Časopis Naše řeč
en cz

Sodoma Gomora

Oldřich Friš

[Články]

(pdf)

-

V posledním románě Jana Morávka Srdce na zámek (v Melantrichově Laciné knihovně r. 1937) čteme na str. 64 tyto věty: Půjde-li to tak dále, přijde konec světa. Bude-li to válka nebo nová Sodoma Gomora, nevím, ale na tom v zásadě nezáleží. Spisovatel proti hrůze válečné staví hrůzy, jaké zažila kdysi dvě [195]města, Sodoma a Gomora. V Genesi (19, 24 atd.) se vskutku mluví o dvou městech: Hospodin dštil na Sodomu a na Gomoru sirou a ohněm. Mnohý čtenář je proto nakloněn vidět v textu tiskovou chybu a doplnil by snad spojku mezi jména měst. Ale některé důvody mluví proti takovému pohodlnému výkladu. Nemusíme ani dokazovat jinými citáty, že nejde o omyl, vždyť podobné věty někdy slýcháme. Neuslyšíme je z úst kněze ani ve vznosném slohu, spíše padnou v hovoru prostého člověka. Nelze v tom případě předpokládat, že plynou z nepochopení a neznalosti. Třebas dnes není mnoho čtenářů bible, pád Sodomy a Gomory je živý a je často uváděn. Sodoma a Gomora se stala příkladem a výstrahou, které dobře rozumíme. Vyjadřujeme se tak, mluvíme-li o městě nebo místě, kde vládne zkáza a zpustlost, především mravní. Na př. Prahu nazývá Sodomou a Gomorou starý Chod, když je vyzván, aby půjčil na pražskou výstavu svůj krásný kožich: Můj poctivyj kožich do tý Sodomy ha Komory? (J. Š. Baar, Hu nás 65.) Vedle toho se výrazu Sodoma a Gomora užívá i o samé mravní zkáze. Je to úplně stejný pochod, který pozorujeme i jinde, totiž že se název místa klade na označení děje nebo stavu. Srov.: Pojďte k nám nahoru na komoru, kde spíme, odtamtud uvidíte tu celou Sodomu-Komoru jako tyátr (K. Tůma, Z českých mlýnů I, 329, Vilímek, 5. vyd.). Na citovaném místě se mluví o nemravnosti, pohoršení, které vzbuzuje koupající se společnost. Nemusí jít vždy o mravní zkázu, někde se setkáme i s širším významem „zkáza, spoušť, zmatek“ a p. K. Tůma (na cit. m. 232) mluví o tom, že jakýsi Čvančara „strhl rámus“: A do toho houkala bouřka, sršel déšť, křičela mlynářka, vřískaly děti, štěkal „Ořech“ — inu, hotová Sodoma komora (!). Není třeba vyvozovat jeden význam z druhého, oba vyplývají z biblického vypravování podle toho, zdůrazňuje-li mluvící osoba příčinu — zkázu mravní, nebo následek — zkázu a hrůzu, která stihla města jako trest. Význam spojení nepotřebuje tedy výkladu. Jak však vysvětlit, proč vznikl tvar beze spojky? Neboť vše svědčí, že máme před sebou podle bible výraz se spojkou a. Vzpomeňme si, že známe výrazy asyndetické vedle výrazů se spojkou. Můžeme říci „chodí sem tam“ stejně dobře jako „chodí sem a tam“. Nechceme tím ovšem tvrdit, že by podle uvedeného vzoru bylo vzniklo i spojení Sodoma Gomora. S výrazem „sem tam“ však má Sodoma Gomora něco společného: v obou případech se dvěma slovy beze spojky vyjadřuje představa jen jedna. „Sem tam“ nezahrnuje v sobě dvě místa nebo dvě strany, nýbrž jednu prostoru ohraničenou mezemi, jak je určuje slovo sem a slovo tam,. Při tom [196]si neuvědomujeme podrobně obou složek spojení, nýbrž chápeme jen celek. Při slovech Sodoma a Gomora vystupuje do popředí také jen jednotná představa zkázy a zastírá se podružná podrobnost, že jde o části dvě. Obě místa, jak vidíme z citátů, jsou spjata v mysli mluvící osoby, protože obě jsou spojena místně, časově i kausálně. Nezáleží ani tolik na tom, že jsou to dvě města, nýbrž zdůrazňuje se