Časopis Naše řeč
en cz

O slově velkoměsto a pod.

Josef V. Bečka

[Articles]

(pdf)

-

Mínění o složených slovech typu velkoměsto není dosud jednotné. Jedni je zamítají šmahem, jiní je resignovaně přijímají jako nutné zlo a dívají se na ně jako na vetřelce, kteří se v jaz. pevně usadili, ale kteří svým tvarem stále prozrazují svůj nesprávný původ. Nedávno zaujal k nim přívětivější stanovisko F. Trávníček v článku „Maloměsto a malé město“ (Slovo a slovesnost II, str. 21 n.). Ospravedlňuje tu jejich existenci, zdůrazňuje jejich nezbytnost a hájí je proti výtkám, že jsou pouhými napodobeninami slov německých. Referát o tomto článku spolu s kritickými poznámkami otiskl J. Haller v Naší řeči 20, 1936, 182—183. Komposita tohoto typu jsou tak důležitým problémem nauky o novočeském tvoření slov, že snad nebude na škodu, podíváme-li se na ně znovu, a to s jiné strany.

Především musím zdůraznit, že budu mluvit jen o tomto typu komposit, nikoliv o typech jiných. Typ velkoměsto je typ komposit t. zv. determinativních. U tohoto typu v druhé části je substantivum, jehož základní význam není nikdy změněn, nýbrž jen blíže určen prvním členem komposita, jímž bývá zpravidla příd. jméno (může tu však být i jm. podstatné). Patří sem tedy sice na př. slovo velkoměsto (t. j. velké město), ne však adj. velkoměstský a od něho odvozené subst. velkoměšťák.

Mezi všemi typy komposit, jež se v indoevropských jazycích objevují, je tento typ ve většině jazyků nejméně doložen, ba v některých, jako na př. v latině, není dosvědčen vůbec. Také staré fáze slovanských jazyků neposkytují jeho bezpečných dokladů. Proto jsou pochybnosti o tom, zda je tento typ prajazykový, jako jsou typy jiné; někteří se domnívají, že se vyvinul porůznu až v jednotlivých jazycích. Příčiny toho nelze sice dokázat, můžeme je však s velkou pravděpodobností vytušit.

[66]Víme totiž, jak vzniká většina nových slov v jazyce. Představa, jež má býti pojmenována, je rozložena na dvě části. Jedna část, které říkáme identifikující, vyjadřuje do jisté míry podstatu té představy, druhá část, které říkáme diferencující, vyjadřuje to, čím se ta představa liší od ostatních představ jí podobných. Na př. máme na ruce pět prstů; nejmenší z nich je sice také prst (část identifikující), ale na rozdíl od ostatních říkáme o něm, že je malý (část diferencující). Pojmenování tohoto prstu je pak zřetelně dvojčlenité; skládá se z pojmenování pro prst a z pojmenování pro malý. Zůstane-li pojmenování na tomto stadiu, vzniká sousloví, na př. franc. le petit doigt, angl. the little finger, něm. der kleine Finger. Často však jde tento postup dál, dvojitost představy sice zůstane, ale vyjádří se jediným slovem. Při jeho tvoření se zpravidla vezme za základ slovo představy diferencující a upraví se sufixem na slovo nové: malík. Sufix v naší mysli nahrazuje nevyjádřenou představu identifikující (zde prst). Nové slovo pak prožívá další osudy, ale o nich nyní nemusíme mluvit. Jest však i jiný postup. Jestliže z rozličných příčin není po ruce představa identifikující, bereme za základ pojmenování představu, která má jen nějakou podobnost s představou, kterou chceme označit slovem. Je to tak zvané označení obrazné, na př. hřeben (t. j. hřeben horský). I toto označení je dvojčlenné: částí identifikující je představa obrazná, částí diferencující je pak vědomí obrazného užití slova. Avšak tento druhý typ označování, který také má své další osudy, nemusí nás nyní zajímat, protože nesouvisí přímo s naším problémem. Všimněme si jen případu prvního.

