Drobnosti etymologické a lexikální. IX.
Václav Polák
[Články]
-
(Čtverec - kvadrát - kvádr)
Již při slově buňka jsme mohli částečně sledovat, jak se tvořila nová česká terminologie vědecká. Také názvosloví geo[104]metrické a matematické musilo začínat téměř z ničeho. Na srovnání uvádíme ukázku z textu geometrické a matematické příručky z r. 1734:
S tímto principium může se napořád všech jiných figur, nechť jsou irregular jak chtějí, jejich zavírka, neb area vyzvědět, obzvláště pak těch rovnolinyských nejaccuratějc, těch křivolinyských, ale na nejblíž: totižto rozřezají se, aneb resolvírujou se v quadraty, v parallelogramma, v trapezia, v triangula, a v segmenty, a jak se příležitě pro každé trefiti chce.
Je to z knihy Václava Josefa Veselého, která vyšla u Matěje Adama Högra v Praze pod názvem Gruntovní počátek mathematickeho umění, Geometria practica, ponejprv v českém jazyku vydaná.
Jak velikým vývojem prošlo české názvosloví matematické a geometrické, vidíme, srovnáme-li tento text s učebnicemi dnešními. Za dvě stě let potom se toto názvosloví ustaluje definitivně, když r. 1939 vycházejí Názvy a značky elementární matematiky. Normy přijaté Jednotou českých matematiků a fysiků v Praze a schválené ministerstvem školství a národní osvěty ze dne 24. března 1939, čís. 139159/38-II/1. Tu se také uznává za jediný správný název pro „pravoúhelník rovnostranný“ slovo čtverec, místo něhož Veselý ještě r. 1734 říká quadrat (srov. výše).
Nebude bez zajímavosti sledovat vznik a vývoj názvu čtverec, dnes tak obyčejného a všeobecného.[1]
Slovo kvadrát se vždycky cítilo příliš cizí a již r. 1777 se objevují pokusy o zčeštění tohoto latinského jména. Ponejprv je to slovo čtverhranník (doklady z r. 1777, 1792, 1793, 1806, 1807, 1811, 1812, 1813, 1814, 1815, 1816, 1817, 1820, 1821, 1823, 1826, 1828, 1831, 1833, 1834, 1835, 1838, 1843, 1858), vytvořené k adj. čtverhranný „mající čtyři hrany“. Stejně je vytvořeno i slovo čtverohranník, které zavádí r. 1820 Marek (v Logice 110, 6). Význam tohoto jména je nejen „čtverec“, nýbrž i „čtyřúhelník vůbec“. Jak doklady ukazují, příliš dlouho nežilo.
Z té doby jako čtverhranník, čtverohranník je i slovo čtverúhel, doložené už roku 1780. Nijak se nerozšířilo; doklady máme ještě z r. 1790 (Pařízek, Kniha ruč. 311, 28) a z r. 1835 (Zap, Popsání Prahy 48, 18).
V těchto pokusech o zčeštění názvosloví matematického přináší r. 1821 Dobroslav (2,2, 101, 6) slovo čtverhran jako ná[105]zev lat. výrazu quadratum. Slovo to se později ujalo ne jako zvláštní termín geometrický, nýbrž spíše ve významu pravoúhelníku (PS. I, str. 338). Je dost hojně doloženo již od dob svého vzniku (z r. 1821, 1827, 1828, 1834, 1837, 1839, 1847, 1850, 1851, 1852, 1853, 1854, 1855, 1856, 1857, 1858, 1859 atd.). Zcela nového data je význam „čtyřúhelník prostorový“. Rovněž čtyřhran je název utvořený pro „prostorový útvar tvořený čtyřmi polopaprsky vycházejícími z téhož bodu a částmi čtyř rovin.“ Vedle něho existovalo v jazyce i slovo čtverohran.
Z r. 1820 je slovo čtverroh, vyskytující se v jazyce M. Z. Poláka a V. Krameria (po prvé r. 1820 v Dobroslavu 19, 7) a vytvořené z adj. čtverrohý.
Zcela ojedinělé je slovo čtverník z r. 1820: [Náměstí] jest do podlouhlého čtverníku, do kteréhož šest ulic přichází. Pabst, Čes. lidom. 602, 11.