stejná záhuba, jeden úpadek, tentýž pád. Abychom pochopili a vysvětlili formu asyndetickou, stačí jediná okolnost, že se obou jmen užívá na označení jednoho místa nebo děje. Tomu nevadí okolnost, že najdeme spojku tam, kde se mluví v původním smyslu o Lotovi a dvou městech, srov. na př. „div že se neobrátila v solný sloup jako Lothova žena při pohledu na Sodomu a Gomorhu“ (K. Tůma, Z českých mlýnů 8, 251, Vilímek, 2. vyd.). Při asyndetu nejde o chybu ani o neporozumění. I to, že lidová forma zní Komora, je bez významu, neboť nic nedokazuje, že by význam slova byl zatemněn, neznělé K se jen přimyká k hláskovému systému českému a k slovu komora, což lehce můžeme pochopit u slova cizího, které je zvláštní i svou zvukovou podobou. Znovu opakujeme, že k vysvětlení asyndeta stačí poukaz na tendenci vyslovit jednotný pojem jednotným spojením. Sodoma Gomora se skutečně vyslovuje jako výraz těsný. Není potřebí hledat vzory, analogii, podle kterých by byla spojka vynechána, vždyť mluvící osoba si není vědoma, že něco vynechává. Všechny „vzory“, které bychom mohli uvést, jsou také příliš vzdáleny, nemohou být tedy kadlubem, v kterém by se zrodila nová forma. Ostatně i tam, kde se mluví o analogii, nesmíme si příklady analogie představovati jako jedinou hnací sílu. Po tomto omezení můžeme uvést i další podobné příklady. V knihkupectví uslyšíte, že tu a tu knihu vydal Kvasnička Hampl, ač odborník ví, že je firma Kvasnička a Hampl. Stejně spojujeme asyndeticky dva autory děl, pojmy zeměpisné (Rakousko-Uhersko). mužstva ve sportu (Sparta-Slavie) atd. Je to tentýž zjev, třebaže podobné výrazy jsou přechodné a často nahodilé, srov. zcela ojedinělé spojení — jistě nahodilé — ve větě: Co zkusili u té Veruny Mandovy (Z č. mlýnů 3, 279). Tu asyndeton lze vysvětlovati i jinak. Tím více si musíme všimnout, že v lidu žijí beze spojky jména svátků, které jsou zasvěceny dvěma osobám. Najdeme po celém území československého jazyka doklady, že se říká „před Petrem Pavlem“ a p. Bylo takle před Filipem Jakubem (Kubín, Pov. kladské I, 48). To bylo přet Filipem Jakubem (Kubín, Lidové pov. z českého Podkrkonoší, úkrají vých., 198). Ignác Hošek (Nářečí českomoravské II, 1, str. [197]133) zaznamenává: zejtra bude Petra Pavla a j. Z hovoru znám tyto tvary od osob z Tišnovska a Přerovska. Také na Slovensku žije asyndetické spojení jmen dvou světců. V máji býva paša najlepšia… Teraz po Petre-Pavle je paša tak stredná, Kukučin X. 17 (Turč. Sv. Martin r. 1924). U Hviezdoslava (Sobrané sp. III, 380, 3. vyd. r. 1934) čteme: na Petra-Pavla práve s mnohými konfirmované bolo (dievča) v kostole. Prosté položení jmen beze spojek je cítěno jako forma lidovější, jak ukazuje K. Tůma v 7. díle Z českých mlýnů. V jeho povídce je třikrát asyndeton v řeči dohazovače (str. 277, 282, 285), dvakrát je forma Petra a Pavla, a to v řeči dívek (276) a po druhé ve vypravování spisovatelově (str. 287). I tu je Petr Pavel beze spojky, protože se tím vyjadřuje jeden pojem — svátek. S tím můžeme srovnat, co praví prof. Hujer v článku K nauce o asyndetu (sborník Mnema, str. 159—174), že totiž Římané užívali při datování jmen konsulů beze spojky, protože jde o jednotnou představu, tak jako tvoří celek jména archontů, spartských králů a eforů nebo jména dárců a smluvních stran. Jestliže vidíme, že se i při jménech dárců a stran udržovala asyndeta, ač vznikala za poměrů, které se lehce a často mění, že výrazy ty nejsou projevem události pravidelně se opakující, ale že je to spojení často zcela nahodilé, tím spíše dovedeme pochopit, že se udržují asyndetické výrazy, které mají pečeť stálosti a které se vynořují beze změny znovu a znovu ve stejných případech, protože jde o výrazy více méně ustrnulé. Můžeme se tedy právem domnívati, že mezi řeckými a římskými případy asyndetických spojení byla celá stupnice přechodů, že někdy slova zachovávala svou plnou samostatnost, a že tedy jde často o výraz volný. Bylo to především ve spojení dvou stran, dárců, srov. ve slovenštině podobné: kuruci-labanci (keď tu chodili kuruci-labanci, boli by mi ich krásne vzali, Jégé, Wieniawského legenda 39, Mazáč 1927, Edícia mladých slovenských autorov 5). Naproti tomu jinde takový výraz ustrnul, takže jej cítíme jako jedno slovo. To se stalo na př. s názvem římského senátu, protože to bylo stereotypní oslovení sboru, který byl chápán jako jeden celek (srov. Hujer l. c. 172). Takové úplně ustrnulé spojení je u nás citoslovečný výraz Ježíš Marja, u kterého vymizelo vědomí, že jde o dvě osoby. Tu nemůžeme ani spojky užíti, také pořadí slov je pevně ustáleno, mezi obě slova není včleněno žádné jiné, vyjma zvláštní případ, jako je: pomalu coufal ke dveřum, teď vodeuřel a pryč i s kloboukem! Jéžiš prej marjá, chlap pryč, Kubín, Pov. kladské II, 125. Mezi těmi krajními případy se vyskytují spojení, která mají obě podoby: [198]asyndetickou i se spojkou, na př. jména římských konsulů, jména svátků typu Petr (a) Pavel. Můžeme předpokládat — jako u spojení Sodoma Gomora —, že se slova sdružují v mysli v jednotnější celek, mluvící osoba si neuvědomuje dvě části, výraz se stává výrazem pro jeden pojem, takže se na konec vyjadřujeme bez slučovací spojky, která vlastně naznačuje, že jde stále o dvě slova. Označení svátku asyndetickým výrazem má i ostatní příznivé podmínky, o kterých jsme mluvili. Je to výraz stálý, neměnný. Žije ovšem jen v ústech lidu, neboť my vlastně jmen svatých a světic na určení data neužíváme, kdežto v lidu důležitější rozhraní časová mají starší podobu, kterou podporují a udržují pranostiky. Uvedené příklady Sodoma Gomora, na Petra Pavla proto nejlépe vysvětlíme tak, že je připojíme k celé skupině podobných kolektivních výrazů, které se vyskytují i v jiných jazycích indoevropských. Kolísání mezi spojením asyndetickým a spojkovým nutno chápati jako různý stupeň přechodu.

Jen pro úplnost se zmiňujeme, že asyndetický výraz Petr Pavel nemusí být vždy spojení slučovací (Petr a Pavel), nýbrž že je najdeme též ve smysle „Petr nebo Pavel“, tedy kdokoli; srov. pole a luka buďtež požehnána, ať patří Petru nebo Pavlu, A. Matula, Stráž 126, Novina r. 1935. Většina dokladů je se spojkou, beze spojky píše Hviezdoslav (Sobr. spisy VIII, 213 v Turč. Sv. Martině 1927): Chytro, Ondro — Pavle-Petre, či ký čert! Obrácený pořádek slov, totiž jméno Pavlovo na prvním místě, je asi tlakem rýmu (na úvetrie). Podobně se vyjadřujeme slovy čerte ďáble, xy, ten onen. Ovšem tady jedna forma podle různého pojetí dostává různý význam, ale o tom a o podobných případech až jindy.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 194-198

Předchozí Jiří Straka: Učení mateřskému jazyku, jeho znalost a úcta k němu ve Francii, II.

Následující Josef Brambora: Ke skloňování mužských příjmení typu Píša a Maria