Při něm pro označení nové představy vzniká buď sousloví nebo nové slovo. Kdy vznikne sousloví a kdy nové slovo, záleží na mnoha okolnostech. Především to záleží na oné představě samé, do jaké míry ji považujeme za představu samostatnou či jen za zvláštní případ představy obecnější. Dále tu záleží na tom, do jaké míry jest jazyk schopen tvořit nová slova, t. j. jakou má zásobu skutečně tvořivých přípon. Jistě tu záleží i na tom, do jaké míry je nového označení potřebí. Obojí způsob označování má své výhody a nevýhody. Vznik nového slova je omezen tvořivými schopnostmi jazyka; nové slovo, protože nevyjadřuje představu identifikující, není hned naráz všem jasné a srozumitelné, je však stručné, pohodlné, a když se vžije, bývá i jednoznačné. Sousloví je zřetelnější, není však tak pohodlné, neboť jednu představu vyjadřuje dvěma slovy, což často cítíme dosti nelibě, jeho tvoření je však snadnější; ale je tu nebezpečí, [67]že sousloví bude cítěno jako volné spojení slov (na př. le petit doigt může znamenat i malík i všeobecně malý prst), a toto nebezpečí mizí teprve tehdy, když se sousloví pevně vkoření do slovníku jazyka. Jazyky, u nichž je živých sufixů dosti, dávají přednost tvoření nových slov; sem patří na př. jazyky slovanské s češtinou nebo jazyky baltské. Jazyky románské však raději tvoří sousloví, protože skutečně živých sufixů mají poskrovnu.

Sledujeme-li podrobně vývoj jazyků, pozorujeme, jak se jazyky brání nevýhodám obou typů tvoření. Jakýmsi kompromisem, který má napravit nevýhody obou způsobů tvoření a spojit jejich výhody, jsou komposita typu velkoměsto. Myslím, že tento typ skutečně není prajazykový, ale že se vyvinul a rozšířil teprve časem, když se začala množit sousloví a jazyky pozbývaly schopnosti tvořit nová slova. Jejich původ si musíme představit asi tak, že některá velmi častá sousloví, zvláště ta, která se vyskytovala často jen v určitých pádech nebo v určitých spojeních, začala se srážet v jediné slovo. Tak vzniklo na př. latinské kompositum (které však není přesně z našeho typu) triumvir (z často užívaného gen. trium virorum), tak vzniklo naše kompositum velikonoce (z veliká noc, jak jest ještě v bibli Kralické), zvláště pak četná místní jména jako Uhříněves, Knězdub, Martiněves, Buštěhrad a pod. U těchto místních jmen asi mnoho působilo to, že se časem jednomu členu přestalo dobře rozumět a tím ztrácel svůj adjektivní charakter. Je to ostatně vidět i na sousloví stračí nůžka; lid mu přestal časem rozumět a přetvořil si je na stracenůžka, pravděpodobně proto, že si je spojil se slovem ztracený.

Mnohdy tu působila i snaha po rozlišení. V Homérovi ještě čteme akré polis, ale časem se mezi tímto slovem a slovem základním (hé polis) vyvinul takový rozdíl, že se sousloví hé akré polis cítilo čím dál tím jednotnější, a tomuto pochodu byl dán výraz tím, že se sousloví změnilo v kompositum hé akropolis.

Z těchto skrovných začátků vznikají komposita našeho typu.

V některých jazycích, zdá se, tento typ se vůbec nevyvinul (na př. v latině), v jiných jen za zvlášť příznivých okolností (na př. v češtině). V některých jazycích, zvl. v těch, které snadno tvoří komposita, se toto tvoření, s počátku ještě velmi omezené, rozrostlo do značnějších rozměrů a stalo se důležitým prvkem slovotvorným. Mezi tyto jazyky patří především jazyk staroindický a jazyky keltské, z jazyků moderních pak němčina.

V jazyce německém se sice shledává tento typ už od nejstar[68]ších dob v poměrně značném množství, ale pravá doba jeho rozkvětu je až jazyk moderní. Příkladů bychom mohli uvésti celé stovky, stačí však několik málo ukázek. Český překlad nám vždy ukáže, jak proti německým kompositům stojí buď jediné slovo nebo sousloví české. Grossvater dědeček, Kleingeld drobné, Neujahr Nový rok, Vollmond úplněk, Schnellzug rychlík, Weissbier světlé pivo, Weissfisch bělice, Eisvogel ledňáček, Eisenerz železná ruda, Unterrock spodnička, Oberrock svrchník a pod. V němčině však toto tvoření zůstalo prvkem slovotvorným, označují se jím skutečně nové pojmy, a nestalo se prvkem syntaktickým jako ve staré irštině.

