Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXII, 1938, 208 n.)

Ahoj!

V entrefiletu Lidových novin z 11. září 1938 uvažuje o tomto dnes velmi oblíbeném slově značka frk: „Původně vodácký pozdrav Ahoj!, z něhož vane veselí a bujarost na míle, je krásně stavěn. Má návěští a vlastní výkonný povel, prvým naladíš dušičku a hlasivky a druhým je rozezvučíš. Vodácké óóóó, zaznívající z ahoj, je na tom lépe než nižší, otevřenější áááá z nazdar. — K citoslovnému pozdravu Ahoj! se ujalo a žije podstatné jméno ahoják a dále sloveso ahojáčit. Jaký je původ tohoto slovíčka? Myslím, že ahoj třeba vykládat doslova z anglického a hoy, což znamená (jedna, nějaká) lodička. Původně „hoy“ znamená pobřežní šalupu.

Kdybychom se měli vžít do původní situace, za jaké radostné ahoj vznikalo, byla by asi taková: Po dlouhé plavbě na moři se konečně zakotvilo v přístavu; domorodci se svými loďkami vyjížděli k parnímu kolosu a lidé s paluby svou radost vyjadřovali „A hoy, lodička!“ Byla by tedy v tom zvolání původně vyjádřena radost, že zase vidíme po delší době člověka.“

Je ovšem pravda, že se anglickým ahoy pozdravují lodi (Ship ahoy!), a je pravda, že se najde dost příkladů klesání podstatných jmen v citoslovce (běda, hrůza, žel, bože). Ale nelze sem zařaditi slovo naše. Toto námořnické zvolání, žijící u národů severních, zvláště u Angličanů, skládá se z a a vybízecího citoslovce hoj, známého z nejrozmanitějších řečí. Užívá se ho v angličtině (hoy) jednak u námořníků, ale také na pobízení dobytka; ale právě tak se ho užívá i u nás. PS cituje z Holečka: „Sám už nohu (hřebeček) zdvihl, jak jen zavolali „hoj“, „zvedni“, a po noze se shýbli.“ Bartoš (Dialektologie moravská I, 323) uvádí, že se povelem hoj! hoj! hoj! chlácholí dobytek, aby se neplašil nebo šel pomalu; podobně je tomu na Chodsku (Hruška, Dialektický slovník chodský str. 30) a jinde. Podobná citoslovce jsou haj („Husopasky pokřikují na stáda kejhajících hus a housat: „Haj babulky haj!“ V. K. Jeř. - PS.) a hej (Hej, vstávej, ty Bystrozraký! Erb.).

Naše ahoj! je jistě přejato z angličtiny, ale o lidovém hej, haj, hoj! to ovšem říci nelze, třeba má význam hodně podobný významu anglického hoy. Jsou to prostě všude samostatně vznikající citoslovce, daná fonetickými podmínkami volání. Vlastním [242]voláním je zvučná samohláska a, o, e, hodně prodlužovaná; souhlásky h a j vznikají mimoděk. Počáteční h (při jeho vyslovení se jen sblíží hlasivky, ústa jsou prostě otevřena, aniž se jazyk nebo rty artikulace činně účastní) vzniká při mocném otevření úst. Jak je pro ně charakteristické, vidíme dobře na tom, že se většina našich sloves označujících křik na plná ústa začíná hláskou h: houkati, halekati, helekati, hulákati.

Proto se stává h v mnohých jazycích hláskou prothetickou (předrážkovou; nastupuje před samohláskou na začátku slova): na př. jihočeské a západočeské harest, herteple, hanácké humím, Holomóc atp. Koncové j pak vzniká zase mimoděk při zavírání úst po mocném otevření.

Taková citoslovce, právě že při nich záleží na slyšitelnosti co největší, rozličným způsobem se zesilují, na př. předsouvá se nebo připojuje slabika. Předsuto je a v našem ahoj. Jeho funkci dobře vystihl citovaný námi entrefilet; je to návěští, které má připravit „hlasivky a dušičku“. Ale stejným způsobem je rozšířeno i české hoj a hej (a zas ovšem bez jakékoli přímé souvislosti s angličtinou): vedle hej máme hahej, kde je před a ještě prothetické h: „Němče, hahej, ty duše jedna“ Hol.; vedle hoj je hahoj: „Hej, hahoj… kde jste kdo… Hospodský!“ zvolal ten přední jezdec. Jir.

Podobně rozšiřují Francouzi své v ohé.

Druhý způsob je připojování ještě jedné slabiky: to je na př. v německém námořnickém hoiho! a v českém hajha!: Zlobila se, rukama i fěrtochem husy zahánějíc: „Hajha, haj!“ Preis.

Italský, vlašský, taliánský

Revue „L’Europe orientale“ XVIII, 1938, 266—276 přinesla článek V. Poláka o českém slovnikářství, hlavně o Příručním slovníku. Připojen je k němu výklad o českých adjektivech vyjadřujících pojem „italiano“. Východiska jsou dvě:

a) jméno keltského kmene Volcae, jež se u Slovanů ve formě Vlach, Valach stalo označením hlavně národů románských;

b) jméno země Italie, podle něhož se nazývají dnešní její obyvatelé sami.

1. Stará adjektiva jsou vlaský a vlašský; byla obecná až do konce stol. XVIII. Dnes jsou běžná v jistých spojeních (vlaský salát, vlaský ořech, vlaský topol), jinak jsou archaistická (Vrchlického „Tři knihy vlaské lyriky“; na Masarykově universitě působí vedle profesora jazyka italského lektor jazyka vlašského).

[243]2. Od počátku XIX. stol. se objevují formy vycházející z adjektiv italiano a italicus.

a) Z nich taliánský je asi přímé přejetí z italštiny, prostředkované vojáky (bylo ovšem i velmi intensivní přistěhovalectví italské do našich zemí);

b) zároveň se však (první doklad z r. 1790, druhý z r. 1813) objevuje adjektivum italský, jež pomalu vítězí nad jinými řidšími formami, jako jsou

c) italický, vyskytující se u Jungmanna podle latinského „italicus“ (dnes tímto jménem označujeme starověké kmeny příbuzné Římanům, Osky, Umbry atp.) a

d) italianský, doložené mezi lety 1826 a 1890 a vycházející z původního „italiano“.

Mopslík, pes rokokový

Mladá maďarská filoložka Erzsébet Hartnaglová uveřejnila před několika lety práci „O novějších přejetích z němčiny“, v níž velmi zajímavým způsobem osvětlila kulturní pozadí mocného proudu cizích slov, který přes Vídeň zasáhl Uhry v druhé polovině XVIII. stol. Ukázala, jak se v nich zrcadlí tehdejší pronikání nového chápání života, nového životního stilu, obratu od transcendentna k světu a jeho radostem.

Od té doby se častěji setkáváme s jejími dalšími příspěvky k tomuto velmi vděčnému thematu. V posledním čísle časopisu Magyar nyelv, 34, 1938, 177, zabývá se slovem mops, které se objevuje v Uhrách r. 1761. Autorka vykládá, že tu jde o druh, který byl pěstěn nejprve v Holandsku a pronikal potom přes Německo a Rakousko dále na východ. Holandský (dolnoněmecký) původ má i jeho jméno: mopperen je „šklebiti se, mračiti se“. Mopslík se stal nejmódnějším a nejtypičtějším zvířetem rokoka, dámským módním artiklem. Kdežto baroko mělo své dekorativní honicí psy, které jmenovalo podle jejich vlastností, rokoko si libuje v těchto groteskních psících, jimž dává jména osobní (Mimi, Edward atd). R. 1794 bylo prý ve Vídni 30.000 psů a monografií, apologií mopslíků i epigramů proti jejich kultu je hlavně v německé literatuře nesčetně. Ovšem koncem XVIII. stol. se již počíná objevovati móda jiná, móda anglických chrtů.

Dodali bychom ještě, že kdysi časté jméno psů Mufík je německé muffig, mrzutý, sešklebený, což není nic jiného než hornoněmecká forma dolnoněmeckého (event. holandského) mopp-.

