† Karel Čapek. † Miloš Weingart

r.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Český kulturní svět byl v několika dnech ochuzen nenadálou ztrátou dvou velikých pracovníků na poli českého jazyka. Na Boží hod vánoční 1938 zemřel spisovatel dr. Karel Čapek, tvůrce obsáhlého literárního díla a jeden z největších našich spisovatelů vůbec, který si slavné pověsti dobyl i za hranicemi. Český jazyk v něm ztratil mistra, jenž poznal hlubiny jeho duše a možnosti jeho vyjadřování jako málokdo jiný; mistra, který se při veškeré své umělecké velikosti pokorně odevzdával do služby jazyku a neváhal svou neomezenou úctu a lásku k němu vyjádřit i v překrásné osobní zpovědi Chvála řeči české: „A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“

Připomínáme tato slova plná osobní skromnosti a národní hrdosti ve chvíli loučení s básníkem, jehož uzrálá, sladká moudrost nám byla odňata dříve, než mohla vydat všechny své plody. V době tak těžké, jako jsou tyto dni, zní k nám posilující útěchou a věštbou ta slova mrtvého básníka o naší mateřštině, „budoucím vědomí národa, který vzestupuje.“

*

12. ledna 1939 zemřel náhle profesor slovanského srovnávacího jazykozpytu a církevní slovanštiny na Karlově universitě dr. Miloš Weingart. Také on odešel předčasně od díla ještě nedovršeného. Český jazyk v něm ztratil jednoho z nejlepších odborníků theoretických i praktických a zároveň důsledného, nesmlouvavého strážce jazykové čistoty. Při neobyčejně rozsáhlé činnosti učitelské, badatelské a organisační v svém nejvlastnějším oboru dovedl si prof. Weingart s podivuhodnou svou pracovitostí a se svým širokým rozhledem a nadáním ještě najít čas i k tomu, aby pracoval o kultuře českého [57]jazyka spisovného. Tomuto předmětu věnoval už r. 1918 populární knížku „Vývoj českého jazyka“; v ní čteme na př. i tuto příznačnou výtku spisovatelům t. zv. družiny májové: „Nechtěliť postižení (t. básníci) uznati, že v zemích pokročilejší kultury, jako je Francie, naprostá správnost jazyková u každého spisovatele, a třeba i jen denikáře, se pokládá za první a základní požadavek, podávajíc vysvědčení i o vzdělanosti pisatelově i o jeho povahové svědomitosti.“ A závěr této Weingartovy knížky zní: „Jen pilné čtení dobrých vzorů poctivé češtiny… posílilo by oslabený cit jazykový a učinilo potomky hodny posvátného odkazu předků!“ Ze zvláštních otázek českého spisovného jazyka se prof. Weingart obíral hlavně jeho zvukovou kulturou (viz NŘ. XVII, 1933, 161 n.) a hudební stránkou mluvené řeči. V posledních letech se stal jedním z nejhorlivějších apoštolů čistého a ušlechtilého jazyka, a to jak svými přednáškami v pražském rozhlase, tak i prací literární, zvláště knížkou „Český jazyk v přítomnosti“, která vznikla právě z jeho rozhlasových přednášek. Mnoho úsilí a času věnoval prof. Weingart českému jazyku i jako člen pravopisné komise při Čes. akademii a jako jeden z hlavních redaktorů Příručního slovníku jazyka českého.

Učenec ještě mladý a plný nových velkých plánů byl smrtí odveden náhle a příliš, příliš brzo. Přes to však po něm zastává úctyhodné dílo a trvalá paměť vynikajícího a vzácného pracovníka.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 2, s. 56-57

Předchozí kvh. (= Kvido Hodura): Vzpomínka na prof. V. Ertla

Následující Kruh přátel českého jazyka