Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob románu „Cikáni“

Karel Erban

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Marie Hrubešová: Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob románu „Cikáni“. (Práce o českém jazyce doby nové ze semináře prof. M. Weingarta, sv. II.) V Praze 1936.

Autorka chtěla tímto rozborem vyvrátit anebo aspoň zeslabit některé nepříznivé hlasy naší kritiky o charakterovém prokreslení a promodelování postav Máchova románu. Po prostudování její práce, jakož i po novém přečtení „Cikánů“ jsem na rozpacích, mám-li říci, jak se jí to podařilo. Je vůbec těžko přesvědčivě dokázat, je-li „pod afektovanými výlevy citů“ něco „hluboce lidského, co nám přibližuje tyto štvané postavy“, či jsou-li to jen „nabubřelé deklamace romantických vášnivců“ (6). Tu myslím v každém z nás konec konců rozhodne osobní vkus. Kdo je romantice nakloněn anebo s ní důvěrně spřízněn, bude mít stanovisko kladné, realista však asi skeptické.

V tomto časopise nás však nejvíce zajímá slohový rozbor sám a jeho methoda. A tu rád používám tohoto referátu k diskusi o věcech, které se mi nezdají správné anebo o kterých i stylistika má mínění nejednotné nebo nejasné.

Kniha Hrubešové má dvě části: theoretickou, v níž probírá jednotlivé výrazové prostředky, jejich funkce a charakterisační schopnosti, jakož i jejich užití v „Cikánech“, a část synthetickou, v níž výsledky svého zkoumání aplikuje na jednotlivé osoby „Cikánů“ a pokouší se nově hodnotit jejich povahokresbu. V prvé části byl jí vzorem hlavně R. M. Meyer („Deutsche Stilistik“), jehož popisnou methodu doplňuje místy nebo kombinuje hlediskem funkčním. Myslím však, že by její práci [215]bylo ještě více prospělo, kdyby se byla ještě více osamostatnila, i když by ji tato odvaha mohla svést s cesty. I omyly jsou plodné a poučné, jestliže jsme se jimi sami prokousali. Meyerův rozvrh stylistiky je už zastaralý a po mnohé stránce nevyhovuje. Stereotypní popisování jevů nejdříve po stránce formální a potom po stránce obsahové je neúčelné, protože formu a obsah lze v stylistice někdy velmi těžko oddělovat, nehledíc už k tomu, že forma i obsah jsou pojmy často značně neurčité. Co jeden nazývá formou, je druhému obsahem. Tak na př. elipsu Meyer i Hrubešová vykládají v kapitole o větě po stránce obsahové, kdežto mluvnice i školní poetika mluví o elipse jako o formálním jevu větném. Při anakolutu H. sama přiznává (51), že porušení jednotnosti věty jeví se čtenáři spíše po stránce formální než po stránce vnitřní. Jednotnost a úplnost věty není jen jevem formálním, nýbrž zároveň také obsahovým, jde tu zpravidla nejen o výšin z vazby, ale i z myšlenky. Tropy probírá H. také podle Meyera v kapitole o spojování vět, ale pochybuji, že je to stylisticky účelné. Zajisté že i metafora má ve větě jistou kopulační funkci (spojení smyslem), ale takovou funkci může míti i každý běžný všední výraz nemetaforický. Schopnost větně spojovati není u metafory vlastností stylisticky nejpodstatnější.

Každý starší básník, jehož jsme nebyli současníky, působí nám při zkoumání svého jazyka značné těžkosti, které nikdy nelze úplně překonat; jak totiž vypátrat, jaké asociace citové a smyslové vzbuzovalo na př. básníkovo slovo před sto lety. Je sice pravda, že nám značně pomáhají literární historie a vědy pomocné, ale konec konců si musíme jen důvěřovat, že vykládáme i expresivní složky básníkova slova z jeho doby, i když víme, že náš dojem je jen výslednicí expresivních asociací dnešních i „historických“. A tak i u Hrubešové vzniká někdy otázka, nevykládá-li některé výrazy příliš se stanoviska dnešního, hlavně po smyslové a citové stránce.

Hrubešová přejímá do své práce bez kritiky i Lehmannův názor o uměleckém přetváření jazyka v díle básnickém. Daný spisovný jazyk může prý být v básnickém díle přetvářen dvojím směrem: sestupným a vzestupným. Důsledným provedením tohoto přetváření vzniká styl naturalistický a idealisující (3). Namítám: jestliže užívá autor v díle jazyka naturalistického, tedy nic nepřetváří, ale beze všeho tvůrčího a uměleckého úsilí daný hrubý materiál do svého díla prostě trpně přijímá. Vždyť smysl všeho umění záleží přece právě v stylisaci, v přetváření daného materiálu — jinak naturalismus v jazyce [216]je vlastně popřením jakéhokoli uměleckého cíle, vyjímajíc ovšem případ, kdy ho užíváme jakožto prostředku charakterisačního, ale ani tu nevchází zpravidla do díla bez jistého přetvoření.

