Mury — Bury — kouzelník

B. Nový

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Bohumila Sílová, Mury—Bury — kouzelník. Jako 474. svoji knihu vydalo v říjnu 1937 Vydavatelstvo Družstevní práce.

Pohádka B. Sílové o kouzelníkovi Mury—Burym se hlásí mezi pohádky moderní, t. j. mezi vyprávění s motivy pohádkovými, ale s prostředím dnešního skutečného života. Tento druh dětské literatury, výhodně spojující vábivou fantastičnost pohádkových příběhů s reálnou životní zkušeností, může se v rukou dobrého a taktního spisovatele stát pro dítě nejen pramenem zábavy, nýbrž i vydatným činitelem výchovným. Po té stránce je knížka B. Sílové vskutku dokonalá. Spisovatelka vložila do svého vypravování ušlechtilou tendenci sociální, ale vede k ní svého malého čtenáře velmi jemně a nenápadně. Ačkoli je celý děj vymyšlen vlastně jen k službě oné myšlence sociální, není jeho přirozeně se rozvíjející osnova nikde rušena mravoučnými výklady a nedětskými úvahami; zamýšleného cíle dosahuje spisovatelka skrytě tím, že sympatie dítěte řídí směrem k osobám utlačovaným, poctivým a demokratickým. A především ovšem k předobrému a spravedlivému kouzelníkovi Mury—Burymu, na jehož konfliktech s rozličnými zřízeními moderního světa se právě ukazují nesrovnalosti a nesprávnosti v našem životě, mlčky schvalované nebo trpěné dnešní lidskou společností.

Od valné většiny dětské literatury, která se dnes vydává, liší se knížka Sílové příznivě i tím, že je psána živým a jadrným jazykem. Zdá se, že se Sílová hodně učila u Karla Čapka a hlavně že vystihla jeho umění, jak vypravování určenému ke čtení dát přirozenost a živost vypravování ústního. Od samého [53]začátku si dětské čtenáře získává tím, že je oslovuje a dotazuje se jich, jako by s nimi rozprávěla přímo. Při tom má velkou zásobu výrazných slov a spojení, takže její sloh působí dojmem svěží a lákavé novosti. Takto na př. popisuje svého kouzelníka:

„A panečku, to nebyl jen tak ledajaký kouzelník! Měl vysokou čepici, táákhle vysokou a táákhle špičatou, a na té čepici měl na konci červenou bambulku. Oblečen byl v černý, široký šat, který byl pošit rudými květy atd. Nu, pravím vám a nechci nadsazovat, takový krásný a vznešený kouzelník se hned tak neuvidí, ba, takového kouzelníka neuvidíte vůbec! A zatím co vítr řádil a běsnil dole pod hradem, počal se kouzelníkův obraz na listě pohybovat. Asi tak, jako to činí myšák Mickey v biografu“ (13).

Stejně živý obraz vybavuje Sílová před čtenářem na př. líčením trampova příchodu do starého hradu:

„Pomaloučku po špičkách se plížil nádvořím, pomaloučku po špičičkách vešel do hradu. Ovanul ho mrazivý dech. — Hezky to začíná, — šeptá si a potichounku našlapuje. — Potichu, potichu, překvapím ty strašáky, — říká si a vystupuje na první schod. Ale sotva vkročil, prsk! prsk! a rachachapůc! zaskřehotaly všechny schody najednou. — A jéje, tohle bude pěkný koncert, — zadrkotal zuby tramp a ještě lehčeji vystupoval. A byl to opravdu příšerný koncert. Schody vrzaly, praštěly, skřehotaly, pískaly a lomozily, až sluch přecházel,“ atd. (24).

