto úkolům uzpůsobena; při těsné souvislosti našeho podnikání s hospodářstvím německým je také přirozené, že do českého hospodářského jazyka pronikl velmi silně vliv němčiny. Za těchto okolností má zvláštní význam, abychom si ujasnili, jaké stanovisko v hospodářské češtině zaujmeme k slovům a vazbám převzatým doslovně z jazyků jiných neboli k t. zv. cizomluvům, jako jsou germanismy, latinismy a pod. V oboru hospodářském nevystačíme s pouhým apriorním odmítáním cizomluvů. Cizomluv sám o sobě nemusí ještě být důkazem jazykového úpadku. Vzájemné působení jazyků na sebe je při dnešním kulturním prolínání národů věc samozřejmá a vliv cizího jazyka se vyskytuje v každé kulturní řeči. Některé vazby jsou již tak rozšířeny, že je můžeme nazvati přímo všeevropskými. Stejně nebudeme pokládati hned za chybné každé slovo, které bylo vytvořeno až v době současné a nemá opory v jazyku minulém ani v řeči [4]lidové. Víme dnes, že názor o tom, jako by lidová řeč mohla být měřítkem správnosti řeči spisovné, je vlastně romantický přežitek. Proto užijeme někdy z nouze cizomluvu nebo novotvaru již vžitého, i když je utvořen proti pravidlům, ale podmínkou je, aby byl takový výraz funkčně oprávněn; musí totiž míti v jazyku přesné místo a musí svým významem nebo jeho odstínem přinášeti jazyku obohacení. Uvedenou již vžitost výrazu musíme bráti ovšem v hospodářské češtině s jistou reservou, neboť naše hospodářská čeština je velmi mladá. Za nesprávné budeme tedy pokládati jen takové cizomluvy a novotvary, které neobohacují jazyk, jsou funkčně zbytečné a matou jen pojmy, protože byly vytvořeny bez nutné potřeby a proti duchu jazyka bezmyšlenkovitým napodobením cizích vzorů, ba někdy přímo z okázalého pohrdání jazykovou kulturou a vůbec všemi duchovními hodnotami. A totéž pravidlo platí i o cizích slovech. Nyní konečně můžeme přistoupiti k posouzení, jaký je stav dnešní hospodářské češtiny. Nebudeme se soustavně zabývat hrubými chybami proti obecně platné normě pravopisné a mluvnické, třebaže se jimi hospodářská čeština často hemží. Hemží se jimi totiž i každá jiná čeština, bohužel, i čeština mnohých spisovatelů; nám však nejde o vytýkání zřejmých negramotností, nýbrž o rozhled širší. Budeme si tedy všímati zpravidla hlavně stránky slovní, dále vazeb a slohu.

Především musíme konstatovati, že theoretická oblast hospodářské češtiny je nepoměrně propracovanější než oblast praktická. Za posledních dvacet let věnovali aspoň někteří komerční spisovatelé jazykové stránce uvědomělou a záměrnou péči, opřenou o moderní poznání linguistické. Mohli bychom sice uvésti spoustu hospodářských spisů, psaných dokonce i vysokoškolskými učiteli, které mají češtinu nad pomyšlení chatrnou, ale hlavní je, že příručky školské jsou psány velmi pečlivě, jak ukázaly i recense v Naší řeči. Dorost hospodářského života se tedy učí hospodářskému jazyku dobrému a aspoň u jeho lepší části byl vzbuzen i jistý zájem o jazykovou správnost. Proto si dovoluji předpovídat, že z okruhu školsky vzdělaných mladších hospodářských činitelů již sotva budou vycházet takové perly, jako na př. s potahem na Váš dopis nebo zátěž účtu a pod. Všechna bída hospodářské češtiny tedy vychází především od starší nebo nedosti vzdělané generace, která dnes v praxi rozhoduje.

Nejlépe si uvědomíme, jaký je stav hospodářské češtiny v praxi, přečteme-li si nějakou hospodářskou písemnost, na př. [5]poučení vkladatelům vytištěné na vkladní knížce jednoho pražského peněžního ústavu.

