Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXI, 1937, 167 n.)[1]

Úklej, častěji ouklej, jinak též bělice, je kaprovitá rybka (Alburnus lucidus), význačná stříbrolesklými šupinkami; u nás se úklejemi krmí dravé ryby a dělá se z nich hnojivo.

[189]Jméno úklej (staročesky úklejě) je velmi staré. V češtině je doloženo už v Klaretově Glossáři ze XIV. století. V kapitole „De piscibus“ (o rybách) čteme tam: dico capedo pulec, polibus úklejě, cinapus dlešč. (Že se mezi rybami uvádí i pulec, nesmí překvapiti. To je středověký přírodopis: v kapitole o ptácích najdeme zase mouchu, sršně a netopýra.) I v jiných středověkých slovnících máme slovo „úklej“ doloženo (v slovníku Velešínově, v Lactiferu Jana Vodňanského).

Je i v ostatních jazycích slovanských: v polštině a ruštině ukleja, v ukrajinštině a srbocharvátštině uklija. Pro praslovanštinu předpokládáme tvar uklěja. Jemu příbuzné je i vychodolitevské aukšlê. Za baltoslovanštinu se však s etymologií tohoto slova nedostaneme; v jiných indoevropských jazycích slov příbuzných není. To je ovšem zjev, kterému jsme právě při jménech drobných zvířat zvyklí. Zdálo by se snad, že je slovo uklěja utvořeno suffixem -ěja, známým ze slov verěja, veřej (k ote-vříti), stežěja, stěžeje (k základu, který je i v slově stožár), slěpěja, šlépěje (k slovesu slěpati). Nenacházíme však žádný kořen ukl-, od něhož bychom naše slovo odvodili. Snad je tedy přejato z nějaké řeči dnes již neznámé.

Ze slovanských jazyků proniklo slovo ukleja i do některých jazyků sousedních. V němčině je Ukelei (Uklei, Uglei), přejaté v XVIII. stol. snad z polštiny. Němci přejali dost rybích jmen ze slovanských jazyků. Hirt uvádí: Beißker nebo Beizker z piskoř, Karausche z karas, Plötze z polského płoč, Zander (dialekticky Sander, Sandart) asi z candát.

Domněnka Matzenaurova (Cizí slova ve slovanských řečech 359) a Brücknerova (Słownik etymologiczny 593), že je slovanské slovo úklej původu německého, je nepravděpodobná jak z důvodů chronologických (české slovo je doloženo ve století XIV., německé až mnohem později), tak z důvodů zeměpisných (rozšíření i v ruštině a srbocharvátštině).

V maďarštině je doloženo od XVI. stol. ökle, podle Melicha (Deutsche Lehnwörter 188) z němčiny, spíše však z některého jazyka slovanského.

Francouzská jména ovoce

Mezi slovy, jimiž jsou značeny cesty francouzské kultury a civilisace, která v XVII. a XVIII. století ovládla většinu Evropy, je i několik jmen jemných druhů ovocných, v jichž pěstění byli zahradníci francouzští učiteli. Jsou to hlavně druh jablek zvaný francouzsky reinette a dva druhy sliv, velkoplodá reineclaude a maloplodá mirabelle. Z těchto francouzských jmen je etymologicky zcela jasné jenom reineclaude; je to prune de reine Claude, slíva královny Klaudie, pojmenovaná na počest královny Klaudie, choti krále Františka I. (v prv[190]ní polovici XVI. stol.). Východiskem slova mirabelka je snad řecké myrobálanos (myrhový žalud); šlo přes Italii (mirobolano), kde na ně působila lidová etymologie, spojující je s přídavným jménem mirabile (podivuhodný), do Francie, kde se vykládalo jako „slíva z Mirabelu“ (Mirabeau). Že se píše reinette, je způsobováno zase jen lidovou etymologií, spojující název tohoto ovoce se slovem „reine“ (teda „královnička“). Psaní rainette je původnější: rainette znamená i rosničku (zdrobnělina k raine z lat. rana) a někteří etymologové jsou toho mínění, že renety mají jméno od své barvy, připomínající rosničku. Je však i výklad jiný, vycházející z pikardské formy rinette, která se spojuje se jménem Rýna (Rhin; tedy „rýnská jablka“).