Také hromadění slov, zvláště souznačných, které shledáváme v tomto příkladě, má B. Sílová společné s K. Čapkem. Vyskytuje se u ní často, ale vždycky je ho užito vhodně a účinně, na př.: „…v těch neznámých horách, kde tekou a zpívají veselé potoky a dravé říčky padají se skal do hlubokých prohlubní, kde je tisíce cest, cestiček, stezek a pěšin, tisíce zaječích pelíšků a tisíce ptačích hnízd, tisíce liščích doupat a tisíce medvědích úkrytů,“ atd. (9). „Vítr bláznil, běsnil, burácel, hučel, skučel, hvízdal, ječel, halasil, skřehotal, svištěl, povykoval… Vítr se točil kolem hradu, neviditelný, ale strašný, vnikal do hradu vybitými okny, funěl, fičel, lomozil, halekal,“ atd. (11). Jinde zas toto hromadění výrazů poskytne prostředek k charakteristice výřečnosti jarmarečního kouzelníka: „Kouzelník jako já musí být mrštný, čilý, ohebný, bystrý, vtipný, pohotový, veselý a hlavně obratný. Musí mít v prstech cit a měkkost, jeho prsty musí být rychlé, šikovné, ohebné, pružné, lepkavé, kouzelník jako já musí znát neviditelné hmaty, lidskému oku nepostřehnutelné, musí se točit a poskakovat, otáčet, mlít jazykem napravo a nalevo, očima šilhat a kroutit se a povídat, hodně mnoho povídat“ (35).

[54]Ze slohu lidových pohádek přijala autorka epickou, volnou důkladnost vypravování s příznačným opakováním závažných motivů. I v tom si však počíná s jemným vkusem, takže dětskou zvědavost takovým zvolňováním děje jen napíná, nikdy neunavuje. Příkladem uvádíme místo, kde kouzelník Mury-Bury přijde na rozcestí.

„Čtyři cesty se rozbíhaly do čtyř stran.

První byla vozová, těžkými povozy rozježděná, koňskými kopyty ušlapaná. Podle ní na mezích rostly keře šípků, voněla mateřídouška a modral se rozrazil.

Druhá byla krásná, hladkými kameny dlážděná, zeleným trávníčkem vroubená a ubíhala vesele do širokého kraje.

Třetí byla nejkrásnější, černá byla, ocelí a železem pobitá, leskla se jako tuha.

Čtvrtá cesta byla kamenitá, neschůdná, křivolaká. Kolem ní kvetlo bodláčí, rostl netřesk a kvetl vlčí mák. Stoupala k černému lesu, za nímž každého rána slunko vychází.

První cesta, vozová a ušlapaná, vedla do země Spravedlnosti, druhá cesta, hladkými kameny dlážděná, vedla do země Pokroku, třetí cesta, nejkrásnější, železem a ocelí pobitá, vedla do země Pořádku, čtvrtá cesta, kamenitá, křivolaká, vedla do země Svobody, neboť tak stálo psáno velikými písmeny na ukazateli cest.“

A konečně jednou z nejsympatičtějších vlastností této pěkné knížky je čistý, správný jazyk. Sílová se většinou vyjadřuje v lehkém a pohyblivém tónu hovorovém a to ji už napřed chrání před rozličnými kazy dnešního jazyka knižního. Na účet snahy vyjadřovat se hovorově lze naopak přičísti některé odchylky od spisovné normy, které jsou běžné v jazyce živém, na př. otevírají (12), otevírá (36) m. otvírají, otvírá; rozevírá (41) m. rozvírá; zem (32) m. země; kam ho (dřevo) schovat (57) m. je; růži jsem nechal zmodrat (34) m. udělal jsem, aby růže zmodrala; zvyklý na leccos (23) m. lecčemu, a pod. Jiných odchylek je tu málo. Autorka píše na př. splihle (24) m. zplihle; hajdy odtud, nebo vás spráskám (51) m. zpráskám; nepřejte si, abych s vámi súčtoval (61) m. zúčtoval; do náruči (55) m. do náručí n. do náruče; Vůdče (91, 96) m. Vůdce (5. pád); kde budu spat (34) m. spát; v tutéž chvíli (35) m. v touž; proč nejste více stateční? (95) m. statečnější; po ukončeném hovoru (37) m. po ukončení, skončení hovoru; obdivuji pořádek (91) m. obdivuji se pořádku; aby poslouchali jeho čarovnému zpěvu (49) m. jeho čarovný zpěv; byl tak pevně odhodlán, že ho neodrazily ani Artuškovy rady (37) m. ne[55]odradily; od mé vůle závisí (35) m. na mé vůli závisí; nemohu odejít, aniž jsem tu nenechal tebe (40) m. aniž bych tu nechal tebe; že by lidé nejdříve vyplundrovali zemi, aniž uvažovali o tom, jak… (69) m. aniž by uvažovali; ovšem, věc má jeden háček (40) m. ta věc n. to. Nevhodně je vynecháno zájmeno se ve větě: Pojednou se zachechtal a směje a směje (30) a směje se a směje.