Poučení vkladatelům ve vkladní knížce. Úroky připisují se v knihách ústavu ke vkladům, aniž by za tím účelem knížka tato předložiti se musela. Vklady svými může vkladatel volně nakládati a je vybírati, mimo tyto případy: a) že by zavedena byla amortisace dotyčné knížky a o tom správa uvědoměna, b) že by byla pochybnost o poctivém držení knížky, c) že by obstávka či exekuce se vydobyla na obnos, d) že by vkladatel na knížce byl označen co nezletilý, e) když by výslovně žádal, aby výplata se stala jen jemu nebo jeho zástupci zvláštním plnomocenstvím pověřenému a že by takové žádání označeno bylo jak v knížce vkladní, tak i v knihách účetních. Ředitelstvo.

Mělo by správně a zřetelně znít: Tuto knížku nemusíte předkládati pro připsání úroků; ústav Vám je připíše sám ve svých knihách. Své vklady může vkladatel vybírati a vůbec s nimi nakládati volně mimo tyto případy: a) jestliže je ústav zpraven o tom, že je zavedena amortisace knížky; b) jestliže má ústav pochybnost o poctivém držení knížky; c) jestliže je vklad obstaven nebo je-li na něj vedena exekuce; d) jestliže je vkladatel označen na knížce jako nezletilý; e) jestliže vkladatel výslovně požádá, aby byl vklad vyplacen jen jemu nebo jeho zástupci, který má zvláštní plnou moc; taková žádost musí býti zapsána v knížce vkladní i v knihách účetních. Ředitelství.

Jaký je tedy jazyk této hospodářské písemnosti? Chyb proti normě pravopisné a mluvnické zde mnoho není. Vytkneme, že je zde nesprávná vazba s aniž by (aniž by knížka předložiti se musela, spr. aniž se musí předložiti; ale ještě lépe se to dá říci samostatnou větou: knížku nemusíte předkládati); dále jsou zde rozličné drobnější chyby, jako vazba nakládati vklady místo se vklady, nebo co nezletilý místo jako nezletilý a pod. Z terminologie zde je obnos, jedno z mála slov, která se dlouholetému úsilí již téměř podařilo vymýtiti, než dostalo v Příručním slovníku České akademie úřední schválení. Toto všechno však docela mizí před zcela nemožným pořádkem slov, před nemožnou stavbou větnou a vůbec před celým způsobem vyjadřování. Z celého toho textu přímo křičí snaha odlišiti se stůj co stůj od řeči přirozené. Jen tak si vysvětlíme vazby jako úroky připisují se místo úroky se připisují; aby výplata se stala místo aby se výplata stala; že by zavedena byla amortisace místo že by byla zavedena; že by vkladatel byl označen místo že by byl vkladatel označen a pod. Nebo věty se slovesem položeným nepřirozeně na konec: aniž by knížka předložiti se [6]musela. Jiný nepřirozený pořádek slov: zástupci zvláštním plnomocenstvím pověřenému. Ze stejné snahy vyplývá na př. nemožně sestrojená věta: že by obstávka či exekuce se vydobyla na obnos místo jestliže by byl vklad obstaven nebo je-li naň vedena exekuce; nebo: že by zavedena byla amortisace dotyčné knížky a o tom správa uvědoměna, což je vůbec zbytečně rozvleklé a nelogické, neboť je samozřejmé, že ústav musí být o amortisaci zpraven; nebo nemožně dlouhé spojení dvou souvětí: když by vkladatel výslovně žádal, aby výplata se stala jen jemu nebo zástupci zvláštním plnomocenstvím pověřenému a že by takové žádání označeno bylo jak v knížce vkladů, tak i v knihách účetních. Všimněme si, do jakých přímo rafinovaných podrobností tu jde nepřirozenost slohu; sahá se i k napodobení úřední vazby: aby výplata se stala (místo aby byl vklad vyplacen) nebo i k takovým odchylkám od přirozené řeči, jako je žádání místo žádost, ředitelstvo místo ředitelství nebo ředitel.

