Časopis Naše řeč
en cz

Marie Pujmanová o jazyku svého románu

Š.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Marie Pujmanová napsala pro „Studentský časopis“ (XVII, 1938, 203—206, čís. 8) článek „Spisovatel a doba“, článek, jehož známost by neměla zůstat omezena jen na čtenářstvo „Studentského časopisu“. Není totiž mnoho tak bystrých a poučných autorských komentářů k vlastnímu dílu, jako je tento výklad k „Lidem na křižovatce“. Své čtenáře chceme seznámit aspoň s partií, kde autorka mluví o charakterisování jednajících osob nejen řečí přímou, nýbrž i řečí polopřímou i způsobem, jak se o nich vypráví.

»Ona si už každá postava řekne o svůj přednes. To není jen přímá řeč, co ti lidé mluví a jak se vyjadřují, to je také způsob, jakým autor o nich vypravuje. Že přímá řeč je dobrý charakterisační prostředek, to je známější. Každý z mých románových lidí samozřejmě mluví tak, jak to vyplývá z jeho povahy, i tak, aby živě představoval svoji společenskou vrstvu. Studovat hovorovou řeč podle prostředí, podle společenských tříd, podle stavu, to je úplná rozkoš; když si trochu vychováte sluch, můžete zavřít oči a uhádnete podle toho, jak se vyjadřuje, kam asi ten člověk patří… Na venkově, kde se dosud zachovala přísloví a kde jich opravdu užívají, řekne babička, když chce naznačit, že není potřebí trápit se pro nešťastnou lásku: „Pro jedno kvítí slunce nesvítí“. Ale v městě to řekne slečna v kadeřnictví takhle: „Za jednoho rozcuchanýho deset učesaných“.

Tovární město Úly v Lidech na křižovatce vyrostlo překotně z horácké zapadlé dědiny; a když vypravuji o úleckých událostech, činím tak lidovou venkovskou řečí, kterou už prorážejí průmyslové kazy. Na př., když vypravuji o prvním květnu v Úlech:

309 „To bylo jízdy, to bylo autění! Chtěla bych peníze, co ten den tržili za benzin po okrese. Úlecké autobusy jely na pate[219]ru štreku a nestačily svážet; po každé dojely s hroznem lidí po schůdkách… Cákra, pozor na to maličké! Stařenko, schod, půjčte sem ten deštník; ještě krok, a je to; za málo; taky jednou budem staří.“

Jak jsem už řekla, prostředí a také postava už si sama nadiktuje metodu, jakou vyobrazit její vnitřní svět. Tak na př. paní Gamzová. Jedináček z rakouské úřednické rodiny, žena citlivá, křehká, odstíněná, je dělána pastelem, s tou se musí opatrně, aby se pastel nerozfoukl, a trošíčku slavnostně, jak ona cítí. Tak třeba, když chodí botanickou zahradou, přemýšlí o tom, že musí rozhodně udržet dětem domov; že se nesmí rozvádět, i když je muž nevěrný:

91 „A bylo takové ticho, že bys v něm slyšel pohnout se magnetickou střelku. Nachylovalo se k novému času, který posud odvrací tvář, a půda ujížděla pod nohama lidské skupince, nazvané Gamzovi… Rodina jest organismus velmi citlivý. Ó, tiše, tiše! Zacházej opatrně s lampou pravdy. S dětmi se musí pomalu. Nejsi chirurg, jsi chůva… Nedej se zmást benzinovým stoletím. Ve věku letadel je dětem právě tak třeba pevné půdy pod nohama. Jako děti dostavníkových dob, dívají se na svět po prvé.“

Kdežto Růža Urbanová, dívka z kadeřnictví, poblázněná městem a zamilovaná, jak ona tomu říká, „do pána z lepších kruhů“, je dělána naplno, v křiklavých barvách, jako plakát; musí mít dočista jiný, triviální a sentimentální spád:

235 „byla na místě úderem osmé v tom béž kostýmku… Mladý muž… opozdil se o čtvrt hodiny a neuznal za vhodno se omluvit. To se nezavede… Pustil ji vedle sebe do vozu, potaženého uvnitř višňovou vrzající koží, z jaké se dělají ty velikánské chic kabelky… To byla láska, ježíš, to byla láska. Takovou najdeš jen ve filmu… Růža domýšlela si na svou známost a vytahovala se před děvčaty v krámě, až se jim všem zprotivila, i Božce, a to je co říci. Kašlala na to. Nepotřebovala nikoho.“

A zase Františka Polanská, zahradnice a horalka ze staré krajkářské rodiny, to je lidová postava bez kazu; o té jsem hleděla vypravovat s křišťálovou prostotou:

422 „Františka Polanská byla na zahradě a sila letničky. Ani nevěděla, pro koho. Až hrachory rozkvetou, bude v domě cizí pán, a nastanou nové pořádky… Těžko by se loučila s dřevěným domem, kam se vdávala, a se zahradou teprv. Pamatovala břízy podle jižního plotu, když byly takovéhle, [220]dítě by je vyškublo… Popínavé růžičky… byly nejprv bílé jako nevěsty a potom zčervenaly jako víno, a také tak voněly, jako skořice a víno.“« —

To jsou ovšem jen ukázky. Každá postava v knize — a je jich bohatá galerie — je tak charakterisována. I ty zcela episodické, jako Urbanův otec, legionář, nasáklý Ruskem: „V Rusku jsou potoky jako u nás řeky, a řeky jako moře — nedohlédneš s břehu na břeh… Co u nás mřenka, u nich jeseter; ruské slepičí vejce — naše krůtí“ (10). — Ve všech vidíme autorku s láskou a porozuměním zaposlouchanou do bohatě odstíněné řeči různých vrstev i individualit. Rozkoš pro pozorného čtenáře.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 218-220

Předchozí Karel Erban: Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob románu „Cikáni“

Následující Zájem o češtinu v Jugoslavii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1