Daleko více

[Short articles]

(pdf)

-

(J. H.). Ve větě „… přinesl do střední Evropy daleko více spravedlnosti a svobody, než tu bylo před tím,“ je příslovce daleko správné. V. Ertl v NŘ. III, 1919, 141 n. ukázal, že je to starý a čistě český způsob vyjadřovací, který byl v starších brusech jen omylem kárán z nesprávnosti. Také Příruční slovník jazyka českého uvádí spojení příslovce daleko s komparativem jako správné a káře jen spojení daleko + superlativ, neboť to je nečeský latinismus. — Rovněž správně je užito slovesa dovésti ve větách: „Nikomu nedovedeš dostáti v slově“ a „Státy Malé dohody dovedly upravit svůj poměr… “. Přír. slovník vykládá význam slovesa dovésti v takovýchto spojeních „dokázati, býti s to, býti schopen, uměti“ a dokládá jej citáty z nejlepších českých spisovatelů. A Naše řeč už ve IV. roč. (1920, str. 240 n.) podrobně vyložila původ tohoto vyjadřovacího způsobu a zároveň významový rozdíl mezi slovesem dovésti a uměti. — Ve větě „Jeník se dává buditi ve čtyři hodiny ráno“ je sloveso dávati na místě; chyba by právě bylo, kdybychom je nahradili slovesem nechati, neboť v tomto případě jde o význam „způsobiti, aby se něco stalo“, nikoli o pouhý trpný význam, který vedle slovesa dávati může vyjadřovati též sloveso nechati. O tom se psalo v NŘ. několikrát, zevrubně v XXI, 1937, 243 n. — Sloveso okusiti, okoušeti náleží mezi slovesa, která mívají dosud předmět v genitivu (je to t. zv. genitiv dělivý). Gebauer-Ertl v Mluvnici české 2 (1926), 170 má na př. tento doklad z B. Němcové: „Veverka není špatné jídlo, sama jsem jí okusila.“ Nelze tedy ani ve větě „Zatím totiž zažil plně tvrdost deflace a silný útěk do zlata a v posledních 15 měsících okoušel sladkých i trpkých plodů sociálního zákonodárství Blumova“ pokládati genitivní vazbu slovesa okoušeti za chybnou. — Vazbu spojky jak s komparativem (místo spojky než, na př.: V Praze je dnes více jak sto kaváren) označuje Přír. slovník za lidovou, avšak nikoli za nesprávnou. — O slovese započíti napsala NŘ. VII, 1923, 98, že jeho tvary „uchu nelibujícímu si v slovesech neobvyklých znějí dosti nepřirozeně“, ale nikdy je neprohlašovala za nesprávné. V knižní češtině se toto sloveso vyskytuje už od polovice 16. století. Když ho užil autor věty „Rumunské manévry započaly po velké řeči rumunského mi[62]nisterského předsedy Tataresca“ a dal mu přednost před slovesy začíti, počíti, nelze ho tedy vinit přímo z nesprávnosti.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 2, pp. 61-62

Previous Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého

Next Miloslav Wajs: Jak se mluví v Padařovicích na Českodubsku