Nyní uvedeme ještě jednu malou ukázku bankovní češtiny, která je psána ve stejném stylu. Veliká pražská banka má u pokladen vývěsku, v níž poučuje své klienty, že lze vklady na knížky posílati také složním lístkem. A dále zde čteme: Stvrzenka složního lístku slouží jako potvrzenka zaslaného přívkladu. Má to znamenati: Stvrzenku si ponecháte jako potvrzení zaslaného vkladu. Zase si všimněme té křečovitosti výrazu, který musí být stůj co stůj jiný než přirozený (stvrzenka — potvrzenka, přívklad!).

Můžeme tedy již zde konstatovati, že písemné projevy bank, pojišťoven a namnoze vůbec v celém hospodářském životě (i na účtech a pod.) mají mnoho společného s češtinou úřední. Tak si vysvětlíme nadbytek těch rozličných v důsledku čehož, činiti sdělení, za účelem čeho, realisovati výplaty, dále ty nemožně sestavené věty a pod. Pisatelé těchto projevů se stále pokládají za povýšené úředníky, kteří se i řečí musí odlišiti od poddaných, zapomínajíce, že právě v tomto případě jsou ti poddaní jejich zákazníky, a že by se tedy měli při nejmenším vyjadřovati tak, aby tomu ti poddaní aspoň rozuměli. Dá se snad říci, že v dobách vrchnostenských měla taková čeština své oprávnění funkční, když třebas úřady doufaly, že poplatníkova úcta k úřadu stoupne, nebude-li naprosto jasně rozuměti na př. platebnímu rozkazu. Ale zcela najisto nemůže doufati pojišťovna, že by si posloužila u zákazníka, jemuž píše, že vratka Vaší pohledávky bude realisována, což prý znamená, že Vaše pohledávka bude vrácena. Stejně se cítí proti právu úředníkem na př. ten, kdo [7]vložil do účtu jedné známé pražské firmy toto poučení: případné cen zvýšení v čas dodávky v platnost vstoupivší jde k tíži kupujícího; chtěl patrně říci: stoupnou-li v době dodávky ceny, platí rozdíl kupující. Rozumí se ovšem, že toto povýšené úřední stanovisko není jedinou ani hlavní příčinou chyb v hospodářské češtině. Je toliko jedním z příznaků. Poněkud jinak se můžeme postaviti k jazyku v projevech na př. korespondenčních, určených úzkému kruhu odborníků, třeba mezi bankou a bursovním sensálem nebo mezi bankami navzájem. Budeme ovšem i zde setrvávati na zřetelnosti vazeb, ale hledisko bude trochu jiné. Jestliže čteme v telegramu bursovním: rychle zakryjte předprodané solinky, je to vazba průměrnému Čechu zcela nesrozumitelná, ale vyjadřuje plně a technicky naprosto dokonale, oč jde. V obecné češtině by se to muselo rozmanitě opisovati, na př. zajistěte rychle úhradu pro akcie prodané před lhůtou. A to ještě musíme přiznati, že vazba prodati před lhůtou, prodati napřed atd. naprosto nevystihuje tento typ bursovních obchodů. Je beze vší pochyby, že vazba předprodati je podle něm. Vorverkauf, že je jazykově při nejmenším podezřelá, ale nemáme za ni slova jiného a je to vazba vžitá. Zde máme tedy příklad, kde přijmeme cizomluv z důvodů funkčních. Stejně připustíme podobné jiné vazby na př. v arbitrážních mezinárodních obchodech atd. Mají zde podobnou funkci jako na př. latina na receptech. Píší a čtou je jen odborníci, kteří právě těmto vazbám přesně rozumějí. Tato zásada se týká všech vnitřních písemných projevů hospodářských, ale to ovšem neznamená, že bychom chtěli zde omlouvati i cizomluvy zbytečné.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 1, s. 1-7

Předchozí B-a.: Přednedělí

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého