Proč pěší pluk 7 „Tatranský“ a ne 7. pěší pluk „Tatranský“?

Antonín Opravil

[Articles]

(pdf)

-

Jeden z našich čtenářů nám oznámil, že našel v nějaké vojenské písemnosti spojení »velitelství pěšího pluku 39 „Výzvědný“« místo správného spojení »velitelství pěšího pluku 39 „Výzvědného“«. A připojil k tomu poznámku: »Nebylo by lépe psát „39. pěší pluk Výzvědný“ nežli „pěší pluk 39“? Italové píší „il 39 regimento“, nebojí se té číslovky na začátku. My ovšem konservativně zachováváme rakouský (německý) zvyk: Das k. u. k. Infanterieregiment No 39.« Vyžádali jsme si tedy od p. majora Opravila, autoritativního odborníka ve vojenském názvosloví, tuto zprávu.

V písemném služebním styku mezi vojenskými útvary, uvnitř vojenských útvarů, s vojenskými osobami, jakož i v písemném služebním styku vojenských útvarů s úřady a osobami nevojenskými se ustálilo a bylo zavedeno, zakládat řadovou číslovku za název příslušného vojskového tělesa.

Shledáváme tedy ve vojenských písemnostech i na úředních razítkách, ať již podlouhlých anebo kulatých, tento způsob psaní: pěší pluk 7 (čte se sedmý) „Tatranský“. Pro úplnost podotýkáme, že se vojenské útvary, číslují-li se vůbec, číslují většinou arabskými číslicemi, některé římskými nebo obojími číslicemi. Arabské číslice pak jsou buď celky nebo zlomky. Zlomkem se označují setniny ve svazu, na př. 1./28. rota, t. j. první (pěší) rota pěšího pluku osmadvacátého, 1.1. eskadrona, t. j. 1. eskadrona dragounského pluku prvního. Číslo vojskového tělesa je vždy ve jmenovateli zlomku. Naproti tomu letky a některé jiné setniny se označují jednoduchou arabskou číslicí, na př. letka 91, t. j. letka jedenadevadesátá. Římskými číslicemi se označují velitelství sborů a oddíly ve svazu, na př. ve[34]litelství VI. sboru, II. oddíl dělostřeleckého pluku 1. K úplnému označení oddílu ve svazu se užívá obou druhů číslic. V čitateli je římská číslice, udávající číslo oddílu v rámci pluku, na př. výraz „III./331. oddíl“ značí třetí oddíl dělostřeleckého pluku třístého jedenatřicátého (nebo tři sta jedenatřicátého). Římskými číslicemi se označují rovněž odbory ministerstva národní obrany, na př. MNO., V. odbor. Oddělení ve svazu odborovém se označují arabskými číslicemi, na př. MNO., V./1. odděl., to znamená ministerstvo národní obrany, pátý odbor, první oddělení.

Tečka se za číslicemi v názvech vojenských útvarů a jejich složek dělá tehdy, stojí-li řadová číslovka, ať už vyjádřená římskou nebo arabskou číslicí nebo v tvaru zlomku, jako přívlastek před příslušným názvem vojenského útvaru a p. Je-li však dotčená číslovka za názvem příslušného útvaru, zejména ve větné souvislosti, tečka se za ní nedělá.

Tolik k informaci stran číslování vojenských útvarů.

