Časopis Naše řeč
en cz

Hudba vrcholného léta

B-a.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jindřich Teuchner: Hudba vrcholného léta. V Praze 1938. Edice Trimalchion.

Tento sličný a pečlivý bibliofilský tisk nás zaujme po všech stránkách. Je krásný úpravou a zajímavý svým obsahem i formou. Je to báseň v próze, opěvající vrcholné vzplání smyslů člověka. První část její, „Léto. Koncert pod soumrakem“, je odvážný pokus, vystihnouti symfonii tónů prostředky jazykovými a vyjádřit, jaké dojmy v našem nitru vzbuzuje hudba jednotlivých nástrojů. Pak následuje v druhé části horečný obraz vsi za horkého letního dne, vlastně obraz horečně rozeplálého nitra básníkova, jehož vzlet tlumí myšlenka na smrt a vědomí marnosti člověka. Poslední oddíl je uměleckou zpovědí básníkovou. Básník zde odhaluje svou duši, neobyčejně citlivou ke všem krásám umění, vmýšlí se do tvůrčího nadšení vynikajících umělců a vychutnává jejich tvůrčí rozkoš. Je tu neobyčejně všestranný: rozechvívá jej stejně krása barvy a tvaru, jako krása hudby a slova.

Není naším úkolem hodnotit umělecky toto dílo, v němž je tak mnoho z dekadentního lartpourlartismu, a konfrontovat jeho aristokratismus se sociálním úkolem moderní literatury. Zde by měl čtenář proti tomu dílu jistě mnoho závažných námitek. Nás nyní zajímá jazyk tohoto díla a ten nás již na prvních stranách překvapí svou čistotou a správností. Autor ukazuje tolik smyslu pro jazyk, že si jeho dílo skutečně zasluhuje pozornosti.

Především musíme pochválit autorovu znalost spisovné normy. Je skutečně velmi nesnadné najít v jeho díle nějakou odchylku (na př. na str. 53 vokativ vůni, na str. 54 toto rozehratí místo rozehrání). Autorova snaha po správném jazyce je velmi úzkostlivá a týká se i těch podrobností, kterých autoři jen málokdy dbají; píše přesně ve shodě s dosavadními Pravidly stená, svižně, rusálka, vrátký, břečtan, jítřiti. Tato jistě velmi vzácná shoda s normou jazyka je možná jen u autora, který jazyk nejen podrobně studoval, nýbrž také o něm mnoho přemýšlel.

Výraz naprosto správný však není jediným cílem autorovým; snaží se získat na jazyce co největší klady estetické. Snad bude čtenáře zajímat, jak si básník v této snaze počínal.

Výběr slov je pečlivý a velmi bohatý. Zvláštnosti autorova slovníku jsou, hlavně v prvním oddíle, četná slova onoma[149]topoická. Slovnikáře by jistě některá z nich zajímala, protože jsou málo známá. Na př. klektavý lazar (10), žužlivý sen (12), omámený had dujtá (16), šalmaj si pošvihlává (18), tlaskavý chvat (19), měch, dudlavé zdymadlo (16), dřevěné předměty hudební ždudlají (20). Jsou způsobena snahou básníkovou, vystihnout hudební efekty přímými slovy, nikoliv opisem.

Po způsobu dekadentů básník rád rozšiřuje svůj slovní okruh o slova cizí. Na str. 11 mluví o sylfické kantiléně, na str. 15 o fantasmagorických skeletech, na str. 16 o pandemonických variacích. Podobně: bakchický jásot (24), stigmata agonií (26). Nebo: metafysiko, jsou marná tvá zaklinadla a blednou paradoxně tvé vzorce před paroxysmem životních vášní (40). Nejnápadnější je to na str. 23, kde básník mluví o velké černobílé parochii pod kostelem. Je vidět, že autor užívá těchto slov záměrně.

Na str. 52 podává básník svou estetiku hlásek: „Jak mocnou silou zní čisté široké Á, kralující samohláskám, jejichž řádka vyvolává celé ptačí království! A lahodná měkkost dvouhlásky OU svádí k snění, jež naráz rozdrtí pronikavé I, ostré E, hluboké, ponuré U, skuhrání sovy poplašené smrtí.“ Zdá se, že se této estetiky drží básník i v praxi, neboť na mnoha místech můžeme pozorovat snahu po určitém zladění celé věty, na př. na ladná prsa kanou spršky vody, která zvoní (25). Drtivý život nejprolínavěji zpíjí (53).

Snaha po výraze co možno plném vede, snad jen v podvědomí, autora k tomu, že rád užívá superlativu k vyjádření plné míry vlastnosti. Tím se liší od normálního způsobu užívání superlativu, na př. krev srdce nejtanečnějšího zabarvuje nejčerveněji (9), tato urputně houževnatá kněžka nejbystřeji blouznivého ducha (27), věty nejprudčeji vznícené (54) a pod.

Ze syntagmat nás na sebe upozorní záliba autorova určovat blíže substantiva substantivními přívlastky, jež připojuje zpravidla divisem: opál-bouře mračně se zahoupe (9), umlčen je i krušný postilion-světabol (16), rozkošnický faun-příroda svižně poskakuje (18), běda šalebná vidino-ambrosie tvé proradné nesmrtelnosti věčného mládí (30), mléčná cesta hvězdiček-andílků (31). Jak vidíme, nahrazuje autor tímto způsobem mnohdy obrazy metaforické, ke kterým ho nezbytně vede básnický ráz jeho prózy. Z toho důvodu také metafora v jeho díle není tak typickým výrazovým prostředkem, jak bychom v lyrické skladbě očekávali, ač i zde se najdou metafory velmi [150]pěkné (na př.: zardoušen šílenstvím slunce, kraj je v mrtvém pohroužení 31).

Lyrický ráz celé skladby ovšem nedovoluje slovesu plně uplatnit svou dynamiku. Všimněme si, jak vyřešil autor tento problém. Někde přísudek vůbec potlačil a větu změnil ve zvolání: Pozouny větrů, ryk pistonů, hlas rozběsněného oceánu! (13). Snopy, právě přivezené s polí, jaká to úroda zemská, vonící životem a smrtí! (23). Ves nevyličitelně vzbuzující dojmy svatosti a přece hrdá přebohatou výstavností, rozestavená tak pestře rozkošnicky, ó biblický Betleme! (23.) Většinou sice věty mají normálně dynamický přísudek, ale funkce slovesa ve větě je značně stlumena tím, že se ztrácí proti nadměrně rozvitému podmětu a předmětu. Vidíme to jasně na př. na této větě: Harfa duhové víly, virtuosky barevných oblastí, stříbrnou vlnou vážné něhy a zas hravou prškou zářivých tónů myticky probouzí dumné, královsky tajemné nitro zamyšlených skal, měkké, tlumené konejšivé šplíchání (9—10). Mnohde autor sice nikterak nepotlačuje sloveso, ale vyhýbá se zřejmě tomu, klást je na příliš důrazné místo ve větě. Vět, jež slovesem začínají nebo končí, bychom našli velmi málo.

Vzrušený subjektivní ráz celé skladby je podbarven četnými zvoláním a apostrofami, na př.: Jak pokořil člověka majestát smrti, zřený později v podivuhodném protějšku dožecího města! (39.) Jakou ukrutnou obrazotvornost mi zjevil bůh Morfos! (45.) Jaký vane dech starého Španělska z obrazů Velasquezových! (46.)

K těmto zvoláním se druží neméně časté otázky, jež vnášejí neklid do slohu skladby a zdůrazňují její silně subjektivní ráz. Na př. Svět je svárlivé hnízdo hadů a smrt neustále vrůstá do těla? (30.) Daleko od povrchu ohně otrávivšího rusálky, dcerky vodní, ukryto spí v temných hlubinách smavé zurčení bystrých pramenů? stříbrný hlas tajemné mízy zemské? (24.) Zvláštní je, že ve většině otázek zachovává autor až nápadně pořádek slov, jaký bývá obvyklý ve větách oznamovacích. Jistě je to proto, že je mu forma otázky toliko výrazem vnitřní pochybnosti.

Četná zvolání a otázky mají vliv i na stavbu mnohých souvětí. Vkládáním otázek a zvolání doprostřed vět vzniká zvlášť neklidný výsledný dojem mnohých pasáží. Na př. Ó kantáty modlitby zpívajících hrdel! sonáty dnešních časů modlící se nástroje jak připomínají vznešené tehdejší oratorium! (49.) Tím a také pro zeslabený význam přísudku se mnohdy stírají obrysy věty. Toto stírání obrysů je však jen místy naznačeno [151]a není ani zdaleka tak provedeno, jak tomu bývá v moderní básnické syntaxi.

Ovšem formální spojování vět spojkami není příliš důkladné, ale to lze u básnického projevu zcela dobře pochopiti. Autor sice má raději parataxi (ona zvolání a otázky jsou vlastně mnohdy prostředky parataxe), nestaví se však ani proti větám vedlejším. Užívá jich velmi často, ale snaží se jejich formální spojení učinit co nejméně nápadným a zbavit je příliš rozumového rázu. Proto zvlášť miluje málo nápadné spojení spojkou kdy, jež u něho naprosto nemá jen význam časový, jak vidíme na těchto větách: achátový kouř ovíjí bdění, duši, sen, kdy vyvstává nad stínem noci obraz… provanutý nekonečným steskem (29), vyvstávají odporné halucinace čichu a zvuku, kdy roztříštěný svět se zmítá v podobě ohyzdné chobotnice (45). Podobných příkladů by bylo možno citovat velmi mnoho.

Je vidět, že autor hledá vždy pečlivě svůj výraz a že přes svůj výbušný temperament hledá trpělivě výraz nejkrásnější. Sám o tom říká na str. 53: „Který neznámý smysl inkvisitorsky diktuje práci mladým nadšencům, jež vychrlena je s veškerou šíří a rychlostí okamžiku? Avšak v zápětí přišlo tříbení: po verbalistickém vzepětí co jsem se natrápil, nezkušený, hned s první větou!“ Ideálem je mu výraz čistý, asi takový, jaký mají hudebníci v své hudbě tónů; však jim tuto čistotu závidí, nejsa spokojen s hrubou hmotností slova (na str. 55: „…a výraz slovný pak, ó svobodo hudby! V poměru k myšlence, to je něco jako těžká zrůdnost egyptského sochařství, nostalgie jalové sfingy“). Víme ovšem, že takový naprosto volný a čistý výraz v jazyce není možný, ale tím více si ceníme ty, kteří jej přese všechny nesnáze hledají.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 5, s. 148-151

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující V. Š. (= Vladimír Šmilauer): O vojenském názvosloví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1