Nyní se teprve dostáváme k češtině. Není snad potřebí zdůrazňovat, že lidová čeština komposit tohoto druhu netvoří, vyjma některé zvláštní případy, o kterých jsme se zmínili výše. Řekli jsme však, že i tvoření nových slov i tvoření sousloví má jisté nevýhody a že právě komposita mají být kompromisem, který ruší tyto nevýhody. Jak je tomu v češtině? Lidová čeština zřejmě nemiluje příliš sousloví a hledí se jich všelijak zbavit. Má zde výhodu v tom, že může užívat i expresivních sufixů (na př. -ák) a že se nemusí vyhýbat ani slovům citově zabarveným; tak místo zbytkový statek se řekne zbyťák, místo vlečný vůz říkají Pražané vlečňák, místo zubní lékař slyšíme zubař, místo strojní inženýrství říkají studenti strojařina, místo Škodovy závody je běžné Škodovka. Ze stejného důvodu vznikla i slova obhrouble znějící, jako Karlák, Václavák. Jiným prostředkem je vynechávání jednoho slova (podle okolností je to buď adjektivum nebo substantivum); na př. řekne se v Městci místo v Heřmanově Městci, bydlí na Pařížské (t. j. na Pařížské třídě). Konečně lze sousloví zrušit metonymií; místo jeti elektrickou drahou se říká prostě jeti elektrikou. Podobně: studuje na právech, na medicíně a pod.

Rád bych při této příležitosti upozornil na jeden zajímavý zjev. Vzniká-li už sousloví, můžeme pozorovat v češtině tendenci užívat rozlišujícího adjektiva tak, aby se sousloví nemohlo plést s obyčejným volným spojením slov. Zvláště u lidových názvů rostlin bývá na rozlišování voleno často adjektivum s významem obrazným, na př. psí fialka, vlčí mák; psí, vlčí zde znamenají obrazně jistou méněcennost. Spojení vlčí mák se pro sousloví hodí lépe než spojení rudý mák, neboť to lze brát i za volné spojení slov. Podobný zjev se občas projeví i v odborném jazyce; na př. pro sousloví železový beton bylo vzato jistě neobvyklé adjektivum železový jen ze snahy o rozlišení.

[69]Lidový jazyk si tedy rozřešil a řeší problém sousloví - jednoduché slovo po svém, a jak vidíme, neřeší tento problém téměř nikdy kompositem. Podobně si vede jazyk beletrie a valnou měrou i jazyk básnický. Jinak však je tomu s jazykem odborným. Zde komposita tohoto typu a tohoto původu jsou; není jich sice mnoho, jen několik desítek, ale jsou tu. Můžeme si vyjmenovat nejčastější z nich, na př. velkoměsto, velkoobchod, velkokříž, maloměsto, maloobchod, drobnomalba, rychlovlak, rychlolis, kovoprůmysl, starověk, středověk, novověk, novomanžel, novotvar, novostavba, dobrozdání, kamenolom, krasobruslení, rovnováha, veselohra, zlozvyk a pod.

Nemyslím, že by se tato slova byla vyvinula v češtině samostatně. Většina z nich je utvořena přímo překladem z němčiny a jen docela mizivé procento vzniklo bez tohoto vlivu přímým napodobením čes. slov takto tvořených. Nevěřím, že bylo a priori naprosto nezbytné je tvořit, vždyť francouzština, která je zajisté jazykem velmi vypěstěným, obejde se také bez nich. Vznikla napodobením němčiny, ne však bezduchým napodobením neboť je jich v češtině jen několik desítek proti stovkám takových slov v němčině. Vznikla prostě z rozpaků těch, kteří je tvořili. Vidíme, že vznikají velikou většinou tam, kde se nezdálo možné utvořit ani zvláštní jednoduché slovo, ani vhodné, jasné sousloví. V těchto rozpacích se šlo cestou nejmenšího odporu, t. j. přeložilo se doslova německé kompositum. Vinni nebyli ani tak ti, kteří vytvořili tato slova, jako spíše nepříznivé jiné okolnosti. Bylo třeba rychle dohánět v minulém století ono zpoždění ve vývoji, které čeština utrpěla v XVII. a XVIII. století. Při tak rychlém vývoji se často stává, že se mnohé věci prostě přejmou, místo aby se tvořily. Komposita tohoto druhu jsou jistě pro Němce velikou výhodou, kterou jim můžeme závidět (nezapomeňme však, že čeština má zas jiné výhody, které by nám mohli závidět Němci), a není divu, že svedla mnohé tvůrce slov k pouhému napodobení. Můžeme se tedy dívat na tato slova v češtině shovívavě; nemělo by ostatně smyslu je zamítat, když se už vžila. Pochybuji však, že by toto tvoření mohlo znamenat pro češtinu (i třebas jen pro jazyk odborný) nějaké zvláštní obohacení. Můžeme také hned říci proč.