Do češtiny přišla všechna tato slova stejnou cestou a v stejné době; jako se stromy dostávaly do zahrad měšťanských a selských ze zahrad šlechtických, tak i jména procházela německo-francouzským prostředím šlechtickým. Při zdomácňování stromů se proměňuje původní francouzská forma.

V němčině se za Reinette, Reineclaude ujímá Renette, Reneklode, v češtině jsou formy reneta, ringle (vedle renkloda) s g charakterisujícím slovo jakožto cizí (srovnej plagát, logál), mirabelka.

Při stručném etymologickém záznamu musíme všechna tato slova označiti jako francouzská, ev. francouzsko-německá. Slovník Vášův-Trávníčkův činí tak jen při reneta, slovo ringle se odvozuje neprávem jen z němčiny, mirabelka pak dokonce z latiny.

Hajduk

Slovo hajduk, slovensky hajdúch, německy Haiduke, Heiducke (odtud je i příjmení Heyduk), vykládá slovník Holubův i Vášův z turečtiny (přes maďarštinu). To je stará etymologie Miklosichova, uveřejněná v pojednání „Die turkischen Elemente in den südost- und osteuropäischen Sprachen“ 1884: základem je prý osmanské h’ajdud. Ale od té doby se názory změnily; už na příklad Bernekrův slovník pokládá slovo maďarské za domácí. V maďarštině zní hajdú, hajdu; k tomu je plurál hajdúk, hajduk, přejímaný ve významu singuláru, jako to bývá u předmětů inklinujících k pojímání kolektivnímu (srv. koks, keks, notes, což jsou všechno vlastně plurály). Vedle této formy, nejčastější i v jazycích balkánských, vyskytuje se tam i forma s d na konci: snad tu je východiskem maďarský akusativ (hajdut).

Co se maďarského slova týče, vykládá se z hajtó, participia slovesa hajtani, hnáti; tedy „ženoucí, honec“. Změna koncového v je zcela běžná a i na změnu jt v jd najdeme doklady (fajt > fajd, majt > majd).

Jak se však slovo hajdú od původního významu „honec“ dostalo k významu „lehký pěšák“, který má v době historické? Horger [191]v „Magyar szavak története“ se domnívá, že prvními hajduky byli honci, kteří dopravovali voly z Dolní země do velkých měst, zvláště do Vídně, a na ochranu svěřeného stáda byli dobře vyzbrojeni. Myslím však, že je mnohem přirozenější viděti v maďarském hajtó překlad českého slova honec, které od dob velmi starých (jistě nejméně od XIII. stol.) znamenalo vojáka předvoje, lehce vyzbrojeného a nepřítele spíše jen znepokojujícího než s ním bojujícího.

Tentýž význam má slovo hajdú i v maďarštině; odtud se vyvíjí jednak význam stoličního uniformovaného sluhy, drába (žijící i v slovenském hajdúch), jednak význam zbojníka, loupežníka (rekrutovali se hodně z bývalých vojáků); to je významový vývoj, jímž prošlo i slovo latro, lotr, jež znamenalo původně žoldnéře.

Škrapa

Naše terminilogie krasových jevů jest, jak je přirozené, ze značné části přejata ze srbocharvátštiny, z jazyka země, kde se kras vyskytuje v své formě klasické. Vedle samého slova kras (slovo illyrské, doložené z balkánské latiny ve formě carsus; v slovanštině se provedl přesmyk ve skupině ar mezi souhláskami), vedle polje, dolina atd. je to i slovo škrapa. Škrapová pole (u nás hlavně na plošině plešivecké, ale i na př. na Ďumbieru) jsou vápencové skaliny rozryté hlubokými rýhami, mezi nimiž jsou úzké a ostré pruhy skalin. Slovem škrapa se označují někdy ony rýhy, jindy skalní pruhy; v dalmatském nářečí srbocharvátštiny má škrapa, škrip význam „rýha, štěrbina“, ale je doloženo (u Vuka) i škrapa „malé kameny“.