Teprve r. 1822 přinesl slovo čtverec v Sedláčkově Geometrii (v Praze 1822, str. 12): Čtverec (quadratum) jest rovnoběžník, v němž všickni úhlové přímí, a všecky strany mezi sebou stejné. Objevuje se v knize, o níž sám autor napsal v předmluvě (str. XVI):
„V spisování vždycky jsem měl před očima ty, pro které píši, pouhé Čechy, pro které přiměřeněji jsem soudil, takových slov užívati, nimiž věc se svetleji vyjadřuje, nejsa v stavu mluviti o liniích parallelních, kde přímky rovnoběžné, parallelogramu, kde rovnoběžník, a kvadrátu, kde čtverec, o cirklu, kde kruh a t. d. postačuje. Zčeštění jsem hleděl vyvoditi ze slov nejužívanějších a nejsrozumitedlnějších, a jenom ten, kdo jen buď matematiku bez řeči české, aneb řeč českou bez umění matematyckého vzdělává, aneb snad žádné důkladně nezná, z toho ohledu proti mně snad bude žehrati.
Mimo to slov těch jen tak na pokus podávám, žádnému jich nevtírám, všudy latinských neb řeckých názvů přikládám, tak že i ti, kdož ty věci v oněch jazycích znají a jmenují, knihu tuto čísti, a jí porozuměti mohou. Jsem přesvědčen, že se mnohým, kteří třeba s zlým předsudkem ku čtení přistoupí, ten onen název přece zde onde zalíbí.“
Z toho je téměř jisto, že autorem slova čtverec je Sedláček. Neujalo se však hned jako termín geometrický. Ukazují na to doklady, které máme z r. 1822, 1832, 1838, 1839, 1843, 1844, 1850, 1853, 1855, 1856, 1859, 1860, 1862, 1864, 1867, 1868, 1870, 1872, 1873, 1874, 1875, 1878, 1879, 1880, 1881 atd. Vedle toho byly dále i pokusy udržet názvy staré a jiné. Ještě r. 1839 uvádí Svoboda ve Školce slovo čtverhran: Takto spojené [106]čtyry čáry, představující čtyry hrany, jmenují se čtverhran (kvadrát). Stejně i r. 1846 Slovník J. F. Šumavského (Praha 1846) zná pro něm. Quadrat překlad čtverohran, čtverohranec. Teprve Slovník vědeckého názvosloví (Praha 1853), v němž matematiku a vědy příbuzné zpracoval A. Vrťátko, uvádí pro něm. Quadrat čes. název čtverec. Avšak ještě Riegrův Slovník naučný (IV, str. 1103) zná současně kvadrát i čtverec. Tedy teprve v druhé polovině devatenáctého století, t. j. téměř po padesáti letech, zvítězilo slovo čtverec jako geometrický název toho, co se v latině nazývá quadratum. Lat. jméno a ostatní názvy, které se o ně v jednotlivých jazycích evropských opírají, vycházejí z lat. quattuor „čtyři“ jako ze základu a podle něho i všecky zčešťující pokusy: čtverúhel, čtverohranník, čtverohran, čtverohranec stejně jako polské výrazy czworogran, czworokąt, které mohly mít konec konců vliv i na tvary české, stejně jako něm. Viereck, Quadrat, das Geviert(e).
Čes. slovo čtverec, utvořené tedy docela uměle, vnikalo do jazyka pomalu, než tam úplně zdomácnělo. Vedle toho ve významu „rovnoběžníku pravoúhlého“ žilo slovo čtverhran i staré jméno kvadrát, které se dostalo do jazyka jistě zásluhou popularisujících a praktických příruček století XVIII. (z nich jsme uvedli na počátku aspoň jednu; Jungmann v „Historii literatury české“ jich zná několik). Slovo kvadrát žije v jazyce ojediněle dosud; v materiálu kanceláře Slovníku jazyka českého máme po r. 1790 doklady z let 1820, 1838, 1839, 1865, 1873, 1903. Ustrnulo pak ve spojení na kvadrát pro označení druhé mocniny, naznačujíc někdy dokonce ironicky velikost: A co vám tady řekl tamhle velebný pán, je nesmysl na kvadrát (PS. II, str. 465). Na tento význam máme v materiálu doklady stále: 1806, 1822, 1837, 1838, 1886, 1895, 1906, 1907, 1920, 1922, 1927, 1934, při čemž ironické zabarvení vystupuje do popředí teprve až v dokladech z poslední doby.