Zato však ve psaní spřežek a v interpunkci má autorka některé své zvláštnosti a důsledně se jich drží v celé knize. Tak se tu píše na př. toseví (7, 21, 25 atd.) m. to se ví; sebevíce (14, 28 a j.) m. sebe více; sebedelší (47) m. sebe delší; sebemoudřejší (64) m. sebe moudřejší; vzalo zasvé (28) m. za své; byl smíchem skoro bezsebe (30, 47) m. bez sebe; jen tak naskok (40) m. na skok; zpodhledí svítily oči (27) m. zpod hledí; čertví, kam jsem to zašel (23) m. čert ví, kam; dvacátáčtvrtá porada (63) m. dvacátá čtvrtá, atd. Jindy se zas naopak píše kam pak (24) m. kampak, což pak (62) m. cožpak.

Autorčině interpunkci pak lze vytknouti, že je často neprávem vynechávána čárka mezi větou vedlejší a hlavní, když je věta hlavní připojena spojkou a, na př.: Pohádka je tak, jak ji povídám (,) a o penězích v ní nic není (6). Celé tělo dřevění, jako by jím prolézalo tisíce mravenců (,) a ať dělá co chce, nemůže s místa (41). (Kouzelník) promlouvá hlasem, který se podobá zvuku flétny (,) a usmívá se na babičku (44). Princeznu měl (král) tak krásnou, že se to ani vypovědět nedá (,) a tak ji mořil (47)! A podobně je tomu i na str. 68, 92 a j. Nesprávně bývá vynechána čárka také tehdy, když se spojkou a připojuje věta vedlejší a před ní stojí věta hlavní, na př.: Líbíš se mi (,) a třebaže nejsi kouzelník, dovol, abych ti říkal bratře (37). Někdy není čárkou oddělena ani vedlejší věta od věty nadřízené, na př.: A protože byl Mury-Bury kouzelník všetečný, umíněný a zvědavý (,) řekl si, že… (73), atd. Jinde zas píše autorka čárku zbytečně i mezi vedlejšími větami spojenými souřadně, na př.: …začala jsem jen tak, aby mi pusa nestála (,) a abych už měla od té holky pokoj (9). Čaruji, kde se to dá (,) a kde mi za to zaplatí (29). Zdálo se, že již velmi rozvázal (,) a strach že z něho spadl (30). Nikdo nevěděl, čemu se směje (,) a proč se směje (30), atd. Často bývá taková nadbytečná čárka i před spojkami podřadicími, na př.: Neboť (,) kdybyste se milovali, kdybyste nebažili po bohatství a moci, poznali byste… (68). Mury-Bury (,) jako zlatý ptáček letěl od babičky přímo k soudu (63). Než (,) co se stalo, stalo se (57), a j. A takových zbytečných čárek je tu hojně i v jiných [56]případech, na př.: Říkám vám, kouzelník (,) to byl (58). Na návsi, na zahrádkách se tyčily kopce dřeva, všude, všude (,) samé dřevo (57). On (,) — ukazuje na přimraženého hajného(,) — nás vždycky tak honí (52). Ale (,) říkám vám, nebudete tam k ničemu (37). Každý hledal místo (,) jemu určené (31). (Kůň) který(,) toseví také obživl (21). A zatím (,) co vítr řádil a běsnil dole (13). Hleďme ho, trampíka (,) statečného (25)! Kouzelník jako já (,) musí být mrštný, čilý… (35). Dovol, abych ti říkal (,) bratře (37). Ale škoda ho věru (,) nebude (96), atd.

K těmto odchylkám, jež lze těžko pochopiti u autorky tak pečlivě dbající ve svém díle na dokonalost jeho jazykové podoby, přistupují ještě případy, kde je opominut vykřičník, na př.: (Tramp) láteřil: — Taková drahá kytara. Ten rytíř mě prohnal. Ještě že jsem ji nepustil. Ale kdepak (37). — Já zůstat v hradu? Ale co si myslíte. Ani mě to nenapadne (40), a pod. jinde. V tom tedy a v několika jednotlivostech, které byly prve uvedeny, bylo by třeba opravy, aby bylo lze tuto knížku B. Sílové o kouzelníkovi Mury-Burym nazvati vzornou ukázkou moderní pohádkové literatury pro děti.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 2, pp. 52-56

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého