Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXI, 1937, 220 n.)

Sloveso dorozuměti se a dorozumívati se má vazbu s kým o čem, archaisticky . U slovesa doručiti se vedle běžného významu „odevzdati, dodati někomu něco do ruky“ uvádí odborný význam poštovní „odevzdati adresátovi v jeho bytě (po listonoši)“; sloveso dodati má naproti tomu v poštovním názvosloví význam „odevzdati adresátovi v místnostech úřadu“. V právnické terminologii sloveso dodati značí [251]„úředně dodati“ (na př. soudní spis). Obdobně je tomu také při nedokonavém slovese doručovati. Obě tato slovesa mají dnes už celou rodinu odvozenin: doručitel (kdo doručuje), doručitelka, doručitelný, doručné (poplatek za doručení), doručovatel, doručovna (doručovací úřad, doručovací oddělení) a j. Sloveso dorůsti (a patrně také sloveso dorůstati, třebas to u něho PS. výslovně nepoznamenává) ve významu „vzrůstem se někomu vyrovnati“ má vazbu s akusativem (koho, co), na př.: Karel za krátký čas pana strejčka doroste (Sychra), t. j. bude tak veliký jako strýček. Smrk jedli doroste a snad i přeroste (Vrba). Ve významu „dosahovati jistého stupně ve vývoji“ mají tato slovesa (patrně obě, ač je to poznamenáno jen u slovesa dorůstati) vazbu s akus. nebo gen., je-li předmětem osoba, a jen s gen., je-li předmětem věc, na př. grotesknost dorůstá děsivého pathosu, dorůstejme Smetanu, dorůsti jisté výše a pod.

Sloveso doříci má podle PS. v 1. os. sg. jen tvar dořeknu (nikoli už dořku). Podst. jméno dosa (ozdobná schránka a pod.) se vyskytuje vedle tvaru dose, avšak tento tvar má též význam „dávka, obyč. léku“; jen tento význam má tvar dosis, jehož se užívá toliko v nomin. a akus. sg. Příslovce dosavad (arch. dosavade) má význam „až do doby, kdy právě mluvíme, až do nynější doby, dosud, ještě nyní“ a „do té (minulé) doby“; týž dvojí význam je také u příslovce dosud: „až do této chvíle“ a „až do té chvíle“. Mohou tedy obě tato adverbia vyjadřovati také význam, který mají příslovce dotud (= až do té doby“) a (archaistické) dotavad, dotaváde (= dotud, do té doby, do oné doby). Podobně je tomu také u příd. jména dosavadní; vedle významu „až do té doby, kdy právě mluvíme, dosud, ještě trvající, jsoucí“ má také význam „který trval, byl až do té doby (mimo naši)“, podobný významu archaistického příd. jména dotavadní (= který byl, trval do té, do tehdejší doby) a řídkého příd. jména dotehdejší (= do té doby užívaný, platný). Archaistické sloveso doslati s významem „poslati, zaslati“ (užívá ho na př. Al. Jirásek) dostalo v poštovním názvosloví nový význam „poslati zásilku nebo dopis dále za adresátem, není-li v místě určení.“ Vedle příslovce doslova uvádí PS. v stejné platnosti též příslovce doslovně. Příslovce dospodu (řidčeji dospoda) má druhotvar dospod (= naspod, dolů pod něco; opak je navrch).

Pod heslem dostati se vytýká za germanismus vazba je k dostání (= lze, možno dostati, obdržeti, obyč. ke koupi). Sloveso dostáti, dostojím se ve významu (poněkud zastaralém) „býti dostatečný k něčemu, stačiti na něco“ pojí s 3. pádem, na př. dostáti své úloze; ve významu „přičiniti se o splnění něčeho, splniti, vyhověti“ mívá vazbu s 3. pádem (čemu), kdežto vazbu v čem označuje PS. za řidší a archaistickou, na př. dostáti slibu nebo v slibu, dostáti povinnosti, přísaze, [252]předpisu, požadavku a pod., dostáti v slově atd. Význam slovesa dostaviti se je vyložen jako „přijíti, obyč. z povinnosti, na př. ve styku úředním nebo společenském“ a dále „nastati, zejména o věci očekávané“, na př. spánek se nechtěl dostaviti, dostavil se hlad a pod. Sloveso dosténati a dosténávati píše PS. s é. Výrazy dostičiniti, dostiučiniti, dostiučinění a dostučinění se píší dohromady.

Sloveso dostihnouti mívá vazbu se 4. pádem (koho, co) ve významu „dohoniti, doběhnouti, dojeti, dojíti koho“, na př. v okamžení tě dostihne, ptáka dostihneš střelou ve výši atd., a v poněkud archaistickém významu „dopadnouti, přistihnouti koho“, na př. tři osoby nebyly dostiženy, dostihnouti se při něčem. Ve významu „dospěti, dostati se, dojíti až kam, dosáhnouti, dojíti čeho“ má sloveso dostihnouti vazbu čeho, kam, na př. dostihnout své chaty, dostihnouti dna, velké výše, cíle, dostihnouti ke dveřím atd. Obojí vazba, genitivní i akusativní, bývá při významu „dohoniti koho v čem, čím, vyrovnati se komu“, na př. dostihnouti svého vzoru nebo svůj vzor. Lovecký termín dostopa (došlap, došlapování zadním během do stopy předního běhu, jak to někdy dělá jelen) je označen za nesprávný. Sloveso dostoupati má jednak vid nedokonavý (dostupovati čeho), jednak vid dokonavý (dostoupiti čeho). Sloveso dostříknouti píše PS. jen s í (nikoli s i).

Podst. jméno dosvědčená se vyskytuje jen ve spojení „na dosvědčenou“ (= na dotvrzení), na př.: „Už se stalo,“ přikývla babička na dosvědčenou (Němcová). Rozlišovati je třeba dokonavé sloveso dosypati (= úplně nasypati, vysypati) a nedokonavé dosýpati (= dosypávati, sypáním doplňovati, přisýpati). Slovesa doškrábati a doškrabati (= dokončiti škrábání něčeho) jsou uvedena společně, a není tedy rozdílu v jejich významu. Dvojí tvar bez rozdílu významu je také u sloves došustěti a došustiti (= přestat šustěti). Sloveso dotazovati se má vazby koho na něco, o něčem, po něčem, na př.: Dotazoval se matky na osud posluhovaččin (Herben). Rychtář se dotazoval o schůzích (Jirásek). Dotazovala se Lídy po krásách její lásky (Rais). Je-li předmětem zájmeno co, něco, nic, bývá při slovese dotazovati se také v akusativu, na př.: Zastavil sedláky a něco se jich dotazoval (Jirásek). Familiární příslovce doteďka (= do nynějška) píše PS. dohromady. Vedle podst. jména dotyk se uvádí též znění dotek s významy téměř shodnými.

Jména dotěravec, dotěravost, dotěravý mají jen zřídka vedle sebe druhotvar s í: dotíravec, dotíravost, dotíravý. Sloveso dotknouti se má příčestí min. činné dotčen i dotknut, podst. jméno slovesné dotčení i dotknutí. Nedokonavé sloveso dotýkati (se) se časuje podle vzoru dělati, jen zřídka bývá v 3. os. sg. vedle tvaru dotýká (se) také tvar dotýče (se); ale ve spojení co se toho dotýče je tvar dotýče běžný. [253]Příd. jméno dotyčný má význam „styčný“, na př. dotyčný bod (= bod doteku); ve významu „již uvedený, dotčený, vzpomenutý, příslušný“ je příd. jméno dotyčný nesprávné.

Sloveso doufati má vazby co nebo čeho, v koho, več, nač, na př. doufati spásu od někoho (Jirásek), doufala lepšího vděku u babičky (Herben), od něho mohl doufati pomoci (Pekař), doufal jsem v tebe (Erben), doufali v rychlé vyřízení (V. Mrštík), můžete doufat na mou pomoc (Zeyer). Vedle názvu holuba doupnák je také tvar doupňák. Sloveso douti, duji se časuje podle vzoru krýti a má význam „prudce váti, dmýchati, foukati“, na př. vítr duje, dujte do ohně a pod., a „vláti“, na př. prapor duje; ve významu „vzdouvati, nafukovati, nadýmati“ se sloveso douti vyskytuje toliko v infinitivu a v příčestích minulých, a to jen v jazyce básnickém, na př. douti ňadra, prsa a pod. Slovesa dověděti se a dozvěděti se mají předmět v genitivu nebo v akusativu (čeho nebo co) nebo v předložkovém pádu (o čem). Význam „dokázati, býti s to, býti schopen, uměti“ mívá sloveso dovésti ve spojení s infinitivem nebo s akusativem zájmena; spojení jako „dovedu svou řeč, tu báseň dovedu“ a pod. PS. neuvádí. Nedokonavé sloveso dovoditi ve významu „dovozovati“ je archaistické; místo slovesa dovoditi s videm dokonavým je lépe užívati výrazů dovésti (něco něčím, z něčeho), dokázati. Sloveso dovrcholiti má také tvar zvratný dovrcholiti se, obojí s významem „dosáhnouti vrcholu“. Podst. jméno dovtípená se vyskytuje jen ve rčení na dovtípenou.

U příslovce doznaně, označeného ostatně za řídké, poznamenává PS., že je lépe říkati místo něho podle doznání, podle přiznání. Podst. jméno slovesné doznání cituje PS. jen z terminologie právnické: v civilním sporu znamená prohlášení strany, že některá důležitá okolnost je pravdivá, v trestním řízení se jím pak označuje přiznání obžalovaného. U slovesa doznati se ovšem připomíná, že lépe je říkati přiznati, uznati, a ve spojení doznati čeho s významem „dojíti, dožíti se, zakusiti, zažíti“ se toto sloveso vytýká vůbec za nesprávné. Jména dozrálost a dozrálý mají vedle sebe řidší tvary dozralost a dozralý. Sloveso dožádati (= požádati) má vazby koho oč, k čemu, zřídka čeho; v tvaru zvratném dožádati se (= vyžádati si, domoci se, dosáhnouti) má vazbu čeho u koho nebo na kom. Archaistické sloveso dožadovati má vazbu akusativní nebo genitivní (co, čeho); ve zvratném tvaru (dožadovati si, dožadovati se) má vazbu genitivní, na př. dožadoval se odměny a pod. Podst. jméno dože (= volený vládce benátské nebo janovské republiky) má vedle skloňování podle vzoru soudce (gen. dože atd.) také skloňování podle vzoru kuře (gen. dožete atd.); nom. pl. zní tedy dožové nebo dožata. Příslušné jméno přídavné zní dožecí, název dožecí hodnosti nebo vykonávání dožecího úřadu je dožetství.