[244]Nekraš, nikoli Královka

V „Časopise turistů“ 50, 1938, 30 upozorňuje Iv. Honl, že jméno známého vyhlídkového vrchu na východ od Liberce Královka (858 m) je mylný překlad německého Königshöhe. Výšina tato nebyla pojmenována podle žádného krále, nýbrž podle rodiny Königů. V listině z r. 1591, pojednávající o mezním sporu mezi panstvím navarovským a frýdlantským (v archivu ministerstva vnitra, kopiář 96, f. 264) je však uvedeno staré jméno české, Nekraš. A toto jméno bylo vojenským zeměpisným ústavem zavedeno do nových map.

Okovitka

Okovitka je dialektické slovo slovenské, zvláště oravské. Posledním jeho pramenem je jistě latinské aqua vitae, voda života. Jde však o to, jaký je pramen přímý. H. Bartek, který o tomto slovu píše v nové rubrice Slovenské reči „Slovenské slová“, říká: „Doteraz nepodarilo sa nám zistiť, akým prostredníctvom sa k nám dostalo. Nevieme ešte: či vzniklo priamo z latinčiny, či sme ho prejali od Poliakov alebo Maďarov.“ Podoba toho slova nám skutečně neříká o přímém prameni nic: o může býti i za maďarské á (z ákovita, jako je oldomáš z áldomás) a ovšem i z polského o (okowita). Přece však nemusíme pochybovati o tom, že původ tohoto slova je polský. Svědčí o tom jednak jeho rozšíření v těsném sousedství polštiny (na Oravě jsou polské vlivy velmi silné), jednak kulturně historický fakt, že pálení lihu z ovoce, obilnin, brambor pronikalo od konce XVII. stol. z Polska, a to jak do zemí českých (naše kořalka, zapsaná — podle Jungmanna — po prvé Dobrovským, je z pol. slova gorzałka) a do zemí ruských (ruské gorelka a ukrajinské horíuka je stejného původu jako naše kořalka), tak i na území Uher. O tom jsme dobře poučeni studií Gyuly Csefkö v Magyar nyelv XXVIII, 166—169, o níž u nás referovala Bibliografie československých prací linguistických a filologických za rok 1932, č. 510: Do druhé poloviny XVII. stol. bylo v Uhrách známo jen pálené víno, égett bor; až tehdy počíná pronikati pálení lihu z ovoce a obilí (později i brambor), při čemž tento líh má v maďarštině jména ukazující zřejmě na původ polský: lengyel pálinka (polská pálenka; vedle toho i tót pálinka, slovenská pálenka), gorelyka, gorolyka, gurulyka, goselka (všechno z gorzałka). Jistě nepochybíme, zařadíme-li sem i slovenské a maďarské okovitka, ákovita (zaznamenané od XVIII. stol.). Maďarský etymologický slovník (I, 51) dává [245]sice přednost výkladu z italského acquavite, ale — jak myslíme — bez přesvědčivých důvodů.

Zelotové, žárlivci a žaluzie

1. Zelotou nazýváme „přepjatého horlivce, přemrštěného odpůrce jiného přesvědčení“ (Pech), zvláště ve věcech náboženských. Je to slovo řeckolatinské (dzélos-zelus, horlivost), do jehož významového vývoje zasáhl silně vliv biblický (o tom pojednává ve zvláštní monografii M. Grzywaczová; referát o její práci je v Romanii 64, 256). Jde tu především o místo z druhé knihy Mojžíšovy (20, 5), kde se praví: „Ego sum Dominus Deus tuus, fortis, zelotes“. Zelotes však má zde význam „žárlivý“: neboť aliance mezi Bohem a Izraelem byla chápána jako svazek manželský, modloslužebnictví pak jako cizoložství („Dokažte, že ona není manželka má, a že já nejsem muž její, leč by odklidila smilství svých od tváří své a cizoložství svých z prostřed prsí svých“, Ozeáš 2.2; „Vzavši přípravy ozdoby své z zlata mého a stříbra mého, kteréžť jsem byl dal, nadělalas sobě obrazů pohlaví mužského a smilnilas s nimi“, Ezechiel 16, 17). Proto románské řeči, které převzaly slovo zelotes (franc. jaloux, it. geloso, šp. celoso), znají je jen ve významu „žárlivý“.