Několik námitek měl bych také k dokladům a k některým definicím slohových druhů. O soloecismu tvrdí Hrubešová, že je to chyba ve smyslu stylistickém (10). Užije-li však básník nesprávné předložky nebo nesprávného pádu, nemůžeme v tom ještě a priori vidět stylistickou chybu. Chybou je to jen tehdy, nedá-li se takový výraz funkčně ospravedlnit a prokáže-li se, že vznikl jen neumělostí, nedbalostí nebo nevědomostí autora. Jako příklad pak, v němž soloecismus charakterisuje lidovou bezprostřednost vysloužilce Bárty, uvádí H. citát „jmenovali ji Angelinu“, ale to je spíše archaismus, jak i H. nerozhodně připouští, a sotva se v tom dá vidět prvek k charakteristice řeči lidové. V dokladě „Po takové cestě, to se chce jednomu spát, to já vím“ je pro stylistiku vedlejší, že je to germanismus, důležitější je, že to bylo a je dosud lidové a že to tedy právem charakterisuje Bártovu lidovou mluvu. Výrazy jako „Spala aneb se stavěla spáti“ nelze myslím pokládat za soloecismy, protože v době Máchově jsou v spisovném jazyce dost běžné, na př. u Jungmanna, Palackého. Vulgarismy nedefinuje H. dost přesně. Říká (11), že to jsou „odchylky od spisovné řeči, příznačné pro lidovou mluvu jako řeč určitého okruhu společenského“. To by však potom každý lidový výraz mohl být pokládán za vulgarismus, ačkoli si na př. dnes jazyk vrstev městských a vzdělaných ve vulgarismech nikterak nezadá s řečí lidovou, naopak v kvantu i drsnosti vulgarismů ji spíše ještě převyšuje. O „povznesených“ imperativech typu „rci!“, „viz!“ tvrdí H., že je to vada v charakteristice, vkládá-li je básník do úst prostému člověku. Pro romantiky je však taková „vada“ často přímo typická, protože i jejich poměr k vlastním postavám v díle je romantický, t. j. v konkretním případě nepravděpodobný nebo nepravdivý se stanoviska realistického. Výtek „chyba“ nebo „vada“ lze o slohu užít jen ve smyslu funkčním, avšak při tom musíme stát nad rozmanitými styly, a ne se dívat se stanoviska jednoho z nich. O přechodníku H. praví, že dodává básnickému líčení „dynamické vlnivosti“, „úsečnosti stylu“ (13), tak na př. v písemné zpovědi prudkého Giacoma: „Nepřinesla žádného ovoce, pravíc, že nenalezla.“ Co však je v této větě (a i v dalších autorčiných dokladech na téže stránce) dynamického a úsečného? Přechodníkem se sice řeč zhušťuje, ale všechna dynamičnost a úsečnost se jí tím spíše od[217]nímá, než přidává. Přechodník v slohu působí spíše dojmem něčeho klidně a dost chladně sevřeného, ba někdy až papírového, čehož nejlepším důkazem je skutečnost, že lidová a hovorová řeč přechodníku téměř neznají.

O spojování slov (22) nelze říci, že teprve ono (a vůbec ne tedy volba slov) vtiskují řeči jednotlivce pečeť individuálnosti. To činí právě tak slovník jako slovní spojení. Také se mi nezdá, že by spojky ve větách byly „jen jakýmisi nejhrubšími, technicky spojujícími články mezi jednotlivými větami“, že „nezaručují ještě, že věty jimi spojené mají také logickou souvislost“ (53). Svým silným sklonem k parataxi a nechutí k některým spojkám právě lidová řeč ukazuje, že spojkové spojení vyžaduje školeného logického myšlení a konstruování. Nechápu, proč na př. Máchovo spojení důrazným slovem „Daleko prach otců, daleko vlast má!“ je logičtěji spojeno, než kdybychom řekli: Daleko prach otců a (i) vlast má! A jaká zvláštní logičnost je v Giacomově větě: „pak ji navždy zavře kobka temná, temnější sevře mne“? Sama H. o ní píše (59), že nemáme jistoty, co tu tou kobkou básník mínil. Ano, náladové to je, je to i nějak „vnitřně“ spojeno, ale logikou to jistě nevyniká. Jak je těžko říci, že tropy spojují větu logičtěji než obyčejná spojka, o tom ještě doklad z Trávníčkova zpracování Gebaurovy „Příruční mluvnice“, kde se (vyd. 4., str. 256) uvádí tento příklad (citovaný ostatně už v Gebaurově Mluvnici české z r. 1890 na str. 27), v němž prý smysl spojení brání: „kamenný vzduch“, což je však docela obstojná metafora, která by v básnické řeči nemusila být zrovna nesmyslem.

V duchu starších výkladů probírá i H. metaforu v souvislosti s přirovnáním, od něhož se prý liší podstatně tím, že v ní konvenční slovo není vysloveno (59). Myslím, že rozdíl je tu hlubší. Obecně přijímaný jazykový výklad metafory jako významové změny — na základě podobnosti dvou představ, původní a nové — je se stanoviska čistě básnického a uměleckého theoretickou fikcí. Tak totiž metafora sotva asi vzniká anebo je prožívána. Básník, který je zasvěcen do magie slova, řekl by spíše proměna, metamorfosa než změna. Toto rozumové zjištění, které nám o kráse slova nic neřekne, bylo by třeba doplnit výkladem o irracionálních složkách básnického jazyka. Při silném expresivním zabarvení, které skutečný básnický výraz vždy má, je těžko mluvit o jeho významové stránce, protože čím silnější expresivnost, tím je neurčitější stránka významová. Není také vždy snadné určiti, který význam je zá[218]kladní a které významy jsou podružné, a ještě těžší je potom rozpoznati, o jakou záměnu významů vlastně jde.

Můj referát by však nebyl spravedlivý, kdybych k dosavadním výhradám a pochybnostem, z nichž některé jsou možná také mylné, nepřipojil i slova uznání. Spis Hrubešové svědčí nejen o hlubokém zájmu a pracném úsilí, které autorka postavám Máchových „Cikánů“ věnovala, ale i o jejím vědeckém talentu, a proto ji vítáme v naší chudé stylistice.

Její kniha je psána jasně, nerozvláčně a dbá jazykové správnosti.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 214-218

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Š.: Marie Pujmanová o jazyku svého románu