Lexikální a etymologické drobnosti VIII

Václav Polák

[Articles]

(pdf)

-

(Buňka)

(Dokončení.)

(Viz NŘ. XXII, 1938, 200.)

Formálně slovo buňka předpokládá základ buně, jako bublinka slovo bublina a pod. Skutečně máme doklady slova buně: První jest přímorožec (orthoceratit) okázalé velikosti a nadobyčejné dokonalosti s buní (alveolus), v níž zvíře bývalo. 1836 ČČM, str. 186; Tadyto bříško jablčí se jmenuje buně (bucek). 1839 Svoboda, Školka, str. 50; srov. Německo-český slovník vědec, názvosloví, Praha 1852, str. 333a: Zelle — bot. cella, cellula, buně, bunice.

S tímto slovem souvisí jistě i zoologický termín (ovšem zastaralý a uměle vytvořený) buňatka — pokolení živočichů studenokrvých z třídy slimejšů — Krok II, 516 (podle Jungmannova Slov. I, str. 203b).

Tato skupina slov etymologicky příbuzných nám umožňuje částečně stanoviti základní a původní význam, z něhož musíme vyjíti pro etymologické zkoumání. Slovo buně a jemu příbuzné nejrozšířenější buňka s odvozeninami znamená tedy „něco vy-dutého, vypouklého, okrouhlého, břichatého, bublina, komůrka“ a z tohoto významu dojdeme i k slovu buňka ve významu „pravidelná dutinka ve včelím díle“ i k dial. „kapka, krůpěj“. Souhlasí s tím i význam ojedinělého slova buně, určený slovy bucek „něco tlustého, bachratého, obyč. tlustý, buclatý člověk“ (srov. PS., str. 209b) nebo „alveolus“. Ostatní významy slova [42]buňka, které jsme výše naznačili, jsou sekundární a nemusí se s nimi při stanovení etymologie a původu slova počítat.

Řekli jsme už prve, že nejstarší doklad je slovníkový, z Dobrovského, tedy asi z dvacátých let století devatenáctého, ne-li z doby dřívější, a je patrně přejetím dial. slova buňka ve významu „pravidelná dutinka ve včelím díle“ do spisovného jazyka. Sotva tu jde o slovo teprve v této době uměle vytvořené. „Buně“ v ČČM. z r. 1836 a r. 1839 u Svobody (stejně jako buňka právě u Svobody, což jest její první literární doklad dosud známý) ukazují, že toto slovo nemělo význam zřetelný; teprve spisovný jazyk mu jej určil. Řídkost dokladů v první půli 19. století (1831 Čechoslav, 1834 Presl, 1839 Svoboda, 1846 Praž. posel) ukazuje, že proniklo zcela až v druhé polovině století. Bylo uměle zaváděno v novém významu, neboť pro buňku v plástu měla čeština doby starší slova jiná. Veleslavínův Nomenclator z r. 1598 (str. 219) zná výrazy včelní komůrka, sklípek, chaloupka, voština — loculamentum, cellula, Bienenhäuslein, Immenlöchlin. Nomenclator z r. 1764 (I, 178) zná rovněž slova včelní komůrka, sklípek — cella, loculamentum apum, Bienenfächlein, zcela podle Veleslavína. Ještě i Jungmann (II, 113a) uvádí výrazy komůrka včelní, komůrky plástové — die Zellen im Honigfladen, Bienenzellen; zná je z Rozmlouvání o včelařství, včeláka, mlynáře a vinaře, dobrých sousedů od Slováka (S. K.), Prešpurk 1816, str. 10: V komůrkách plástových též včely se rodí. Zároveň cituje z Dobrovského spojení zadělávati komůrky (zukitten) a nadto i slovo buňka (Jg. I, str. 203, podle Dobrovského II, 456a).

Není však zřejmé, co vedlo české lexikografy k tomu, aby zaváděli nové slovo, pro které neměli ani vzoru v ostatních slovanských jazycích (pol. na př. má právě slovo komórka, jako měla čeština). Nelze ani bezpečně zjistit, jak bylo vlastně vytvořeno.

Holub (Struč. slov. etym. jaz. čs., str. 24) podle Matzenauera (Cizí slova, str. 124) vykládá slovo buňka z ital. bugno „úl“, což je už jenom z důvodů významových těžko možné. Slovo bugno znamená a znamenalo jenom „úl“ (srov. Jagemann, Dizionario italiano-tedesco, I, Vídeň 1838, s. v.).