Je pravda, že se za Rakouska užívalo názvu: k. u. k. Infanterieregiment Nr. 39, ale z toho nelze usuzovat, že by naše vojenská správa, když nařídila psát pěší pluk 39, konservativně zachovávala německý zvyk. Po prohlášení samostatnosti našeho státu se sice psávalo „čs. pěší pluk čís. 7“, ale zanedlouho bylo napřed zrušeno „čs.“, takže se psalo pěší pluk čís. 7 „Tatranský“, později bylo vojenskou správou zrušeno i „čís.“ a nařízeno užívat pojmenování pěší pluk 7 (sedmý) „Tatranský“, a to ne bez náležitého důvodu. Vojenská správa si byla dobře vědoma toho, že normální pořádek slov ve výraze „pěší pluk 7 (sedmý)“ a ve výrazech jemu podobných je 7. (sedmý) pěší pluk, že tedy řadová číslovka jako přídavné jméno stává zpravidla před příslušným podstatným jménem, tedy „7. (sedmý) pluk“, i před jednoduchým shodným přívlastkem, tedy „7. (sedmý) pěší pluk“, ale přes to se rozhodla pro pořádek „pěší pluk 7“ (sedmý), aby předešla rozličná nedorozumění, která by se mohla vyskytnouti zvláště v písemném styku, kdyby zavedla v oněch názvech normální pořádek slov, tedy s číslovkou napřed. Tak na př. při sestavování pořadu pluků, které nejdou po sobě pořádkem svých čísel řadových, 1. 3. pěší pluk, 2. 5. pěší pluk, 3. 6. pěší pluk, 4. 8. pěší pluk, 5. 2. dělostřelecký pluk atd. Kdyby pisatel vynechal za prvními číslicemi tečku — a to se může ve spěchu stát velmi snadno —, mohl by vzniknout nežádoucí zmatek (t. j. 13. pěší pluk, 25. pěší pluk atd.). Proto a pro větší přehlednost (máme různé pluky: pěší, dragounské, dělostřelecké, letecké, ženijní a p.) nařizovala také [35]vojenská správa na př. vysílání frekventantů do rozličných kursů takto:

„Do kursu toho a toho vyšlou po dvou nižších důstojnících:

pěší pluk 1, 3, 4, 7, 9, 11 atd.,

dělostřelecký pluk 2, 5, 7, 10, 12“ atd., a ne naopak, Proto se také píše na př. v operačních rozkazech: „Velitel 5. divise odešle ihned pěší pluk 1 tam a tam“, a ne 1. (omylem bez tečky 1 = jeden) pěší pluk atp.

Nemůžeme tedy pokládat pořádek slov, pro který se vojenská správa z praktických důvodů v svém vojenském, tedy odborném názvosloví rozhodla, za chybný, zvláště ne proto, že normální pořádek s číslovkou napřed nevylučuje, právě tak jako u jiných přídavných jmen, je-li k tomu podstatný důvod, pořádek obrácený (srov. na př. „zbytečný výdaj“ — „byl to výdaj zbytečný“) atd. Ostatně i u poštovní správy nalézáme „poštovní úřad 47“, a nikoli 47. poštovní úřad a p. Říkáme a píšeme roku 1938, t. j. roku tisícího devítistého (devatenáctistého) osmatřicátého nebo tisíc devět (devatenáct) set osmatřicátého, a nikoli 1938. [tisícího devítistého (devatenáctistého) osmatřicátého nebo tisíc devět set (devatenáct set) osmatřicátého] roku. Citujeme: v části I, hlavě 2, stati 3, článku 4, odstavci druhém, a ne naopak; na stránce 213, v § 16; Naše řeč, ročník XXI (dvacátý první), sešit 12, ale „Rejstřík k XXI. ročníku Naší řeči“. Atp. Mimoto obdobně říkáme a píšeme též „Praha XIX-Dejvice“, t. j. čtvrt devatenáctá, a ne naopak; ulice Hanáckého pluku 6, t. j. číslo domu 6; Praha XVI, Xaveriova ulice 1843, t. j. číslo domu 1843, atd. Na tabulkách domů bývá dokonce na př. velká 1 (jednička) a pod ní nápis Terronská, což čteme „Terronská ulice, číslo domu 1.“ Kromě toho v rejstřících (abecedních seznamech a p.) píšeme zpravidla příjmení před křestním jménem, na př. „Juřica František“, a to proto, že kdybychom psali tak, jak se říkat má, totiž „František Juřica“, musili bychom déle hledat, než bychom toho hledaného Juřicu našli, neboť Františků je daleko víc než Juřiců, atp. Tak také jde ve vojenských písemnostech na prvním místě o to, jaký je to pluk, a na druhém místě teprve o to, kolikátý je.