P. Skok v Južnosl. filologu XII, 97 odvozoval slovo škrapa z předpokládaného latinského crepa, přitvořeného k slovesu crepo (řítím se). M. Vasmer v Zeitschrift für slavische Philologie XIV, 63 však trvá — a, jak se nám zdá, plným právem — na starším výkladě, jehož se dříve přidržoval i Skok (v Zeitschrift für Ortsnamenforschung IV, 208), že totiž slovo škrapa jde svými kořeny přes albánské škrep „kámen, pískovec“ (k čemuž patří i slovo karpa „skála“) k thráckému slovu, z něhož je utvořeno i jméno Karpat („skalnaté pohoří“).

Bouda, budova, budovati

Tad. Lehr-Spławiński se zabývá v časopise „Język polski“ XXII, 111—117 podrobně polskou slovní skupinou bud- a všímá si při tom i příslušných forem českých. Přijímá dosavadní výklad z němčiny (bude), třeba připomíná, že Götze v posledním vydání Klugova slovníku podezírá německé slovo, pro něž není přesvědčivé etymologie, zase z původu slovanského. Ze slovanštiny však nelze slovo buda dobře vyložiti a jeho omezení jen na jazyky západoslovanské ukazuje na původ německý.

[192]Čeština i polština přejaly slova búda, buda přímo z němčiny; že by české slovo bylo prošlo prostřednictvím polským, jak soudil Zd. Nejedlý (Český lid VII, 7), nepokládá autor za pravděpodobné.

Sloveso budovati není, jak se vykládá, denominativum k búda, nýbrž je prý přímo přejato z německého slovesa buden; totéž platí i o polském budynek (slovensky dial. budínok, budúnok, budúnčok) a budulec.

Samostatně se však v polštině vyvinulo (vedle četných odvozenin jiných) slovo budowa, jež bylo přes slovenštinu přejato do češtiny (v polštině je doloženo v XVIII. stol., Jungmann je zaznamenává jako slovenské s prvním dokladem z Kollára). Vznik tohoto slova vykládá autor postupem značně složitým: dějová substantiva dobudówka, przybudówka se konkretisovala a cítila se potom jako deminutiva; proto se k nim přitvořila slova nezdrobnělá dobudowa, przybudowa a k nim zase neprefigované budowa.

Lehr sám loyálně přiznává, že v starém jazyku nenacházíme pro tento výklad opory; zdá se, že mu sotva patří přednost před výkladem starším, který v budowa viděl postverbale (zpětnou odvozeninu) k budovati. Tedy bryndati: brynda = čárati: čára = střídati: střída = budov-ati: budov-a.

Mangold

Mangold (Beta vulgaris var. cicla), odrůda řepy, která se pěstuje na ozdobu i užitek. Ze starších listů se používá jen žeber, která se upravují jako chřest, z mladších se dělá špenát. (M. Úlehlová).

Slovo mangold je původu německého. Jak vyložil Rich. Loewe v Beitr. z. Gesch. der d. Spr. u. Lit. LXI, 1937, 230, je tu pro zeleninu užito osobního jména Mangolt, Managolt („Menge waltend“, Polykrates, mnohovládný), protože podle přesvědčení starých Němců, přejatého ostatně od Římanů, tato zelenina předčí všechny jiné; zvláště se už Římanům zamlouvala šířka jejích listů a pestré zbarvení.

Příjmení Molenda

Toto příjmení vzniklo asi, jak vyložila Naše řeč VIII, 156, z latinského molendinator „mlynář“. Je odvozeno od slova molendinum „mlýn“. Sloveso molendino, jež předpokládá slovník VT., neexistovalo.


[1] Dotazy etymologické posílejte doc. dr. Vl. Šmilaurovi, Bratislava II., Mudroňova 816.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 7, s. 188-192

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující B-a.: Učebnice dějepisu pro nižší třídy středních škol

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1