Weekend

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

V našem sportovním názvosloví jistě není o anglické slovo nouze a zvláště v těch odvětvích sportu, jež mohou pěstovat jen bohatší lidé, patří anglická slova přímo k jakémusi bontonu. Stačí upozornit na názvosloví tennisové, které je dosud téměř výhradně anglické (srov. set, game, play, ready, forehand, backhand, fifteen, thirty, forty a pod.). Podobně je tomu v golfu, jak nás o tom přesvědčí tato malá ukázka referátu ze Sportovní revue: „A nemůže (hráč golfu) ani za to, že se mu právě tehdy, když chtěl hrát pouze krátký approach na green, podařil nádherný drive na 180 m.“ Ukázka je stará, z r. 1935, ale poměry se zatím asi nezměnily. Věru golf si může dovolit hrát jen ten, kdo umí dobře anglicky, aby si zapamatoval, že niblick je druh golfové hole, bunker písčitá hráz, caddie že je sběrač míčků atd.

Proti tomu je slovo weekend samo o sobě zcela nevinné a nemůže ohrozit čistotu jazyka. Přes to však nenalezlo milost před očima naší veřejnosti, snad proto, že už dávno není výsadou jen bohatých lidí jezdit na weekend. Přemýšliví lidé přišli na to, že se toto anglické slovo vlastně nehodí do úst všech těch drobných zaměstnanců, úředníků, dělníků atd., kteří se celý týden těší na to, jak si už v sobotu odpoledne vyjedou za město, snad dokonce i do vlastní chaty. Proto se domnívají, že by se mělo nahradit slovem novým, domácím. Nastala skutečná sháňka po vhodném novém slově; leckdy se ta sháňka změnila v zuřivou honbu, to tehdy, když naše veřejnost, jsouc vydrážděna výzvami a poznámkami v novinách a časopisech, podlehla přímo davové psychose a na slovo weekend začala pohlížet jako na pohanu českého jazyka.

[66]Začalo to už před lety a dosti nenápadně. V Národní politice se zásluhou některého redaktora začalo objevovat slovo neděláček. Zda je to skutečně první návrh, či zda už před ním byly návrhy jiné, to se mi nepodařilo zjistit, ostatně na tom tak mnoho nezáleží. Pak přišla soutěž jednoho ženského časopisu (tuším Listu paní a dívek) o nejvhodnější českou náhradu za weekend. To bylo, nemýlím-li se, r. 1937. Návrhy, jak už při soutěžích bývá, jen se hrnuly a redakce prý jich sebrala několik set. Škoda, že nevíme, jak vypadaly; známe z nich jen deset, které redakce vybrala jako nejlepší. Jsou to: sobotěnka, oddech, venden, zotav, osvěžená, týdnuvale, osvěž, oddyšek, odpočník, výdech. Hlasováním čtenáři (nebo vlastně čtenářky) rozhodli, že nejlepší z nich je venden. Proč se jim zalíbilo právě toto slovo, nevíme, ale jisté je, že toto slovo sice vyhrálo soutěž, ale nevyhrálo svůj boj o existenci. A sháňka pokračovala. Jsme o ní informováni jen kuse, když se tu a tam zmínka o ní dostala do novin. V článku „Jaké slovo místo weekend?“ (Nár. pol. 15. VI. 39) jsou citována další slova, jež čtenáři navrhli za výraz weekend. Jsou to nedělí, noclet (prý výlet spojený s nocí), týdnice, zotavisko, týdenka, končínek. Jak vidět, neopakuje se tu ani jedno slovo ze soutěže Listu paní a dívek. Autorovi článku se však nejvíce líbil návrh jednoho pensisty, říkat weekendu prostě výlet. České slovo 2. VII. 39 citovalo z dopisu redakci návrh vytýden (prý jako výlet, vycházka, vyhlídka!); citovalo to slovo bez poznámky, ale se skrytou ironií. Slovu weekend věnoval svou nedělní kursivku v Lid. novinách prof. F. Trávníček (27. VIII. 39); vedle známého už nám slova oddech a pak doslovného překladu anglického slova, konec týdne, dovídáme se z ní další návrhy čtenářů; jsou to přesnedělí a svatvečer. K této řadě mohu přidat ještě slova osvěžník a konectýdní, která jsem slyšel, a pomnožné jméno týdenice, jež bylo nedávno navrženo redakci Naší řeči. Tím docházíme k počtu dvou tuctů návrhů. Uvážíme-li, že je to jen malá část všech navrhovaných slov, musíme se skutečně podiviti, co pracovní energie je skryto v našich lidech, když jde o nějaký jazykový problém, který je zaujme, ale zároveň musíme litovat, že tu bylo vyplýtváno tolik energie nadarmo.

Je totiž už naprosto jisté, že se ani jedno z navrhovaných slov neuchytí. Když už o nich dnes píši, nejde mi tedy o ně samá, neboť žádná kritika jim nemůže ani uškodit, natož prospět, nýbrž chci využít této příležitosti a ukázat na některé zásady tvoření slov. Čtyřiadvacet názvů pro jednu představu, názvů navrhovaných, nezatížených tradicí, ba ani usem, to je [67]neobyčejně vzácná příležitost poznat, jak si lidé tvoření slov představují a jak se při tom v zápalu tvoření dovedou vzdálit od skutečně platných a cítěných zákonů tvoření v jazyce.

Nové slovo je zřejmě dvojčlenné, skládá se z kmene a z přípony. Protože v moderním jazyce je mnohdy těžko odlišit kmen a kořen, je výhodnější této první části slova říkat základ (je to základ skutečný neboli gramatický). Základ vystihuje jádro významu slova. Druhá část, přípona, je doplňuje tím, že odlišuje nové slovo od slova základního a někdy i naznačuje hlavní obrysy nového významu. Na př. v slově ohniště je jádro významu v základě ohn-, přípona -iště pak jednak odlišuje slovo ohniště od slova základního (oheň), jednak naznačuje, že nové slovo má povšechný význam místa. Základní slovo můžeme nazvat psychologickým základem nového slova. Tímto psychologickým základem představy, jež má býti označena slovem, bývá zpravidla její nejtypičtější vlastnost, nejnápadnější část jejího obsahu, ale nemusí to býti vždy vlastnost základní nebo nejdůležitější. Je zřejmé, že u představy složitější lze vystihnouti slovem jen část jejího obsahu, někdy dokonce jen malou část. Je tedy slovo spíše skizzou své představy než jejím skutečným obrazem. Vytvořit takovou zkratku je duševní pochod ne nepodobný zkratce básnické; není to tedy náhoda, že nejlepší nová slova tvoří právě básníci. Psychologickým základem na př. slova vyssavač je představa vyjádřená slovesem vyssávati (t. j. prach); totéž slovo ve francouzštině má psychologický základ jiný, totiž „zbavovati prachu“ (le dépoussiéreur).

Máme-li vybrán vhodný psychologický základ, musíme jej upravit na tvar schopný dalšího tvoření, t. j. upravíme jej na kmen (neboli, jak jsme výše řekli, gramatický základ). Jaké při tom platí zásady, o tom dnes nebudeme mluvit; poučení o tom lze nalézti v každé větší mluvnici. Ke gramatickému základu se připojí přípona. Tu nevybíráme nijak náhodně, neboť by se mohlo stát, že by se i při dobrém psychologickém základě novému slovu rozumělo špatně.

Řídíme se při tom dvojí methodou. Je to jednak systém kategorií, jednak systém slov párových.

Kategorie je skupina slov spjatých stejným typem (nebo několika typy) tvoření a majících stejný význam, ovšem v nejhlavnějších obrysech. Takovou kategorií jsou na př. jména činitelů (kazatel, karatel, učitel, činitel, myslitel — topič, sazeč, řidič, sekáč), nebo adjektiva značící sklon k činnosti (chvástavý, psavý, snaživý, přelétavý, citlivý), nebo abstrakta vlast[68]nosti (věrnost, snaživost, lenost, rychlost), nebo abstrakta dějová (chválení, následování, zasahování — zákrok, zásah, výskok, průstřel) atd.

Podle zásady kategorií se tvoří slova především tehdy, když se nám přímo vnucuje psychologický základ. Je to v tom případě, když obsah psychologického základu vyplňuje téměř úplně nebo aspoň z valné části i obsah hledaného slova. Tu vlastně jen převádíme slovo z jeho významové kategorie do jiné. Nejtypičtější takový případ je převádění adjektiv na substantiva a opačně (dělnický, úřednický, kazatelský, studentský — věrný, klidný, pokojný, snažný, krásný — rychlost, pomalost, bystrost). Tvoření toho druhu je velmi snadné a málokdy naráží na větší potíže. Někdy je tak snadné a tak pravidelné, že se zařaďuje v mluvnicích nikoliv do oddílu o tvoření slov, nýbrž do tvarosloví (na př. tvoření příčestí a přechod-níků a podstatného jména slovesného od sloves). Nová slova tu vznikají nejen snadno, nýbrž mnohdy zcela nenápadně. Když se k nám dostalo z francouzštiny slovo šofér, jistě znělo s počátku neobvykle, ale adj. šoférský vzniklo už zcela přirozeně a třebas současně u mnoha lidí, jakmile jen slovo šofér v češtině zdomácnělo. Může se stát, že slyšíme slovo podobného druhu po prvé a ani si to neuvědomujeme, nebo že sami takové slovo vytvoříme, aniž jsme si vůbec vědomi toho, že jsme to slovo teprve vytvořili.

Vždycky však toto tvoření není tak snadné. Psychologický základ není vždy tak samozřejmý, ba naopak s jeho výběrem bývá leckdy veliká potíž. Najdeme-li jej, vytvoření nového slova pak už nemusí být nesnadné, neboť už sám ráz tohoto základu mnohdy udává, do které významové kategorie je možno ono slovo zařadit. Když se hledalo české označení pro rozhlas, jistě to nešlo úplně hladce a samozřejmě. Jakmile však byl nalezen vhodný psychologický základ (rozhlašování), byl už další postup mnohem snadnější. Protože nalezeným psychologickým základem je představa děje, bylo docela dobře možno utvořit nové slovo podle kategorie substantiv dějových, a to postverbálních: rozhlas.

Počet produktivních významových kategorií je však omezen, a to i v češtině, třebas vyniká neobyčejnou tvořivostí. Mnohdy je téměř nemožné nalézti pro hledané slovo vhodnou kategorii, třebaže význam kategorií je, jak jsme už viděli, neobyčejně široký. V tom případě se pokoušíme vytvořiti slovo podle systému slov párových. Nejlépe se to daří, když představa, pro niž hledáme slovo, je svým obsahem spřízněna s pře[69]stavou už pojmenovanou tak silně, že se nám při hledání slova takřka vnucuje slovo této pojmenované představy. Snažíme se tedy vytvořit nové slovo přímo podle vzoru tohoto hotového slova, aniž se staráme o významové kategorie. Takovým způsobem vzniklo slovo dálnice. Vytvořit české slovo pro autostradu nebylo lehké, poněvadž názvy pro silnice lze velmi těžko vřadit do některé z významových kategorií. Máme sice kategorii místních jmen na -iště (ohniště, bojiště, hřiště), na -ník (chodník, stezník) a na -ina (nížina, vysočina, pěšina), ale ty se pro silnici nehodí. Je sice ještě kategorie místních jmen na -nice, ale ta znamenají buď prostor uzavřený (radnice, ložnice, tržnice), nebo aspoň nějak omezený (střelnice, bažantnice), a to právě u představy pro autostradu velmi vadí. Bylo snad ještě možno jít na tento problém s druhé strany, t. j. vyjít od slova automobil jako psychologického základu a užít přípony -ka, jejíž význam je neobyčejně široký, ale slovní označení automobilka je už zabráno pro význam „továrna na automobily“. Není tedy dobře možné vytvořit pro autostradu české slovo podle systému kategorií. Ale při hledání slova se stále vnucuje slovo silnice. Vyšel proto p. Opravil od tohoto slova a vytvořil k němu slovo párové: dálnice (právě tak jako před lety vzniklo slovo železnice). Toto slovo se hned ujalo, je tedy tvořeno vhodně. Systém slov párových se osvědčil.

Tvoření podle tohoto systému je poměrně nesnadné a jen zřídka lze nové slovo takto vytvořit. Tvoření zde nebývá vždy úplně pravidelné (i proti slovu dálnice lze vyslovit některé námitky, viz Naši řeč 23, 1939, str. 29 n.), může se však za příznivých okolností státi základem nové významové kategorie, a to je pro jazyk velkým obohacením.

Tvoření podle systému slov párových je vlastně jen zvláštním případem tvoření podle kategorií. I při tvoření podle kategorií si bereme za vzor hotová slova, nikoliv abstraktní schema tvoření, rozdíl je však v tom, že při kategorii je těch vzorových slov více, což arci neobyčejně usnadňuje tvoření, protože cítíme u přípony přímo celkový význam kategorie. U systému slov párových máme jako vzor jen slovo jedno, nejvýš dvě nebo několik málo, a proto je postup tvoření při něm nesnadnější.

Nyní se vraťme k českému označení pro weekend. Znamená pobyt na venkově v sobotu odpoledne a v neděli pro osvěžení na čerstvém vzduchu. Rozšířením významu pak i pobyt ve svátek a den před ním. Od výletu se liší tím, že nemusí být spojen s pěší turou; naopak spíše máme představu pobytu na nějakém [70]určitém místě, na př. u vlastní chaty. Z toho důvodu se pro weekend naprosto nehodí označení výlet; tím už nám ubude jedno z navrhovaných čtyřiadvacíti slov.

Psychologický základ slova weekend může býti dvojí: buď označení doby, kdy se weekend tráví, nebo označení účelu, proč se tráví. Označení doby nemůže být jiné než „konec týdne“, rovněž označení účelu: „osvěžení na čerstvém vzduchu“. Ze zbývajících třiadvaceti slov o něco víc než polovina má psychologický základ prvý, ostatní jsou tvořena od základu druhého. Jediné slovo noclet má svůj vlastní psychologický základ.

Psychologický základ ‚konec týdne‘ je už sám o sobě nevýhodný, protože je dost nejasný a krom toho je vyjádřen dvěma slovy, z nichž je arci těžko vytvořit nové slovo nesložené. Je to dobře vidět na navrhovaném sousloví konec týdne (zde máme ukázku toho, jak psychologický základ je metonymicky vzat za slovní označení představy, pro niž se hledalo slovo), je příliš neurčité a nelze od něho odvozovat další slova, z nichž zvláště adjektivum je velmi potřebné. Stejně nevýhodné je kompositum konectýdní, tvořené sice neobvykle, ale nikoli snad špatně (srov. Konecchlumí). Proto se navrhovatelé, kteří se nedovedli vyplésti z této slepé uličky, uchýlili ke všelijakým experimentům, jako jsou vytýden, týdnuvale, venden. Tato slova nelze brát vážně, neboť všechny zásady tvoření slov jsou tu postaveny na hlavu. Aby se této nevýhodě vyhnuli, zjednodušili si ostatní navrhovatelé psychologický základ „konec týdne“ buď jen prostě na „konec“ (viz slovo komínek), nebo na zdůraznění soboty, event. sobotního večera (sobotěnka, svatvečer), nebo na zdůraznění neděle (neděláček, nedělí, přesnedělí), nebo konečně na prosté označení týdne (týdenka, týdnice). Z takových nezřetelných základů ovšem nemohla vzniknout slova výrazná, což už samo o sobě je veliká chyba, třebaže se někdy uchytí i takováto nezřetelná slova, není-li zbytí. Stačilo to však zahubit slovo týdenka, ač není tvořeno špatně, tím spíše pak méně vhodné slovo týdnice a velmi podivně tvořené končínek. (Autor tohoto slova prý měl na mysli párové slovo odpočinek!). Neujalo se ani slovo týdenice, jež autor vytvořil podle slova letnice; pomnožný tvar (týdenic, týdenicům atd.) je tu totiž velkou závadou. O slově přesnedělí platí to, co jsme řekli o slově konectýdní, slovo nedělí je nevhodné i svým tvořením i svým zněním. Slovo svatvečer navrhovat pro weekend je nevkus, o kterém není třeba mluvit. Slova sobotěnka a neděláček znějí tak mazlivě, že vzbuzují představu všeho jiného, jen ne weekendu. Hlásí se do kategorie slov zdrobnělých, a to buď přímo mezi hypoko[71]ristika, nebo mezi zdrobnělá slova posměšná. Obludné slovo noclet překonává i známé výtvory gramatika Pohla.