Samo sebou se však rozumí, že vojenská správa tím, že nařídila, aby byl v písemném služebním styku zachováván v názvech určitých vojenských útvarů pořádek slov s řadovou číslovkou na konci, nezakázala užívat normálního pořádku slov v oněch výrazech v obyčejné řeči, a vojáci ho také v hovoru klidně užívají.

[36]Na konec sluší podotknout, že mnoho našich pluků i útvarů jest označeno jen řadovými číslovkami a že jen některé pluky mají mimo řadovou číslovku ještě čestný název, jako pěší pluk 5 „T. G. Masaryka“, dělostřelecký pluk 101 „Dr. Edvarda Beneše“, letecký pluk 3 „Generála letce M. R. Štefánika“, pěší pluk 23 „Amerických Slovákov“, pěší pluk 31 „Arco“, pěší pluk 39 „Výzvědný, generála Grazianiho“, dragounský pluk 2 „Sibiřský“ atd.

Jak je vidět, má-li některý pluk čestný přídomek, je to co do tvaru buď 2. pád jména historické osoby, nebo je to 2. pád jména příslušníků národa, z kterých se onen pluk doplňoval, nebo je to 1. pád názvu nějakého místa památného v našem odboji anebo konečně přídavné jméno mající nějaký vztah k činnosti dotčeného pluku. Skloňujeme-li tyto výrazy, nechybujeme v prvních dvou případech (v třetím případě se 1. pád nemění vůbec) ani a) v obecné mluvě, ani b) ve vojenských písemnostech. Říkáme nebo píšeme na př.: a) Sloužím u 2. (druhého) pluku „Jiřího z Poděbrad“, u 23. (třiadvacátého) pluku „Amerických Slovákov“, u 31. (jedenatřicátého) pěšího pluku „Arco“, nebo b) desátník v záloze N. N. byl povolán na cvičení ve zbrani k pěšímu pluku 3 (třetímu) „Jana Žižky z Trocnova“, byl přemístěn od pěšího pluku 23 (třiadvacátého) „Amerických Slovákov“ k pěšímu pluku 31 (jedenatřicátému) „Arco“, nebo k pěšímu pluku 33 (třiatřicátému) „Doss Alto“, nebo k pěšímu pluku 35 (pětatřicátému) „Foligno“, nebo k pěšímu pluku 48 (osmačtyřicátému) „Jugoslavie“, atd. Ale chybujeme dosti často v případě čtvrtém, t. j. když jde o přídomek vyjádřený přídavným jménem, poněvadž mermomocí chceme mít ve všech nepřímých pádech onen čestný název — snad proto, že je v uvozovkách — v pádě prvním, ač je to přídavné jméno, tedy jméno sklonné. Ale je to zrovna tak, jako kdybychom si usmyslili říkat, že na př. kniha „Pod doškovými střechami“ je od Václava Beneše Třebízský, a nikoliv od Václava Beneše Třebízského. Nařídit, aby se onen čestný přídomek, když je to přídavné jméno, náležitě skloňoval, může sice vojenská správa v oboru své působnosti, ale aby se tak skloňovalo všude, i v novinách, v rozhlase a j., vymyká se z její pravomoci. Může tu nejvýš vznést žádost na všechny Čechy dbalé správného jazyka, aby neznásilňovali jazyk a říkali: Sloužil jsem u 6. (šestého) pěšího pluku „Hanáckého, generála Janina“, letos půjdu na cvičení ve zbrani k 22. (dvaadvacátému) pěšímu pluku „Argonskému“, jsem kapitánem v záloze 2. (druhého) dragounského pluku „Sibiřského“, byl jsem na svou žádost [37]přeložen od 32. (dvaatřicátého) pěšího pluku „Gardského“ k 6. (šestému) dělostřeleckému pluku „Irkutskému“ atp.

Rozumí se, že i naši vojáci musí psát, jak náleží: velitelství pěšího pluku 39 (devětatřicátého) „Výzvědného, generála Grazianiho“.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 2, pp. 33-37

Previous Olovrant

Next Dr. Hynek Bulín st.: Simultánní zástavní právo