V češtině je mnoho sousloví tvaru adj. + subst. (střední škola, státní zaměstnanec, přídavné jméno, sociální péče, Nové Město, Německý Brod a p.), a proto Čech je nucen v přečetných případech rozlišovat mezi souslovím a volným spojením podle usu, podle celkového významu. Je tomu tedy zvyklý a nepůsobí mu [70]to zvláštních potíží, ba ani tam ne, kde skutečně může nastat dvojsmysl (na př. vysoká škola ‚vysoká školní budova‘,‚universita, technika‘). Komposita typu velkoměsto nemají opory v živém jazyce, a proto nemůže býti jejich tvoření volné, řekl bych mechanické, jako je tomu v němčině. A to právě jim bere většinu výhod, které z tohoto tvoření vyplývají pro němčinu. Každé nově utvořené kompositum působí na Čecha, který nezná obdobné slovo německé, zpravidla nepříjemně, ba skoro odpudivě (a nemusí to právě býti purista). Slovo takové musí bojovat o svou existenci, a nemá-li jako pevný odborný termín nucený oběh, těžko se vžívá. Z toho důvodu je také jejich počet v jazyce celkem neveliký. Některá z nich, ač už jsou dosti stará a vžitá, z usu pomalu mizejí. Na př. slovo rychlovlak už bylo takřka úplně zatlačeno slovem rychlík, paroloď neobstálo v konkurenci se slovem parník, místo parovůz užíváme raději cizího slova lokomotiva, rovněž místo truchlohra říkáme raději tragedie. Misto dobrozdání slyšíme už často dobré zdání, místo staročeština píší linguisté čím dál tím častěji stará čeština (a při tom cítíme rozdíl mezi souslovím stará čeština a volným spojením starobylá čeština). Nejednou jsem už četl i sousloví starý, střední a nový věk (místo starověk, středověk, novověk). A tak zbývají jen ta komposita, jež nemají vedle sebe slova jednoduchého a jež nemůže dobře nahradit spojení adjektivum + substantivum. Jsou to komposita již vžitá, na př. velkoměsto, velkoobchod, rovnováha, velkostatek.

Není tedy třeba těchto komposit se obávat. Jen komposita velkoměsto a velkostatek se stala do jisté míry nebezpečnými; stala se předlohou několika zbytečných slov našeho obchodního jazyka, který, zvláště v reklamě, miluje nadsázku. Můžeme tu jmenovat slova velkokavárna, velkomlýn, velkouzenář, a dokonce i velkopodnik, velkotržnice a velkofilm. Jinak je však toto tvoření omezeno stále jen na jednotlivá slova. Jazyk si z nich jistě podrží jen ta, která se osvědčí nezbytnými; ostatní časem pomalu vymizejí. Bylo by však dobře, kdyby si všichni a zvláště odborní pracovníci dobře uvědomili, že při tvoření slov musí vycházet z možností domácího jazyka a že nelze vždy prostě napodobit cizí vzory. Komposita typu velkoměsto nejsou v češtině běžná a lze je tvořit jen za výjimečných okolností, kdy skutečně všechny jiné prostředky selhávají. Jde-li o zčeštění nějakého odborného výrazu, je potřebí odpoutat se poněkud od příliš sugestivního vlivu, jakým působí slovo existující v ji[71]ném jazyce.[1] Jisté je, že odborný jazyk má své zvláštní těžkosti a potřeby, na které nestačí ani běžný jazyk hovorový ani jazyk beletrie, a že velmi často musí hledat své vlastní prostředky vyjadřovací, kterými se někdy odchyluje od běžných typů jazykových. Nesmí se však při tom odcizovat základnímu rázu jazyka, nechce-li se odcizit takto celému národu. I odborný jazyk musí zhruba postupovat tak, jako postupuje jazyk beletrie, zdokonalovat a obohacovat jazyk především zdokonalováním a rozvíjením jeho vlastních jazykových prostředků a možností.

[1] Při této příležitosti bychom se měli zmínit o kompositech, v jejichž první části jsou slova auto, bio, radio, foto (autosprávkárna, biosměs [bonbony], radioposluchač, fotoslužba) a která se nyní rychle množí v jistém odvětví odborného jazyka. Ale zde je situace poněkud jiná, a proto je lépe věnovat jim zvláštní článek.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 3, pp. 65-71

Previous Spojka aniž v novinářské češtině

Next K. B. Jirák, Redakce: O vyslovování českých i cizích vlastních jmen