Vývoj slova buně, buňka je však — zdá se — v těsné souvislosti se slovem báň, báně, baňka, majícím stejný základní význam „něco vydutého, vypuklého, okrouhlého, břichatého“. Již Veleslavínův Nomenclator (1598, str. 414a) zná kromě jiných i dnes běžných významů: holubinec, holubí komůrka aneb baňka — columbarium, Taubenhaus; srov. též PS. I, str. 76: [43]Holoubkové zalezli do svých baněk (z Hálka) a s. v. báň, báně (ibid. str. 74): točiti se jako holub na báni a pod. V polštině pak má slovo bania i význam „úl“ (Linde I, 52) a Jungmann (I, str. 68b) podle Lindeho (I, 54) a podle Bernolákova slovníku zná u toho slova i spojení baňka na vodě = bublina, Wasserblase. Tato „baňka“ ve významu „bublina“ velmi připomíná dial. moravské doklady z Uhra a z Mrštíka, což může býti právě východiskem tvaru „buňka“, není-li tu rozdílů významových.

Jak známo, skoro v celé vých. laštině a místy v mor. se každé -á- změnilo v -o-, na př. já: jo, rád: rod, mráz: mroz. Před m, n, ň má hor. ostravština -u-: volum z volám, Jun — Jón — Ján, dum — dám; dume; mum — mume. Trávníček (Hist. mluv. českosl., str. 84, § 69, 1) vysvětluje tuto změnu — v podstatě labialisaci — takto: „Velmi se podobá pravdě, že východisko této změny bylo v postavení před m. Při jeho artikulaci jsou činny oba rty, a to tak, že jsou slabě semknuty“ a mohly tak umožnit nejprve změnu -á- v -o- a dalším zdůrazňováním labialisace i změnu -o- v -u-. Slovo baňka je sice ve spis. češtině zpravidla s krátkým -a-, ale musíme si uvědomit dialektické různosti kvantitativní a nevycházeti z kvantity spisovné, jak zdůraznil Trávníček (l. c. str. 77, 59, 2) pro h.-ostr. hod z hád, začoł ze začáł atd. Máme však právě z Merhauta, moravského realistického spisovatele, doklad tvaru báňka s dlouhým -á-, ačkoliv v jiném významu, „malá báň věžní“: Na kostelní věži, v nejvyšší červeně natřené její báňce (podle PS. I, str. 76a).

Tím jsme — doufám — dokázali aspoň částečně dialektický původ slova buňka ve významu „bublina“. Stejně dialektický nebo aspoň neobvyklý ve spisovném jazyce byl význam Dobrovského „dutinka ve včelím plástu“, když tehdejší spisovná čeština znala slovo komůrka a pod. Proto také lze soudit, že jde o slovo i v tomto významu dialektické, dodané odněkud z Moravy, patrně někým ze spolupracovníků Dobrovského pro druhý díl jeho slovníku. Na Moravě a později i ve spisovné češtině a odtud i v hovorové řeči jeho existence mohla býti opřena i synonymním blabuň, blabuňka. Srov. PS. I, str. 136a. Toto slovo mohlo míti snad i nepřímý vliv na vytvoření našeho slova buňka. Dokonce snad i -u- v slově bublina mohlo míti účast. Ostatně na jistou souvislost se slovem báně, báň, a tedy i baňka (resp. báňka) ukazuje také jmenovaný doklad ze Svobody, v němž se slovo buňka uvádí ve vztah k slovesu vybániti s významem „vyklenouti, nafouknouti“. Stejně i ojedinělá buňatka připomíná tvar baňatka, byť i v docela jiném významu.

[44]Slovo buňka tedy vniklo do spisovného jazyka českého v dvacátých a třicátých letech minulého století, ne bez vlivu slovníku Dobrovského. Jde asi o slovo dialektické, které patrně ve významu „dutinka ve včelím plástu“ vniklo do spisovného jazyka a tam se poměrně pomalu a těžce zachycovalo. Teprve polovice století devatenáctého rozhodla o jeho osudu. Stalo se biologickým termínem pro označení stavební jednotky živé hmoty a tu také nastává doba, kdy se ho spisovný jazyk plně zmocnil, dal mu novou náplň, dodal mu života a později je vrátil hovorové řeči. Zároveň žije i dialekticky ve významu „bublina, kapka, krůpěj“, tedy s významem bližším původním a základnímu výrazu baňka. Že skutečně význam biologický rozhodl o jeho další existenci, ukazuje okolnost, že se teprve v tomto významu stalo východiskem dalšího odvozování, jak ukazují slova bunice, bunička, buničina, buňkovina atd. Je tedy i slovo buňka zajímavým dokladem k vytváření slovníku nové češtiny v devatenáctém století.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 2, pp. 41-44

Previous Ing. Eduard Prandstetter: Pomlčky při vyslovování matematických výrazů

Next Karel Říha: Naučí se ČTK. už jednou česky?