Novinářská čeština

[Short articles]

(pdf)

-

Dostali jsme tento dopis od p. univ. prof. Jos. Janka: „Vážené redakci Naší řeči! Oznamuji Vám, že jsem o prázdninách, kdy čtu, co mi přijde na oči, došel přesmutné zkušenosti, že ohavný novinářský sloh, naprosto nečeský, dosud nevymřel. Poslyšte jenom tyto úryvky z historky o hypnotiséru, jenž zapomněl na uspané medium (Nový večerník ze dne 13. srpna t. r.): Zapomětlivostí si již mnohý zle uškodil. Ještě více nepříjemné však je… Neležel při něm (spánku) ve své obvyklé posteli. Historie se stala v Novém Pešti. Leží v ní medium, pohřížené ve smrt podobný spánek (m. ve spánek podobný smrti). Hypnotisér nebyl nikde k nalezení. Lékař činil pokusy probudit ho k vědomí. Jeho pokusy však byly marné. — Nuže, copak chcete, copak chcete víc? S úctou J. Janko. — Děkujeme p. prof. Jankovi za tento příspěvek k naší rubrice novinářské češtiny a na oplátku mu podáváme několik citátů z původní české básně, otištěné 29. srpna t. r. v Lidových novinách: „Vše zhasíná, sotvaže zasvítilo, neznámá něha zhasne i louč tvou, jak matka zháší plápolající svíci…“ „Sám němý čekán jsi v tom chrámu mlčícím, kde není modliteb, kde oblaka se svíjí v dým, píšící jen jedno slovo: vím, neb nejen tvůj, všech hlavy zmlknou zas, jak té, která ti dala hodiny žvatlající, by v smrti tmách hřímajíc povstal hlas všemi a všech jazyky zpíva[207]jící.“ Není člověku smutno, když vidí, že se jazyk českého básníka a jazyk večerníku tak svorně shodují v netečnosti k české mluvnici? K mluvnici toho jazyka, o němž autor našeho citátu sám napsal krásné verše, „že není lásky, věrnosti že není bez lidských slov, zasutých hrobu tmou, že není Boha, že není ho bez modlení hovořícího rodnou řečí mou“!

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 7, pp. 206-207

Previous Konfekce

Next Oddělování předpon