Z toho vyplývá, že slovo čtverec je dnes docela běžné ve významu geometrického termínu, kdežto před sto lety bylo pro jedinou tuto představu několik termínů vedle sebe. Komise při Jednotě českých matematiků a fysiků, která vytvářela jednotné matematické názvosloví, měla v tomto případě tedy poměrně lehkou práci. Dnešní jazyk už nezná jiného slova s tímto významem jako termín geometrický.
Se slovem kvadrát souvisí i slovo kvádr; na počátku XIX. století totiž kvadrát ojediněle znamená také „čtverhranný kámen tesaný — der Quaderstein“ (srov. Jungmann, Slovník [107]s. v.), podobně jako v polštině (Linde: kwadrat — czworograniasty kamień ciosany). Doklady na tento význam máme z roku 1804, 1836, 1852, 1862. Patří sem i stč. kvadratie (Gebauer, Stč. slovník).
Byly rovněž pokusy o zčeštění, jak ukazují slova:
1. čtverečník: Jednoho dne vyšel Richard Ross z domku skrovného, ale z pevných čtverečníků vystaveného (1857, Tomsa-Hoffmann, Žel. hlava 3, 19);
2. čtverhraníček: Oloupá se [tuřín] nožem, zkrájí se buď na tenké skyvičky aneb na malé čtverhraníčky (1841, Krbec, M. zelinář 46, 31);
3. čtverhraník z r. 1819, 1830, 1839, 1844, 1848, (hl. u Tyla a M. Z. Poláka);
4. čtverohran u Tyla z r. 1846;
5. čtverroh z r. 1820, 1822 a j.;
6. čtvercovec z r. 1846 (J. F. Šumavský, Deutsch-böhm. Wtb: der Quader, čtvercovec, čtvercový, kusový kámen).
Slovo kvádr na počátku jako název pro „větší kámen se stranami přitesanými pravoúhle“ a brzo potom jako „název pro geometrické těleso“ („rovnoběžnostěn pravoúhlý“; Názvy a značky, str. 18) má doklady v literatuře z r. 1860, 1864, 1867, 1869, 1872, 1873, 1874, 1875, 1877, 1878, 1883, 1885, 1886, 1890, 1892, 1893, 1894, 1895, 1896, 1897 atd. Sedláček ve své knize tento název vůbec nezná a kvádr nazývá rovnoběžnostěn přímý a přímoúhelný (l. c. str. 296).
Nejstarší nám známý doklad tohoto slova tentokráte není literární, nýbrž slovníkový, a to z r. 1853 (Slovník vědeckého názvosloví): Quadermauer — zeď z tesaného kamene, zeď z kvádrů; Quaderstein — tesaný kámen, kvádr.
Základem slova kvádr je patrně něm. der Quader a bylo přejato z němč. jako termín odborný (stavitelský) pro „tesaný kámen“ někdy v polovici XIX. století; výraz německý pak označuje „ein nach dem Viereck behauener oder zu behauender Stein“. Při jeho výkladu se vychází ze středohornoněm. quader a dále z lat. quadrum, quadrus; srov. ital. quadro.
Kvadrát je tedy výpůjčka z lat. quadratum a je z naší skupiny slov nejstarší, kvádr je nejmladší a je vytvořen asi podle něm. Quader. Slovo čtverec je pak domácí a bylo vytvořeno na počátku let třicátých minulého století nejen pod vlivem lat. quadratum, nýbrž i něm. Viereck, das Geviert(e). I tu se projevily snahy našich buditelů odpoutat mateřský jazyk od cizích slov, ať původu německého nebo jiného, vytvořením slov [108]nových, domácích v duchu obecné představy evropské. Tak tedy i názvy pro geometrické pojmy mají svoje osudy, a to nikoliv nezajímavé.
[1] Při té příležitosti děkuji p. dr. A. Získalovi, řediteli kanceláře Slovníku jaz. českého, že mi umožnil přístup k lexikálnímu materiálu uloženému v kanceláři.
Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 4, s. 103-108
Předchozí Václav Vojtíšek: O starých jménech pražských ulic
Následující Augustin Jar. Doležal: O vyšším vzdělání učitelstva národních škol v mateřském jazyce
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1