Druhou skupinou jsou slova utvořená na psychologický základ „osvěžení“. Jsou si velmi podobná a jejich počet se zvýšil jen proto, že slovo osvěžiti se má několik synonym: oddechnouti si, zotaviti se, vydechnouti si, odpočinouti si. Všech těchto slov bylo využito, což jistě svědčí o horlivosti hledatelů. Z nich předem musíme jako nepříliš vhodná odmítnouti slova, jež už existují a mají svůj ustálený význam: oddech, výdech; ustálený význam těchto slov se totiž nekryje s naší představou weekendu, neboť znamenají jen krátký odpočinek. Tím méně vhodné je slovo oddyšek, protože by mohlo znamenat jen krátký oddech. Pak musíme škrtnout slova, která se svou příponou hlásí do nenáležitých kategorií. Tak přípona -ník slov odpočník, osvěžník nám příliš připomíná substantiva činitelská (strojník, zahradník, lesník ap.), a to ještě necháváme stranou způsob tvoření těchto dvou slov (od slovesných základů se totiž substantiva na -ník netvoří). Zotavisko má příponu -isko, známou spíš z Moravy než z Čech, ale stačí, připomeneme-li si slovo letovisko, abychom poznali, že slova takto tvořená vyjadřují představu místa (stanovisko = místo, kde se člověk zotavuje) a že tvoření je v tomto případě psychologicky pochybeno. Zbývají nám na konec už jen tři slova: osvěžená, zotav, osvěž. Slovo osvěžená je zřejmě vymyšleno podle systému slov párových k slovu dovolená. Není utvořeno špatně, ale vhodné není, protože má tvar adjektiva v platnosti substantivní, a není tedy schopno utvořit k sobě adjektivum odvozené. Jím bychom si pomohli jen na půl, asi tak jako slovem kopaná, vedle něhož si musíme dále držet cizí football, abychom měli po ruce i nezbytná další odvozená slova footballový, footballista. Slova zotav a osvěž patří do kategorie postverbalií; ta vyjadřují substantivní formou děj vyjádřený základním slovem a snadno posouvají svůj dějový význam i na předměty, na nichž se děj uplatňuje. Vidíme-li ve weekendu dobu odpočinku, lze weekend zcela dobře vyjádřit česky takovým postverbalem. Přes to však ani tato dvě slova nenalezla milost u přísné naší veřejnosti. Snad proto nebyla uznána způsobilými, že postverbalia tohoto druhu znějí prostému uchu poněkud strojeně. Jsou totiž příliš básnická (sr. záchvěv, vzlyk) nebo zas příliš odborná (průklest, záhřev a pod.).

Tak se celá kampaň za českým slovem pro weekend skončila bez úspěchu. Ukázala jen jasně starou zkušenost, že jsme mnohem kritičtější v přijímání nových slov než v jejich tvoření. [72]Naděje na utvoření českého slova je tím menší, čím více slovo weekend v češtině zdomácňuje. Zdomácní-li jednou úplně, učiníme jedinou malou změnu: přizpůsobíme jeho psaní českému pravopisu. Pochybuji však, že bychom je psali s tvrdým y (výkend), jak to udělal jeden autor humorného článku v Pražském il. zpravodaji, zřejmě aby zvýšil humorný ráz svého článku.

Na konec si dovoluji jednu malou poznámku. V češtině máme obrat velmi vžitý a jistě dosti starý: na neděli (na př.: Kampak pojedeš na neděli?). Říkáme tak velmi často a ani si snad neuvědomujeme, že ve spojení na neděli je vlastně skryt náš weekend, poněvadž jinak bychom řekli v neděli (na př.: Kampak pojedeš v neděli?). Je to vazba výhodná tím, že jí můžeme s obměnou užít i pro svátky, má však velikou nevýhodu v tom, že je to vazba příslovečná a nelze ji dát ani do podmětu ani do předmětu (srov.: Weekend se nám zkazil. Těším se na weekend). Výraz weekendová chata by snad bylo možno vyjádřit spojením nedělní chata, i když to dnes zní neobvykle. Jak je vidět, možná, že se časem obejdeme bez slova weekend i bez umělé náhrady za ně, neboť není nemožné, že se rozplyne tento pojem v řadě obratů dnes třeba už běžných, z nichž jmenovaný už obrat na neděli snad nabude nového uplatnění.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 3, s. 65-72

Předchozí František Sekanina: „Nebíčkovat“, „dělat holubičku“ atd.

Následující Josef Beneš: Poznámky o pořádku vět v jednom druhu složených souvětí