[254]Pod heslem draho se místo rčení „něco přijde draho“ doporučuje užívat rčení „něco stojí mnoho peněz“; podobně místo „to by mu přišlo draho“ je lépe říkat „to by se mu nevyplatilo“. U podst. jména středního rodu drama (gen. dramatu) uvádí PS. také archaistický tvar rodu ženského drama, gen. dramy. Sloveso drápati se časuje podle vzoru mazati (přít. čas drápu, drápeš atd.), ale rozk. způsob zní drápej, přechodník přít. drápaje (podle dělati). Podst. jméno draždič píše PS. s krátkým a, podst. jméno dráždidlo s dlouhým á, stejně jako jména drážditel a drážditelný. Sloveso drbati má v přít. čase tvary drbu, drbeš atd. (podle mazati), rozk. způsob je drb nebo drbej, přechodník přítomný drbaje. U podst. jména drdol je uveden též dialektický druhotvar drdůl; zdrobnělina tohoto jména zní drdolek nebo drdůlek. Jméno drnomistr (= pohodný) je označeno za nesprávné. Název velblouda jednohrbého dromedář má druhotvar dromedár. Jména drotár, drotárek a drotárský (= dráteník atd.) píše PS. s dlouhým á. Podst. jméno dršťka (gen. pl. drštěk) stejně jako všechny odvozeniny (dršťkáč, dršťkárna, dršťkář, dršťkářský, dršťkatý, dršťkoun, dršťkovka, dršťkový) píše PS. důsledně s ť. U hesla druh (= způsob, forma) se poznamenává, že místo spojení jako „maso všeho druhu je lépe říkati „maso všech druhů“. U homonymického hesla druh (= společník, přítel, kamarád) se uvádí spojení druh - druh s významem „jeden - druhý“ už bez opravné poznámky, na př. hleděti druh na druha (R. Svobodová), našel druh druha (Čelakovský) a pod. Příslovce druhdy má význam „časem, občas, někdy“, ale je označeno za archaistické; není však správné užívati příslovce druhdy ve významu „dříve, kdysi, jindy (o minulosti), jednou (o budoucnosti).“ U příd. jména druhotný je uveden také tvar druhotní, ale s poznámkou, že je to tvar řidší. Podobně je pod heslem druhý označeno spojení půl druha (vedle běžného půl druhého, na př. půl druhého roku a pod.) Odborný mineralogický termín druza (= nepravidelně srostlá skupina krystalů, někdy v dutinách hornin) píše se s krátkým u (nikoli drůza n. drúza). Významem zřejmě rozlišena jsou příd. jména družstevní (= družstvu náležející, družstva se týkající) a družstevný (= druživý, družný, sociální).

Velmi podrobné a poučné je zpracování hesla držeti. Dovídáme se z něho, že ve významu „míti co, nepouštěti čeho, zadržovati, udržovati, zachovávati co“ lze bez závady užívati výrazů jako „držeti někomu palec, držeti jazyk za zuby, držeti někoho v hrsti, v šachu, držeti vrch (= míti přední místo, býti první), držeti první místo (= zaujímati), držeti učení o transubstanciaci (= držeti se učení), držeti číslo v loterii, držeti koho v napětí, držeti něco v paměti, držeti něco pod pokličkou (= chovati v tajnosti), držeti rovnováhu, držeti hospodářství nad vodou (= uchovávati před úpadkem), držeti krok [255]s někým (= stačiti komu v chůzi; ve významu přeneseném = nedati se předstihnouti), držet takt, držet linii, barvu, lesk, držet spis v evangelickém duchu, držeti slib, slovo, smlouvu, přísahu, držet za lubem (= zachovávati tajemství)“ atd. Ve spojení s akus. osoby (koho) mívá sloveso držeti význam „zdržovati, zadržovati, poutati, přidržovati někoho“, na př. nic tě nedrží, abys…, nikoho nedržím (= nenutím, aby zůstal), drželi ho ve vězení, byl by rád odjel, ale povinnost ho držela, uctivost je držela v náležité vzdálenosti, držeti někoho za pačesy, drží ho kořalka (= udržuje), držeti koho ku práci (= přidržovati, vésti), držeti děti doma, držeti koho zkrátka, pevně, přísně, na uzdě (= vychovávati, vésti), držeti koho od těla (= nevcházeti s ním v bližší styky). S předmětem věcným (co) mívá sloveso držeti význam „míti v držení, majetku, vlastnictví co, spravovati co“; odtud vychází právnický odborný význam „míti moc nad věcí a vůli, s věcí tou jako s vlastní nakládati“. Dále má sloveso držeti význam „vydržovati, platiti“, na př. držeti dětem učitele, držeti děvečku, držeti celou muziku, držeti mnoho dobytka (= chovati) a pod.; avšak místo držeti noviny je lépe říkati odbírati noviny. Spojení držeti koho n. co za koho n. zač (= považovati, pokládati) je dnes už archaistické, na př. držeti někoho za prince, držeti něco za svou povinnost a pod. Stejně je zastaralé sloveso držeti s významem „smýšleti, věřiti, domýšleti se“, na př. co se týče alkoholu, držet jinak, držel o mně něco špatného atd., a s významem „pořádati, konati“, na př. držeti sněm, soud, mši, katechismus, modlení, kázání, řeč a pod. Zato běžná jsou spojení držeti smutek, držeti modrý pondělek (= nepracovati), držeti půst a pod. (= zachovávati, světiti).