2. V italštině slovem gelosia, žárlivost, byla označena svinovací dřevěná záclona, věc to, která byla přenesena z východu, z Turecka. L. Spitzer umisťuje vznik tohoto jména do ženské řeči italské (žárlivě skrývá vnitřek pokoje před nepovolanými zraky). S italským jménem putovala pak žaluzie do Francie a odtud (s gardinou, markýzou atd.) do ostatní Evropy.

3. V češtině nacházíme pro význam „žárlivý“ hlavně čtyři adjektiva: „horlivý“, „žehravý“, „žárlivý“ a „řevnivý“.

a) V staré češtině je zpravidla horlivý. Gebauer cituje z mammotrektu A (slovníku klementinského) „horlivý milovník, zelotypus“, ale bez správného určení významu. Výše uvedené místo z II. knihy Mojžíšovy zní u Husa „Já jsem pán bóh tvój, silný horlivec“ (Erben 1, 65) a v Kralické bibli „Nebo já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý“. — Stejně je tomu na jiném místě Starého zákona (IV. Mojž. 5, 14), kde Kralická bible praví: „Pohnul-li by se duch muže horlivostí velikou, tak že by horlil proti ženě své, kteráž by poskvrněna byla“.

Původ slova horlivý je jasný: je odvozeno ze slovesa hořeti tak, jako je z cítiti citlivý, z přičiniti se přičinlivý, z haniti hanlivý, z kormoutiti kormutlivý atd.; a r vedle ř v slovese nás nepřekvapí, víme-li, že od téhož hořeti je odvo[246]zeno i horký, že ke kovář máme kovárna, od stařec je genitiv starce atd. (viz i NŘ. VII, 224).

Původní význam „horoucí, palčivý je v staré češtině ještě dobře uchován: ardentissimus ignis (oheň nejpalčivější) se v staročeském Zjevení sv. Brigidy překládá „horlivý oheň“. Z tohoto základního významu vznikly dva odvozené: a) „zanícený, zaníceně činný“: z horlivé lásky, kterúž má člověk mieti k Bohu, říkají Gesta Romanorum a podobně až do nové češtiny; a b) „žárlivý“.

b) Slovo žehravý, vyskytující se hlavně u slovnikářů, u Rešelia atd., i ve významu „žárlivý“ (jinak má sloveso žehrati, v staré češtině dosti časté, význam „hubovati, domlouvati, kárati“), pochází z téhož slovesného základu. Vykládá se z nulového stupně kořene ger-, gor-, totiž gr- > hr-, před nímž je reduplikace ge- > že-.

c) A z kořene slovesa „hořeti“ je odvozeno i třetí synonymum, které je dnes jediné běžné, totiž žárlivý. Žár- je identické se slovy žár, požár a je to zas jiný stupeň kořene ger-.

Toto slovo je ze všech synonym nejmladší. Jungmann ho neužívá ještě v I. díle svého slovníku, kde horlivost opisuje jen slovy „řevnivost, žehravost“, horliti pak vysvětluje „horlivost, žehravost jeviti, totiž milostí (láskou) a nenávistí hořeti, že ten, kohož miluješ, tvé milosti zle užívá“. Až při výkladu slova řevnivý (III. z r. 1837) se vedle „horlící“ a „žehravý“ objevuje i „žarlivý“ (tak, s krátkým a). Ale pod ž „žarlivý“ uvedeno není; je tam jen slovo žarlivost, řevnivost, Eifersucht, doložené z Palkovičova slovníku.

Zdá se tedy, že tu jde o slovo původu slovenského. V polštině je sice żarliwy, ale jen ve významu „horlivý“ („jaloux“ je polsky zazdrosny, vlastně „zazírající“).

d) Čtvrté synonymum, řevnivý, bylo v tomto významu zavedeno asi podle ruštiny, kde máme revnivyj. Není příliš časté; vyskytuje se na př. v Hejčlově překladu Písma: „Bůh tvůj silný a řevnivý“. Svým původem souvisí se slovy řev, říje a znamená původně asi „vzrušený, rozhněvaný“.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 8, s. 241-246

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující r.: Návrh na vydání zákona

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1