Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura), š.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Strojnickém obzoru z 5. 10. 1937 (str. 335 n.) píše prof. ing. Vladimír List v článku „Normalisace součinitelů prostupu tepla“ o jazykové stránce příslušných termínů, které je rovněž třeba normalisovat, a dotýká se znova slova průteplivosti, o němž psala NŘ. XXI, 1937, 173, 178 n. a 241 n. Vychází z článku ing. dr. K. Kalouse v témž časopise a důkladným rozborem ukazuje, jak by bylo lze v dnešním názvoslovném zmatku tohoto technického úseku zjednat jasno. Prof. List připomíná, že Angličané, když po válce normovali své elektrotechnické názvy, upravili je radikálně a logicky tak, [59]aby měl název jevu příponu -ion (na př. induction), název vlastnosti s jevem souvisící příponu -ance (na př. inductance) a název specifické hodnoty vlastností nebo jevů příponu -ivity (na př. conductivity). Angličané se nebáli upraviti podle této zásady i mnohé výrazy starší a dosáhli tím v svém názvosloví velké jasnosti a přesnosti. O něco podobného se v češtině pokusila redakce Elektrotechnického slovníku, v jejímž čele stál právě prof. List (v NŘ. XVII, 1933, 23 n., 55n.), a třebas nebylo možné provésti tuto zásadu tak důsledně jako v angličtině, přece jen se podařilo vyhraditi příponu -ost vlastnostem. Tak byly zavedeny pro jevy výrazy indukce, influence a pod., pro vlastnosti výrazy indukčnost, vodivost atd., pro specifické hodnoty výraz specifická nebo měrná vodivost a j. Jen slovo odpor nebylo lze nahraditi výrazem odpornost (v angl. je důsledně resistance); zato pro vlastnost opačnou je dobré slovo vodivost (angl. conductance). Prof. List soudí, že by bylo dobré pokusiti se o takové soustavné rozlišení i zde. Vedení tepla ve stěně samé je analogické s vedením elektřiny, a proto se doporučují i analogické výrazy, takže by pak soustava termínů sem spadajících byla asi tato:

Jev:	Vlastnost:	Hodnota charakteristická:
Vedení elektřiny	Elektrická vodivost	Specifická n. měrná vodivost (elektrická)
Vedení tepla	Tepelná vodivost	Specifická n. měrná vodivost (tepelná)
Přestup tepla	—	Součinitel přestupu (tepla)
Prostup tepla	Tepelná prostupnost	Součinitel prostupu (tepla)

Potom lze tedy mluviti na př. o teplu, které za noc prostoupí stěnami bytu při mrazu x° a vnitřní teplotě y° C, právě tak, jako mluvíme o elektřině, jež prošla vedením za jistý čas při jistém rozdílu napětí. Měří-li se pak charakteristická hodnota nějaké hmoty, na př. porósní cihly, měří se její specifická nebo měrná tepelná vodivost, nikoli „průteplivost“. Prof. List tu tedy podrobným výkladem odborným odůvodňuje a doplňuje návrh, který učinil Vl. Šmilauer v NŘ. XXI, 1937, 242 a jehož cílem rovněž bylo nahraditi termín „průteplivost“ výrazem lepším.

Termín přestup tepla je název složitého jevu, který nastává při přechodu tepla ze vzduchu na stěnu. Prof. List ponechává odborní[60]kům, aby rozhodli, je-li název přestup vhodnější než přechod; doporučovalo by jej hlavně to, že příd. jméno z něho utvořené (přestupný) nevede k takovým omylům jako příd. jméno přechodný.

Výklad slov šilink a pardus

V druhém čísle XXIV. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 134—138) uveřejňuje Josef Janko další Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému. Tentokrát přináší výklad slov šilink a pardus. Slovo šilink vedle běžného významu peníze má ještě odvozené významy ‚tuce‘ (počítati na šilinky — u Komenského), ‚jistá míra hornická‘ (u Veleslavína) a konečně význam ‚bití, výprask, pardus‘ (u Husa i jinde: dáti, vymésti komu šilink nebo lidové szobnouti šilink = vytrpěti trest). Všecky tyto významy mají své vzory v němčině. Šilink měl 12 menších jednotek, odtud význam ‚tucet‘. Také ‚míra hornická‘ znamenala 12 jednotek, jak je viděti na př. v Adelungově výkladu o výraze: ‚ein Schilling Wasser‘ značí v českých dolech ‚12 lederne Schläuche oder 480 Prager Pinten‘. A konečně význam ‚bití‘, něm. Schilling, znamená v německém právě 12 ran, jež smí na holou řiť dostati metlou učedník. Bez německého vzoru jsou české odvozeniny ‚šilinkovati‘ koho (vypráskati) a zlodějské ‚šilingr‘ (četník). Slovo pardus (zdrob. pardousek) se vykládá jednak z vlastního jména Pardus (jméno táborského vojevůdce), jednak jako eufemistický název pro řiť recte p (a) rd (us místo) el. Oba tyto nepravděpodobné výklady nahrazuje Janko výkladem ze základu onomatopoického, doloženého na př. ve středonizoněm. pardus, dánském bardus, švédském burdus, něm. bardauz, pardauz — vesměs citoslovcích s významem „rána, hřmotný pád“, odvozovaných z prostšího základu puz, buz (= čes. bác!). Citoslovce pardus doprovázející každou z 12 ran zastoupilo brzy slovo šilink s podobným významem a mohlo býti i základem pro osobní jméno Pardus (= člověk pádný neb oblibující si citoslovce pardus).

kvh.

Kliďaský, keťaský atd.

V jednom pedagogickém časopise, sledujícím s velkým zájmem vycházení Příručního slovníka a často jej vhodně glosujícím, čteme k sešitu 45. tuto poznámku: „Kliďaský je snad vytištěno omylem; má býti kliďasský – kliďasští.“

S tím tedy, prosím, souhlasiti nemůžeme. V Slovníku je správně kliďaský, je tam keťaský, bude tam lotraský, mamlaský atd. Je to proto, že ss, vzniklé z koncového s základu a ze začátečního s přípony -ský, splývá i v písmě v s jedno. Je tomu tak velmi často ve jménech místních: brandýský, pruský, alsaský, gervaiský, tiský, ale i ve jménech osobních a národních: hermeský, ruský a v slovech obecných: kustoský, nebeský, veský atd.

[61]Plachtění, plachtařství

Aeroklub republiky Československé stanovil, jak referuje „Technik“ VII, 1937, 68, terminologii plachtění. Plachtění je podle definice „Leteckého průvodce“ I, 86 „létání s letadly těžšími vzduchu bez vnitřní práce, při němž se využívá zejména vzestupných proudův ovzduší“. Podle usnesení Aeroklubu je plachtění výraz pro funkci letu (ne tedy „bezmotorové létání“); sportovní nebo spolková činnost, jejímž účelem je plachtění, se jmenuje plachta-ření, plachtařství: plachtařský odbor, plachtařský kurs. Kdo provádí plachtařský sport, je plachtař.

Terminologie tato je, jak vidět, přesně analogická k bruslení, bruslař, bruslařství, bruslařský; lyžování, lyžař, lyžařství, lyžařský; veslování, veslař, veslařství, veslařský, a tedy správně tvořena.

š.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 2, s. 58-61

Předchozí Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Důhon