Sloveso držeti bývá také podmětné a mívá význam „tkvíti, lpěti, trvati“, na př. led drží (= je dost pevný), lepidlo nedrží, vlasy ti nedrží, drží to jako luteránská víra (= je to pevné), olejová barva dobře drží (= nemění se, nepouští), zámek dobře drží, kabát držel jako prkno atd. Jindy podmětné sloveso držeti znamená „nehýbati se, trpělivě snášeti“, na př. držeti při fotografování, kůň drží kováři jako beránek; spojení držeti na koho, nač má význam „míti v oblibě, oblibovati si, míti zalíbení, zakládati si na něčem, vážiti si někoho, potrpěti si na něco“, na př. na tebe tatínek drží, ten hoch na sebe nic nedrží (= chodí zanedbán nebo nedbá na svou čest), v horách držíme na kyselo, nedržím na novoty, drží na pěkné spřežení a pod. S předložkovým výrazem s kým, ke komu, při kom má sloveso držeti význam „přátelsky obcovati, lnouti, býti zajedno, podporovati, přáti, straniti, býti na něčí straně, býti stoupencem, přivržencem, spojencem“, na př. držeti dohromady a neopouštěti se, Moravané a Čechové drželi věrně spolu, držeti s mládeží, s pány, držeti s někým za jeden provaz, žena drží s jiným (= má s ním poměr), [256]držeti svorně k sobě, držeti k národu, držeti při sobě (= státi jeden za druhého), držím při něm (= jsem na jeho straně) atd.

Zvratné sloveso držeti se s gen. (koho, čeho) nebo s předložkovou vazbou (zač) znamená „přidržovati se, třímati“ (na př. co nás mrzí, to se nás drží, držeti se za ruce a pod.) a přeneseně „nespouštěti se čeho, hleděti si čeho, míti co v oblibě“, na př. držeti se věci, řemesla, pluhu, karet a pod. Jindy má spojení držeti se koho, čeho význam „dbáti, zachovávati; říditi se někým, něčím“, na př. držeti se práva, svých zásad, módy, své víry, rozumu atd. Výraz držeti se koho, kde znamená „býti nablízku, pobývati, zůstávati, prodlévati někde“, na př. držeti se dámské společnosti, kamen, držeti se v hejnu, držeti se při kraji lesa, u mlýna, držeti se doma, v tapetách se drží štěnice atd. Spojení držeti se koho (archaisticky ke komu) má význam „míti se ke komu, hleděti si koho“, na př.: Dokud ti bylo blaze, drželi se tě zuby nehty (Světlá); držeti se k lidu (Světlá) a pod.

Samo o sobě má zvratné sloveso držeti se význam „trvati, udržovati se“, na př. teplo se drží v kamnech až pozdě do noci, držeti se na nohou, nad vodou (též přeneseně) a j., nebo „ovládati se, přemáhati se, řádně si počínati“, na př. sotva se držel (zlostí), držeti se stranou, v pozadí, v mezích, na uzdě, držeti se zpátky, v počestnosti a pod., nebo „nositi se“, na př. držel se rovně jako svíčka, drží se zpříma atd., nebo konečně „odolávati, nedati se, nepovolovati, neslevovati“, na př. vojsko se drží proti nepříteli, prodavači se drží s cenami atd.

Podst. jméno dřeň je podle PS. rodu ženského a má genitiv buď podle vzoru kost (dřeni), nebo podle vzoru duše (dřeně). Podst. jméno dřevce je rodu středního; mužský tvar dřevec (gen. dřevce) je řidší. U jména dřevo uvádí PS. hojné složeniny, na př. dřevobrusírna, dřevocement (= xylolit), dřevodělník (= dělník obrábějící dřevo), dřevoobráběcí, dřevořezba, dřevořezbář a mn. j. Sloveso dřímati má v přít. čase tvary dřímu (= podle mazati) i dřímám (podle dělati), v rozk. způsobu dřímej, v přechodníku přít. dřímaje. U slovesa dříti se vedle spisovných tvarů présentních dru, drou uvádějí pro 1. os. sg. a 3. os. pl. také lidové tvary dřu, dřou.

Španělský název pro starší průvodkyni a ochránkyni dívky nebo mladé ženy píše PS. dueňa nebo duenna. Jméno třetí božské osoby se píše jako termín náboženský velkým písmenem (Duch svatý); v přeneseném významu v ustálených spojeních se píše písmenem malým, na př. rázem byl osvícen duchem svatým (uhodl, co se stalo), stal se svatým duchem celého shromáždění (rozhodující osobou, rádcem) a pod. Jméno milenky Dona Quijota má gen. Dulciney nebo Dulcineje; velkým písmenem se píše i tehdy, označuje-li se jím peiorativně nebo humoristicky milenka vůbec. Význam podst. jména [257]důsledek se určuje opisem „co z něčeho logicky plyne, konsekvence“ (= v logice se slovem důsledek označuje úsudek o jedné praemisse). Kde nejde o logickou konsekvenci, je místo obratu v důsledku čeho lépe užívati spojení s předložkou pro, při. Složené příd. jméno dušeanalytický (= týkající se analysy duše) je označeno za řídké; podobně je tomu i při četných jiných složeninách se jménem duše, na př. dušehubný, dušejemný, dušekupectví, dušesloví, duševěda, dušezkumný, dušezpyt, dušeznalec a pod.

Pod heslem důvod není uvedeno spojení „z důvodu čeho“ (na př. „z důvodu nepříslušnosti se zamítá“); nepřijímá je tedy PS. do slovního pokladu spisovného. Masitá, šťavnatá část ovoce se jmenuje dužnina, zřídka dužina. U hesla dveře se poznamenává, že psáti toto slovo s é (dvéře) je způsob archaistický. Podst. jméno dveřej je rodu ženského a značí „křídlo dveří, dveřeň“; vedle toho však může označovat též futro, zárubeň, a potom bývá někdy také v rodě mužském. Od hesla dvěstěletý odkazuje PS. k heslu dvousetletý; vedle toho je ještě útvar dvoustoletý, zřídka dvoustaletý. Příd. jméno dvěstěprocentní těchto druhých tvarů nemá. Podst. jméno dvih má lok. pl. dvizích i dvihách. Pomnožné jméno dvířka, dvírka se skloňuje takto: gen. dvířek, dat. dvířkům i dvířkám, lok. dvířkách, instr. dvířky i dvířkami. Podst. jméno dýha píše PS. s ý a poznamenává, že tvar dyha je řídký. Zdrobnělé jméno dyžka se píše s krátkým y, podobně jako dyhárna (vedle řidšího dýhárna) a dyhovati, dyhovačka. Příd. jméno dýhový mívá zpravidla ý, zřídka bývá psáno dyhový. Podst. jméno dýchadla píše PS. s ý; tvar s y (dychadla) je řidší. S dlouhým ý se píše i příd. jméno dýchatelný. Dvojí kvantitu má také podst. jméno dyna, dýna (= písečný násep, hráz). Některá cizí slova píše PS. s (místo j, g), na př. džehenna, džeksny, džentlas, džentry, džiu-džitsu a j.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 9-10, s. 250-257

Předchozí Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti VI.

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1